Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 18 (1909). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 396 s.
Authors:

Pořad práva či řízení před úřady správními? Otázka příslušnosti říšského soudu. Podmínky ručení státu za vinu státních zřízenců. Příspěvek k výkladu §u 1315. obč. zák. Přetržení promlčení dle §u 1497. obč. zák.


Dne 1. října 1902 vyměňovali zřízenci státní správy telegrafní tyče telegrafní u Sv.; při této příležitosti byl A. M., jenž právě jel na kole po říšské silnici, vedoucí z M. O. do Sv., zasažen jednou neopatrně spouštěnou telegrafní tyčí do hlavy a (těžce) zraněn.
Nespokojiv se s obnosem, nabídnutým jemu státní správou telegrafní, podal u zem. soudu v Brně žalobu proti poštovnímu eráru o placení náhrady škody a renty.
Žaloba ta vyřízena byla usnesením, jímž za současného zamítnutí žaloby bylo řízení pro nepřístupnost pořadu právního zastaveno a spolu vyslovena zmatečnost předcházejícího řízení. Důvody:
Oběma stranami bylo připuštěno a také vyžádanými trestními spisy okr. soudu v Kl. jest zjištěno, že J. P., c. k. vrchní dozorce telegrafu a F. M., přední dělník při telegrafu, byli uznáni vinnými přestupkem dle §u 335. tr. z., jehož se prvý dopustil tím, že 1. října 1902 ve Sv. jako dohlížitel při výměně telegrafních sloupů na říšské silnici, opomenul osobám při těchto pracích zaměstnaným dáti instrukce, jichž nutno bylo, aby se nebezpečenství pro tělesnou bezpečnost předešlo — poslední pak tím, že jako přední dělník při výměně telegrafních sloupů opomenul na říšské silnici, kde se pracovalo, výstražné znamení dáti nebo jiné opatření učiniti, aby kolemjdoucí na silnici této upozorněni byli na to, že telegrafní sloupy se sundávají — a že následkem opomenutí tohoto obou obžalovaných A. M. sloupem telegrafním, když se právě sundával, zastižen a na těle těžce poraněn byl a že tudíž oba obžalovaní dopustili se takového opomenutí, o němž mohli dle svého povolání a dle zvláštních poměrů předvídati, že jest způsobilým přivoditi nebezpečí pro život a bezpečnost lidskou. Nynější žalobou domáhá se žalobce od eráru náhrady škody následkem zavinění shora uvedených dvou osob, jako jeho orgánů správních. Kromě specielního zákona, jakým jest na příklad zákon ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z., jehož na tento případ užíti nelze, není zákona, který by stanovil, že stát za zavinění svých úředníků ručí a to tím méně, ježto čl. 12. státn. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 145. ř. z. zamýšlený zákon, který by ručení státu za zavinění jeho úředníků správních upravoval — dosud vydán nebyl.
Užíti lze tudíž jen dotyčných ustanovení dv. dekretu ze dne 14. března 1806, č. 758 sb. z. s., dle něhož státní úředníci a zřízenci za příčinou úřední své činnosti nikdy žalobami u soudu podanými stiháni býti nemohou, pročež poškozený může se svého nároku na náhradu škody proti úředníku, jenž zavinění toho se dopustil, jen u nadřízeného úřadu v administrativní cestě domáhati, ježto státní telegrafní úřad hlavně veřejnoprávním poměrům slouží, jak to také ze samého znění dekretu dv. kanceláře ze dne 25. ledna 1847, č. 9 sb. z. polit. jasně na jevo vychází, dle něhož zřizování telegrafu výslovně — a to právě z veřejnoprávních důvodů — jedině a toliko státu jest vyhraženo.
Z těchto důvodů trvá v případě, o nějž jde, nepřípustnost pořadu právního, ku kteréž dle § 240. c. ř. s. pokaždé z úřední moci přihlíženo býti musí. Musilo tudíž ve smyslu § 42. j. n. a § 261. c. ř. s. o této žalobě zavedené řízení za současného zamítnutí žaloby pro nepřípustnost pořadu práva býti zastaveno a zároveň zmatečnost předcházejícího řízení usnesením vyslovena býti. Rekursu žalobcovu mor.-sl. vrchní zemský soud nevyhověl, neboť
v přítomném případě žádá žalobce od eráru náhradu škody za poškození tělesné, jež utrpěl u příležitosti výměny telegrafních tyčí následkem zavinění dělníků při tom zaměstnaných. Právem má prvá stolice nárok o náhradu škody tohoto druhu proti eráru za nepřípustný s tím doložením, že vzhledem k ustanovení čl. 12. odst. 3. zákl. st. zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 145 ř. z. mohlo by nastoupiti v daném případě soukromoprávní ručení státu za zavinění jeho orgánu jen tehdy, kdyby vydaným snad nějakým zákonem speciálním taková povinnost ručení výslovně byla upravena, což však v tomto případě není.
Takový speciální zákon byl vydán toliko ohledně náhradních nároků vzcházejících ze zavinění soudcovských úředníků a to zákon ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z., ve kterém stanoveno jest, že stát dle toho zákona ručí stejně jako rukojmí a plátce.
Ježto není zákona, kterého by na přítomný sporný případ bylo lze užiti, nemá žálobce nižádného nároku na náhradu škody proti eráru, který by vycházel ze zavinění jím použitých sil pracovních. Správné jest též odůvodnění prvé stolice, že státní telegraf v podstatě slouží poměrům veřejnoprávním, z čehož se podává, že stát jest oprávněn objem svého ručení vůči obecenstvu ve zvláštních zákonech ustanoviti a že až do vydání speciálních norem tohoto druhu nutno povinnost státu k ručení naprosto popříti.
Z této zásady se však podává, že ustanovení občanského zákonníka na poměry veřejnoprávní, jichž vymezení si stát výslovně vyhradil, nikterak užiti nelze. Vždyť jest tendencí obč. zákonníka, upraviti soukromá práva a povinnosti obyvatel státu mezi sebou.
Na to podal žalobce, když ministerstvo obchodu nevyhovělo jeho žádosti o přisouzení požadované náhrady škody, u říšského soudu žalobu proti pošt. a telegrafnímu eráru na náhradu škody. Říšský soud však nálezem ze dne 5. července 1904, č. j. 300 žalobu tu a limine zamítl pro nepříslušnost říšského soudu, poněvadž žaloba ta není způsobilou, aby byla předmětem jednání říšského soudu. Nárok, jejž přivádí k platnosti, jest nárok na náhradu škody, o kterémž nestává okolností, z nichž by říšský soud mohl usuzovati, že nárok ten nemožno uplatňovati v řádném pořadu práva.
Žalobce na to žádal u zem. soudu v Brně o obnovu řízení sporu, uváděje, že rozhodnutí říšského soudu, kterým prý uznána jest příslušnost c. k. soudů ohledně nároků vymáhaného, jest dle čl. 4. státního zákl. zák. z 21. prosince 1867, č. 143 ř. z. závazným pro c. k. soudy, pročež prý pozbylo platnosti usnesení, žalobu pro nepřípustnost pořadu právního zamítnuvšího.
Návrh ten byl však zamítnut s poukazem na ono usnesení dřívější a na potvrzující usnesení mor.-sl. vrchn. z. soudu, jakož i proto, že předložené usnesení říšského soudu netvoří rozhodnutí nějakého sporu kompetenčního mezi úřady soudními a správními, jež by bylo závazným pro soudní úřady ve smyslu čl. IV. st. z. z. z 21. prosince 1867, č. 143 ř. z. Usnesení to je spíše pouhým zamítavým vyřízením žaloby, podané ve smyslu čl. III. odst. 1 dovolaného st. z. zákona u říšského soudu. K tomu nutno připomenouti vzhledem k dodatku, obsaženému ve zmíněném vyřízení říšského soudu, že žaloba byla zamítnuta usneseními zem. soudu v Brně a vrchn. z. s. v Brně »nikoliv proto, že náhradní nárok touto žalobou uplatňovaný nemohl by se uplatňovati v řádném pořadu práva, nýbrž proto, poněvadž — jak důvody obou těchto rozhodnutí výslovně vytýkají, c. k. erár za škodu, proviněním jeho správních orgánů způsobenou řádným pořadem práva žalován býti nemůže.« Konečně dlužno podotknouti, že by říšský soud, kdyby byl v přítomném případě rozhodl o sporu kompetenčním, byl rozhodnutí to doručil též zem. soudu v Brně.
V žádosti vznesené na to k říšskému soudu navrhoval žalobce, aby buď byla povolena obnova řízení o žalobě, kterouž říšský soud zamítl pro nepříslušnost svoji — nebo aby říšský soud rozhodl výslovně, že zemský soud v Brně je povinen in merito vyříditi žalobu, zamítnutou pro domnělou nepříslušnost pořadu právního.
Nálezem ze dne 18. dubna 1907, č. j. 135 zamítl říšský soud žádost o obnovu řízení a přikázal rozhodnutí o nároku žalobním c. k. soudům.
O žalobě, podané na to zrovna u zem. soudu v Brně, vynesen byl rozsudek z. s. ze dne 12. prosince 1907, č. j. Cg I. 223/7—, jímž — za současného zamítnutí námitky nepřípustnosti pořadu práva a rozepře rozsouzené — uznáno právem, že žalobní nárok stává co do důvodu po právu.
Důvody:
Trestním rozsudkem v této záležitosti vynešeným jest při rozhodování této rozepře dle § 268. c. ř. s. tento soud civilní vázán.
Jedná se tedy pouze o zodpovědění otázky, zda stát za toto zavinění svých zřízenců oprávněně žalobci ručí a tudíž ku náhradě škody jimi zaviněné povinen jest čili nic.
Obě strany připustily a jest tedy nesporno, že odsouzení J. P. a F. M. 1. října 1902 jakožto zřízenci a ve službách telegrafního úřadu telegrafní tyč vyměňovali. Již z toho důvodu jest stát, který tyto práce jen svými zřízenci konati může, dle §§ 1293. a 1295. obč. zák. škodu, která proviněním J. P. a F. M. vzešla, nahraditi povinen. Povinnost státu ku náhradě pak tu tím spíše po právu stává, poněvadž osoby tyto pouze postavení podřízené zaujímají a je za mandatáře státu nikterak nelze považovati.
Mimo to nestává tou dobou žádného zákonitého ustanovení dle něhož by rozhodnutí o závazku k náhradě škody, která proviněním státních orgánů vzešla, civilním soudům nepříslušelo. Naopak podobná zákonitá ustanovení máme. Tak ku př. § 27. zák. (?) z 5. listopadu 1837, č. 240 zb. z. s. ustanovuje, že nároky, které vznikají z ručení státu za předměty odevzdané dopravě, řádnou právní cestou vyřizovány býti mohou. Dále § 46. řádu jízdní pošty ze dne 12. června 1838, č. 280 sb. z. s. obsahuje ustanovení, že strana, která s náhradou za škodu poštovním úřadem stanovenou se nespokojí, svůj náhradní nárok pořadem práva může vymáhati. Již z těchto zákonitých ustanovení samo sebou vyplývá, že lze stát u řádných soudů stihati pro jeho povinnost ku náhradě škody, kterou jeho zřízenci třetím osobám byli způsobili. Mimo to vyslovuje § 1338. obč. zák. všeobecnou normu, že nárok na náhradu škody pravidelně jako jiné soukromé právo u řádného soudce dlužno vymáhati. Nedostává-li se tedy výjimečného zákonitého ustanovení, které by stát vyjímalo, nutně dospějeme k důsledku, že § 1338. obč. z. též na případy žalob na náhradu škody proti státu v plné míře použit býti musí. Ježto pak se zřetelem na skutkovou podstatu této žaloby takového výjimečného ustanovení nestává, ručí stát za škodu zaviněním svých zřízenců třetím osobám způsobenou před řádnými soudy.
Konečně namítá žalovaný erár, že žalobní nárok jest promlčen. Také však tato námitka není ze zákona odůvodněna, ježto žalobce již roku 1903 žalobu podal u tohoto soudu a když byla pro nepřípustnost pořadu práva definitivně zamítnuta, u příslušných úřadů správních žalobou nároku svého uplatňoval a když i zde ve všech instancích se svým nárokem byl zamítnut, konečně na říšský soud se obrátil za účelem rozhodnutí kompetenčního konfliktu, kterýž rozhodnul, že tato žaloba o náhradu škody řádným soudům ku projednání a rozhodnutí se přikazuje. Žalobce tudíž již roku 1903 žalobu podal a až do r. 1907 náležitě ve vymáhání svého nároku pokračoval, takže promlčení dle § 1497. obč. z. za přerušené považovati dlužno.
Odvolání žalovaného eráru m. sl. vrchní zemský soud rozsudkem ze dne 3. dubna 1908, č. j. Bc I. nevyhověl z těchto
důvodů:
Všeobecný zákonník občanský obsahuje v ustanoveních o náhradě škody pouze normy o principu zavinění, jak vyplývá z §§ 1294., 1295., 1304. a 1305., dále pak z §§ 1313. až 1320. vš. obč. z. a postrádá obzvláště přesných ustanovení o tom, kdy má právnická osoba ručiti za škodu, způsobenou jejími zřízenci.
Krom toho jest též v písemnictví uznána právní zásada, že způsobení škody bezprávným jednáním neb opomenutím, jež státní úředník v širším smyslu při vykonávání svěřené mu veřejné moci předsebéře, nezavazuje stát sám jako právnickou osobu k náhradě škody, poněvadž tato jednání a opomenutí sluší posuzovati nikoliv dle soukromého, nýbrž dle veřejného práva a v rakouském veřejném právu předpisův o ručení státu nemáme. Leč vyměňování telegrafních tyčí, pokud se týče odstraňování poškozených telegrafních tyčí, nemůže býti považováno za jednání, které státem zřízený dozorce J. P. spolu s najatými dělníky u výkonu svěřeného mu veřejného úřadu konal, poněvadž týž při výkonu svých prací a v rámci daného mu příkazu nevstupuje v žádné právní vztahy s obecenstvem, jak tomu snad jest u úředníků (zřízenců) telegrafních.
Naopak telegrafní dozorce působí jako státní zřízenec ku vyměňování starých telegrafních tyčí, tak jako státní úředník při soukromých podnicích státu, tak asi jako když stát při stavbě budovy, mající sloužiti státním účelům, ustanoví ku dohledu na práce státně zřízeného technického stavbyvedoucího. V písemnictví a částečně i v soudnictví pak ponenáhlu došla uznání právní zásada, že stát jako právnická osoba při soukromých podnicích důsledkem representačního poměru má ručiti za škodu, kterou jeho zřízenci při výkonu svěřených jim úkolů bezprávným jednáním způsobí třetím osobám, pročež se již nepoužívá ustanovení § 1315. vš. obč. z., poněvadž bezprávné jednání zřízence sluší považovati za vlastní jednání právnické osoby, třebas tato jako taková není schopna bezprávně jednati a byť i zmocnění zástupce státu se nevztahuje k tomu, aby účelů státu se domáhal bezprávným způsobem.
V přítomném případě, kde bezprávné opomenutí telegrafního dozorce P. a jeho předního dělníka trestním rozsudkem jest zjištěno, připojuje se odvolací soud shora uvedenému právnímu názoru, pročež stát jest povinen hraditi žalobcovy nároky a to na základě § 7. vš. obč. z. za použití základních zásad obsažených v § 337. vš. obč. z. a v zákoně o povinném ručení drah železničních.
Když tedy na základě těchto úvah za to se má, že stát jest k náhradě škody zavázán, tu dlužno řešiti další otázku, zda-li 3letá promlčecí lhůta § 1489. vš. obč. zák. již nastala čili nic, poněvadž pouze v posledním případě bude třeba rozebírati otázku, zdaž jest žalobce na nehodě své spoluvinen a v jaké míře.
Především nelze definitivní odmítnutí civilní žaloby rozhodnutím vrchního zemského soudu v Brně ze dne 31. prosince 1903 považovati za právoplatné odmítnutí žaloby, míněné v § 1497. vš. obč. zák., poněvadž následkem rozhodnutí říšského soudu právě toto rozhodnutí se stalo bezúčinným a vskutku se teprve teď o žalobě z roku 1903 meritálně rozhoduje a nikoliv snad o žalobě z 20. června 1907; vždyť ani by nebylo bývalo potřebí tuto novou žalobu podati, nýbrž zemský soud v Brně na základě úředně mu ministerstvem spravedlnosti doručeného rozhodnutí říšského soudu ze dne 18. dubna 1907 by býval musil i z úřední moci naříditi pokračování v rozepři, poněvadž v tomto případě pouze klid řízení by býval soudce k tomu přiměl, aby spornou záležitostí již se neobíral, zde však právě žaloba ze dne 27. září 1903 následkem rozhodnutí říšského soudu vyřízena býti musila, poněvadž řízení o této žalobě dokonce ani nebylo přerušeno ve smyslu §§ 155. násl. c. ř. s.
Proto nelze za to míti, že přerušení bylo ve smyslu § 1497. vš. obč. zák. přetrženo pouze druhou žalobou ze dne 20. června 1907, nýbrž přetržení nastalo již žalobou z roku 1903.
Soud odvolací však považuje též všecky kroky, které — jak ze spisů vysvítá — žalobce před i po vydání prvé žaloby podnikl za účelem dosažení náhrady u úřadů správních, právě s ohledem na pochybnosti, mají-li rozhodovati soudy či správní úřady, za akty směřující ku domáhání se práva tak jako vedení žaloby; obzvláště však kroky po právoplatném odmítnutí soudní judikatury v r. 1903 v r. 1904 opětně u ministerstva obchodu podniknuté zajisté ničím jiným nejsou, než akty, směřujícími k uplatnění nároku na vydobytí náhrady.
Neučinil-li žalobce hned po utrpěném úrazu kroků k uplatnění svých nároků a obrátil-li se patrně až po odsouzení P-a a M-a, nastavším dne 3. února 1903, předem na ministerstvo obchodu, tu nelze dobu až potud uběhlou čítati proto ke lhůtě promlčecí, ježto žalobci ještě delší dobu po jeho nehodě rozsah jeho náhradních nároků nebyl znám a jelikož vzhledem k následkům odsouzení trestního ve smyslu § 268. c. ř. s. nejdříve toto uspíšiti pokud se týče přivoditi musil, aby s výsledkem své nároky proti státu mohl ku platnosti přivésti.
Druhá žádost žalobcova na ministerstvo obchodu o rozhodnutí, jeho žaloba u říšského soudu a na základě jejího výsledku pak nový pokus o zavedení řízení u zemského soudu v Brně — vše to jsou kroky k vydobytí práva učiněné v roce 1904. Žalobce tedy od počátku roku 1903 a pak nepřetržitě až skoro ku konci roku 1904, konečně opět počátkem r. 1907 u říšského soudu — činil kroky k vydobytí svého práva ve smyslu § 1497. vš. obč. zák., v nichž až do nynějška bylo pokračováno, pročež nastoupilo v jeho činnosti v domáhání se práva pouze jediné od promlčení začítatelné přetržení, trvající až do nového zakročení u říškého soudu dne 13. listopadu 1907.
Byť by to bývalo bylo povinností prvního soudce dle §§ 180. a 182. c. ř. s., aby žalobci o jeho tvrzení, že kroky k domáhání svého práva ustavičně a nepřetržitě podnikal, důkaz uložil, což již ani odvolacím soudem nemůže býti napraveno, poněvadž dotyčný důvod odvolací nebyl k, platnosti přiváděn, tedy jest přece odvolací soud toho názoru, že 3 roky promlčecí lhůty od nehody neuplynuly, poněvadž dle nynějšího stavu spisů žalobce resp. jeho právní přítel zůstal nečinným pouze v roce 1905 a 1906 a poněvadž k docílení přetržení též nelze žádati, aby žalobce v dřívějších letech ani dne nebyl směl nechati nečinně uplynouti, poněvadž přece kroky, jež se měly podniknouti, musily býti uváženy a dříve prozkoumány, aby příznivý výsledek od nich mohl býti očekáván, a poněvadž i v tom případě, kdyby doba od 3. října 1902 až k civilní žalobě dne 24. září 1903 do promlčecí lhůty se chtěla započítati, by to přece netvořilo celý třetí rok promlčecí, jelikož žalobci po nehodě ihned též nebyl znám celý rozsah škody.
Mimořádnému dovolání žalovaného eráru vyhověl nejvyšší soudní dvůr rozsudkem ze dne 23. června 1908 č. j. Rv. III. 168/8 a důsledkem toho žalobu zamítl.
Důvody:
Ve věci samé dlužno náhledu soudu odvolacího, že ve vyměňování poškozených tyčí telegrafních nelze spatřovati výkon moci vrchnostenské, úplně přisvědčiti. Třeba že je také podle dekretu dvorské kanceláře ze dne 25. ledna 1847 sbírky zák. polit. č. 9. obstarávání dopravy telegrafické, jež je zásadně státu vyhražena, záležitostí povahy veřejnoprávní, a že nemá povahu státního »podniku«, a že třeba je také správným, že postavení a výměna telegrafních tyčí slouží tomuto veřejnoprávnímu účelu, nespočívá přece v této funkci čistě technické nic jiného, než výkon práva vlastnického, které přísluší státu ku jednotlivým předmětům, věnovaným provozování telegrafu, při čemž ustupuje vrchnostenská moc státu zcela do pozadí, poněvadž se při této funkci nejedná o uplatňování státní moci oproti obyvatelům státního území. Poměr státu ku věcem, které jsou jeho vlastnictvím, jest však povahy soukromoprávní a jest tudíž stát při výkonu svého práva vlastnického, kde není zákonných výjimek, podroben těmže obmezením jako každý vlastník. Zrovna tak jako tento musí tedy také stát, vykonávaje svá práva vlastnická, plniti netoliko předpisy, vydané zákonem neb nařízením ku bezpečnosti obyvatelstva, nýbrž i dle §§ 1297. a 1299. obč. zák. šetřiti takové pilnosti a opatrnosti, které při obyčejných schopnostech, pokud se týče při výkonu umění neb zručnosti vyžadujících zvláštních vědomostí, dlužno šetřiti.
Z nedostatku této opatrnosti jest stát, který jako osoba právnická sám jednati nemůže, nýbrž jednati musí osobami fysickými, při jednání soukromoprávním podle §§ 26., 337., 1294., 1295., 1297. a 1299. obč. zák. ovšem práv.
Bezvýminečná povinnost státu, ručiti, má však jen tehdy místa, je-li na straně representantů státu dolus aneb culpa lata. V tomto případě však nelze dělníky, jimž uloženo bylo, aby postavili telegrafní tyče a dohlížitele J. P—a, který měl práci říditi a na ni dohlížeti, pokládati za representanty t. j. zákonné zástupce státu. Osobám těmto svěřeny byly práce zcela podřízené, čistě manipulační, kterým právního významu na venek nelze přikládati. K nim dlužno tedy přihlížeti jen jako ku osobám výpomocným, za které stát, poněvadž se také nejedná o splnění závazku ze smlouvy, nýbrž o deliktní jednání dotyčných výpomocných osob, a poněvadž tu dále také není výjimečného případu zákonem jinak upraveného, jako snad při podnicích železničních, jako každá jiná osoba soukromá ručiti musí jen dle § 1315. obč. zák. Podmínky povinnosti ručiti dle § 1315. 1. c. měl žalobce tvrditi a dokázati. Žalobce to neučinil. I kdyby se za to mělo, že se J. P. a F. M. již opomenutím, které se jim v trestním rozsudku okresního soudu v Kl. ze dne 3. února 1903 č. j. U. za vinu klade, osvědčili neschopnými ku práci, o kterou jde, byl by stát za zavinění jejich dle § 1315. obč. zák. jen tehdy práv, kdyby byl, ustanovuje je ku práci, neschopnost jejich znal aneb aspoň, šetře náležité péče, znáti musil. Neboť výraz »wissentlich« (»vědomě«) v § 1315. vztahuje se, jak ze vzniku tohoto zákonného předpisu jasně vyplývá, netoliko na ustanovení osob »nebezpečných«, nýbrž i na ustanovení osob »neschopných«. Poněvadž pak žalobce ani netvrdil, natož dokázal, že tu je tato podmínka pro povinnost státu ručiti, bylo by již z toho důvodu zamítnutí nároku žalobního ospravedlněno.
Nárok žalobcův na náhradu škody jest však také promlčen. Pro něj platí 3letá lhůta promlčecí § 1489. obč. zák. Podle vlastních údajů žalobcových bylo léčení již dne 15. února 1903 ukončeno, byla tedy tohoto dne škoda podle způsobu a výše žalobci známa. Od této doby počíná běžeti lhůta promlčecí.
Promlčení mohlo jen dle § 1497. obč. zákona býti přerušeno. V tomto případě jedná se toliko o přerušení vznesením žaloby. A. M. podal žalobu dne 27. září 1903, pod č. j. Cg. I. 237/3, tudíž ve lhůtě promlčecí. Žaloba byla však pro nepřípustnost pořadu práva právoplatně zamítnuta. Jest pak sice správným, že zamítnutí toto se stalo nálezem říšského soudu ze dne 18. dubna 1907 č. j. 135 bezpředmětným, a že by byl měl nyní zemský soud v Brně při správném postupu jednání o staré žalobě z roku 1903 — ne sice z moci úřední — avšak k návrhu žalobcovu opět obnoviti. Třeba pak bylo dle toho, co řečeno, nynější řízení sporné vlastně pokračováním řízení zavedeného v roce 1903 nelze přece nechati nepovšimnuto, že dle § 1497. obč. zák. podání žaloby jediné ku přerušení promlčení nestačí, nýbrž že musí býti v řízení o žalobě zavedeném, pod čímž se vyrozumívá vůbec řízení účelné a sloužící k uplatňování nároku žalobního, náležitě pokračováno.
Kroky, které předsevzal žalobce po zamítnutí své prvé žaloby soudní, aby zjednal průchod právu svému, a sice žádost podaná dne 6. února 1904 u ministerstva obchodu za přiřknutí náhrady škody, a žaloba podaná dne 24. června 1904 u říšského soudu na náhradu škody, mohou se sice beze všeho pokládati za náležité pokračování v řízení, poněvadž jsou doby, které uplynuly mezi těmito jednotlivými opatřeními, nepatrné a mohly býti k informaci a ku přípravě kroků, které se znova měly zavésti, nevyhnutelnými. Usnesení vrchního zemského soudu ze dne 31. prosince 1903, jímž byla zamítnuta soudní žaloba, bylo žalobci doručeno dne 20. ledna 1904, žádost na ministerstvo obchodu byla podána již dne 6. února 1904; o zamítnutí této žádosti byl žalobce vyrozuměn dne 14. dubna 1904, žalobu u říšského soudu podal žalobce dne 24. června 1904.
Kdyby se dále také měl návrh na obnovu řízení o žalobě Cg. I. 237/3, podaný dne 14. září 1904 vzhledem ku zamítnutí žaloby, jež vysloveno bylo říšským soudem pro nepříslušnost jeho, u zemského soudu v Brně, zamítnutý usnesením ze dne 16. září 1904 č. j. Cg I. 244/4 /17 pokládati za akt »náležitého pokračování« v řízení, nemůže přece bez povšimnutí zůstati pausa, která nastala na to ode dne 10 září 1904, dne to doručení usnesení zemského soudu posléz zmíněného, až do dne 13. ledna 1907, dne to nového podání u říšského soudu. V této době, trvající 2 léta a 4 měsíce, nepředsevzal žalobce žádného dalšího kroku k uplatnění svého nároku a nepřednesl také ve sporu ničeho, čímž by tento dlouhý průtah mohl ospravedlniti.
O »náležitém pokračování« v žalobě nelze za takovýchto okolností mluviti.
Poněvadž však jen žaloba, v níž bylo »náležitě pokračováno«, dle § 1497. obč. zák. může promlčení přetrhnouti, musí se žalobě, v níž nebylo náležitě pokračováno, tento účinek vůbec odepříti. Nelze tedy v tomto případě mluviti o přetrženi promlčení, jež nastalo 27. září 1903.
Dle toho, co shora uvedeno, byla doba promlčecí do 20. června 1907, dne to podání nové žaloby, dávno uplynulá, nárok žalobní jest tudíž promlčen.
Následkem toho musilo býti dovolání vyhověno a vysloveno, že nárok žalobní co do důvodu nestává po právu.
Brablec.
Citace:
Pořad práva či řízení před úřady správními?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 2, s. 44-53.