§ 240. tr. zák. Při přečinech a přestupcích jest vyhoštění dle § 240. lit. f., g., h. tr. z. trestem hlavním, jenž může býti uvalen jen tam, kde jím zákon výslovně hrozí.
(Rozh. nejv. zruš. soudu z 6. čce. 1909, Kr III. 115/9.)
Rozsudkem okr. soudu bylo více obžalovaných cizozemců právoplatně uznáno vinnými přestupkem tuláctví dle § 1. zák. z 24. května 1885 č. 89. ř. z. a zároveň vysloveno, že se obžalovaní vyhosťují ze všech na říšské radě zastoupených zemí.
Nejvyšší soud zrušovací tento výrok rozsudku toho, jímž byl porušen zákon, zrušil a okr. soudu nařídil, aby odvolal opatření, v tom směru snad učiněná.
Důvody:
Obžalovaní, vesměs dle udání příslušníci německé říše, byli pravoplatným rozsudkem okr. soudu ve V. z 10. čna. 1909 U 570/9 uznáni vinnými přestupkem dle § 1. zák. z 24. květ. 1885 č. 89. ř. z. odsouzeni každý k trestu tuhého vězení na dobu jednoho měsíce a k náhradě nákladů trestního řízení.
Zároveň bylo vysloveno, že se obžalovaní vyhosťují ze všech zemí, na říšské radě zastoupených (§ 249. tr. z.).
Tímto výrokem byl zákon porušen.
§ 1. zák. z 24. května 1885 č. 89 ř. z. však nedovoluje uvalení trestu vyhoštění, nýbrž jen zostření trestu tuhého vězení způsobem, v § 253. lit. a)—e) označeným. Vyhoštění nesmělo tedy v tomto pří- padě býti vysloveno. Skřipský.