Ku rozhodování o náhradě škody, nařízením politického úřadu zaviněné, jest soud příslušen, a nemění na příslušnosti soudu ničeho, ze závisí rozhodnutí od zkoumání právoplatnosti onoho nařízení.

Vedle § 14. stanov dolnorakouské porodnice a nalezince, nejvyššími rozhodnutími ze dne 7. prosince 1869 a 7. září 1877 schválených, jest povinna matka, odevzdávajíc své v porodnici narozené dítě nalezinci, předložiti průkaz o svém jméně a své příslušnosti. Zemský výbor dolnorakouský vydal prohlášení ze dne 26. ledna 1879 č. 21 z. z., v němž povolil, přijímati nemanželské děti, na platícím oddělení porodnice narozené, do nalezince proti zaplacení ošetřovacího poplatku 300 K a poplatku za domovské právo ve Vídni 120 K bez veškerého průkazu matky, stanovami v §. 14. předepsaného.
Tím se stalo, že M. S., dne 30. března 1894 na platícím oddělení porodnice narozená, zanesena byla do matriky bez uvedení matky a přijata do nalezince po zaplacení uvedených poplatků bez průkazu matčina. Nyní není možno rodiče dítěte vypátrati, následkem čehož dítě všech svých práv oproti rodičům zbaveno jest.
Poručník dítěte podal na zemi dolnorakouskou žalobu na náhradu škody 10000 K.
První stolice odkázala žalobu pro nepříslušnost pořadu práva z těchto
důvodů:
Námitka nepříslušnosti pořadu práva jest odůvodněna. Podle § 18. odst. 3. d. r. zemského zřízení patří v obor působnosti zemského zastupitelstva všecka nařízení, týkající se dobročinných ústavů z prostředků zemských vydržovaných, k nimž též porodnice a nalezinec náleží, a podle §. 36. téhož zřízení pečuje zemský výbor o správu jmění obecního. V této rozepři jde především o to, byl-li zemský výbor oprávněn, učiniti naduvedené usnesení o přijímání dětí do nalezince; jedná se tedy o otázku práva správního a nepřísluší soudům o tom rozhodovati.
Ustanovení § 1338 o. z. o. nelze rozšiřovati na to, že by nároky z tvrzeného poškození práv, od veřejných mandatarů ve vykonávání jich úřadu zaviněného, uplatňovati se mohly před soudy proti veřejným od nich zastupovaným organisacím; vychází spíše z nedostatku speciálního zákona, jaký ku př. zdělán byl o náhradě škody soudcovskými úředníky způsobené (zák. ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z.), že nároky náhradní proti jiným veřejným funkcionářům a organisacím jimi zastupovaným nepatří na pořad práva, nýbrž mezi nároky spadající dle čl. 3. a zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 143 ř. z. do příslušnosti říšského soudu. Bylo proto žalobu dle § 42 j. n. pro nepříslušnost soudu odkázati.
C. k. vrchní zemský soud ve Vídni vyhověl stížnosti a změnil naříkané usnesení v tom, že se namítka nepřípustnosti pořadu práva zamítá a c. k. zemskému soudu ve Vídni ukládá, by po právoplatnosti tohoto usnesení projednal spor a rozhodl. Důvody:
Za pramen své škody označila žalobkyně protizákonné zrušení odst. 3. § 14. stanov dolnorakouské porodnice a nalezince, nejvyššími rozhodnutími ze dne 7. prosince 1869 a 7. září 1877 schválených, usnesením zemského výboru (Vyhlášení ze dne 26. ledna 1879 č. 21 z. z.) Žádala náhradu sobě tímto usnesením učiněné, v žalobě vypočtené škody zmařením vymáhání svých soukromoprávních nároků proti svým nemanželským rodičům, kterou na 10000 K udala. Tím učinila tedy čistě soukromoprávní nárok, zakládající se v ustanovení 30. kapitoly o. z. obč., neodvozujíc jej zpříma ze zákona povahy veřejnoprávní, ale davši mu za základ tvrzení poškození svých práv nařízením jmenovaného úřadu jako zákonného representanta žalované země.
Dle ustanovení § 1338. o. z. o. jest pravidlem, uplatňovati právo na náhradu škody před řádným soudcem; žaloby o náhradu škody patří tedy zpravidla ku příslušnosti civilních soudů. Od tohoto pravidla nebylo se v tomto případě uchylovati, poněvadž není zákonného ustanovení, které by takovou výjimku ospravedlňovalo.
Poukaz prvního soudce k tomu, že pravidlo § 1338. o. z. o. se nedá rozšiřovati na to, že by se nároky, vzniknuvší z tvrzeného poškození práv veřejnými mandatary — zemským výborem — zaviněného při výkonu úředním, mohly uplatňovati před soudy, není již proto případné, poněvadž se tvrdí, že přestoupení úředního oprávnění jest protizákonné a poškodilo soukromá práva.
Právě tak málo případný jest další úsudek procesního soudu, že by plynulo z nedostatku zvláštního zákona, pro příslušnost soudu mluvícího, jako jest zákon o soudcovských úřednících, že náhradní nároky proti jiným funkcionářům a organisacím jimi zastoupeným se nehodí uplatňovati řádným pořadem práva před soudy. Neboť argumentace tato obrací poměr pravidla ku výjimce § 1338. o. z. o. ustanovený a přehlíží opět, že se jedná o čistě soukromoprávní nárok, vznesený na zemi dolnorakouskou jako soukromoprávní subjekt.
Zákon o syndikátní stížnosti ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z. učinil jako ostatní jiné ještě toho druhu zákony výjimečné jen výjimku z pravidla dvoř. dekr. ze dne 14. března 1906 č. 758 s. s. z. stanoveného, že státní úředníci pro své úřední výkony nemohou nikdy žalováni býti u soudu civilního, a ustanovil ručení státu za škodu. Není však žádného všeobecného ustanovení, které by nároky na náhradu škody, které povstanou z nařízení povahy veřejnoprávní, odnímalo výroku řádného soudu.
Zkoumání povahy sporného nařízení správního od zemského výboru vydaného a tvrzení jeho protizákonnosti tvoří předběžnou otázku meritorního projednání, a zkoumání tomuto nelze se soudu vyhnouti proto, že nařízení jest povahy veřejnoprávní.
Proti poukazu, že nárok na náhradu, o nějž jde, spadá dle § 3a. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 143 ř. z. do příslušnosti říšského soudu, jest vzhledem na shora provedenou positivní zkoušku příslušnosti ještě uvésti, že kompetence říšského soudu, pokud se k němu hledí jako k soudu kausalnímu (§ 3a. uvedeného zákona), nastupuje jen náhradně t. j. tehdy, když naprosto žádný jiný úřad k dovolávanému rozhodnutí zákonem povolán není.
Dle uvedeného bylo naříkané usnesení změniti a příslušnost dovolávaného procesního soudu vysloviti.
C. k. nejvyšší soudní dvůr dovolací stížnosti žalované nedal místa z těchto
důvodů:
Pro otázku soudní příslušnosti jest rozhodným, co v žalobě uvedeno jest. V tomto případě tvrdí se v žalobě, na zemi dolnorakouskou podané, že žalobkyně, jak se tvrdí, protizákonným vyhlášením dolnorakouského zemského výboru ze dne 26. ledna 1879, č. 1578 (d. r. zemský zákonník ze dne 8. března 1879, č. 21 z. z.) na svém majetku škodu utrpěla, poněvadž jím připravena byla o možnost, vypátrati své rodiče a uplatniti svá práva jako dítě proti nim a žádá se náhrada této škody.
Tento nárok na náhradu škody jest čistě soukromoprávní titul ve smyslu XXX. kap. o. z. o., který patří na řádný pořad práva a o němž jest rozhodovati civilním soudům.
Tím jeví se býti vyvrácen předpoklad první stolice, že by tato právní záležitost dle §. 3 a) zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z. před fórum říšského soudu patřila.
Na příslušnosti řádných soudů nemění také ničeho, že soudu, aby rozhodl tuto při, zkoumati bude právoplatnost jmenovaného, od d. r. zemského výboru, tedy od politického úřadu vydaného vyhlášení, poněvadž soudům vedle § 7. zák. z 21. prosince 1867, č. 144 ř. z. přísluší, rozhodovati o platnosti nařízení jak ve formálním tak materielním ohledu a toto právo obmezeno není jen na nařízení z oboru justičního; poněvadž dále soudy, majíce , po zákoně o nároku žalobou vymáhaném rozhodnouti, samozřejmě též oprávněny jsou, veškeré k tomu potřebné otázky předběžné, i když jsou povahy veřejnoprávní, učiniti předmětem své judikatury. Usnesení soudu rekursního a jeho odůvodnění odpovídá proto úplně zákonu a bylo revisní rekurs proti němu podaný nechati bez výsledku.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudního dvoru ze dne 4. listopadu 1908 R I 2643/8.) Zb.

Citace:

Ku rozhodování o náhradě škody, nařízením politického úřadu. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 1, s. 41-44.