NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909) - §§ 158., 159. obč. zák. Matka manželka nemá práva, popírati manželský původ svého děcka.

— 265 —

Praktické případy.

§§ 158., 159. obč. zák. Matka manželka nemá práva, popírati manželský původ svého děcka.
(Rozh. nejvyš. soudu ze dne 9. března 1909, č. j. R III. 54/9.)
Žalobní žádosti matky manželky, aby bylo zjištěno, že její děcko jest původu nemanželského, sborový soud I. instance nevyhověl z těchto
důvodů:
Právo manželského původu má svůj základ a svůj vznik v poměru rodinném. Ve svazku rodinném však zákon propůjčil manželi výminečné postavení, ustanoviv jej hlavou rodiny a vysloviv tím současně, že jemu v první řadě přísluší právo, aby chránil zájmy rodiny a udržoval řád v rodině.
Důsledkem toho vložil zákonodárce pouze do rukou manželových právo, aby popíral manželský původ dítěte, v manželství zrozeného. Žádnému členu rodiny, ani manželce samé, nepřiřknul soud ingerenci v torno směru a zvláště nepřiznal žádnému členu rodiny práva, aby na manžele ve směru uznání neb popření manželského původu děcka mohl vykonávati vůbec nějaký vliv.
Již z toho jest zřejmo, že žaloba manželčina na manžele, neopírající se o naprosto žádné positivní právo, v tomto případě přípustnou není.
Ale manželce nepřísluší ani právo, by nepopřený manželem manželský původ dítěte naproti tomuto dítěti brala v pochybnost, poněvadž dotyčné právo vyhraženo jest pouze manželi, pokud se týče jeho dědicům a poněvadž dále tímto poměrem rodinným práva manželčina podstatně ohrožena nejsou.
Nedostává se tudíž žalobkyni legitimace k žalobě ani naproti manželi, ani naproti dítěti, důsledkem čehož žalobnímu návrhu vyhověno býti nemohlo.
Odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně, v odpor vzatý rozsudek zrušil a soudu I. instance nařídil, aby, jakmile toto rozhodnutí — 266 —
nabude právní moci, jednání v této záležitosti doplnil a pak nové své rozhodnutí vydal.
Důvody:
Odvolání jest odůvodněným, jelikož právní názor první stolice ve věci jest podstatně mylný, s čímž také kusost celého jednání souvisí.
Při posuzování této záležitosti dlužno míti předem na zřeteli, že právní poměr, o který se zde jedná, totiž zjištění stavu nemanželského, a který se uplatňuje určovací žalobou zápornou, se zakládá na poměrech rodinných, ale zároveň v sobě také zahrnuje vážné okolnosti, spadající do oboru práva veřejného.
S prvního hlediska, totiž rodinného, přikládá arciť zákon manželi čili otci, jako hlavě rodiny, jistá vynikající práva co do založení, řízení a udržování rodiny jako jednoty k tomu účeli založené, aby dvě osoby různého pohlaví svou domácnost, své celé spolužití sloučily v soulad a aby ony, jakož i děti, ze sloučení toho pocházející, žily dle všeobecných etických, přirozených a dle hmotných zákonův a aby všeobecnosti prospívaly.
Právě z těchto úvah, v jednotlivých zákonných ustanoveních občanského práva vytčených, vyplývá vynikající zájem, který má zmíněná společnost, ztělesněná v pojmu státu, na založení a udržení rodinných svazků.
S toho stanoviska jest pro hlavu rodiny stanoveno zmíněné již právo řízení rodiny v zákonité způsobě (§ 91. obč. zák.), zároveň jest však právo to spojeno s povinností slušného vydržování a slušné výživy manželky a nápodobně — společně s manželkou — manželských dětí a jich řádného vychování, jak o tom jedná třetí kapitola občanského zákona.
Navzájem jsou také děti oprávněny, žádati po svých rodičích, ať manželských, ať nemanželských, svá práva na výživu, výchovu a zaopatření, případně je na nich vymáhati, při čemž zákon výslovně se zmiňuje i o případech, ve kterých se zrodí i za doby manželství nějaké dítě nemanželské.
Míní-li v tom ohledu první soud, že ve smyslu ustanovení všeob. zák. obč. jedině otci a manželu, případně jeho dědicům přísluší právo popírati manželský původ dítěte, jest v patrném omylu.
Poměr mezi dítětem a jeho manželskými rodiči jest o sobě soukromoprávní (§§ 1. a 137. obč. zák.) a musí tedy každému, na něm zúčastněnému subjektu právnímu příslušeti možnost a právo, zjistiti existenci, případně opak, takového poměru žalobou určovací dle § 228. c. s. ř., jako zde; náležitostem tohoto předpisu žaloba vyhovuje vůbec a také v tom směru, že žalujícímu subjektu právnímu jest dokázati právní zájem na neodkladném zjištění, o něž se žádá. K tomu ještě dlužno se zmíniti o těchto poměrech. Ze statusových žalob, převzatých ze starého římského práva, zbyly — jelikož se — 267 —
o status libertatis a o status civitatis vzhledem k nynějším ustanovením o osobních právech soukromých, veřejných a mezinárodních vůbec již jednati nemůže — pro naši dobu pouze žaloby o status familiae, o stavu to rodinném, totiž manželském neb příbuzenském.
Že by otec čili manžel sám a výlučně mohl podati takovou žalobu, jako zde, obsahu záporného a vymáhati rozsudek deklarativní obsahu taktéž záporného (na nedostatek legitimity), neurčuje zákon nikde výslovně, zvláště také ne v §§ 158. a 159. obč. zák., které první soud má patrně na mysli; naopak stopuje-li se původ našeho občanského zákonníka, sahající nazpět až přes sto let, vychází na jevo, že taková výlučnost, kterou Josefínský zákonník (§ 2. IV. kapitoly) manželovi Samému vyhražoval, do občanského zákonníka již pojata nebyla, takže z toho patrně vidno, že již kompilátorům obč. zák. tanulo na mysli, že i jiným právním subjektům, na věci zúčastněným, naskytnouti se může příležitost, s takovou žalobou vystoupiti.
Jest více možných příčin, jako zlý úmysl domnělého manželského otce, případně i úmysl zločinný, aby dotyčné dítě na svých právech bylo zkráceno, tak na př. jeho nezkrocená ziskuchtivost, z kterýchž příčin nechce žalobu podati; případně to bude i nemístná stydlivost neb netečnost dotyčného nominelního otce, která mu brání žalobu podati a tak zameziti, aby pravý stav, třeba nikdy, na jevo nevyšel.
Ale manželství a rodinný poměr, z něho plynoucí, zakládají se ve svém nejvnitřnějším bytí na mravním základě. Naprosto by odporovalo tomuto základu, kdyby se nechal zkostnatěti poměr, který — bylo-li by dokázáno, že manžel s manželkou nikdy nesouložil a že vůbec dle své tělesné nezpůsobilosti a povahy ani s to není, s ženskou souložiti — již dle zásad přírody nikdy nastati nemůže, totiž poměr legitimity toho dítěte, které za trvání tohoto zdánlivého, ale ve skutečnosti neexistujícího manželství zplozeno bylo.
Jelikož zákon v tomto ohledu výslovně nikde nebrání dítěti zmíněnou žalobu podati, musí se případně i dítě samo k podání žaloby za legitimováno považovati, ale není ani překážky, proč by manželka neměla míti příčiny k takové žalobě, nepříčí-li se tato za živobytí manželova zmíněné již manželské a otcovské moci, z které plyne jednak, že proti vůli manželově arciť manželka žalovati by nesměla, vyjma snad ony případy, ve kterých otec bud vůbec, aneb ze zlého úmyslu nechce žalovati, ve kterýchžto případech by soud samostatné vystupování manželky jako odůvodněné uznal, a z které jednak dále plyne, že po otcově či vlastně manželově smrti samostatná žaloba manželky zpravidla bezpodmínečně vyloučena býti musí, není-li zde případu § 159. obč. zák., že totiž ve prospěch manželky jako dědičky neb spoludědičky po manželu tříměsíční lhůta ještě zcela neb částečně počítána býti může.
V tomto případě spolužalovaný manžel ani neodporoval žalobě, ano odvolání tvrdí, že se přiznal i před soudem otevřeně, že otcem — 268 —
toho díděte není, že tedy žalobu schvaloval. Protokoly arciť v tomto ohledu nějakých údajův neobsahují, leč přes to bylo povinností soudu s hlediska processní techniky ve smyslu § 180. c. s. ř., zjistiti a případně pro to průkazy opatřiti, proč právě manželka viděla se býti nucenu žalobu podati a jak se manžel k tomu chová. To bylo úplně pominuto, pročež v tomto bodě spočívá
první podstatná vada, důkladně šetření této sporné záležitosti již z prvopočátku znemožňující. Při tom nelze nezmíniti se zvláště o druhé větě § 158. obč. zák., která pro případ manželovy žaloby stanoví, že »ani matkou spáchané cizoložství, ani její tvrzení, že dítě jest nemanželské, nemohou samy o sobě děcku odejmouti práva manželského původu.« Tím jest zjištěno, čemu kompilace všeob. obč. zák. chtěla meze klásti, totiž zkrácení práv dítěte matkou samou, aneb přičiněním jejím a s ní snad domluveného otce (která domluva však možná by byla, aťsi žaluje matka nebo otec); ale nikde nevyloučil zákon připuštění důkazův o nemožnosti zplození dítěte z lože manželského, ba právě naopak jest zmíněným ustanovením zákona k takovým důkazům poukázáno.
Že však takové důkazy znalecké o absolutní neschopnosti manžela k souložení, v první instanci žalobkyní nabídnuté, zůstaly úplně nepovšimnuty, tvoří
druhou podstatnou vadu řízení v první stolici. Neboť chováním se žalovaného manžela v tomto sporu lze za zjištěno míti, že proti žalobě ničeho nenamítá, ba s ní souhlasí, což opatrovník dítěte při odvolacím líčení také přednesl. Lze tedy bezpečně za to míti, že i doplněné jednaní jiného stanoviska neodhalí a jest tedy, nebudou-li žádné nové okolnosti zjištěny, z kterých by se oprávněný nesouhlas manželův se žalobou objevil, zmíněný znalecký důkaz, jako pro tuto věc rozhodný, v úvahu vžiti a připustiti.
Rozsudek první instance vyčítá neprávem žalobkyni, že ona snad ani není s to uvésti, jaký má právní zájem na zažalovaném zjištění a že vůbec tím rodinným poměrem, o který zde jde, práva manželčina nejsou ohrožena. V žalobě jest již uvedeno, že zájem manželčin spočívá v tom, aby pravý stav věci nastoupil na místo nepravého a ve svém odvolání uvádí žalobkyně, a to vším právem, že jí přec samým soudem bylo v tom bráněno, aby zájem ten blíže vysvětlila, kdyžtě vůbec další jednání co do věci samé ani předsevzato nebylo a veškeré důkazy šmahem byly zamítnuty. Vždyť její zájem pozůstává v tom, aby to dítě jak ve svých právech soukromoprávních, totiž v právu rodinném, v právu příslušnosti a případně v právech oproti zploditeli samčmu, pak také i ve svých právech veřejnoprávních, jako jest právo domovské, zkráceno nebylo, nýbrž aby se těchto účastným stalo. Že při tomto stavu věci první soud okolnosti, žalobkyní tvrzené, na kterýchž ona zakládá svůj zájem, aby stav jejího dítěte co do nemanželského původu byl zjištěn, ve sm. § 180. c. s. ř. nevyšetřil, v tom spočívá — 269 —
třetí podstatný nedostatek řízení. Vůči nedostatkům tak vážným a významu tak základního nezbylo, než záležitost tu dle § 496. č. 3. c. s. ř. zrušiti.
Konečně budiž však ještě s poukazem na uvedené úvahy dodáno, že právě z toho podkladu, že celá bytost manželství a rodiny na mravném, zároveň etickém základě spočívá a že státu tedy na zachování statusových práv manželských i rodinných jako na základních pilířích státního pořádku právě tak záleží, jako na mravné a řádné výchově dětí — což vše v zápětí má, že se zachování a ustálení jednotlivých statusových práv rodinných a vůbec zachování zároveň rodiny samé vyžaduje nejen v zájmu práv soukromých, každému jednotlivci příslušejících, nýbrž také v zájmu veřejnoprávním — plyne nutný požadavek, aby ráz rodiny zůstal sice netknutý, ale zároveň pravý. Nemůže tedy smysl zákona vyložen býti tak, aby tomuto rázu rodinnému bylo vštěpováno něco cizího, což se ani dle zásad přírody, ani dle základního právního smyslu k němu nehodí.
Nejvyšší soud rekursu, proti tomuto usnesení žalovaným manželem podanému vyhověl, usnesení soudu odvolacího zrušil a odvolací soud poukázal, aby odvolání žalobkyně, nehledě k uplatněnému důvodu zrušovacímu, po zákonu vyřídil.
Důvody:
Nelze přisvědčiti náhledu odvolacího soudu, že dlužno také matku dítěte, které se dle § 138. obč. zák. pokládati musí za manželské, míti za oprávněnu, žádati za soudní zjištění nemanželského původu dítěte. Zákonného předpisu, který by to výslovně uváděl, tu není; z §§ 158. a 159. obč. zák., které stanoví právo manžela a jeho dědiců k odporu a časově ho omezují, nelze vyvozovati závěr, že právo odporu přísluší také matce dítěte, a dokonce už ne, že právo toto je časově neomezeno; z poslední věty § 158. obč. zák. dlužno spíše souditi na opak toho. Odvolací soud má však za to, že právní poměr mezi rodiči a dětmi jest soukromoprávní a že tudíž musí každému na něm zúčastněnému subjektu přiznáno býti právo žádati, aby soudním výrokem bylo na jisto postaveno, že tu jest neb není tento poměr právní. Nebudiž popřeno, že tato praemissa jest správná; za to jest však jistě nesprávný závěr, dovožený z ní odvolacím soudem pro tento případ. Soukromoprávní poměr matčin k dítěti, z ní zrozenému, jest jasný: mater semper čerta est a netřeba ho soudně zjišťovati. Tento právní poměr se v obsahu svém nemění, ať byl založen manželským či nemanželským zrozením dítěte. Vzájemná práva a povinnosti matky a dítěte jsou v obou případech stejná; vysvítá to z porovnání §§ 139., 141., 143., 144., 145., 154., 730., 731., 732. a 735. obč. zák. se strany jedné, z §§ 155., 165., 166., 167., 168., 754. a 756. obč. zák. se strany druhé. Matce nelze tedy — 270 —
oproti dítěti samostatný zájem právní na tom, aby byl zjištěn manželský neb nemanželský původ jejího dítěte, přiznati. Připustiti arciť dlužno, že matka má vzhledem ku své subsidiární povinnosti alimentační majetkoprávní zájem na tom, aby případný otec nemanželský byl přidržen k alimentaci dítěte. Ale k tomuto zájmu nelze přihlížeti, mohl-li by se uplatniti jen poškozením zájmů dítěte, jež zákonodárce předpisy §§ 158. a 159. obč. zák. jistě chtěl chrániti proti každému odporu, jmenovitě též odporu matčinu, a mezi něž patří také jeho zájem na manželském zrození.
Popřením manželského původu děcka zasáhla by ostatně matka také do sféry zájmů manželových, poněvadž se tím zároveň uvádí v pochybnost jeho otcovství k děcku. K tomu jí však práva přiznati nelze, jakmile manžel sám manželský původ dítěte uznal, resp. nesporným učinil, nepodav žaloby ve lhůtě § 158. obč. zák.
Nemůže dále zůstati neuváženo, že v právním poměru mezi děckem, za trvání manželství a sice během doby stanovené v § 138. obč. zák. zrozeným, a jeho rodiči stojí proti sobě ne pouze děcko a matka, resp. děcko a otec, nýbrž děcko a oba rodiči dohromady, tedy manželský svazek jako takový.
Zákonným representantem tohoto svazku jest však vedle § 91. obč. zák. muž jako hlava rodiny. Na něm a nikoliv také na manželce jest, aby hájil integritu manželství na venek. Jestliže pak zákonodárce i dotyčná práva mužova časově obmezil ve prospěch dítěte, jak vysvítá z § 158. obč. zák., bylo by přímo proti mysli, časově neobmezené právo odporu přiznati právě onomu z rodičů, jemuž zákon hájení zájmů manželského svazku na venek vůbec nesvěřil.
Tvrdí-li žalobkyně a má-li odvolací soud za to, že právní zájem matčin na zjištění nemanželského původu jejího děcka spočívá v tom, aby dítě nebylo zkráceno ve svých soukromých právech, t. j. ve právu státu oproti svým pravým rodičům, v právu na určitý soud, eventuelně ve svých právech proti nemanželskému otci a dále ve svých právech veřejných, jako v právu domovském, dlužno naproti tomu uvésti, že hájiti práva dítěte přísluší jeho zákonnému zástupci, ale nikoliv jeho matce. Že se pak v tomto případě nejedná nikterak o vedení žaloby v zájmu dítěte, vysvítá již z toho, že byla žaloba podána proti dítěti, zastoupenému opatrovníkem.
Poukazuje-li se konečně na to, že musí i matka již vzhledem ke mravní povaze manželství býti oprávněna žádati, aby právní poměr mezi dítětem a rodiči byl zjištěn a utvořen tak, jak to odpovídá poměrům skutečným, dlužno podotknouti, že tu schází veškerý zákonný podklad k názoru, že chtěl zákon hájení veřejného zájmu na udržení neposkvrněnosti mravní povahy manželství uložiti do rukou právě oné osoby, která, porušivši hrubě manželskou věrnost, zasadila svazku manželskému ránu nejtěžší. — 271 —
Z těchto úvah slušelo rekursu opatrovníkově vyhověti, v odpor vzaté usnesení jako v zákoně neodůvodněné zrušiti a soudu odvolacímu naříditi, aby o odvolání žalobkyně dále jednal.
Skřipský.

Citace:

§§ 158., 159. obč. zák. Matka manželka nemá práva, popírati manželský původ svého děcka.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 6, s. 291-297.