Katagrafé

.
Ve svém článku »O řeckých a latinských listinách papyrových z Egyptu« (Sborník 1, 71 násl.) upozornil r. 1901 Heyrovský u nás po prvé na význam papyrologického badání pro římské dějiny právní a ocenil zejména výstižně vliv hellenistických poměrů právních řeckého východu na vývoj právní v říši římské. Ke konci svého pojednání zmínil se i o pozemkových knihách v Egyptě a — třebas s reservou — přiklonil se k mínění již tehdy Mitteisem zastávanému, že zápis do knih nebyl zcela bez právních účinků, »třebas po negativné stránce princip veřejnosti v Egyptě proveden nebyl. Věcná práva k nemovitostem byla platná, i když nebyla zapsána do knih« (l. c. 83).
Následující léta přinesla k otázce pozemkových knih a immobiliarního práva v Egyptě mnoho nového materiálu, takže r. 1913 mohl Vančura již obsáhle pojednati o »Knihách pozemkových v římském Egyptě« (Sborník, 13, 268—314) a světová literatura juristické papyrologie byla obohacena dlouhou řadou knih a pojednání o obchodu s nemovitostmi v Egyptě. Tak nejnověji Schwarz více než polovinu své knihy »Die öffentliche und private Urkunde im römischen Aegypten. Studien zum hellenistischen Privatrecht« (1920 v Lipsku, 21. sv. 3. č. pojednání fil.-hist. tř. saské akademie věd) věnoval otázce »veřejného dosvědčení pořízení o nemovitostech«.
V těchto pracích vrací se papyrologové vždy znovu k jménu stojícímu v čele tohoto článku. Pojem καταγραφή hrál důležitou roli v oboru obchodu nemovitostmi a tvoří proto nezbytnou součástku všech pojednání o trhové smlouvě podle papyrů. Nicméně zvláštní povaha příslušného materiálu zaviňuje, že je dosti nesnadno získati si jasný obraz o funkci tohoto pojmu a jeho souvislosti s jinými zařízeními immobiliárního obchodu.
Tolik je jisto, že v pozdější době císařské (od 4. stol. po Kr., tedy v době císařství absolutního a zejména v době byzantské) termín ten opět a opět se vrací v listinách trhových o nemovitostech, jež jednak samy se označují slovem tím (tak F. Par. 21 z r. 616 p. Kr.; Stud. Pal. XX. 145 z 6. stol. p. Kr.), jednak formulují projev prodavačův slovy όμογώ πεπρακέναι καί χαταγεγραφηχέναι (materiál u Schwarze l. с. 227 pozn. 1).
Je na snadě srovnati s touto formulací obrat římských listin trhových »emit mancipioque accepit« (cf. Bruns Fontes č. 130 násl.). Ze srovnání toho dalo by se uzavírati alespoň tolik, ze termínem καταγραφή je označena věcná stránka trhu, právní jednání převodní v protivě k právnímu jednání kausálnímu, aniž by tím ovšem již byla zodpověděna otázka, jakým způsobem καταγραφή vlastnictví převádí.
K rozřešení této otázky nebude snad nemístné stručně nastíniti dnešní stav nauky o převodu vlastnictví podle římského práva z titulu smlouvy trhové.
O otázkách sem spadajících pojednal v poslední době Pringsheim, Der Kauf mit fremdem Geld 1916 str. 50—89 (srv. k tomu Sborník 17, 320), jenž uspokojivým způsobem vysvětlil z vlivu řeckého ustanovení práva Justinianského, že tradice z titulu trhu převede vlastnictví jen, je-li prodavači zaplacena trhová cena (J. 2, 1, 41. a Heyrovský, Dějiny a systém 1, 205). Právu klasickému bylo ustanovení to cizí (Gai. 2, 19 a 20). V právu klasickém zaujímala ovšem význačné postavení mancipace. Z formalit při ní užívaných plyne, že byla původně trhem za hotové. Teprve po delším vývoji stala se právním jednáním převodním i jakékoliv kausy a na kause nezávislým, tedy abstraktním (srv. Heyrovský l. c. 200 a 2, 125). Uvolnění mancipace jako převodního jednání od podkladu trhu musilo nastati, když byly zavedeny peníze ražené a nebylo tedy již nutno je vážiti. První peníze byly v Římě raženy dle novějších bádání teprve v polovici 4. stol. př. Kr. (srv. Lenel v Holtzendorff-Kolderově Encyklopedii 1, 313), tedy asi sto let po zákonu 12 tabulí, který i po kritice Lambertově a Palsově dlužno klásti do polovice stol. 5. (viz pěkný souhrnný článek De Francisci Legge delle dodici tavole 1913). Nicméně i pak zachovává si mancipace alespoň zdání trhu za hotové (imaginaria venditio). Dle svědectví Justiniánova (J. 2, 1, 41.) zákon 12 tabulí sám výslovně stanovil, že při trhu (patrně mancipačním, srv. Pringsheim l. c. 70) převod vlastnictví je vázán na zaplacení ceny trhové. Ustanovení to by nasvědčovalo tomu, že v době zákona 12 tabulí byl již myslitelným trh na úvěr, proti čemuž se však zase staví o mnoho pozdější vznik ražených peněz, do jehož doby, jak již výše řečeno, nejprve možno klásti osamostatnění mancipace. Dlužno tedy patrně časově o něco posunouti do doby po zákonu 12 tabulí přetvoření původní mancipace v pouhou imaginaria venditio (jak se to asi dálo, k tomu srv. Ihering Geist II 537 násl.). Každým způsobem záhy bylo v Římě překonáno prvotní stadium, bránící se proti trhu úvěrovému a římská jurisprudence odlupujíc mancipaci od její base (kausy) dochází v oboru trhu k přesnému odlišení smlouvy obligační od smlouvy větrné, pojímá trh jako smlouvu kausensuálnou, zavazující obě strany k určitému plnění, a staví proti ní samotný převod věci, uskutečňující se ať mancipací, ať tradicí, vždy však zvláštním aktem převodním. Aktům těm, jako vůbec právním jednáním římským, je vlastní forma ústní, o dostatečnou evidenci převodu je postaráno při prvém z nich účastí řady svědků, při druhém převodem držby.
V obchodě hellenistického Orientu vládne naproti tomu forma písemní, jež měla také rozhodný vliv na konečné uspořádání říšského práva v zákonodárství Justiniánově, jak zejména pro obor hmotného odevzdání ukázal Riccobono svojí studií »Traditio ficta« (Sav. Z. 33. 259 násl. a 34. 159 násl.). Рod vlivem písemné formy je požadavek t. z v. corporalis traditio skoro úplně setřen, a Riccobono (snad poněkud s nadsázkou) dokonce tvrdí, že v justiniánském právu platí jako obecný princip při převodu věci zásada pouhého konsensu (ovšem písemného).
Do rámce toho zapadá dobře trhová smlouva pozdního císařství v Egyptě se svojí katagrafé, jež se nám tu jeví písemnou smlouvou o převodu věci spočívající na trhu. V té podobě je tedy provedená unifikace práva římského a hellenistického, a tím také souhlasí, že v byzantských glosářích καταγραφή = mancipatio.
Pro obor řeckých listin papyrových je tím však zodpověděna teprve nejmenší část otázky. Stopujeme-li historické kořeny pojmu katagrafé v době ptolemejské a v ranném císařství, narážíme teprve na veliké obtíže.
Pro dobu prvého císařství je charakteristické (na rozdíl od doby pozdější), že v jejích listinách o trhu se termín καταγραφή nebo χαταγράφειν nikdy nevyskytá (Mitteis, Grundzüge der Papyruskunde 178, jedinou výjimku tvoří nyní P. Oxy XIV. 1703 z III. stol. po Kr.) Termínu toho užívá se vždy pouze způsobem referujícím, vztažným a to ve vztahu k převodu věcí nemovitých (a z movitostí otroků, o nichž platí v egyptském právu řeckých papyrů stejné zásady jako o nemovitostech).
Dále dlužno míti na mysli, že do práva immobilárního v této době význačným způsobem zasahuje v úvodu již zmíněný ústav knih pozemkových, t. zv. βιβλιοήχη έγχτήσεων. Bibliotheka je ústavem odlišným od prastarého daňového katastru, je archivem listin zřízených před veřejnými úřady a obstarává evidenci právních poměrů zejména na nemovitostech, o nichž vede podle principu personálních folií t. zv. όιαστρώματα. Každý zamýšlený převod pozemku nutno oznámit bibliofylakům, kteří, není-li podle stavu jejich zápisu závady, sívali k převodu (έπίσταλμα). Provedený převod dlužno pak bibliothéce předložit k zápisu t. zvanou ογραφή (k podrobnostem srv. Vančurův článek citovaný v úvodě).
O právní povaze tohoto institutu a zápisů do knih je v literatuře spor. Preisigke (Girowesen 282 násl., Klio 1912, 402) upírá bibliothéce vůbec povahu veřejné knihy a považuje ji jen za archiv listin. ιαστρώματα jsou jen vnitřní úřední pomůckou. Naproti tomu Mitteis (srv. zvláště Ueber die privatrechtl. Bedeutung der äg. β. έ. 1910) nejen že hájí povahu tu, nýbrž alespoň hypotheticky tvrdí, že tu platil v omezené míře princip vkládání: třebas by právo na nemovitosti nevyžadovalo ke svému vzniku přímo vkladu (možný je i mimoknihovní vznik práv těch), přeci jen vložené právo doznává vyšší ochrany, neboť jen ono jest chráněno v poměru k třetím, kdežto převod mimoknihovní působí pouze inter partes.
Nejnověji pokusil se Woesz (Aus der Werkstatt des Hörsals. Papyrusstudien. Innsbruck 1914 str. 120) prostředkovati mezi obojím názorem. Dle něho bibliotheka je sice knihovním úřadem, spolupůsobícím rozhodným způsobem při sdělávání listin veřejných, jež nejsou možny bez intervence její; k tomu cíli udržuje bibliothéka evidenci veškerého nemovitého majetku. Ale vkladní princip tu neplatil ani v omezené míře. Konstitutivní význam nelze zápisu do knih přiznati proto, že podle své formy jsou όιαστρώματα opravdu jen vnitřní úřední pomůckou, vedenou ke všemu dosti ledabyle a ve formě naprosto nenasvědčující konstitutivním účinkům zápisu, bez jakékoliv možnosti kontroly stran (vyřízení bibliothéky se straně v právech omezené nedoručuje) a bez ručení úředníků za eventuelní následky nedbalosti.
K těmto obecným úvahám připojuje pak Woesz i některé námitky konkrétního rázu.
Svoji domněnku o omezené platnosti principu vkládání opírá Mitteis hlavně o znění žádosti za t. zv. παράεσις. V případech, kde definitivnímu zápisu na základě άπογραφή bránila nějaká závada, na př. buď že zcizitel nebyl ještě άπογεγραμμένος nebo že zcizená nemovitost byla stižena zástavním právem, což značí zápověď definitivního zcizení, nebylo možno podati άπογραφή, nýbrž byla přípustnou pouze žádost za παράεσις, zápis provisorní, jakýsi to záznam; v těchto žádostech vytýká se pak vždy výslovně, že prozatímní zápis se má státi bez újmy práv starších v bibliothéce již registrovaných (klausuli tu viz ve Sborníku 12. 209 dole), což Mitteis interpretuje ve smyslu priority práv zapsaných. Woesz l. c. str. 134 pozn. 1 vztahuje zmíněnou klausuli na povinnost bibliofylaků odepříti v případě zcizení, odporujícího knihám, έπίσταλμα, kterážto povinnost při žádosti za παράεσις pomíjí. To však i Mitteis (Grundzüge 104) tvrdí, že tu έπίσταλμα nemohlo býti odepřeno. Klausulí onou nebylo podvázáno svolení k právnímu jednání, nýbrž zápis na základě jednání toho učiněný, a vztah k »principu vkládání« je tu tedy patrný.
Dále dovolává se Woesz (str. 135/6) toho, že závěru knih mohl si vymoci i ten, kdo nabyl nemovitosti cestou mimoknihovní. Na doklad toho uvádí P. Giess. I. 8., kde žádá chirografární kupec pozemků, aby bylo zabráněno jinému, který tytéž pozemky od auktora žadatelova koupil a apografoval, v zamýšleném dalším prodeji, dokud soud nerozhodne. Avšak právě zájem žadatelův na zákroku proti odpůrci knihovně zapsanému ještě před rozhodnutím sporu (k sporu tomu srv. Mitteis Chrestom, č. 206) ukazuje na význam zápisu do knih, jenž tu snad jakousi poznámkou spornosti má býti seslaben. Že pak žadatel sám se nepokusil ihned o apografé, plyne patrné z toho, že nabyl nemovitosti na
základě listiny ryze soukromé (srv. Schwarz l. c. 264 násl.).
Nabytí takové však omezeným principem vkládání, jak jej formuluje Mitteis, naprosto vyloučeno není (srv. Vančura, Sborník 13, 309 násl.).
Námitky Woeszovy z úvah všeobecných lze pak snadno odraziti poukazem na to, že tu jde o institut v počátcích vývoje, který přirozeně nesnese srovnání. snad s dnešním stavem knih
pozemkových, který asi má Woesz ma mysli. Nelze tedy funkci
pozemkových knih v Egyptě omeziti prostě na pouhý »princip
notářského přezkoumání« (Woesz l. c. 146) a domněnka Mitteisova zůstává opodstatněna.
Z toho však plyne, že pozemková kniha byla v obchodu nemovitostmi důležitým činitelem a že ji nelze vyřaditi ani při posuzování naší katagrafé. Opravdu také mnozí badatelé dali se svésti myšlenkou na první pohled velmi lákavou a interpretovali katagrafé jako registrování, zápis do knih. Myšlénka ta byla by. tím spíše na snadně, máme-li na mysli ustanovení, jež pro dobu ptolemejskou obsahuje P. Hal. 1. o prodeji nemovitostí, (srv. Dikaiomata str. 140 násl.). V alexandrinském právu III. stol. př. Kr. bylo dle toho nařízeno registrovati úředně prodeje nemovitostí (άναγραφή). Pozoruhodné je však, že zápisy ty neobsahují závad na nemovitosti ležících. Z toho však nelze pro katagrafé ničeho vyvozovati; ustáleným termínem pro registrování jest άναγράφειν. Máme mimo to přímé doklady, ze zejména se zápisem do kmih nelze katagrafé naprosto stotožňovati (srv. zejména P. Oxy, X. 1268 a Schwarz l. c. 229 násl.).
Listina právě zmíněná, pocházející z Ш. po Kr. jest apografé, opírající se o katagrafé domu (άπογράφομαι χάτεγρά ψην κατά σνγχώρησιν ...οικίαν). Z toho jest patrno, že katagrafé jest i v římské době (jako v byzantské) smlouvou směřující k nabytí nemovitosti.
Toto konstatování vede nutně k tomu, aby bylo promluveno o trhu, jak se utvářel v době prvých tří století po Kr. Nejčastěji setkáváme se v této době s listinami o trhu, které ať jsou zřízeny v jakékoliv formě (homologie, synchoresis, diagrafé, cheirognafon srv. Mitteis Grundzüge 180) mají následující typické součástky:
1. prohlášení o prodeji (όμολογεϊ πεπραχέναι nebo παραχεχωρηχέναι); 2. kvitance ceny trhové (tedy forma trhu za hotové);
3. prohlášení o převodu věci (na př: άπό του νυν χρατειν χνριεύειν δείνα των πεπραμένων αϋτψ). К podrobnostem srv. Μitteis Grundzüge 180 násl. a Schwarz l. c. 171 násl.
Otázka, s níž badatelé k tomuto typu přistoupili, zněla: jde tu o smlouvu kausální nebo věcnou?
Prvý vypořádal se soustavně s tímto problémem Mitteis (Grundzüge 174—182). Rozeznává trh rozštěpený a trh jednotný. V prvém případě byly zřízeny o trhu dvě listiny, z nichž jedna je listinou obligační (ώνή, πράσις), druhá listinou o převodu vlastnictví (συγγραφή άποστασίου, χαταγραφή, παραχώρη σις). V druhém případě je tu listina jediná, slučující v sobě znaky obou listin trhu rozštěpeného (καταγραφή, παραχώρηαις). Ovšem přiznává Mitteis (str. 179 nahoře), že i při rozštěpeném trhu má listina o převodu vlastnictví týž obsah jako listina o trhu jednotném, jak byl právě výše vylíčen.
Rozštěpení trhu nebylo tedy v této době závazné, nýbrž jen příležitostné. To kontrastuje s trhem doby ptolomejské, kde naopak zdá se rozštěpení trhu býti závazným (Mitteis Grund. 173 násl.).
V době ptolomejské setkáváme se s rozštěpeným trhem jak u Řeků tak u Egypťanů. Demotické listiny o trhu ukazují vždy tentýž obraz: t. zv. listinu a stříbru a listinu o odstoupení. Stilisace jejich je velmi charakteristická. První z nich (v řeckých překladech demotických listin, pořízených k účelu registrování, nazývá se πράσίζ obsahuje jako význačné součástky 1. potvrzení o přijetí ceny trhové, aniž by však byla uvedena její suma; 2. prohlášení o převodu nemovitosti za přijaté peníze; 3. prohlášení o vzdání se všech nároků na nemovitost a slib zastati se nabyvatele proti jakémukoliv útoku se strany třetích osob ; 4. prohlášení, že veškeré listiny nemovitostí se týkající, patří nabyvateli. Listina o odstoupení (V řeckých překladech άποστασίου συγγραφή) obsahuje opět prohlášení o vzdání se jakýchkoliv nároků na nemovitost uvedené slovy: jsem tebe vzdálen zřetelem k tvé nemovitosti. Obě listiny bývaly zpravidla vystaveny týž den, listina o stříbru vždy před listinou o odstoupení (doslovné znění formuláře viz u Mitteise Grundzuge 167 násl. a P. Hamswaldt). Mitteis (Grundizüge 167 násl.) se domníval, že listina o stříbru obsahuje konsens stran o směně věci za peníze, tedy právní jednání kausální, kvitanci ceny trhové a přihlášení prodavačovo o správě, kdežto druhá listina obsahuje plnění prodavačovo a odpovídá tedy modernímu jednání převodnímu, třebas mu neušlo, že již prvá listina užívá obratů připomínajících převod věci, jež však vykládal jako slib budoucího převodu. Význam samostatné listiny převodní spatřoval v možnosti sečkati s ní do hotového zaplacení, což je tím praktičtější, že celé jednání má ráz trhu za hotové.
Nejinak pojímal Mitteis také rozštěpeni trhu řeckého. Zde πραιις má formu jednoduchého protokolu: άπέδοτο έηρίατο, (srv. na př. BGU 998), άποστασίον συγγραφή pak formu homologie: όμολογεΐ. »άφίστασαι τής πεπραμένης οικίας a dále prohlášení prodavačovo, že ničeho proti kupci nepodnikne (μή έπελεύσασαι).
Novější badání pojímá však toto rozštěpení trhu zcela jinak. Směrodatné jsou tu zejména práce Partschovy.
R. 1913 napsal Partsch do Spielbergoivova vydání demotických papyrů Hauswaldtových pojednání o trhu demotickém. Dle toho nelze »listinu o odstoupení« naprosto pojímat jako moderní právní jednání převodní, proti němuž by »listina o stříbru« stála jako právní jednání kausální, Partsch akcentuje, což jak řečeno, ani Mitteisovi neušlo, že listina o stříbru sama již obsahuje prohlášení o převodu věci a to ve formě trhu za hotové.
Již od momentu této smlouvy kupec má hájiti věc (koupenou proti útokům třetích a prodavač se ho odtud slibuje zastati. Listina o odstoupení již tento hotový stav uznává, označuje prodanou nemovitost přímo jako nemovitost kupcovu a má zcela jinou funkci než převodní. Funkce ta podává se z té skutečnosti, že listina o stříbře je trhem za hotové. V egyptském právu platilo stejně jako v řeckém, že vlastnictví prodané věci přechází teprve zaplacením trhové ceny. Dokud není zaplaceno, trvá právo prodavačovo na věci, třebas již byla učiněna smlouva trhová; Teprve novou jistinou, připomínající procesní vzdání se, odstraňuje se vlastnictví prodavačovo definitivně.
Nezávisle na Partschovi pojal Schwarz (srv. nyní Die öffentliche u. private Urkunde str. 153 násl.) trh řecký v době ptolomejské způsobem podobným. Také on klade důraz na to, že obvyklé prohlášení prodavačovo v συγγραφή άποστασίου: ,,μή έπε λεύσεσαι“ je příznačné pro vzdání se jakýchkoli nároků. Nelze v něm spatřovati prohlášení o převodu věc, jenž naopak musil býti uskutečněn již v smlouvě trhové. Tato smlouva spolu se zaplacením ceny trhové je dostatečným důvodem převodu vlastnictví. K tomu přistupuje prohlášení o ustoupení jako nový, nezávislý, dispositivně působící důvod zániku vlastnictví, praktický tehdy, nebyla-li trhová cena skutečně zaplacena, avšak nikoli pro převod nezbytný. Skutečně také je zachováno mnoho smluv trhových ve formě jednoduchých protokolů, k nimž nemáme doplňujících listin o odstoupení (srv. Schwarz, Homologie u. Protokoll str. 54—55 Festschrift für Zitelmann 1913).
Je velmi zajímavo srovnati toto pojetí s výsledky bádání o právu babylonském. San Nicoló ve své nejnovější práci »Die Schlussklauseln der altbabyIonischem Kauf- und Tauschverträge« 1922 dochází k podobným důsledkům zkoumaje babylonské listiny o trhu z doby 2230—1930 př. Kr. I starobabylonský trh je zásadně trhem za hotové. Hlavní součástkou listiny o trhu je i zde osvědčení skutečnosti, že kupec od prodavače koupil a že zaplatil plnou cenu. Avšak i zde objevuje se zvláštní klausule o vzdání se, vlastní všem právním jednáním zcizovacím a pocházející patrně z procesu. Je buď dvoustranná nebo jednostranná (prohlášení prodavačovo, k vysvětlení srv. str. 107 násl.) a obsahuje prohlášení nepodnikati ničeho proti smlouvě. Funkce její vedle trhu za hotové, neposkytujícího půdy pro vznik jakýchkoli účinků obligačních, leží ve výslovném uznání právních účinků trhu za hotové a ukáže se praktickou, když pod rouškou trhu za hotové se počíná vyskytovati trh na úvěr. Neboť fiktivní trh za hotové převod vlastnictví způsobiti nemohl.
Touto shodou výsledků je prokázáno, že tu jde patrně o obecné orientální právní pojetí smlouvy trhové a jejích účinků, jež ještě i v době římské ojediněle doznívá v roztroušených listinách v Egyptě. Tak se setkáváme s jednoduchým protokolem o trhu ještě roku 154 po Kr. v P. Par. 17. (k zjevům těm srv. Schwarz Urkunde 168 násl.).
Jinak převládá v době císařské typus smlouvy trhové, jak byl popsán výše a který tedy podle Mitteise hned byl jedinou listinou o trhu sepsanou, hned zas mohl býti jen realisací předchozího kausálního jednání. I Schwarz připouští (l. с. str. 187 násl.), že ještě v době císařské mohlo dojíti k rozštěpení trhu, unikali však libovolně podíle vůle stran, nýbrž jen ze zvláštních důvodů (z nichž nejčastějším je nezaplacení ceny trhavé). Pravidlem je však smlouva trhová jednotná s klausulí o převodu vlastnictví, kteráž ať se nazývá ώνή, πράσις nebo παραχώρησις (k pojmu tomu srv. str. 212 násl.), pokud je sepsána ve formě veřejné,spadá pod pojem καταγραφή. Katagrafé je tedy veřejnou listinou o převodu. Juristický význam její pak leží v tom, (srv. str. 253 násl.) že jednak způsobuje převod vlastnictví nezávisle na jiných okolnostech, zejména zaplacení trhové ceny, jednak jako listina veřejná poskytuje výhodu silnějšího práva oproti třetím (umožňuje zápis do knih pozemkových).
Do jisté míry stýká se toto pojetí Schwarzovo s výkladem, který podal r. 1916 Partsch v Mitteilungen aus der Freiburger Papyrussammlung 2. Juristische Texte aus römischer Zeit. V komentáři k P. Freib. 8 (r. 143 po Kr.) na str. 8 násl. (»Das hellenistische Recht der Katagraphe«) navazuje Partsch na svůj rozbor demotických listin v P. Hauswaldt. Výklad jeho netýká se jen řeckých listin z Egypta, nýbrž i práva řeckého mimo Egypt.
Partsch připouští, že jednotná listina o trhu v době římské, zvaná katagrafé, velmi se blíží převodní listině, již bylo možno připodobniti k římské mancipaci a datuje tento zjev již od 2. stol. po Kr. (str. 21 násl.; Schwarz teprve od 4. stol.). Avšak to je transformace toho pojmu, nastalá pod různými vlivy, ne v poslední řadě také pod vlivem institutu pozemkových knih. Vysvětlení původního významu katagrafé dlužno hledati v souvislosti s právem řeckým.
Třebas by katagrafé nepochybně namnoze se jevila, jako listina o trhu, přece jen podle původního smyslu není listinou, nýbrž ve slově καταγράφειν leží myšlenka, že písemně prohlašující odevzdává, jinému přiznává věc, jíž se prohlášení týče, vedle toho se však slovo to vztahuje na projev, jímž zcizitel uznává, že starší doklady o nabytí nyní patří nabyvateli (budiž tu ihned poznamenáno, že toto poslední tvrzení podle stavu listin jeví se pouhou domněnkou cf. Schwarz Urkunde 291 násl.). Tedy jen tyto klausule listiny postihuje katagrafé, projev uznání zcizitelova v listině. Není v tom myšlénka převodu práva, nýbrž zcizitelova uznání nabyvatelova vlastnictví, jež povstalo zaplacením trhové ceny. Katagrafé není původně nic jiného, než demotická listina o vzdání se, utvářející právní jednání zcizovací svými dispositivními účinky abstraktně.
Tímto způsobem pokouší se Partsch překlenouti rozdílné pojímání trhu, které jsme zjistili v době ptolomejské a v době absolutního císařství.
Tolik dlužno Partschovi přiznati, že vývody jeho, pokud jde o řecké právo mimo Egypt jsou zcela přesvědčivé. Není také pochybnosti o tom, že právo to musilo vykonávat: značný vliv v samém Egyptě. To se jeví snad nejnápadnějším způsobem v listinách o závdavku, jehož vyjasnění je také z velké části dílem Partschovým (srv. Gött. gel. Anzeigen 1911, 713 násl.). Řecké právo nezná trh jako smlouvu konsensuální. Ono zůstalo stati na cestě od trhu za hotové k trhu úvěrovému na poloviční cestě a vlastně se pojmově nikdy nevymanilo z pout trhu za hotové. Pouhá shoda projevů, jež v římském právu přivodí vznik obligací obou stran, nezakládá tu o sobe ručení. Nároky z konsensu vznikají teprve dáním závdavku. Směny zboží za peníze dociluje se tu teprve oklikou přes závdavek. S tím souvisí, že tu je závdavek velmi značný a že je to vždy splátka trhové ceny (závdavek poskytuje kupec). Ručení stran je tu pak uspořádáno takto: kupec ručí pouze závdavkem. Ve smlouvě stanovena pravidelně lhůta, do níž musí kupec nabídnouti trhovou cenu. Nabídnutím vykupuje jaksi závdavek, za nabídnutou cenu přijme věc, tím se uskuteční prodej ve formě prodeje za hotové. Prodej, πωλεΐν, jenž dle římského pojetí uskutečněn je shodou vůle stran, je tu teprve jejím následkem. Nechá-li kupec lhůtu uplynouti nadarmo, pozbude závdavku. Naopak prodavač, odmítne-li nabízenou cenu, ručí za dvojnásobek přijatého závdavku. Osobně tedy strany ze smlouvy vůbec neručí, celé ručení je soustředěno na závdavek.
Je příznačné a zcela v souhlasu s vylíčenou povahou smlouvy o závdavku, že ve 4 listinách (BGU II. 446 z r. 158—9 po Kr., P. Lond II. 334 p. 211 z r. 166, BGU I. 240 z r. 167 a CPR 19 z r. 330) prohlašuje prodatel, přijavší závdavek, že v případu doplacení trhové ceny učiní katagrafé, t. j. patrně smlouvu trhovou (srv. i Partsch P. Freib. str. 22 p 2 a str. 12 p. 4!).
Řecký vliv nepochybně dlužno také spatřovati v řadě synchorésí alexandrinských, publikovaných ve 4. svazku berlínských papyrů. Týkají se jednak pozemků, jednak otroků. Zajímavé je, že se tu ve dvou případech setkáváme s katagrafé z jiného titulu než z trhu. Je to BGU IV 1128 z r. 14 p. Kr. (datio in solutum a BGU IV 1114 z r. 5 př. Kr. (darování). To by mohlo nasvědčovati pojetí Partschovu (jenž však právě tyto listiny hodnotí jinak, str. 23 pozn. 2 a 3). Ale v téže skupině listin je i BGU IV 1131 z r. 13 př. Kr., kde ve formě veřejné (synchoresis) a za prohlášení převodního se slibuje budoucí katagrafé, ba dokonce zároveň se udílí svolení k jednostrannému vykonání katagrafé, když by zcizitel v pravý čas nebyl přítomen. Zde patrně nemůže jíti o pouhé »uznání«, nýbrž zřejmě se jedná o nutný projev převodní (třebas bychom tu ještě nemohli počítati s vlivem pozemkových knih). Případy jednostranné katagrafé jsou známy i odjinud, na př. z listin o řízení exekučním (srv. k tomu Sborník 12, 212 a Vančura, Exekuční listiny 1915, 43). Realisace zástavního práva, jež i v době císařské spočívalo na zásadě propadnutí zástavy, dála se cestou úřední. Po exekučním převedení vlastnictví k zástavě (προσβολή) bylo nutno požádati úřad o uvedení v držbu zástavy (έμβαδεία ). Vymáhající věřitel, obraceje se tu na úřad, praví ve svém podání (P. Fior. 56 z r. 234 po Kr.): καταγέγραμμαι κατά τά προτετε λειωμένα γράμματα ένεχνρασίας καί προσβολνς, což v téže listině ο něco výše označeno jako katagrafé. Nepochybně je tím míněn effekt úředního aktu, jímž nucené převedeno vlastnictví na vymáhajícího věřitele (srv. Schwarz Urkunde 237 násl.: Jörs Sav. Z. 36, 307 k Pap. ined. Lond. č. 1897 z r. 177; Partsch P. Freib str. 23).
Z Oxychynchu máme serii listin (Оху II 242, 330—338, 340 atd. vesměs z let 77—99 po Kr.), v nichž agoranom je zmocněn ke katagrafé trhu pozemku nebo otroka (zmocnění je tu podmíněno zaplacením enkyklia, t. j. »daně z obratu«. Schwarz (Urkunde 248 násl.) pokouší se sice vysvětliti dvojitost trhu rozdílnou formou, avšak to je pouhý dohad v listinách samých ničím neodůvodněný.
V BGU I 50 z r. 114/5 po Kr. po prodeji pozemku κατά χιρόγραφον δεδημοσιωμένον slibuje se katagrafé, jež dosud pro závady na nemovitosti ležící nebyla možná. Patrně tu jde teprve o umožnění zcizení pozemku s účinky vůči třetím (srv. Partsch P. Freib str. 23 pozn. 3).
P. Rylands II 164 z r. 171 po Kr. uvádí případ částečného splacení trhové ceny, aniž by však byl vymíněn závdavek. Ро doplacení učiní prodavač k žádosti kupcově katagrafé. Prodavač v listině výslovně prohlašuje, že prodal. Prohlášená o správě vztahuje se však, jak se zdá, teprve k momentu katagrafé, t. j. tedy zcizení.
V P. Rylands II 163 z r. 163 mimoknihovní nabyvatel nemovitosti prodává chirografem nemovitost dále a prohlašuje ochotu za účelem zřízení listiny veřejné obstarati epistalma, k čemuž bude třeba katagrafé jeho předchůdce. Zdě je patrna těsná souvislost katagrafé s pozemkovými knihami. V poměru k nim nemůže katagrafé míti jiného významu než zcizení, srv. také P. Oxv XIV č. 1697 z r. 242 po Kr.
Třebas v jiných listinách spíše odpovídal termínu katagrafé význam listiny o trhu srv. Р. Оху II 268 z r. 58, po Kr., P. Oxy II 306 = P. Caire Preis. 43 z r. 59, P. Fay. 100 z r. 99, P. Оху I 100 z r. 133), přece jen uvedené případy ukazují, že nelze bezvýhradně dáti za pravdu ani Partschovi, pokud v καταγραφή řeckých papyrů 1. a 2. stol. chce spatřovati původní řecký význam listiny uznávací, ani Schwarzovi, pokud v ní vidí vždy a výhradně listinu o trhu. Spíše se zdá, že již v celé době císařské καταγραφή se zabarvuje ve smyslu právního jednání zcizovacího, ať již to byla smlouva trhová sama nebo jen její důsledek. Rozhodný vliv v tom směru patrně vykonávaly potřeby knih pozemkových. Jejich zájmem bylo zajisté diktováno, že k zápisu do knih byly připouštěny pouze listiny veřejné (v tom dlužno dáti Schwarzovi zcela za pravdu). Listinu soukromou předsevzaly strany na vlastní nebezpečí. Zřízení veřejných knih vyžadovalo přesnou veřejnou listinu, obsahující veškeré pro zápis knihovní rozhodné momenty. Ve vztahu k veřejným knihám musila καταγραφή, kdyby původně měla jen smysl uznání práva druhé strany, nabýti záhy významu zcizení, jednání převodního.
Zdali tu také nemělo vliv samo římské právo, bylo by ovšem odvážno tvrditi. Jistá neujasněnost, která v užívání termínu katagrafé v prvých třech stoletích po Kr. panuje, by svědčila spíše proti, jako naopak od 4. stol. patrně jasné vytváření pojmu toho je výsledkem vzájemného působení obou práv. Lze se důvodně domnívali, že od konstituce Antoninovy (212 po Kr.) vliv římského práva na půdě Egyptské značně stoupal. Ale je-li obor práva majetkového juris gentium, nepochybně i v provinciích již za prvého císařství musilo domácí právo immobilární aspoň místy prosáknouti vlivy římskými.
Přijímáme-li však toto zbarvení pojmu καταγραφή, zbývá konečně vypořádati se s otázkou abstraktní její povahy. Συγγραφή άηοστασίον a důsledně také καταγραφή ve smyslu Partschově je abstraktní jako každé uznání, v tom právě by ležela její cena, že tvoří samostatný důvod vzniku práva, nezávislý na předchozím jednání. Ale i καταγραφή připodobněná k mancipaci by musela býti stejné povahy. Lze tuto otázku na základe listin nás dochovaných rozřešit? Známe případy, že k průkazu vlastnictví dovolávají se strany pouze καταγραφή. Tak P. Fay. 100, P. Oxy 100. Avšak právě v těchto případech nelze se uzavírati tomu, že tu καταγραφή je identická se smlouvou trhovou.
Naproti tomu na př. ve vlastnickém sporu Р. Оху III 486 z r. 131 nedovolává se žalovaná katagrafé, nýbrž uvádí smlouvu trhovou a zaplacení ceny trhové, nebo v žádostech za knihovní zápis nedovolávají se strany nikdy katagrafé, nýbrž vždy smlouvy trhové, a to zpravidla bez uvedení zaplacení ceny trhové (viz Schwarz Urkunde 254 pozn. 2). Z toho by bylo možno snad souditi, že alespoň v ranné době císařské, kdy pojem katagrafé jako právního jednání zcizovacího se teprve vyvíjel, strany si neuvědomovaly abstraktní jeho povahy.
Máme-li nyní celý vývoj stručně shrnutí, je patrno, že pojem katagrafé prodělal značnou metamorfosu. Původně patrně zapadal do celkového obrazu svého domácího světa orientálního. V podobě, jak se vytvořil v řeckém právu mimoegyptském, souhlasí zcela s různými těmi klausulemi o vzdání se, přistupujícími k trhu za hotové. Je ovšem pozoruhodno, že v době ptolomejské, kde ono pojetí trhu doznalo výrazu v συγγραφή άποστασίον, právě termín katagrafé se skoro vůbec nevyskytá (materiál u Schwarze Urkunde 227 pozn.). Stav ten se zcela mění v době císařské. Tu již v nejranějších listinách doby té (alexandrinských synchorésích) s katagrafé se setkáváme. Institut pozemkových knih, o němž máme prvou zprávu z r. 72 po Kr., musil míti na utváření se pojmu toho rozhodný vliv. Katagrafé jeví se tu veřejnou k zápisu se hodící listinou buď o trhu samém nebo na základě trhu vydanou k účelům zápisu nemovitosti do kmih. V existenci katagrafé dlužno spatřovati další důvod pro správnost Mitteisova názoru o povaze knih pozemkových. Jako právní jednání zcizovací přešla pak katagrafé do doby byzantské.

Citace:

SOMMER, Otakar. Katagrafé. Pocta podaná prof. dr. L. Heyrovskému k sedmdesátým narozeninám dne 14. listopadu 1922 jeho ctiteli a žáky. Praha: Bursík a Kohout, 1922, s. 354-367.