§ 10. Hlasatelé společných zájmů.

Zmínili jsme se shora, že lidská společnost je toliko představou, fikcí. Neexistuje tedy formálně žádný zástupce, jenž by všeobecně, na způsob zastoupení osob právnických, přiváděl její zájmy ve viditelné formě k platnosti.1 Namane se otázka, jak a z čeho lze tedy poznati, a vyčísti existenci a povahu těchto společných zájmů, zda a jakým způsobem manifestují se ony nějak na venek.
Takoví mluvčí a zastánci společných zájmů vskutku existují a jsou to:
I. věda práva trestního. Tato všímajíc si jednotlivých zjevů života společenského a přihlížejíc k zájmům lidské společnosti, stává se hlasatelkou jejich a nutí váhou svých poznatků zákonodárce, aby všímal si jejích projevů.2 Materiál zákonodárci takto poskytnutý je mnohdy velmi cenný. Zákonodárce nejen že jej přejímá, nýbrž přenechává dokonce mnohdy vědě, aby některé nezbytné nejasnosti předpisů trestních sama svými poznatky doplňovala a soudci v interpretaci zákona napomáhala, v přesvědčení, že věda tlumočí jen názory lidské společnosti. Ovšem bude tu přihlížeti k souboru veškeré vědy trestní, nikoli snad jen k zastánci určitého směru, neboť existence jinakých názorů je právě důkazem, že vzniká tu kolise a nezbude tedy než kolisi tu buď přijetím převládajícího názoru neb cestou kompromisu řešiti.
Že zákonodárce vidí ve vědě mluvčí lidské společnosti, jichž dlužno respektovati, jde z historie celé řady předpisů trestního práva na jevo. Vzpomeňme jen dalekosáhlé činnosti italských právníků pří recepci římského práva, francouzských a německých synthetiků (Mathaeus, N. Vigilius), saských právníků, empiriků (Carpzow), rationalistů (Grotius, školy osvícenské (Montesquieu, Voltaire, Rousseau), Beccaria,3 právních filosofů (Kant, Zacharia), Hegeliánů. Řečení a jiní učenci byli hlasatelé tehdy panujících názorů a dovedli svými naukami dáti ráz trestnímu zákonodárství z tehdejší doby.4
I v novější době je snaha slyšeti před utvořením nových zákonů trestních úsudek vědy,5 o čemž svědčí historie posledních osnov tr. zák.
II. veřejné mínění.6 Tím rozuměti dlužno kromě různých veřejných projevů,7 zejména tisk (žurnalistiku) a parlament.
Že žurnalistika jako celek, tedy tisk veškerých stran a tříd ve státu, nemůže zůstati bez povšimnutí, rozumí se samo sebou. Jeť právě úkolem tisku, aby tlumočil potřeby a zájmy lidské společnosti. Ovšem budou závažny jen ty hlasy a názory veř. tisku které mají na zřeteli společné zájmy společnosti,8 tedy nikoliv žurnalistika hovící výlučně zájmům a potřebám určitých skupin. — Odchylné, ojedinělé názory budou tu toliko projevy soukromými.
Je nepochybno a řada dokladů tomu nasvědčuje, že tisk jako mluvčí společných zájmů, dal nejednou podnět k utvoření neb zrušení určitého předpisu trestního. (Srv. na př. lex Heinze, případ Jeana Calase atd.)
Parlament, pokud vzešel ze všeob. práva hlasovacího a činí tudíž obraz všech vrstev společností určitého státu, je zajisté nejpovolanějším mluvčím společných zájmů občanů a dlužno proto projevy jeho, pokud za nimi stojí celý sbor neb aspoň jeho většina,9 označiti za důležité projevy lidské společnosti.
III. Právní péče. Možnost tlumočiti zájmy společné v nalézání a péči o právo je v dnešní době dána úřadům soudní péče (soudům a st. zastupitelstvím) v míře velmi omezené. Jak bude ještě uvedeno, jsou oba tyto úřady vázány zásadně na zákon,10 od něhož nemohou ustoupiti, byť i sobe více přimlouvaly se za to naléhavé zájmy společné. Ovšem bude tak do jisté míry možno, jedná-li se zejm. o t. zv. případy pochybné, kde totiž povaha skutková je nejasná a připouští různý výklad. O tom dále.
V historii trest. práva lze tu znamenati nápadnou kolísavost. Byly doby, kdy soudci byli oprávněni přihlížeti bez omezení k zájmům společným11 — což vedlo namnoze až k soudcovské libovůli;12 jindy zase byla volnost soudcovská co nejvíce omezována a soudcové na přesné zachovávání psaného zákona poukazováni.13
Věc ta je ještě dnes předmětem prudkých sporů a bude o ní ve stati o »výkladu« ještě pojednáno.
IV. O tom. že za určitých předpokladů možno označiti i stát a jeho orgány za zástupce lidské společnosti určitého územního okrsku, bylo již shora promluveno. Stát bude tu míti úkol, zastupovati a hájití společné zájmy všech svých občanů, což činiti bude prostřednictvím svých orgánů.
Význačným státním orgánem, jemuž přísluší, aby tlumočil a hájil zájmy společnosti na poli práva trestního, je státní zástupce, o němž bude pojednáno v odstavcích dalších.

O zástupci veř. zájmu na poli práva trestního viz kap. 17.
Srv. Prušák 1. c, str. 28.
Srv. jeho slavné dílo „O zločinech a trestech“ (1764).
Srv. Storchův přehledný článek v pozn. 103 zmíněný.
Žel, že věda poslední doby poskytovala obraz veliké rozháranosti v příčině hlavních zásad řízení trestního.
Srv. důležitý význam veř. mínění (communis opinio) v antických státech, zejména v Římě (tribunské veto, censura morum); ovšem tehdy byla všeobecná účast veškerého národa na veřejném životě obvyklá a velmi intensivní.
Srv. pozn. 67. Sem patří i projevy na veřejných schůzích a shromážděních.v nichž přetřásány otázky společného zájmu. Schaeffle (Rau u. Leben des sozialen Körpers, IV. str. 64) definuje veř. míněni jako produkt ton udávajících duchů a souhlasejících mas.
Srv. na př. živou diskusi, kterou vyvolal článek ve Velikonočním čísle (1903) v časopisu Neue Freie Presse o pojednáni presidenta Pavla Matmanda (zvaného „dobrým soudcem") v Chateau Thierry, kdež týž mezi jiným uvádí, že soudce při posuzováni případu musí se sám sebe tázati, jak by on sám za podobných okolností byl jednal a ukládá mu za povinnost, aby svými rozhodnutími upozornil na chyby nedokonalého neb zastaralého zákona.
skutečná, nikoli jen umělá.
Jinak ovšem v praxi u soudů porotních.
V době římského císařství soudili soudci „ad exemplum legis“ 17 § 3 D 48) v středověku „nalézali“ soudci právo.
Josefinský tr. ř. zmiňuje se o této soudcovské libovůli a snaží se ji vyloučit.
V článku Subjektivismus in der Rechtsprechung (G. Z. 1913 str. 131) poukazuje Ulpianus na to, že soudcové jakožto společenští subjektové stali se mluvčími společnosti samé neb její převážné části.

Citace:

Hlasatelé společných zájmů. Studie o veřejném zájmu v právu trestním. Příspěvek k moderní reformě práva trestního. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1919, s. 35-37.