Rozhodnutí, které na místo samosoudce vydal senát, jest zmatečným.
Odůvodnění nejv. s.: Předpisy o obsazení soudu jsou právem donucovacím a jde proto o zmatek podle § 477 čís. 2 c. ř. s. i v případě, že rozhodl senát o věci, o níž měl rozhodovati samosoudce (srovnej k tomu sb. n. s. čís. 10059 a 10936). Ale rekurent ani jinak není v právu. Podle žaloby a žalobního žádání domáhali se žalobci neplatnosti kupní smlouvy a vrácení částky 20 000 Kč, dané na kupní cenu a eventuálně, aby žalovaný byl uznán povinným, zaplatiti jim náhradu škody 20 000 Kč, že tato částka 20 000 Kč se kompensuje s pohledávkou žalující strany, tam blíže uvedenou, takže žalobci jsou povinni zaplatiti jako zbytek kupní ceny jen 20 000 Kč, a že jest žalovaný povinen dáti těchto 20 000 Kč knihovně vymazati, pokud se týče svoliti, aby se tak stalo na základě rozsudku. Nejde tedy o dva nároky hlavní, jež by bylo lze sčítati, nýbrž o jeden nárok hlavní a o jeden nárok eventuální a ocenil-li žalobce hodnotu předmětu sporu na 20 000 Kč, jest touto částkou oceněn i hlavní i eventuální nárok, takže rozhodnuto mohlo býti za všech okolností jen o sporu, jehož předmět na penězích, pokud se týče na peněžní hodnotě (§§ 54—60 c. ř. s.) nečinil více, než 20 000 Kč. Jest proto souhlasiti s odvolacím soudem a ježto bylo projednáváno před senátem, jest rozsudek a řízení jemu předcházející, počínajíc ústním jednáním ze dne 1. prosince 1931 podle § 477 čís. 2 c. ř. s. zmatečným. Na věci nic nemění, že žalobci při tomto ústním jednání omezili žalobu na žalobní žádání eventuální, podle toho, co uvedeno, oceněné ostatně na 20 000 Kč, ani okolnost, že s touto věcí byla spojena ke společnému jednání jiná sporná věc (Ck I 177/31), ale nezáleželo by ani na tom, kdyby bylo pravdou, že se ocenění žaloby, správně snad hodnoty předmětu sporu, stalo omylem, ana by případný omyl zastupovala žalující strana, leč by šlo o patrné nedopatření ve smyslu § 419 c. ř. s., zjevné již ze samého spisu, co netvrdí ani rekurenti a o co ani nejde. Pokud rekurenti tvrdí, že předmětem žaloby jest část jistinné pohledávky ještě nezapravené, přezírají, co žalovali, totiž navrácení zaplacené již částky kupní ceny 20 000 Kč a po případě náhradu škody ve stejné výši.
Neodůvodněnému rekursu nebylo tedy vyhověno.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 10. března 1933 č. j. R II 77/33.
Karel Jelínek.