Exekuce do processuálních práv žalobcových ve sporu excisním.

Vymah. věřitel A. učinil dle §. 331. ex. ř. návrh na zabavení a přikázání nároku vlastnického, kterýž dlužnice B. uplatňovala excisní žalobou ohledně svršků v exekuční věci téhož vymah. věřitele proti manželu dlužnice C. zabavených. Vymáhaná pohledávka příslušela A-ovi oproti oboum manželům B. a C. a byl zájem proveden proti oboum a to proti C. zřízením práva podzástavního.
Proti prvnímu zástavnímu věřiteli D. podala B. shora zmíněnou žalobu excisní, v níž tvrdila, že dotyčné svršky nakoupila si z vlastních svých peněz. O tom vedla za svědka E., jenž však na několik měsíců někam do Německa odcestoval.
Tu učinil C., jenž svou manželku v tomto excisním sporu jakožto plnomocník zastupoval, A-ovi návrh na 30% vyrovnání, sic prý by o vypátrání adresy E-ovy, k jejíž oznámení žalobnici B. uložena byla lhůta pod následky §. 335. c. ř. s., ani o další osud excisní žaloby se nestaral.
Nechtě na návrh tento přistoupiti a aby uhájil své dlužnici B. její zažalované právo vlastnické a tím též prvním zástavním věřitelem ohledně svršků C-ovi zabavených se stal, podal proti B. hořejší návrh exekuční; realisování zástavního práva dle návrhu záležeti mělo ve zmocnění navrhovatele A. ku pokračování v excisním sporu jménem žalobnice B. jakož i zabavením a přikázáním této oproti C-ovi příslušícího nároku na vydání dotyčných svršků do výlučného držení a v zápovědi C-ovi ve smyslu § 331. ex. ř.
Soudce exekuční návrh tento zamítnul
z důvodů,
že ex. ř. připouští jen exekuci na věc samu, nikoliv ale na právo vlastnické, neb na jednotlivé oprávnění, v případě tomto nárok excisní a poněvadž přípustnost exekuce na jiná majetková práva předpokládá, že jsou zcizitelná neb aspoň přenesením na osoby třetí ve prospěch věřitele zpeněžitelná, kdežto nárok excisní jest nárokem pouze na určení a nikoliv na plnění, tudíž bezprostředního zpeněžení ve smyslu ex. ř. nepřipouští, nýbrž zpeněžení jen prodejem věcí samých státi by se mohlo.
Zemský soud v Brně rekursu vymah. věřitele dle jeho exek návrhu vyhověl a jemu též útraty rekursu přiřknul.
Důvody:
V případě tomto jde v přední řadě o zabavení a přikázání nároku na uznání práva vlastnického ve prospěch dlužníka samého, vlastně tudíž jen o zabavení a přikázání postavení strany, kteréž v excindačním sporu B. zaujala, nikoliv o zabavení a přikázání vlastnického práva samého, jelikož přec toto dosud jest sporným a i v případě tom, že A. by zvítězil, i na dále B-ové má zůstati. Navrhovateli záleží prozatím jen na tom, aby stal se prvním zástavním věřitelem. Aby toho dosáhnul, musí především své dlužnici dopomoci k uznanému právu vlastnickému a to, kdyby sama své právo opustila, na vlastní svůj účet. Navrhovatel jest sice ohledně dotyčných zájemních předmětů sám též již zástavním věřitelem, avšak pokračování v exekuci s jeho strany by za nynějšího stavu věci vedlo jen k uspokojení jeho předchůdců.
Nastává tudíž otázka, zda-li takový nárok, pozůstávající v postavení žalobním ve sporu excisním může tvořiti předmět exekuce.
Všeobecná zásada zní, že veškeré věci a práva exekuci podléhají, kteréž jsou zcizitelnými a ohledně jichž zákon nestanoví výjimky.
Ohledně nároku excisního není ani jeho nezcizitelnost ani vyloučenost z exekuce v zákoně stanovena.
Není ovšem pochybnosti, že nárok excisní jest nárokem na určení a nikoliv nárokem na plnění; to však pro otázku zcizitelnosti není rozhodujícím, jelikož zcizitelnost není obmezenou na nároky na plnění.
Rozumí se samo sebou, že zpravidla jen nároky na plnění a ne nároky na určení jsou předmětem obchodu; není ale žádné zákonné překážky, aby též nárok na určení učiněn byl předmětem obchodu, jakmile nabytí jeho osobě třetí stalo se žádoucím.
Zřejmo pak jest, že věřiteli na tom záleží, aby svému dlužníku dopomohl k majetku, na nějž by vésti mohl exekuci a to i v případě indolence neb dokonce renitence dlužníkovy. Nový ex. řád se též skutečně snaží, aby věřiteli při tom napomáhal. To platí obdobně i v případě, kdy zástavní věřitel si pomocí svého dlužníka chce opatřiti příznivější pořadí. Může proto i přenesení postavení žalobcova, vede-li k cíli tomuto, pro věřitele tvořiti předmět obchodu, jehož hodnota peněžní, závisíc na výsledku sporu, jest sice problematickou, avšak mezi stranama zajisté konkretisována býti může. Neboť nelze pochybovati o tom, že přiřkne-li se nárok excisní, nabude žalobnice práva vlastnického, kteréž má skutečnou a to obchodní hodnotu, totiž obchodní hodnotu dotyčných vlastnických předmětů samých a že tím věřitelovy vyhlídky na uspokojení o týž obnos hodnotní vzrostou.
Jelikož pak nelze předpokládati, že by uplatněný již nárok excisní byl svévolným, musí jemu již v nynějším stadiu procesním přiznána býti hodnota majetková. Všecko však, co má hodnotu majetkovou, má též hodnotu obchodní a může sloužiti za předmět exekuce, ač-li v zákoně výslovně z exekuce vyjmut není. Nelze tudíž právem tvrditi, že excisní nárok B-ové jest nezcizitelným neb nepřevoditelným. Je-li převoditelným právo vlastnické k dotyčným svrškům, o čemž přec nemůže býti pochybnosti, pak musí připuštěna býti též převoditelnost nároku excisního, jenž přece domáhá se vlastnictví samého. Může-li však excisní žalobce dobrovolně zciziti svůj nárok žalobní, může mu zcizen býti též nuceně.
Dlužno ovšem připustiti, že realisování práva vlastnického, v excisním sporu přiřknutého, bylo-li věřiteli přiznáno, jest možným toliko exekucí na věc samu; avšak to jest pro otázku přípustnosti takového přikázání lhostejným. Exekuce v případě takovém rozpadá se ve dvě stadia: první stadium exekuce zabývá se vlastnickým právem dlužníka, druhé stadium věcí samou.
Argumentace I. soudce, že návrh na zabavení nároku na vydání věcí totožným jest s návrhem na zabavení věcí samých, nejeví se tudíž správnou; zabavení excisního nároku před pravomocí rozsudku obsahuje pouze právo procesní, po pravomoci rozsudku právo vlastnické, nikoliv ale pro vymáhajícího věřitele, nýbrž pro dlužníka, tudíž nikoliv ještě zabavení věcí samých; toto muselo by teprve přistoupiti. Ze v případě našem by spadalo v jedno s právoplatným přiřknutím práva vlastnického pro B-ovou, přičísti dlužno pouze náhodě, že navrhovatel na tytéž věci — arciť jakoby C-ovi náležely, zástavní právo již nabyl.
Soud rekursní má proto za to, že nárok excisní vydání nějaké majetkové podstaty obsahuje a tudíž dle §. 333. ex. ř. vším právem do exekuce pojat býti může. Bylo tudíž návrhu exekučnímu vyhověti, tím více, an ex. řád za hlavní úkol si vytknul, aby vymah. věřiteli k dosažení nároku co možná napomáhal, tudíž též při jeho výkladu praktický účel a výsledek má rozhodovati.
Jelikož dotyčné předměty ve spoludržení C-ově se nalézají a věřitel A. již zástavního práva k nim nabyl, tudíž oprávněn jest, aby jich odloučení a uschování žádal, jeví se též další zákaz C-ovi oprávněným. Rekurs dovolací prvním z podzástavních věřitelů podaný vzat byl zpět, čímž rozhodnutí II. stolice právní moci nabylo.
(Rozhodnutí z 30. září 1906, č. j. R- II 390/ / 3—.) J. B.

Citace:

Exekuce do processuálních práv žalobcových ve sporu excisním. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 1, s. 55-58.