— 377 —
Ku praxi § 394. ex. ř. Navrhovatel prozatímného opatřeni, propadne-li ve sporu hlavním, hradí odpůrci též útraty prozatímním opatřením, tudíž, i řízením o návrhu jemu způsobené. Útraty tyto dlužno účtovali ve sporu hlavním, resp. v řízení exekučním do 1 měsíce.
A. podav na B. odpůrčí žalobu, navrhnul prozatímní opatření obstávkou dědictví B. připadnuvšího. Na místě toho složil B. přiměřenou kauci na hotovosti. Po právoplatném zamítnutí žaloby navrhnul B., aby mimo jinou škodu přiřknuty byly jemu proti A. útraty návrhem na prozatímní opatření jemu způsobené. První soudce návrhu tomu z velké části vyhověl. Na stížnost A-ovu soud rekursní — 378—
B. s návrhem až na nepatrnou částku odkázal a nepriřknul mu též útrat podání o přiřknutí náhrady.
Důvody:
Rekursu bylo vyhověti v těchto bodech:
a) ohledně útrat stížnosti do usnesení prozatímní opatření povolujícího,
b) ohledně útrat odporu proti témuž usnesení,
c) ohledně útrat stížnosti proti usnesení odpor zamítajícímu,
d) ohledně útrat žádosti se složením jistoty,
e) ohledně útrat žádosti za vydání jistoty i co s tím vším souvisí, jako: záznamy, porta, zprávy straně, intervence u soudu atd.
Neboť především platí i pro ustanovení § 394. ex. ř., se stanoviska slušnosti vycházejícího, stanovisko slušnosti §. 74. ex. ř. a §. 41. c. ř. s. Ne všechny sebe zbytečnější neb dokonce svévolné útraty musí navrhovatel prozatímného opatření, propadne-li ve sporu hlavním, odpůrci hraditi, nýbrž jen útraty účelné. Takovými ale stížnosti a odpory B-ovy nebyly, byvše vesměs stolicí rekursní zamítnuty.
Leč i kdyby nebylo tohoto stanoviska slušnosti, nelze soudních útrat vůbec subsumovati pod pojem majetkové škody dle §. 394 ex. ř.Že ani zákonodárce jich sem zabrati nemínil, plyne jasně z motivů k §. tomu, kdež se praví, že se chtělo odhadování škody předejíti; útraty se ale neodhadují, nýbrž přímo soudcem ustanovují.
Dále praví § 394. ex. ř. v textu, že výši náhrady soud má určití dle volného přesvědčení, odvolávaje se na § 273 c. ř. s., kdežto útraty ustanovují se z části dle tarifu, kdež volné uvažování vůbec jest vyloučeno (§ 41. odst. 2. c. ř. s.), z části dle zvyklosti, trvání a rozsahu práce, její důkladnosti a pod. (§ 41. sl. c. ř. s.). Upotřebení §. 273. c. ř. s. na útraty jest přímo vyloučeno, neboť jedná § ten o škodě neb zájmu a pohledávce, jichž výše jest sporná a vůbec by zjistiti se nedala, aneb jen s nepoměrnými obtížemi, a ohledně kteréž i výslech strany se př pouští. To vše ohledně útrat místa nemá. 94. ex. ř.
Konečně a to jest důvodem nejdůležitějším. žádání útrat těch jest opožděným.
Byť kapitola o prozatímních opatřeních zařaděna byla do řádu exekučního a nikoliv processního, nemůže přec o tom býti sporu, že prozatímní opatření resp. řízení o něm, ať navrženo bylo před podáním žaloby aneb mezi sporem, tvoří součástku sporu hlavního, a že tudíž ohledně útrat tohoto předběžného neb paralelního řízení platí předpisy ohledně účtování útrat, zejména pak §§ 41. a 54. c. ř. s., podobně jak je tomu při zjišťování důkazu dle §§. 384. a 388. c. ř. s.
Byloť tudíž na žalovaném B.( chtěl-li si náhradu svých útrat z'řízení a prozatímného opatření na navrhovateli požadovati, aby ve sporu odpůrčím jich seznam předložil. Neučinil-li tak, pozbyl dle —379—
§ 54. c. ř. s. nárok na náhradu naprosto, neboť náš c. ř. s. ohledně útrat samých zvláštního sporu nepřipouští, považuje útraty vždy jen za přívěsek sporu hlavního. Jen kdyby ku sporu ve věci nedošlo, bylo by samostatné účtování a vymáhání útrat řízení o prozatímném opatření přípustným.
Bylo tudíž rekursu navrhovatelově plnou měrou vyhověti a jelikož zbyla žalovanému z náhradního nároku jen částka nepatrná, bylo mu odepříti též útraty návrhu (§ 43. c. ř. s.), naopak ale dle §§ 41. a 50. c. ř. s. odpůrci přiřknouti též náhradu útrat rekursních.
Dovolací stížnosti B-ově nejvyšší soudní dvůr nevyhověl.
Odůvodnění:
Soudní náklady, o něž tu jde, vznikly dovolacímu stěžovateli dílem v řízení po vydání prozatímního opatření dle předpisů §§ 378 až 402 ex. ř. zavedeném, dílem souvisejí s prozatímním opatřením.
Jejich zapravení, k němuž byl dovolací stěžovatel povinen, znamená tedy zkrácení jeho majetku, tedy majetkovou újmu, jejíž náhrady je dle §. 394. ex. ř. oprávněn se na odpůrci domáhati, byly-li náklady ty způsobeny prozatímním opatřením.
K opačnému náhledu usnesení soudu rekursního nelze proto přisvědčiti, že dle §. 394. ex. ř. nahrazovati sluší veškeré majetkové újmy, jsou-li v příčinné spojitosti s prozatímním opatřením. §. 54. c. ř. s. dlužno však na tyto náklady použíti potud, pokud vznikly před vydáním rozsudku.
Náklady po vydání jeho vzrostlé vznikly však v řízení exekučním.
V ohledu tomto obsahuje řád exekuční v § 74 zvláštní předpis, jehož dle § 402. cit. zák. používati dlužno také na prozatímná opatření a na řízení po nich následující. § 74. ex. ř. ustanovuje pak v 2. odstavci, že nárok na nepřisouzené náklady exekuční (t. j. náklady vzniklé v řízení exekučním) zaniká, nežádáno-li za jejich soudní upravení do jednoho měsíce po ukončení nebo zrušení exekuce.
Rozsudek tohoto nejvyššího soudu, oduznávající definitivně nárok strany ohrožené, doručen byl dne 12. srpna 1908 zástupci dovolacího stěžovatele.
Dnem 13. srpna 1908 byl týž tedy s to, aby vyzvedl složenou zálohu a uplatňoval svůj náhradní nárok dle § 394. ex. ř. jemu příslušející; tímto dnem počala též běžeti měsíční lhůta § 74. al. 2. ex. ř. platící ohledně nároků na náhradu nákladů vzniklých po vydání shora uvedeného rozsudku stolice prvé.
Žádost za náhradu těchto nákladů došla však teprve dne 7. listopadu 1908, tudíž dávno po uplynutí stanovené pro ni měsíční lhůty v době, kdy nárok na náhradu těchto nákladů dle §. 74. al. 2. ex. ř. již byl zanikl. Na tom ničeho nemůže měniti okolnost, že § 394. ex. ř. uplatňování náhradního nároku, o němž § ten jedná, neváže na žádnou — 380 —
lhůtu; neboť ohledně nákladů soudních platí dle § 402. ex. ř. předpis §. 74., 2. ex. ř, jehož dlužno šetřiti. Z těchto úvah nebylo dovolací stížnosti vyhověno.
(Rozh. z 23. února 1909 č. j. R III. 46/9/1.) B.