— 276 —
Poměr příslušnosti dle § 77. a § 88., al 2. j n. — Nárok opatrovníka pozůstalosti dle § 10. c. ř. s.
(Rozh. nejvýš. soudu ze dne 2. břez. 1909, R III. 56/9 a ze dne 3. června 1909, R III. 209/9.)
Žaloba podaná firmou J. S. u okresního soudu v K. na žalovaného E. V., bydlícího v obvodu okresního soudu v B., na základě fóra § 88., odst. 2. j. n., žalovanému nebyla doručena, ježto zatím zemřel. K návrhu žalobkyně zřídil soud procesní opatrovníkem pozůstalosti žalovaného dra. A. Z., advokáta v B., který dle tvrzení žalobkyně již v jiných sporech této pozůstalosti opatrovníkem byl ustanoven.
Opatrovník ve sporu namítl nepříslušnost soudu, ježto žaloba nebyla žalovanému doručena, pozůstalost jeho pak projednává se u okresního soudu v B,. pročež prý nastupuje výlučná příslušnost — 277 —
soudu pozůstalostního dle § 77. j. n. Návrhu na oddělené projednávání této námitky soud nevyhověl a provedl důkaz o popřeném nároku žalobním, pozůstalost po E. V. odsoudil dle žalobní prosby, zamítnuv námitku nepříslušnosti z toho důvodu, že příslušnost dle § 88. j. n. není forem § 77. j. n. vyloučena.
Z rozsudku tohoto podal opatrovník žalované pozůstalosti odvolání, ve kterém stěžoval si pouze do výroku o námitce nepříslušnosti a do okolnosti té, že soud nepřiřknul mu vůči žalobkyni náhradu nákladů opatrovnických dle § 10. c. ř. s., ač náhrady takové výslovně proti žalobkyni ve sporu nebyl požadoval, nýbrž toliko seznam útrat založil.
Odvolací soud odvolání zamítl jako nepřípustné, poněvadž do rozhodnutí ve věci hlavní stěžováno si nebylo, výrok o námitce nepříslušnosti dle § 261. c. ř. s. však i tehdy povahu pouhého usnesení má, byl-li pojat do rozsudku ve věci hlavní vyneseného, takže proti němu jest dle § 514. c. ř. s. pouze rekurs přípustným; totéž pak platí dle výslovného příkazu § 55. c. ř. s. i o rozhodnutí o nákladech sporu. Přes to však soud odvolací nařídil soudu první instance, aby o nákladech opatrovnických vedle § 10. c. ř. s. usnesení vydal, poněvadž rozhodnutí takové jest nezávislo na rozsudku, upravujícím povinnost náhrady nákladů mezi stranami, a státi se má zvláštním usnesením, potřebný pak návrh opatrovníka na přisouzení jeho nákladů supplován jest jeho odvolacím spisem.
Do této části nálezu odvolacího stěžovala si žalobkyně, vytýkajíc mu vnitřní odpor, ježto jednak, zamítnuv odvolání, o nákladech právoplatně rozhoduje, současně však nové usnášení se prvému soudu ukládá; ve věci samč pak uvedla, že Dr. A. Z. téhož dne, kdy byl zřízen procesním soudem za opatrovníka pozůstalosti pro tento spor, fungoval již vedle usnesení soudu pozůstalostního z téhož data jako opatrovník této pozůstalosti, k níž posud nikdo nepodal dědického přihlášení, a hájila názor, že opatrovnictví dle § 811. ob. z. obč., jsouc zcela odlišné od opatrovnictví po rozumu § 8. a 116. ob. z. obč., nastupuje pouze v zájmu pozůstalosti, kteráž proto výlučně za náklady opatrovníkovy ručí.
Nejvyšší soud rekursu nevyhověl z důvodů těchto:
Tím, že rozsudkem soudu procesního odsouzena byla žalovaná pozůstalost, aby žalobkyni zaplatila zažalovanou pohledávku s úroky a náklady sporu, nebylo ještě rozhodnuto, že opatrovník pozůstalosti nemá nároku na to, aby mu žalobkyně vedle § 10. c. ř. s. nahradila jeho náklady. Neboť rozsudek rozhoduje pouze o nákladech sporných stran. Opatrovník pro svou osobu stranou není. O nárocích jemu proti odpůrci strany jím zastoupené dle § 10. c. ř. s. příslušejících sluší proto nalézti odděleně.
Dle toho jest bez významu, že odvolání žalované pozůstalosti, ve kterémž i do toho stěžováno si bylo, že opatrovníku nebyly přiřčeny náklady vůči žalobkyni, bylo zamítnuto. — 278 —
I kdyby byl rozsudek ve směru tomto nebyl vzal v odpor, bylo mu volno, nároků svých proti žalobkyni se domáhati.
Že pak ustanovení § 10. c. ř. s. i na opatrovníka vedle § 811. ob. z. obč. zřízeného použiti sluší, nelze, přihlížejíc k odstavci 3. § 9. c. ř. s., platně popírati.
Jaký význam pro nárok opatrovníkův má okolnost ta, že Dr. A. Z. téhož dne, kdy byl procesním soudem zřízen za opatrovníka vedle § 811. ob. z. obč., byl též dle udání soudem pozůstalostním ustanoven opatrovníkem pozůstalosti, o tom bude rozhodnouti soudu první instance. Tomuto nebylo v nálezu v odpor vzatém uloženo, aby opatrovníku náklady přisoudil, nýbrž aby o jeho nároku na náhradu nákladů rozhodl.
Z rekvirovaných spisů pozůstalostních bylo zřejmo, že Dr. A. Z. skutečně v týž den, kdy jej soudce procesní zřídil opatrovníkem, byl usnesením soudu pozůstalostního dto 17./11. 1908, č. j. A I. 467/8 / 4 ustanoven opatrovníkem pozůstalosti E. V. z podnětu směnečného sporu zahájeného proti této u krajského soudu v B., jenž u soudu pozůstalostního učinil dotaz, zda kdo jest opatrovníkem pozůstalosti té zřízen aneb jím se ustanovuje. Soud pozůstalostní na to ve spise, obsahujícím tou dobou některé přihlášky zůstavitelových věřitelů, jakož i příkaz notáři, aby předložil úmrtní zapsání, vydal toto usnesení: »C. k. okresní soud v B. ustanovuje v pozůstalosti E. V., obchodníka v B., jenž zemřel dne 3. listopadu 1908 a ku jehož pozůstalosti posud nikdo za dědice se nepřihlásil, p. Dra. A. Z., advokáta v B., dle § 811. ob. z. obč. opatrovníkem ku zastupování pozůstalosti té s tím poukazem, aby opatrovnictví to dle zákona vedl.«
Citace § 811. ob. z. obč. vyhovovala podnětu, ze kterého v první řadě ke zřízení opatrovníka došlo, nikoli však postavení, jež opatrovník za řízení pozůstalostního opravdu zaujal. Opatrovník dle § 811. ob. z. obč. jest opatrovníkem ad hoc, curator litis (v. Tilsch, Einfluss der Zivilprozessgesetze, II. vyd., s. 185), jenž zřízen jest především v zájmu toho kterého věřitele pozůstalosti, aby tento mohl bez překážky (anal. § 276. ob. z. obč.) domáhati se svých práv, a teprve v druhé řadě v zájmu pozůstalosti jako strany žalované, tedy výhradně v jejích procesech pasivních, nikoli též ve sporech aktivních (v. Schwalb, Gerichtszeitung 1900, s. 372). V případě našem opatrovník za dalšího řízení pozůstalostního činí návrh na sepsání inventury, oznamuje soudu dle § 129. pat. nesp. dědice, žádá, aby tito vyzváni byli, vyjádřiti se o svých nárocích dědických, sestavuje z obchodních knih seznam dlužníků zůstavitelových, posílá jim upomínky, zjišťuje kvalitu pojištění zůstavitelova, žádá za zmocnění, aby směl nakoupiti nádoby ku přelití nápojů ze sudů, na něž se činí vlastnické nároky, navrhuje konvokaci věřitelů dle § 813. ob. z. obč. a podává vyjádření o přihlášených pohledávkách, na základě — 279 —
něhož domáhá se zmocnění ku vedení aktivních sporů (na př. odpůrčích) jménem pozůstalosti.
Jest nepochybno, že vše toto daleko přesahuje rámec zmocnění pouhého opatrovníka dle § 811. ob. z. obč., nýbrž že ve skutečnosti běží tu o opatrovníka po rozumu §§ 78., 128. a 129. ob. z. obč., jenž jako curator bonorum vede správu pozůstalosti, ku které se posud nikdo za dědice nepřihlásil a jenž jako takový jest jediným legitimním zástupcem pozůstalosti jako strany postrádající osobní způsobilosti procesní.
Poněvadž pak ku nějakému dodatečnému výslovnému zřízení Dra. A. Z. takovýmto opatrovníkem nedošlo, tento však správu pozůstalosti v rozsahu svrchu naznačeném vedl, usuzoval soudce procesní, rozhoduje o nároku opatrovníkově dle § 10. c. ř. s., že soudce pozůstalostní měl a priori na mysli zřízení takového opatrovníka pozůstalosti a že tedy citace § 811. ob. z. obč. v usnesení zřizovacím nebyla zcela výstižnou.
Soudce procesní proto návrh opatrovníkův na přisouzení nákladů vůči žalobkyni zamítnul.
Rekusní soud stížnosti opatrovníkově do usnesení tohoto podané vyhověl a náklady opatrovníkovi vůči žalobkyni přiřknul z důvodů těchto:
Pro posouzení nároku opatrovníkova na náhradu nákladů jest v daném případě beze všeho významu, jakou povahu má opatrovnictví, jímž pověřen byl od soudu pozůstalostního. Rozhodno jest pouze, že jmenovaný advokát v přítomném sporu byl od soudu procesního ustanoven opatrovníkem žalované pozůstalosti a že pro toto zřízení dány byly vedle § 9. c. ř. s. zákonité podmínky.
Poněvadž zřízení toto stalo se na podnět žalobkyně v zájmu uplatnění jejího žalobního nároku, jest nárok opatrovníkův dle § 10. c. ř. s., jenž jest pouhým důsledkem § 40. c. ř. s., odůvodněn i má nésti náklady tyto žalobkyně bez újmy jejího práva, požadovati jejich náhrady po straně prosoudivší.
Co pak nákladů samých se týče, přisouzeny byly toliko ony, jichž třeba bylo k účelnému obhájení práva.1 To jsou náklady řízení v první instanci. Za to nebyly přiřčeny náklady spisu odvolacího jako takové, poněvadž odvolání zamítnuto bylo jako pochybené a nebylo tedy prostředkem způsobilým ku právu dopomoci. Místo nich však přisouzeny byly náklady návrhu opatrovníkova na přisouzení útrat opatrovnických, suplovaného spisem odvolacím v tarifní výši.2 — 280 —
Nejvyšší soud revisnímu rekursu žalobkyně nevyhověl, vysloviv, že v rozhodný den 17. listopadu 1908, kdy Dr. A. Z. okresním soudem v B. zřízen byl pro pozůstalost E. V. opatrovníkem, projednávání této pozůstalosti u soudu ještě nebylo zavedeno a podmínky pro ustanovení opatrovníka pozůstalosti dle § 78. cis. pat. o říz. nesp. nebyly ještě dány, že tedy také Dr. Z. opatrovníkem ustanoven byl nikoli dle předpisu § 128. cit. pat., nýbrž jak z dotyčného usnesení soudu pozůstalostního plyne, dle § 811. ob. z. obč. z podnětu sporu zahájeného u krajského soudu v B. proti pozůstalosti a na dotaz tohoto, kdo jest opatrovníkem pozůstalosti. (Jak již svrchu řečeno, předcházely zřízení opatrovníkovu ve spise pozůstalostním pod značkou A vedeném přihlášky věřitelů a výzva soudu k notáři, aby předložil úmrtní zapsání. Dědici ovšem do té doby nemohli býti vyzváni, aby »užili svého práva dědického« [§ 78. pat. nesp.]). Dr. Rössel.

1. Viz rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 27. prosince 1901, č. 17525 Gl. U. W. 1678.
2. I ty snad byly zbytečný, ježto přece opatrovník mohl jejich náhradu požadovati před vynesením rozsudku v první instanci spolu se založením seznamu útrat.