Nelze považovati za neopatrnost cyklistovu, jede-li, není-li nějaké překážky, středem silnice, neb zahne-li před autem za ním jedoucím doleva, aniž by se ohlédl a přesvědčil, zda ho auto hodlá předjeti po straně pravé.

Z důvodů rozhodnutí nejvyššího soudu : Prováděje dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., snaží se dovolatel marně dolíčiti, že žalobce zavinil škodnou událost. V tom, že žalobce jel na kole středem silnice, není zavinění, neboť není předpisu, že by středem silnice nesměl jeti, není-li mu v tom překážky, jak tomu právě v souzeném případě bylo. že nereagoval na výstražná znamení za ním jedoucího auta vysvětlil případně odvolací soud zjistiv, že pro silný protivítr a namáhavější jízdu do kopce výstražná znamení neslyšel. Nereagoval-li na výstražná znamení, musil řidič auta z toho souditi, že žalobce pro prudký vítr je neslyší a nikoliv naopak, že znamení slyší. Ani v tom nelze shledati neopatrnost žalobce (§ 1297 obč. zák.), že, byv teprve hřmotem auta upozorněn, že se za ním blíží auto, zabočil doleva, aniž se ohlédl. Neboť § 2 čes. silnic. řádu pro státní silnice ze dne 21. června 1886 čís. 54 z. z., jenž platí podle vyhlášky místodržitelství ze dne 27. ledna 1892 čís. 7 ř. z. obdobně i pro velocipedisty, přikazuje předjížděti po pravé straně a musí proto předjížděné vozidlo uvolňovati předjíždějícímu vozidlu místo po své pravé straně. Důvodně proto mohl žalobce předpokládati, že se i řidič auta bude říditi předpisy silnic, řádu a že ho hodlá předjeti po pravé straně a nejednal proto neopatrně, když neohlédnuv se dozadu, uhýbal doleva. Že tak učinil již v samé blízkosti auta, na vzdálenost asi 3 m, nepadá k jeho tíži, poněvadž jeho předpoklad, že ho auto hodlá předjeti po pravé straně, byl správný a důvodný.
Předjížděl-li řidič, jak je zjištěno, žalobce po levé straně a věděl, že žalobce pro silný protivítr nemohl slyšeti výstražná znamení, přesto však dále po levé straně jel, nezmímiv rychlost, porušil nejen ustanovení § 2 siln. řádu o předjíždění, nýbrž i ustanovení § 45 min. nař. z 28. dubna 1910 čís. 81 ř. z., podle něhož musí řidič voliti za všech okolností takovou rychlost, aby mohl zastavením vozidla zabrániti nehodě. Mohl-li řidič — a to mohl, jak shora řečeno — předpokládati, že žalobce vyhne teprve na tuto kratší vzdálenost doleva, měl, když již nechtěl předjížděti po pravé straně, snížiti rychlost tak, aby před žalobcem, vyhnuvším krátce před autem doleva, mohl zastaviti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. ledna 1933 č. j. Rv I 1821/31. Dr. Jar. Koutník.

Citace:

Nelze považovati za neopatrnost cyklistovu, jede-li. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 9, s. 311-312.