Skála, Karel: Studie o veřejném zájmu v právu trestním. Příspěvek k moderní reformě práva trestního. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1919, 103 s.
Authors:
= Skála, Studie o veřejném zájmu v právu trestním (1919)
PDF

§ 9. Zájmy ethické.


Lidská společnost, jako volné sdružení všech jedinců určitého státu na podkladě ethickém,1 má svrchovaně důležitý zájem na tom, aby se strany těchto jedinců nebylo předsevzato ničeho, co by porušovalo tento mravní základ společnosti a aby nestalo se ničeho, co by odporovalo mravnímu citu, jenž se v lidské společnosti v určité době ustálil.2 Je to duše davu, společná představa dobra a zla, zrcadlo, v němž se obráží svědomí současné lidské společnosti — co zahrnuto je v pojem těchto ethických zájmů.
Ve světle těchto ethických zájmů nabývají různé lidské činy různého zbarvení a zdůvodnění a jsou proto zájmy tyto jakýmsi nutným doplňkem všech zájmů před tím zmíněných. Pochopitelno tudíž, že dochází tu přečasto ke kolisi se zájmy ostatními a že třeba kolisi tu řešiti (viz dále).
Co rozuměti dlužno mravním citem či mravem (Sitte) společnosti, nelze povšechně definovati. Směrodatny jsou tu tyto okolnosti:
1) Základní názory ethické o dobru a zlu. Dle těchto názorů spočívá měřítko toho, co je dobré či zlé, posléz v nitru člověka samého, dále v poměru jeho jednání k cíli, tedy v motivu a smýšlení, dále v pocitu povinnosti a spravedlnosti. Dobrem zove se pak vše, co blaho společnosti zachovává a podporuje, zlem pak opak toho,3 tedy egoism v jeho různých stupních a formách. Týž je tím zavržitelnější, čím je uvědomělejší, tedy čím více čin jeho má zapuštěny kořeny v celém smýšlení (Gesinung) pachatele.
2. Určitý stupeň kultury lidské společnosti v určité době. Patrno, že na vysoké úrovni vzdělání stojící národové budou míti jiné představy o mravu, o dobru a zlu, nežli národové nekulturní.
3. Stejnost názorů, stejné hledisko ke všem případům téhož druhu během určité doby. Tvoří se tak obecný úsudek, zvyklost, obyčej, tradice v širším smyslu slova.4
Vlivem těchto tří činitelů dochází k utvoření určitého mravu, který se jeví v ethických zájmech. Jsou to tedy zájmy, jimiž společnost lidská podrobuje se stanoviska ethického kritice činy svých příslušníků, spatřujíc v nich buď činy dobré neb zavržitelné. Tím ovšem není řečeno, že by zájem tento byl jedině směrodatný a rozhodující. Na př. vraždění spoluobčanů uznává společnost za nemravné, ale uznává, že je nutno hájiti vojskem vlast proti zevnějšímu nebo vnitřnímu nepříteli. Zájmy státní neb hospodářské nabývají tu převahy nad ethickými. Pomoc při sebevraždě, souboji atd. může být činem mravně dobrým,5 porušuje však jiné společné zájmy (hospodářské) atd.
Nejedná se tu tedy o nějaké absolutní dobro neb zlo, jemuž by se musily podříditi všechny ostatní zájmy společné, nýbrž jen o ethické ocenění qualit určitého činu v určité době bez ohledu na jiné zájmy6 o úsudek, že jistý čin odpovídá mravnímu citu společnosti a slušnosti (Billigkeit).
Ethické zájmy jsou původu prastarého, než obsah jejich byl v různých dobách různý, měně se dle nižší či vyšší úrovně kultury (viz ad 2) a důsledkem toho i ethický podklad trestních zákonů byl nestejný.7
Nelze proto odsuzovati starší trestní zákony paušálně jako kruté, nelidské (viz přísné tresty, smrt upálením, znetvořením, lámání kolem, upálení, mučidlo), neboť dle stavu tehdejší kultury a dle tehdejších názorů ethických byla přísnost ta subjektivně (mravně) odůvodněna; tehdejší společnost nepociťovala krutost tu za nemravní, ethicky zavržitelnou.8
Jak pronikavé změny v ethickém nazírání nastaly od té doby, lze uvésti na několika případech. Tak příslušelo na př. poškozenému při dopadení zloděje9 neb manželi neb otci dopadnuvšímu svůdce své ženy (dcery)10 právo usmrtiti pachatele (Tötungsrecht); vrchnosti příslušelo právo znásilniti své poddané (jus primae noctis), trestán byl i původce škody nezaviněné,11 stíhání byli kacíři čarodějnice, byly pravidelnými kruté tresty tělesné, »boží soudy«, řády útrpné atd.12
Že tehdy tyto názory byly názorem celé společnosti, jde z toho, že v době nejstarší vykonávalo soudnictví samo shromáždění celého národa a nalézání práva příslušelo veškeré obci shromážděné.13 Právo zvykové mající svůj základ v mravním citu lidské společnosti, je tu právem trestním, čemuž je z části i u pozdějších psaných zákonů (na př. Karolina, jež odvolává se na obyčej a radu pravoznalců, stejně i Theresiana).14 Teprve doba osvícenská (Josefínský zák. z r. 1787) vyloučila celkem platnost práva obyčejového z trestních zákonů. Leč obyčej nezůstává přec ani ještě potom bez jakéhosi vlivu (při otázce právoměrnosti, nouze, nutné obrany).
Moderní trestní zákony přihlížejí plnou měrou, pokud jen možno, k ethickým zájmům lidské společnosti, zdůrazňujíce stále více ethický element, jak u činů trestních (pohnutky šlechetné, altruistické), tak i co do způsobu trestání těchto činů.
Přichází stále více k platnosti interní život pachatele (subjektivism) a poměr jeho k zevnějšímu činu, jevící se zejména v motivech v protisociálním smýšlení a vůli. (sociálnost a protisociálnost pohnutky). Motiv uznáván tu nejen jako okolnost trestnost zvyšující15 neb zmenšující16, nýbrž jako okolnost trestnost17 neb dokonce i vinu vylučující.18 Osnova tr. z. sama liší motivy jako uznání hodné a zavržitelné. Zájmy tyto mnohdy tedy zatlačují zájmy jiné [na př. hospodářské] (t. zv. subjektivní momenty).
Stále více zdůrazňuje se snaha postihnouti trestem jen vinníka a to trestem odpovídajícím jeho zavinění.19 Vzniká tím veliká řada nových problémů (zmenšená příčetnost, účel trestu, úprava jeho [odpadá tmavá komůrka], nebezpečnost pachatele).20
Ethické zájmy dávají podklad k vzniku nových trestních předpisů, stíhajících necit a nelásku vůči spolubližnímu, tak na př. opomenutí pomoci (indolenza colpevole)21, neb vůči zvířectvu, (chytání ptactva, týrání zvířat22 a budou velmi závažny při posuzování otázky právoměrnosti či bezprávnosti neb beztrestnosti činu.
Do jaké míry bude zákon ovládán ethickými zájmy, bude záležeti dle váhy a důležitosti i ostatních zájmů společných. neboť je právě zákon výslednicí všech zájmů lidské společnosti s úkolem sloužiti praktickým potřebám společnosti. Tím lze si vysvětliti v některých případech diskrepanci mezi zákonem a ethikou. V častých případech odpovídal zákon v době sepisování ethickým zájmům, ale průběhem doby — změnou spol. zájmů, zejm. i zájmů ethických — přestal jim vyhovovati.
  1. Wagner, Grundlegung der politischen Oekonomie: „Společnost bez morálky není myslitelná.“
  2. Srv. Kant, „Metaphysik der Sitten“ a starou Alpianovu formulku „honeste vivere neminem laedere suum cuique tribuere.“
  3. Srv. Höffding. 1. с. 1. též pozn. 1.
  4. Dlužno ovšem přesné rozlišovati právo od morálky. Obé nemusí se srovnávati. Právo je ethické minimum. Byly ovšem doby, kdy obyčej a tradice tvořily zároveň právo trestní, buď výhradně neb alespoň podpůrně.
  5. V Německu má tu místo custodia honesta, stejně i v Uhrách (státní vězení).
  6. Steinbach, Die Moral als Schranke des Rechtserwerbes 1898, str. 40. Soudce nemá bráti za měřítko minulou neb budoucí neb dokonce pouze theoretickou morálku, nýbrž morál., jak je jeho doba, jeho země ą jeho lid uznává a zachov. (Práv. 1899 str. 177)
  7. Srv. uvoz. pat. Theresiany, v němž se klade důraz na „die Einfuhr und Beibehaltung guter Sitten u. Tugend haften, Wandels, Vorbieg u. Ausrottung aller Lastern, Schützung des Guten u. Bestrafung des Bösen.
  8. Nietzsche (Jenseits von Gut u. Böse IV. 149) praví: „Co nějaká doba pociťuje jako zlo, je obyčejně nečasový dovětek (ein unzeitgemässer Nachschlag) toho, co bylo jednou pociťováno jako dobro („atavismus staršího ideálu“). — Höffding, 1. с. str. 93: Zločinec je, stejně jako světec a jiní velcí muži, dítě své doby a své rasy. Týž 1. c. str. 94: Kacířský soudce ví, co činí, odsuzuje-li člověka pro jeho víru k smrti, není mu však jasno, že je to z vyššího ethického stanoviska zavržitelno, „Kdo krade, aby nasytil své hladovící děti. stojí v ethickém ohledu vysoko nad tím, kdo hmotný neb duševní kapitál, jenž mohl mnohým přijíti k dobru, promrhává.“ — I zákonodárce je člověkem své doby a odchovancem současných ideí společenských.
  9. dle říms. práva zloděje nočního.
  10. dle říms. i germ. práva.
  11. tak v říms. právu. Teprve vlivem řeckých ethiků kladena stále větší váha na vůli protiprávní.
  12. Neschází tu však ani ethických momentů pokrokových, na př. ohled na hladového zloděje (C C C), lítost a pod.
  13. Nálezce rozsudku (Urteilsfinder) čerpal právní zásady z právního přesvědčenísvé doby, Storch, Rak. právo trestní.
  14. Táž sama odvolává se na dobré mravy a přec jak značně lišily se tyto s ethického stanoviska od našich!
  15. Srv. §§ 43, 60 osn. tr. z.: zpětilost, obzvláštní surovost, hrubá zištnost, nestydatost, štítěni se práce; § 45 mluví o zvláště zavržitelných pohnůtkách. § 286: obzvláštní krutost. — Dle § 3 zákona o právu volebním a volitelnosti z 31.1.1919 č. 75 sb. z. a n., nastává ztráta volebního práva do obcí, byl-li čin trestní spáchán z pohnůtek nízkých a nečestných. — Švýc. osn. tr. z. mluví v čl. 88 o „gemeine Gesinnung“
  16. Srv. § 41 osn. tr. z.: lítost nad činem, rozčilení, § 47: prudké pohnutí mysli (§ 288), bona fides atd. — Něm. osn. tr. z. rozeznává „polehčující okolnosti"' a „zvláště lehké případy“, na př. jednání v dobrém úmyslu, následkem provokace. Srv. i § 459 nového rusk. z. z 22. 3. 1903: „usmrcení za těžkého duševního rozčilení“, stejně i § 281 uhers. tr. z.
  17. Srv. § 119 osn. tr .z. (nadržování válečnému zajatci) § 120 (nadržováni nepřátelskému vyzvědači) a § 133 (nadržování sběhu) při poměru příbuzenském. Cit rodný je tu přijímán jako motiv ušlechtilý.
  18. Dle § 398 osn. tr. z. není bezprávnou žebrota, stala-li se z bídy. Hazardní hra je dle § 399 osn. jen tehdy trestním činem, je-li provozována po živnostensku.
  19. Již franc. konstituanta proklamovaná 26. 8. 1789 v čl. 8 praví: „La loi ne doit établir que des peines strictement nécessaires“. Zásadu tu převzal i Josefínský trestní řád z 1787. — V tom, že se klade v moderní vědě trestní tak značná váha na momenty subjektivní (motiv, nebezpečnost), spatřuji někteří (tak Benedikt „Bemerkungen zum Vorentwurf des Strafgesetzbuches G. Z. 1910 str. 3 a 365“) povážlivé zmatení hodnotného pořádku statků. Než neprávem. Ve smyslu našeho názoru konkuruje totiž zájem ethický s ostatními zájmy (na př. hospodářskými) a je možno, že důležitost jeho vystoupí nad ostatní zájmy v takové intensitě, že váha spoluporušených ostatních zájmů ustoupí do pozadí. Je tedy odůvodněn přísnější trest na př. při krádeži i méně cenné věci, byl-li jen touto krádeží zájem ethický značně porušen, zejm. vzhledem k zavržitené pohnůtce, — Z toho patrno, že pojem veř. zájmu nekryje se vždy s hodnotou porušeného statku, jak již shora bylo častěji naznačeno. Nebude tedy zpravidla ani při tomto subjektivním pojímání zločinu porušena zásada o proporcionalitě mezi činem a trestem. Ostatně bude se tu jednati přečasto o delikty kombinované (viz kap. 1 ), při nichž s poruchou určitého právního statku spojeno je zároveň ohrožení příštích statků, takže trest bude tu míti spíše ráz přísných opatřeni zabezpečujících.
  20. Úkoly těmi zabývá se zejména moderní škola positivistická, která žádá, aby byl trest vyměřen dle velikosti a intensity pachatelovy a dle jeho společenské hodnoty. Srv. Storch, O významu nynějších snah a směrů positivistických ve vědě práva trestního. Právnik 1904 str. 785.
  21. Dle § 314 osn. tr. z. je trestný, kdo opomene jiného ze zjevného nebezpečí života zachrániti neb cizi pomoc k záchraně přivolati. — Dle § 360 č. 10 něm. tr. z. (t. zv. Liebesparagraph) dopustí se trestného činu, kdo neuposlechne při neštěstí výzvy k pomoci, ač může učiniti tak bez vlastního nebezpečí. —Podobně stihá § 257 osn. tr. z. toho, kdo ženu s ním těhotnou, která následkem těhotenství neb šestinedělí nemůže se o sebe starati, vydá v šanc nouzi neb bezpomoci. Srv. i § 142 uherského tr. z. o přest.
  22. Dosud trestno jen úřadem policejním (obcí) a to jen tehdy, stalo-li se mučení veřejně a způsobem veřejné pohoršení vzbuzujícím (min. nař. z 15. 2. 1855 č. 31. ř. z.) Dle § 479 osn. tr. z. je týráni a surové nakládání se zvířetem bez výhrady přestupkem. — Stejně i dle § 86 uhers. zák. o přestupcích.
Citace:
Zájmy ethické. Studie o veřejném zájmu v právu trestním. Příspěvek k moderní reformě práva trestního. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1919, s. 31-35.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).