K výkladu § 320. lit. e tr. z.

Přestupku ve smyslu § 320. lit. e. tr. z. dopustí se ten. kdo v opovědním listu neb vůbec úřad policejní neb jiný státní neb obecní úřad, kromě případu vyšetřování před trestním soudem, falešným udáním svého jména atd. ošálí. Dle rozhodnutí ze dne 9. března 1883, čís. 419. sb. č. 530">rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 3. září 1883 čís. 419., sb. číslo 530., dopouští se tohoto přestupku i ten, jenž jako podezřelý neb obviněný z trestního činu nějakým orgánem bezpečnostním vyšetřován, tomuto falešné udání v tomto smyslu učinil. Případ, davší podnět k tomuto rozhodnutí, byl tento: Občan F. zadržen byv pro reversi a krádež, udal policii, že se jmenuje Z. Žalován byv c. k. státním zastupitelstvím v Terstu též pro přestupek ve smyslu § 320. e. tr. z., byl c. k. zemským trestním soudem v Terstu osvobozen z toho důvodu, že jako podezřelý (obviněný) neměl povinnosti správné jméno udati. Proti tomuto rozhodnutí podalo státní zastupitelství v Terstu zmateční stížnost, již odůvodnilo tím, že ustanovení § 320. e. tr. z. jest opatřením veřejné bezpečnosti, které má státu usnadniti provádění práva a které sice pro všechny platnost má, ale obzvláště pro osoby jako podezřelé zadržené, poněvadž by se zákon stal illusorním, kdyby těm osobám, které trestní řízení soudní očekávají, mělo býti dovoleno falešným udáním o svém jménu neb jiným způsobem bezpečnostní úřad beztrestně klamati a mimo to i proto, poněvadž § 320. lit. e. tr. z. jen jedinou výjimku připouští, totiž v případě trestního řízení soudního před vyšetřujícím soudcem.
Výjimka tato stává jen proto, že pro takové chování se obviněného již zvláštní opatření v § 45. tr. z. (vymýšlení falešných údajů jest okolností přitěžující) učiněno jest. Tento názor akceptoval plně nejvyšší soud a uvedl jej za důvod svého hoře citovaného rozhodnutí.
V důsledku tohoto právního názoru byli pak obvinění, kteří při vyhledávání proti nim policií vedeném falešné udání o generaliích činili, vesměs odsuzováni.
Opačné rozhodnutí učinil však nejvyšší soudní dvůr v nejnovější době. Případ byl týž jako při rozhodnutí svrchu uvedeném, pouze s tím rozdílem, že Ant. R. byl zemským soudem ve Vídni odsouzen a že zmateční stížnost podal jeho obhájce. Dle rozhodnutí nejvýš, soudního dvoru ze dne 6. července 1908, Kr I. 174/8 čís. 3483. oficiel. sbírky, bylo zmateční stížnosti vyhověno a R. osvobozen
Důvody tohoto rozhodnutí nejsou nezajímavé.
»Ustanovení § 320. e. tr. z. povstalo splynutím dvou různých zákonů: z § 78. lit. e. II. dílu trestního zákona z roku 1803 a z dvorního dekretu ze dne 26. března 1833. § 78. lit. e. citov. zákona zabýval se pouze falešným hlášením ve vlastním smyslu tohoto slova (opovědní lístky) a během doby ukázal se příliš úzkým. Uvedený dvorní dekret rozšířil přiměřeně tato ustanovení a nařídil, »že kdo vůbec policii neb jiný veřejný úřad nepravdivým udáním svého jména — 212 —
atd. takovým způsobem klame, že tím veřejný dozor v omyl uveden býti může«, se rovněž přestupku ve smyslu § 78. e. dopustí. Avšak dvorní dekret uvedl také hned výjimky, prohlásiv za beztrestná ona falešná udání, o nichž stávájící zákony již pojednávají, totiž:
a) když tázaný, který z falešného udání viněn jest, se ve vyšetřování (Untersuchung) pro zločin neb těžký policejní přestupek nalézá;
b) když tázaný jest zapleten ve vyšetřování jiného druhu (důchodkové, zbrojní patent a pod.);
c) když proti němu sice ještě žádné vyšetřování uvedeného způsobu není zahájeno (anhángig), ale v důsledku úředního jednání a výslechu, při nichž falešné udání učiněno bylo, takové vyšetřování se zahájí (»aber im Verfolge der mit ihm vorgenommenen Amtshandlungen und Vernehmungen eine solche Untersuchung eingeleitet wird).
Při tomto historickém vývoji § 320. e. platného zákona nebudíž dále rozhodováno, »mag es dahin gestellt bleiben«, praví nejvyšší soud, zdali slova tohoto paragrafu »ausser dem Falle strafgerichtlicher Untersuchung« vůbec nemají býti vykládána extensivně a zdali jim nemá býti rozuměno tak, že také falešná udání takového proti úřednímu stíhání se bránícího inquisita neb nastávajícího inquisita před soudní policií, kteráž jest pomocným úřadem trestního soudu (§§ 24., 36., 84., 86., 87. tr. ř.) pod § 320. e. tr. z. nepatří, nýbrž beztrestnými zůstávají.
Nepochybným jest to v přítomném případě, kde obviněný při krádeži mu za vinu kladené přistižen byl; dotazováním po jménu nemělo tedy teprve býti zjištěno, zdali zadržený jest totožným s osobou z nějakého trestního skutku podezřelou; se zadrženým nakládáno býti mělo jako se zlodějem, ať se jmenoval jakkoliv. — Oklamání policejního dozoru vůbec zamýšleno nebylo, nýbrž pouze zmírnění trestnosti krádeže zatajením předchozích trestů, takže tázající se policejní orgán oproti němu nikoliv funkce policejního šetření, nýbrž úkoly vyšetřujícího soudce prováděl. Pro vyšetřování soudní však platí zvláštní ustanovení trestního řádu, které použití § 320. lit. e. vylučují. Za takových okolností a v takové situaci žalovaného materielním trestním ustanovením k všestranně pravdivému udání nutit: odporuje duchu trestního zákona a obzvlášť ustanovením §§ 199., 205. tr. ř. Proto nemůže obviněný za své falešné udání oproti policii býti trestán.«
Jak z poznámky v officielní sbírce rozhodnutí uvedené vysvítá, trval zástupce generální prokuratury na stanovisku, jejž nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 9. března 1883, čís. 419. sb. č. 530., a jiných zaujal. Bohužel, nejsou známy důvody, které pro své stanovisko uvedl. Dle mého názoru lze vývody nejvyššího soudního dvoru nejlépe jeho vlastním poukazem na historický vývin potírati. — 213 —
Redaktoři platného trestního zákona z roku 1852 měli při redakci § 320. lit. e. před sebou patrně dvorní dekret ze dne 26. března 1833, neboť slova tohoto paragrafu: »überhaupt die Polizei oder sonst eine Staatsoder Gemeindebehörde, ausser dem Falle strafgerichtlicher Untersuchungen, wofür besondere gesetzliche Bestimmungen bestehen« atd. až po »geführt werden kann« jsou doslova vzata z tohoto dekretu a jest pouze za slova »Gemeindebehörden« vsunuta výjimka: »ausser dem Falle strafgerichtlicher Untersuchungen.« Tato výjimka kryje se plně s výjimkou sub lit. a. v dekretu uvedenou. Výjimky pod b., c. uvedené do § 320. e. převzaty nebyly a zdá se tedy, že tyto výjimky, které do roku 1852 platily, dále platnosti míti neměly. Výjimka pod c. uvedená, pojednávající pak právě o přípravném vyhledávání (soudem neb policií), nebyla převzata a zdá se, že s úmyslem, že totiž pro příště falešné udání ve stadiu úředního jednání, »v jehož důsledku trestní řízení zavedeno býti má, nemělo býti beztrestno. Plurál v § 320. e. tr. z. použitý (ausser dem Falle strafgerichtlicher Untersuchu n g e n) jest dle mého mínění sice druhový, označující různé druhy vyšetřování, avšak značí, že nejen formální vyšetřování, dle § 91. a dalš. tr. ř., nýbrž i obyčejná vyhledávání, ovšem jen trestního soudu, slovy »Untersuchungen« myšleno jest. Použití pojmů a zařízení trestního řádu z roku 1873 k historickému výkladu zákona z roku 1852 jest — anachronismus. § 320. e. tr. z. má na zřeteli veškeré veřejné úřady státní neb obecní a nelze ze zákona samého nijak poznati, že by soudní policie měla nějaké zvláštní postavení. Dle výkladu nejvyššího soudu byl by zloděj v lese při krádeži četníkem zastižený, který by mu falešné jméno udal, beztrestný pro falešné hlášení, kdyby je však za týchž okolností udal přísežnému, službu konajícímu hajnému, dopustil by se přestupku ve smyslu § 320. e. tr. z. Nebo kdyby četník někoho za týchž okolností zadržel a udal pro přestupek krádeže, bylo by falešné hlášení beztrestné, udal-li by ho však pouze pro lesní pych aneb kdyby veřejný žalobce v udané krádeži jen lesní pych, tedy delikt politickým úřadem trestaný, shledal, musel by udaný pro § 320. e. tr. z. stíhán býti, neb četník nebyl dejure v tomto případě orgánem soudní policie. Takové byly by důsledky polovičatého rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru, který ostatně v tomto rozhodnutí také zapomenul toho, že sám vyřkl v rozhodnutí ze dne 25./XI. 1887, č. 11003. sb. čís. 1111., že k podstatě § 320. e. není vůbec třeba úmyslu úřad klamati. Jak vidno, má tedy názor, že § 320. e. tr. z. platí i proti podezřelému z trestního činu, mnoho oprávnění do sebe. Proto spornou otázku materielního práva (spornou i mezi c. k. generální prokuraturou a nejvyšším soudním dvorem) rozřešilo c. k. ministerstvo spravedlnosti a sice v odporu s názorem c. k. generální prokuratury. Výnosem ze dne 3. dubna 1909, čís. 145/9, nařídilo ministerstvo c. k. — 214 —
státním zastupitelstvím, aby pro příště nebyly stíhány osoby, které jako podezřelé z trestního skutku při vyhledávání proti nim vedeném stráži neb bezpečnostnímu úřadu falešné jméno udaly neb jiná falešná udání, která § 320. e. t r. z. na zřeteli má, učinily. Nařízení to odůvodňuje se tím, že ježto podezřelý neb obviněný není povinen ani u soudu pravdu udati, že tím méně má za povinnost ve všem bezpečnostnímu orgánu pravdu sděliti. Nemá-li vésti provádění zákona k nesrovnatelným odporům, jest nutno slovům zákona »ausser dem Falle strafgerichtlicher Untersuchungen« rozuměti nikoliv v jich nejužším smyslu, nýbrž tak, že nejen soudní trestní řízení, ale i vyhledávání a úřední šetření bezpečnostního úřadu a jeho orgánů proti osobám podezřelým z činů, jež trestní soud trestati povolán jest, v sobě zahrnují.«
Tím rozřešilo ministerstvo spornou právní otázku materielního práva, jejímuž řešení se i nejvyšší soudní dvůr vyhnul (»mag dahin gestellt bleiben«) a postavilo se na stanovisko nové, které nejen sta-stanovisku generální prokuratury, nýbrž i stanovisku více než 50leté prakse soudní odporuje a které nejvyšší soudní dvůr v roce 1883 direktně za nesprávné označil. Pouze uplynutím doby, žádným novým zákonem neb novellou, stalo se tedy nyní nestihatelným to, pro co za platnosti téhož zákona občané napořád odsuzováni býli. Čas vše mění, patrně i — smysl paragrafů.
Dle panující theorie spočívá zařízení státních zastupitelstev v Rakousku na tak zvaném principu oportunity, že totiž státní zástupce jest povinen poslouchati pokynů vlády. Zdali však jest ministerstvo — úřad administrativní — oprávněno dávat tímto způsobem nařízení z oboru materielního práva, to jest všeobecný autentický výklad, ne pouze pro konkrétní případ závazný, jest i za panství principu oportunity velice sporno. Jar. Laza.

Citace:

K výkladu § 320. lit. e tr. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 5, s. 237-240.