Zákon o ručení železných drah ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. je doplňkem ku všeobecnému zákonníku občanskému a zvláště pak k jeho předpisům o náhradě škody a sluší rozuměli pod jednáním také opomenutí (§§ 1306., 1309., 1313.—1319. obč. zák.).
Podnikatelstvu místních dráh nelze klásti za vinu, že na křižovatce není závora, nebylo-li tu zvláštního úředního rozkazu.

C. k. kr. soud v Plzni uznal mezitimním rozsudkem právem, že nárok Kateřiny V. a její nezl. dětí proti c. k. železničnímu eráru na náhradu škody z úrazu, přihodivšího se manželi Jakubu V. a žalobkyni Kateřině V. dne 26. července 1906 na trati Stupno—Břasy, co do důvodu po právu nestává. — 215 —
C. k. vrchní zemský soud v Praze odvolání žalobců nevyhověl.
Důvody:
Na základě provedených důkazů bylo v I. stolici zjištěno, že dne 26. července 1906 jela na trati c. k. místní dráhy Stupno—Břasy od Stupna k Radnicům lokomotiva železné dráhy obyčejnou rychlostí 18 km. za hodinu. Bylo po páté hodině ranní a plné světlo denní.
Současně jel na silnici čís. kat. 228. od Vranova Jakub V. se svou manželkou na otevřené bryčce, V které jeden kůň byl zapražen, rychlým klusem směrem k místu, kde dráha silnici protíná.
Protože dráha na tomto místě závorami uzavřena není, musela nastati srážka lokomotivy s bryčkou, pakli se v témž okamžiku na křižovatce ocitly, což se také sralo, tak že přišel Jakub V. o život a Kateřina V. k těžkému úrazu, a jest rozhodnouti otázku, čí vinou se tak stalo.
Soud procesní má za to, že jediné Jakub V. srážku sám zavinil proto, že se snažil trať dříve přeraziti, nežli lokomotiva přijede, ač měl úplný rozhled ze své bryčky na pohyb parostroje.
Rovněž pokládá za prokázáno, že zřízenci na parostroji jim uložená nařízení plnili.
Ale pokud jde o Kateřinu V., tu sluší při posuzování, zdali své poranění tato zavinila, dobře rozeznávati; jest pouze dvojí možnost: buď nevěnovala okolí žádné pozornosti a spoléhala úplně na svého muže, že ji bez úrazu na místo doveze, anebo se s vozu rozhlížela.
V obou případech sdílí Kateřina V. osud svého manžela a nestává nárok její na náhradu po právu, ana úraz svůj zavinila buď svou přílišnou, a jak viděti, neoprávněnou důvěřivostí v dovednost manželovu, aneb tím, že se dala dovézti až ke křižovatce přes to, že tím směrem tam přijížděl z daleka viditelný parostroj, ač jako osoba rozumem nadaná (§ 1297. obč. zák.) nahlížeti musila, že z takového počínání jí snadno úraz stihnouti může.
Avšak i kdyby se za to mělo, že Kateřina Y. úraz svůj nezavinila, není dráha za úraz její zodpovědná, poněvadž úraz ten byl přivoděn jednáním Jakuba V., v tom spočívajícím, že, jak jest zjištěno, tak blízko k trati se s povozem svým přiblížil, že kůň následkem hluku syčící páry se splašil a na trať před přijíždějící vlak skočiti mohl.
Jednání Jakuba V. nemohlo zřízenci dráhy býti odvráceno a dráha zastupovati je nemusí, ježto způsobeno osobou třetí, za jejíž zavinění zodpovědná není.
Jelikož dle § 2. zák. ze dne 5. března 1869 čís. 27. ř. zák. dráha z úrazu zodpovědnou není, dokáže-li, že se přihodil neodvratným činem osoby třetí, jejíž zavinění dráha zodpovídati nemusí, nebo zaviněním poškozeného, důkaz o spoluvině dráhy žalobcům vésti náleží, — 216 —
ale se jim nezdařil, tož nelze uplatňované důvody odvolací podstatnými shledati.
C. k. nejvyšší soudní dvůr rozhodnutím ze dne 27. října 1908, čís. j. Rv II. 746/8/1, dovolání žalobců nevyhověl.
Důvody:
Obě stolice nižší zastávají náhled, že povinnost podnikatelstva železnic k náhradě škody, pro niž platí podle § 1. zák. ze dne 5. března 1869 čís. 27. ř. zák. domněnka zavinění, nemá zde podle § 2. téhož zákona místa, jelikož byl úraz, o který zde běží, způsoben neodvratným jednáním Jakuba V., tudíž jeho zaviněním, naproti tomu že se však zřízenci dráhy, totiž strojvedoucí a topič, nedopustili zanedbání povinností, které se jim vytýká.
Vývody dovolání vyznívají v ten rozum, že uvedení zřízenci nejednali za daných poměrů ve smyslu platných nařízení a služebních předpisů, jichž se žalobcové dovolávají, že totiž své povinnosti porušili.
Zvláště by prý bylo povinností topiče zabrzditi lokomotivu a dáti strojvedoucímu znamení, aby zmírnil jízdu, jakmile pozoroval, že se vůz, na němž seděli manželé Jakub a Kateřina V., blíží v rychlé jízdě křižovatce.
Tím se chce patrně dokázati, že se jednání Jakuba V., zakládajícímu snad zavinění, nedostává zákonné náležitosti neodvratnosti.
Dle skutkového zjištění a správného názoru soudů nižších provinil se Jakub V. jako řidič vozu tím, že jel přílišnou rychlostí ke křižovatce, snaže se objevivší se lokomotivu při jízdě přes křižovatku předejeti, že ve vzdálenosti asi pěti metrů od tohoto místa koně násilím strhl, tak že se tento vzepjal a splašil, jakož i že Jakub V. umožnil potomní srážku tím, že opomenul dohlížeti na koně, jak jest to nařízeno všeobecným předpisem § 1297. obč. zák. a zvláštním nařízením § 97. dopr. řádu pro žel. dráhy ze dne 16. listopadu 1851.
Náhled dovolání, že citovaný § 2. má na zřeteli jen positivní jednání osob třetích, nikoliv však jejich opomenutí, je nesprávným, jelikož je zákon o ručení železných drah doplňkem ku všeobecnému zákonníku občanskému, zvláště pak k jeho předpisům o náhradě škody, v poslednějším se však užívá výrazu »jednání«, jak to vysvítá z §§ 1306. a 1309. obč. zák. marginální rubriky k §§ 1306. až 1310. obč. zák., a dále také z §§ 1313. až 1319. obč. zák. tamže a z marginální jich rubriky ve smyslu širším, v němž dlužno rozuměti jednáním také opomenutí.
Pokud běží předem o porušení povinnosti, které se vytýká topiči, dlužno míti na zřeteli celou situaci, jak se mu tato přihodila.
Dle jeho výpovědi pozoroval týž již když se blížil ku silnici vedoucí ku dráze, vůz, o který běží, jedoucí z počátku rychle a pak zvolna zastavivší as 10—15 kroků před křižovatkou. On z opatrnosti — 217 —
zatáhl brzdu, ale uvolnil ji zase, když se vůz zastavil, jelikož měl za to, že vůz zůstane státi.
V tom okamžiku se však kůň počal plašiti, což topiče pohnulo k tomu, že začal brzditi a že zvolal na strojvedoucího »pozor«, načež týž pustil ihned, arcif již pozdě, aby nehodě předešel, zpáteční páru a zatáhl vacuum.
Soud dovolací má zároveň se soudem odvolacím za to, že před znamením »pozor« nebyla situace takovou, že by byla musela pohnouti zřízence a zvláště topiče k tomu, aby po rozumu platných pro ně předpisů zmírnil jízdu. —
Soud odvolací poznamenává správně, že se nelze dovolávati ku posouzení předpisů §. 50. p. 92., dále §§ 52. a 53. instrukce XXIII. pro strojvedoucí a topiče, ani článků 22. p. 114. předpisů pro dopravu na místních dráhách, poněvadž předpisy prvnější jednají o obhlídce trati, po níž se má jeti, a mají na zřeteli překážky na trati, kdežto článek poslednější předpisuje, že se před přechody přes dráhu, při nichž není dobrá vyhlídka, má rychlost jízdy zmírniti, což neplatí v případě tomto, ve kterěm jde o křižovatku patrnou z daleka.
Ovšem ale jednali oba zřízenci, topič jak řidič parostroje, ve smyslu § 55. řádu dopravního pro železnice a dle §§. 50. p. 94., 65. uvedené instrukce — a článku 29. předpisů pro dopravu na dráhách místních, obracejíce každý se svého stanoviska na lokomotivě, totiž řidič parostroje z práva a topič z leva, svou pozornost na trať dráhy a blížící se křižovatku. Zpozoroval-li topič, že vůz jede v rychlém tempu k onomu místu silnice, kde tato trať křižuje, nemuselo mu to nikterak přivésti na mysl, že může nastati nebezpečí srážky a nemuselo ho to pohnouti nutně k tomu, aby dal strojvedoucímu znamení ku zmírnění jízdy, jelikož mohl důvodně předpokládati, že řidič vozu slyšel signál, jenž byl dán u výstražného kolíku, že viděl, jak se lokomotiva blíží, že zastaví vůz v náležité vzdálenosti před křižovatkou, jak v zájmu bezpečnosti vlastní, tak i ne méně s ohledem na výstražnou tabulku s nápisem »pozor na vlak«, umístěnou u přechodu a že dohlédne na koně, aby se neplašil, jelikož lze rychle běžícího koně, jak to zkušenost učí, zastaviti, aniž by se plašil před blížícím se vlakem.
Výklad cit. §. 50. v ten rozum, že sluší šetřiti před křižovatkami bezpečnostních opatření v každém případě, ať si již nebezpečí hrozí čili nic, jde příliš daleko a jest vyvrácen zmíněným již článkem 29.
Odůvodněná příčina ku zmírnění jízdy, pokud se týče ku zastavení byla dána po rozumu předpisu tohoto teprve v okamžiku, když topič zpozoroval, že řidič vozu ztratil vládu nad koněm, a že se tento začal plašiti.
Okamžik ten topič také postřehl a dal ihned znamení »pozor«. Také svědek Jan S. potvrzuje, že kůň skočil ke kolejím v okamžiku, když unikla z lokomotivy pára po druhé, když se tedy brzdilo. Není — 218 —
tudíž správným, tvrdí-li dovolání, že bylo brzděno teprve tehdy, když se kůň již na kolejích nalézal.
Při tomto stavu věci nutno uznati, že je zde vskutku sporný, dráhu exkulpující důvod.
Že se pak nedopustil pražádného porušení povinnosti ani strojvůdce, dav podle předpisu u výstražného kolíku ve vzdálenosti 100 metrů od křižovatky znamení píšťalou, a jeda normální rychlostí 18 km. za hodinu, uznal soud odvolací na základě zjištění procesního soudu právem, právě tak, jako okolnost, že nelze podnikatelstvu dráhy klásti za vinu, že se na křižovatce, od které bylo lze trať daleko přehlédnouti, nenacházela závora, kdyžtě tu nebylo úředního rozkazu, aby se toto u dráhy místní nepředepsané bezpečnostní opatření zřídilo. Hamberger.

Citace:

Zákon o ručení železných drah ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. je doplňkem ku všeobecnému zákonníku občanskému.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 5, s. 240-244.