§ 142 obč. zák. nevylučuje, aby soud neponechal výjimečně dítky ve výchově ani u otce ani u matky, nýbrž tam, kde toho podle zvláštních poměrů toho kterého případu nutně vyžaduje zájem a prospěch dětí.
Stěžovatelka dovozuje, že soud může podle § 142 obč. zák. ponechati děti jen buď otci nebo matce a že není oprávněn učiniti jiné opatření o výchově dětí. Avšak v rozhodnutí nižších soudů, že se nezletilý O. H. svěřuje do výchovy rodičům jeho otce, na jeho návrh, nikoli tedy otci ani matce, nelze spatřovati porušení předpisu § 142 obč. zák. a tudíž nezákonnost. Praví-li se v prvém odstavci § 142 obč. zák., že soud rozhodne, zdali mají všechny nebo které děti býti ponechány otci nebo matce, má tu zákon na mysli pravidelné případy, v nichž zájem dětí připouští, aby byly vychovávány buď u svého otce neb u své matky. Ale tím zákon nevylučuje a nebrání soudu, aby v zájmu dětí učinil výjimečné opatření, že nemají býti ve výchově ani u otce, ani u matky, nýbrž že mají býti vychovávány tam, kde toho podle zvláštních poměrů toho kterého případu nutně vyžaduje zájem a prospěch dětí, který tu jest — jak bylo vyloženo — jediné rozhodujícím.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1932 čj. R I 950/32/1.
Dr. Jar. Koutník.