K § 8, odst. 3. n. z. Rozhodnutím ze dne 13. června 1922, č. 21 В 2223/3 ai 1921, č. 197.850 ai 1922, vyslovila zemská správa politická v Praze na základě § 66 nem. zákona ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z. ve sporu všeobecné veřejné nemocnice v J. H. s okresní nemocenskou pokladnou v K., že pokladna tato jest dle § 8, odst. 3. nem. zákona povinna nahraditi útraty, vzešlé ošetřováním člena svého, F. T. v této nemocnici od 17. června do 1. července 1921, za 15 dnů částkou 241 K.
Odvolání okresní nemocenské pokladny ministerstvo sociální péče rozhodnutím ze dne 4. září 1922, č. 7733 F nevyhovělo z důvodů rozhodnutí prvého.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, uvážil nejvyšší správní soud toto:
§ 8 zákona o nemocenském pojištění připouští, aby onemocnělému členu nemocenské pokladny místo bezplatného lékařského ošetřování, potřebných léčiv a nemocenského, na něž má nárok podle § 6, poskytnuto bylo na útraty nemocen. pokladny bezplatné léčení a ošetřování v nemocnici podle poslední třídy, a ukládá v důsledku toho v odst. 3. nemocenské pokladně povinnost nahraditi nemocnici veřejné náklady za léčení a ošetřování podle poslední třídy do 4 neděl. Co jest rozuměti léčením a ošetřováním v nemocnici veřejné, vykládá blíže zákon ze dne 5. března 1888 zemsk. zák. pro Čechy, č. 19 v § 4, podle něhož veřejné nemocnice poskytují přijatým nemocným jednak přiměřenou pomoc lékařskou a léky, jednak lože a pobyt v místnosti zařízené tak, aby vyhovovala potřebám nemocných, dále stravu, dohled a obsluhu, a v případě úmrtí pohřeb.
Nárok veřejné nemocnice v J. H., vznesený na stěžující si pokladnu, opřen byl o tvrzení, že F. T. byl do nemocničního ošetřování přijat dne 17. června a propuštěn dne 1. července 1921. Tím veřejná nemocnice nemohla míniti nic jiného, nežli, že poskytovala Františku T. po 15 dní to, zač jí citovaný zemský zákon a § 8 zákona o nemocenském pojišťování přiznává právo žádati poplatek.
Okresní nemocenská pokladna však během správního řízení popírala,
277 že by Františku T. bylo poskytnuto v nemocnici ošetrování a léčení v naznačeném obsahu slova, tvrdíc, že v nemocnici opatrován nebyl, nýbrž že se stravoval ve svém domově a do nemocnice pouze docházel k ambulatornímu léčení. Správnost tohoto tvrzení připustila podle spisů i správa veřejné nemocnice v přípisu na zemskou správu politickou v Praze ze dne 30. listopadu 1921 (»jmenovaný v nemocnici neležel, nýbrž k převazům pouze docházel«), a v přípisu ze dne 15. prosince 1921, že T. v nemocnici stravován nebyl.
Za tohoto stavu věci sluší míti za prokázáno, že T. se dostalo ve veřejné nemocnici pouze lékařské pomoci, nikoli však i opatření (lože a pobytu, stravy a obsluhy).
Je-li tomu tak, pak nelze důvodně tvrditi, že by byl F. T. býval v nemocnici opatrován a není splněn předpoklad § 8, odst. 3. nemoc. zákona, který váže náhradní povinnost nemocenské pokladny na podmínku, že člen její byl ve veřejné nemocnici nejen léčen, nýbrž i ošetřován.
Okolnost, že člen nemocenské pokladny byl do nemocnice zapsán a veden v evidenci jako pacient na celé zaopatření, nemůže ještě sama o sobě býti dostatečným podkladem pro nárok nemocnice na náhradu ošetřovacích nákladů, poněvadž nárok tento jí přísluší dle § 3 zák. ze dne 5. března 1888, č. 19 zemsk. zák. čes. pouze za skutečné léčení a ošetřování.
Že by však František T. byl požíval třebas jen částečné ošetřování v nemocnici v době od 17. června do 1. července 1921, není obsahem spisů doloženo.
Vzhledem k těmto úvahám bylo naříkané rozhodnutí podle § 7 zákona o správním soudu zrušiti pro nezákonnost.
(Nález nejv. správ. soudu z 25./2. 1924, č. 3136/24.)
278