K výkladu §. 133. ex. ř.

Vymáhající věřitel vymohl si dne 5. října 1908 na základě platebního rozkazu exekuci nuceným vkladem práva zástavního na realitu vl. č 305 v R. pro pohledávku 167 K 44 hal. s přísl. Dne 1. listopadu 1908 zakročil o exekuci nucenou dražbou téže reality pro tutéž pohledávku, přiloživ potřebné kolky na výtah knihovní. Okresní soud v P. zamítl tento návrh s odůvodněním, že proti přesnému znění §. 133. ex. ř. není k žádosti přiloženo listinné osvědčení, že nemovitost v dražbu daná jest vlastnictvím dlužníkovým, jakož i listinné osvědčení o břemenech na této nemovitosti váznoucích. Okolnost, že vymáhající věřitel současně žádá za vyhotovení knihovního výtahu ničeho na tom nemění. Výtah musí býti dle zákona již k návrhu přiložen; schází-li, jest zde zákonný důvod pro zamítnutí, poněvadž by se tak mohlo obcházeti přesné a bezvýminečné znění §. 133. ex. ř. a škodilo by se eventuelním dalším vymáhajícím věřitelům, kteří by zatím potřebný doklad si obstarávali. Proto jedná se o stanovisko principielní, platné pro každý případ a slušelo tedy žádost zamítnouti.
C. k. krajský jakožto rekursní soud v Olomouci zrušil usnesením ze dne 16. listopadu 1908 R. I. 289'8 toto usnesení a nařídil okresnímu soudu v P., aby bez zřetele na použitý důvod zamítací v téže exekuční věci učinil nové usnesení a při tom přihlížel k útratám rekursním jakožto k části útrat exekučních a to z těchto
důvodů:
Soud k povolení a výkonu exekuce příslušný jest zároveň soudem knihovním, tak že předchozím vyřízením žádosti o výtah návrh na nucenou dražbu sám může doplniti a k rozhodnutí přichystati. Tento postup neodporuje smyslu §. 133. ex. ř. a jest také vhodný, když vymáhající věřitel nebydlí v sídle soudu knihovního, aby útraty exekuční se zmenšily a řízení urychlilo. Použití této výhody, když soud povolující jest zároveň soudem knihovním, nemůže se pokládati za poškození ostatních vymáhajících věřitelů, poněvadž volba této cesty také všem ostatním jest přípustná (§ 138 ex. ř.) nehledě při tom na rozhodnutí o nutných útratách exekučních. Proto bylo zamítající usnesení prvního soudce zrušiti a témuž uložiti, aby učinil nové rozhodnutí o podaném návrhu exekučním.
Rozhodnutí o útratách rekursních spočívá na §. 52. civ. ř. s. a §. 78. ex. ř.1
Dr. Mareš.

Souhlasného mínění s I. stolicí jest Neumann v Komentáři svém z roku 1906 str. 419 a 420, který výslovně uvádí: »Sicherlich sind im Exekutionsverfahren als einem officiosen Verfahren den Parteien keine Schwierigkeiten zu machen, aber dort, wo Rechte anderer Parteien beeinträchtigt werden konnen, muss das Gesetz streng und gleichmässig allen Parteien gegenüber gehandhabt werden, damit nicht eine derselben vor der anderen begünstigt erscheint.« Stanovisko rekursního soudu sluší ovšem schvalovati z důvodů praktických a z důvodu ušetření útrat exekučních, avšak zákon měl by zníti určitěji, totiž, mělo býti vytčeno, že ustanovení § 133. ex. ř. neplatí v případě, je-li soud povolující zároveň soudem knihovním. (Pozn. zasílatele.)

Citace:

K výkladu § 133 ex. ř.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 2, s. 112-113.