Řád jednání anglického parlamentu.

Podává dr. Emil Hácha.
Rakouská parlamentní krise, jejíž zevní a konečná příčina tkví v jednacím řádu poslanecké sněmovny, obrací bezděčně zájem k parlamentu anglickému, k němuž parlamenty kontinentální jsou v poměru bližší nebo vzdálenější descendence. Recepce anglického zřízení parlamentního v kontinentální Evropě stanula ovšem na některých, domněle fundamentálních zásadách, v pravdě však spíše jen na pouhých obrysech; obsah, kterým recipované formy byly naplněny, zejména však funkční mechanismus kopií nemá s anglickým originálem mnoho společného, mimo jiné příčiny snad i proto, že ti, kdož sprostředkovali kontinentální Evropě znalost parlamentního zřízení anglického, sami nepronikli hloub do jeho ústrojí.1 Nicméně nejsou formy jednání anglického parlamentu bez zajímavosti i vzhledem k poměrům rakouským, již i proto, že také anglická sněmovna poslanecká ocitla se v letech osmdesátých — ne sice poprvé, ale nejvážněji — v krisi, způsobené v konečné příčině řádem jednání.
Podati v hrubých rysech popis tohoto řádu jednání, jest účelem této stati.2 Při tom stačí obmeziti se na sněmovnu dolní, neboť procedura její jest jednak la plus complete et la plus compliquée, jak praví Franqueville, jednak není mezi řádem jednání obou sněmoven, v celku hlubokých rozdílů.
I.
Poněvadž různosti ve formě jednání těsně souvisí s růzností předmětu jednání, dlužno úvodem vytknouti hlavní obory činnosti sněmovny. Rozvrh podřízen jest účelu stati a nepřihlíží blíže k právní povaze jednotlivých funkcí.
I. Dolní sněmovna jakožto činitel zákonodárný. Účastenství parlamentu v moci zákonodárné, jakkoli již brzy po vzniku »vzorného parlamentu« Edvarda I. bylo mu přiznáno (15. Edw. II. nabylo důležitějšího významu a vedlo k vývinu určitých forem jednání teprve, když během 15. stol. ustoupil dosavadní obyčej — vyslovovati souhlas s novým zákonem jaksi předem a in bianco ve formě petice za vydání zákona a zůstavovati textování a vlastní obsah zákona koruně bez další kontroly (legislation by petition) — způsobu novému (legislation by bili), který v tom záleží, že sněmovny samy formulují (frame) znění a s ním i obsah a dosah zákona, kdežto koruně zůstaveno jest toliko vysloviti neb odepříti »královský souhlas«.3
Zákonodárná moc, na které parlament má účastenství, či spíše kterou parlament (což dle právnické mluvy anglické znamená krále, sněmovnu lordů a sněmovnu obecných)4 vykonává, zahrnuje v sobě dle třídění u anglických spisovatelův obvyklého dvě kategorie a to: zákonodárství obecné (generál neb public legislation), a zákonodárství soukromé (private bili legislation), od nichž jako zvláštní kategorie vždy se rozlišují zákony finanční.
V příčině zákonodárství obecného není pro účel této stati třeba další poznámky. Za to nelze se obejíti bez podrobnější zmínky o zákonodárství soukromém, Private acts (soukromé zákony) definují se v anglické literatuře právnické 5 jakožto »zákony, jimiž poskytují se privileje neb práva jednotlivým osobám, neb jimiž ukládají se zvláštní dávky neb povinnosti«, čili jako »zákonná ustanovení, která jsou vydána ve prospěchu určité osoby neb celé třídy osob, buď jednotlivců, korporací neb obyvatel některého hrabství, města, farnosti 6 neb jiného místního okrsku, a která mají vznik svůj v petici interessentů«. »Účelem soukromých zákonů jest obdržeti privilegium, tj. dosíci výjimky z obecného práva neb dosíci nějakého opatření, jehož nelze dosíci prostředky poskytnutými právem obecným«. Není zde nutno ani možno vyšetřovati, zdali tyto »soukromé zákony« skutečně jsou správními akty, jak v německé literatuře se zastává,7či nejsou-li aspoň některé druhy jejich skutečnými zákony (leges speciales). Zde postačí poznamenati, že vznik tohoto druhu zákonů — jimiž co do formy private acts jistě jsou, byť sankční formule (soit fait comme il est désiré) byla jiná než při obecných zákonech (le roy le vcult) -- dlužno hledati v peticích od dávných dob jednotlivci »králi v radě«, »králi v parlamentu« neb jenom parlamentu předkládaných a vyhledávajících mimořádné pomoci tam, kde právní řád pomoci neposkytoval neb fakticky poskytnouti nemohl. Tříděním kompetencí vyštěpil se ze souboru těchto petic jeden druh, který trvale a výlučně připadl do kompetence parlamentu.
Novodobé druhy soukromých zákonů jsou jednak (1.) osobní, jednak (2.) lokální. 8
1. Pro prvou kategorii jsou illustrativní zákony rozvodové, jež ovšem po obecné rozvodové aktě (Divorce Act z r. 1857) pozbyly pro Angličany, nikoli však pro Irčany praktického významu. Do vydání řečené akty nabylo totiž rozloučení manželství (divorce a vinculo matrimonii) platným právem připuštěno. Byl-li však vážný důvod, poskytovala k petici manželově legislativa mimořádný prostředek vydáním »soukromé rozvodové akty«, kterou vyslovuje se rozloučení určitého svazku manželského. Aktou z r. 1857 dovoluje se rozloučení manželství nálezem soudním, takže kategorie tato, pokud se týče Anglie a Skotska, odpadla. Podobně má se věc s naturalisačními aktami a s t. zv. estate acts, které poskytovaly možnost zcizení nemovitého majetku v případech, kde dle obecného práva bylo zcizení nemožno.
2. Lokální akty jsou opět dvojího druhu. A. Orgány místní správy veřejné (hrabské, městské rady a pod.) nejsou dle obecných zákonů oprávněny prováděti různá zařízení (zdravotnická, kommunikační a pod. jako regulace ulic, kanalisace, vodárny, plynárny, tramwaye a pod.) a nemají zejména práva na vyvlastnění nemovitostí k tomu potřebných. Pomoc poskytuje i zde legislativa soukromou aktou k petici lokální autority. V novější době doznal tento obor private bill legislation značného zúžení, a to několikerým způsobem. Jednak obecnými zákony (zejmena reformou místní správy veřejné) a vydáním různých zákonů adoptivních poskytnuta lokálním autoritám obsáhlejší pravomoc, jednak zmocněny obecným zákonodárstvím některé vládní departementy (ministerstva), aby v určitých případech lokálním autoritám poskytly pouhým správním aktem potřebné »powers« (pravomoc) (na př. dle Light Railway akty z r. 1896 za účelem zřizování sekundárních drah), hlavně však nastoupily na místo četných private akt tzv. Provisional orders, jež jsou nařízení vládní, potřebují však, aby nabyly platnosti, schválení zákonem (konfirmační aktou). Co do podstaty a účinku rovnají se zcela soukromým aktám, nevznikají však v parlamentu, nýbrž v departementu vládním po řízení provedeném na místě samém vládním orgánem (inspektorem), v parlamentu pak neprojednávají se separátně, nýbrž souborně jako přílohové součástky konfirmačního billu, předkládaného nikoli peticí interessentův, nýbrž ministrem, do jehož oboru spadají. Provisional orders pohltily valnou část lokálních billů, ač tyto vyskytují se z různých důvodů i tam, kde obecný zákon připouští Provisional order.9
B. Do druhé skupiny lokálních billů spadají ony, jimiž povoluje se zřízení společností za účelem stavby a provozování železnic, přístavů, dolů a pod,, a jimiž poskytují se společnostem těmto práva k provedení podniku potřebná (právo na vyvlastnění pozemků, vybírání poplatků, vydávání bye-laws and.), k této skupině náleží největší počet soukromých billů v parlamentu projednávaných.10 Zákony finanční. Zákony, spadající do této skupiny, jsou trojího druhu : jednak (1.) zákony, jimiž ukládají se státní daně (přímé i nepřímé, cla atd.), jednak (2.) zákony, jimiž povoluje se vydání z konsolidovaného fondu — (Consolidated fund charges) a konečně (3.) zákony, jimiž povoluje se vydání z peněz, které povolí parlament — (of money to be provided by parliament, čili annual supply charges). Rozeznávání mezi druhou a třetí kategorií je sice distinkce officielní, skutečný rozdíl však spíše zatemňuje než objasňuje, neboť do konsolidovaného fondu, čili jinými slovy: do anglické banky na účet státní pokladny plyne veškerý příjem státní, a rovněž veškeré vydání platí se z tohoto »konsolidovaného fondu«. Skutečný rozdíl záleží v tom, že »vydání z konsolidovaného fondu« jsou trvale zavedena zákonem a nejsou podmíněna každoročním povolením parlamentu, kdežto vydání »z peněz, jež povolí parlament«, jsou ona vydání, která parlamentem každoročně se povolují, a nesmějí býti učiněna, nebyla-li a dokud nebyla pro běžný správní rok parlamentem povolena.
Příjmy státní jsou ovšem také dvojího druhu, a to jednak příjmy stálé, na perennujících zákonech založené, jednak příjmy podmíněné každoročním povolením parlamentu, čili — konkrétněji řečeno — přijetím výročního billu, kterým povoluje se na dobu správního roku (od 1. dubna do 31. března) vybírání cla z čaje a income-taxy, jež té doby jediné jsou podmíněny každoročním povolením, kdežto všecky ostatní daně (cla) státní zavedeny jsou trvale. Avšak mezi kategorií trvalých příjmů a trvalých vydání (a rovněž i mezi ročně povolovanými daněmi a ročně povolovaným vydáním) není žádného vztahu. 11
Pro účel této stati dlužno blíže dotknouti se jen jediného zákona, který by slušelo zařaditi do třetí ze svrchu uvedených kategorií. Jest to totiž Appropriation Act, obdoba našeho »finančního zákona«. Appropriační aktou autorisuje se ministr financí, aby z konsolidovaného fondu vybral summy touže aktou povolené a vydal je na účely v aktě samé individuálně označené. Appropriační akta jest vyřízením státního rozpočtu. Rozpočet tento, který na jiném místě blíže sluší popsati, neobsahuje — jak svrchu již naznačeno — veškerých vydání státních, nýbrž toliko ona, jež podmíněna jsou každoročním schválením parlamentu. Stačí zde podotknouti, že jsou to tři kategorie státních vydání, a to: vydání na civilní správu, na vojsko a námořnictvo. 12 O zvláštním druhu zákonů — Consolidated Fund Acts — které jsou jaksi částečnou anticipací appropriační akty, bude pojednáno v jiné souvislosti. Spornou (v německé literatuře) otázku, zdali appropriační akta je prováděcím nařízením (Gneist), či zákonem (Jellinek), či aktem právní kontrolly (ein Akt der Verwaltungsgerichtsbarkeit 13, nutno pominouti. byť bylo lákavé vyšetřovati blíže, nemá-li snad řečená akta povahu dispositivního aktu správního, a bylo-li v literárním sporu k tomuto momentu přihlíženo.
II. Soudcovské funkce sněmovny. Nositelem soudcovských funkcí v parlamentu anglickém soustředěných, a to jak trestní jurisdikce nad peery království (trial of peers), tak civilní pravomoci (appelační), jest sněmovna lordů. Rovněž impeachment, tato »zrezavělá zbraň, jež nebude z politické zbrojnice opět vynesena«, spadá do jurisdikce lordů, kdežto sněmovna dolní vystupujíc pouze jako žalobce, usnáší se k návrhu v obvyklých formách jednání o obžalobě, nařizujíc navrhovateli, aby odebral se k Lordům a u jejich baru jménem Obecných obžaloval obviněného a oznámil, že v náležité době předloženy a odůvodněny budou podrobné žalobní artikule, k jichž formulování obyčejně ustanovil se zvláštní výbor.
Rozhodování o sporných volbách, jehož dolní sněmovna dlouho se domáhala, a kteréž půl třetího století vykonávala, pominulo, když r. 1868 vzneseno bylo na řádný soud.
Ze zvláštních důvodů dlužno dotknouti se blíže jisté kausální jurisdikce trestní, která každé z obou sněmoven dle nepamětného obyčeje přísluší, ač právní základ její jest sporný. Povaha jurisdikce této vysvitne z účelu: poskytuje totiž snémovně ochranu ve dvou směrech; jednak ochranu parlamentních privilejí,14 jednak ochranu (které požívá i každý vyšší soud, court of record) proti nevážnosti projevené skutkem neb opomenutím (contempt, na př. neuposlechnutím, nedostaví-li se, kdo byl obeslán k baru sněmovny, insulty proti sněmovně neb jednotlivým členům, a pod.). Dle dotčené již lex et consuetudo parliamenti přísluší totiž každé sněmovně (rovněž jakožto jedna z jejích privilejí) výhradně právo upravovati vnitřní její záležitosti a rozhodovati o záležitostech, jež týkají se jejích privilejí, řádů a obyčejů. 15Na základě této privileje může sněmovna stíhati určitými tresty každé jednání, které jest buď porušením privileje nebo urážkou (contempt) sněmovny neb jejího člena, a to bez rozdílu, i když je pachatelem člen sněmovny. Výklad otázky, co v konkrétním případě jest porušením privileje neb urážkou, přísluší neobmezeně sněmovně samé. Tresty, jež dolní sněmovna ukládá — a fakticky ukládati může — jsou tyto: 1. obeslání k baru sněmovny a výtka vyslovená předsedou (admonition); 2. důtka (reprimand), což jest stupňovaná výtka; 3. poněvadž pokuty, obvyklé do konce 17. stol. vyšly z obyčeje, nyní jen ještě trest na svobodě, který však právně trvá jen tak dlouho, pokud sněmovna zasedá, a může tedy vězeň, nebyl-li po uzavření (prorogaci) sněmovny propuštěn, dosíci propuštění pomocí soudu na základě známé Habeas Corpus act. Trest na svobodě (commitment) jest dvojího stupně: 1. pouhá vazba (custody) u výkonného orgánu sněmovny (sergeant at arms), jemuž také náleží k rozkazu sněmovny zatknouti a předvésti obviněné osoby; 2. skutečné vězení.16
Pokud jde o členy sněmovny znám jest ode dávna ještě další trest t. zv. expulsion čili zbavení poslaneckého mandátu (nikoli však zároveň způsobilosti býti volenu) pro přečiny, které činí člena nehodným zasedati v parlamentu.17 Jako přečiny takové označeny jsou precedentními případy: korrupce, urážka sněmovny a j.
Konečně slušelo by zmíniti se ještě o suspensi člena, starém to trestu, který roku 1877 obživl, a to jako jeden z trestů pro contempt; poněvadž však suspense nyní 18má větší význam jako pořádkové opatření, lze o ní vhodněji pojednati v jiné souvislosti. —
Funkce dolní sněmovny nejsou předeslaným popisem nijak vyčerpány. Avšak pro líčení forem jednání mají uvedené hlavní větve — zákonodárství »veřejné«, »soukromé«, a finanční — význam největší. Formální postup při výkonu trestní pravomoci, posléze dotčené, nevybočuje ze všeobecných forem ani tím, že obviněný byv obeslán resp. předveden k baru sněmovny, bývá zde vyslýchán a obdrží obyčejné též slovo k obraně , neboť sněmovna vůbec má právo kohokoli k baru svému obeslati a (ku př. jako svědka) třeba i přísežně vyslechnouti. Bylo však nutno o této funkci zmíniti se blíže, neboť popsaná právě pravomoc poskytuje sněmovně (vlastně majoritě) donucovací prostředek i proti členům, takže za pořádkovými pravidly stojí v krajním případě vždy ještě commitment for contempt.
II.
Řád jednání. Zdroje a právní povaha pravidel upravujících sněmovní jednání. Anglické sněmovny nemají jednacího řádu, t. j. soustavného, na základě a v mezích ústavních zákonů sněmovnou usneseného souboru jednacích pravidel, jaký jest obvyklý v parlamentech kontinentálních.19 Sněmovna anglická (dolní i lordská) jest ovšem také autonomní, to jest může si pro určitý obor sama stanoviti závazná ustanovení, právní normu, a do oboru jejího panství spadá také úprava jejího vlastního jednání; rozdíl je však především v tom, že není ústavního zákona (ovšem také ne jiného zákona),20 který by sněmovně autonomii v řečeném směru vyhražoval. Rovněž na obyčejovém právu — common law — nelze této autonomie sněmovny zakládati, poněvadž za common law pokládá se toliko onen obyčej, který soudy byl uznán a jest v soudních recordech uložen, kdežto zásadu, že sněmovna může vydávati pravidla pro své jednání, v recordech soudních marně bychom hledali, již proto, že soudy ani neměly příležitosti o tom rozhodovati. Jediný právní základ parlamentní autonomie jest ona mlhavá »lex et consuetudo parliamenti«, jež, nejsouc ani právo zákonské, ani common law, přece pokládá se za obecně závaznou a dle toho, co svrchu bylo řečeno o trestní jurisdikci sněmovny (commitment for breach of privilege and for contempt), jest i normou vynutitelnou, takže se stanoviska našeho — nikoli ovšem se stanoviska anglického — má všecky znaky objektivního práva. Jakkoli teoretická konstrukce právního základu autonomie sněmovny (jakož i ostatních privilejí jejích) jest obtížná, nebylo o právo sněmovny, dávati si řád jednání, nikdy sporu, a zásada kterou stanoví »lex et consuetudo parliamenti«, že sněmovna má právo rozhodovati o všech svých záležitostech, byla, aspoň pokud se týče regulování jejího vlastního jednání, vždy uznávána. Jako tento právní základ sněmovní autonomie, tak i normy jednací na tomto základě vydané jsou lex et consuetudo parliamenti. Není pochybnosti, že jsou závazný, dokud sněmovna sama jich nezruší neb platnost jejich nesuspenduje, a není také pochybnosti, že jsou zevní mocí vynutitelný. 21 Nicméně právníky anglickými nejsou pokládány za právo, law. Dicey na př. nazývá je conventions čili understandings of the constitution, konstituční neb politickou morálkou 22, a výslovně upírá jim povahu práva (are not in reality laws at all). To však je toliko důsledkem úzkého vymezení pojmu law, pod nímž anglická pravověda rozumí jen takovou normu právní, která může býti vynucena soudem (rules, which are enforced by the courts).
Jak svrchu uvedeno, nemá sněmovna soustavného řádu jednacího. Pravidla o jednání sněmovním obsažena jsou jednak ve standing orders, pak v sessional orders, a konečně ustanovena jsou »dávným obyčejem« a praxí. Vedle nich lze uvésti rozhodnutí a výklady o konkrétních otázkách předsedou sněmovny vyslovené, jež mají sice povahu jen deklaratorní, obsahujíce však mnohdy novou zásadu, přispívají ke tvoření se nového »obyčejového práva sněmovního«.
Standing orders jsou porůzná, v různých dobách učiněná, k rozkazu sněmovny v celek sebraná usnesení, jimiž stanoví se trvalá pravidla jednací o porůzných otázkách, jak kdy na sněmovnu právě naléhaly. Standing orders, pokud nejsou snesením sněmovním změněna neb zrušena, platí nejen pro sněmovnu, která je usnesla, nýbrž i pro její nástupkyně. Rozpadají se ve dvě skupiny; prvá, čítající té doby 96 standing orders, týká se tak řečené public business (což zahrnuje vše kromě »soukromého zákonodárství«); druhá, soustavnější a úplnější, obsahuje 259 standing orders, které týkají se soukromých billů, a obsahují kromě pravidel o projednávání soukromých billů také mnoho ustanovení materielních, která musí býti do soukromých billů pojata, pakli sněmovna v konkrétním případě od nich neupustí.
Sessional orders jsou nečetná, pro jediné zasedání platná a počátkem každého zasedání znovu usnášená pravidla, jež netýkají se ani tak jednání parlamentního, jako spíše ochrany některých privilejí na venek, nebo směřují k zabezpečení pravdivých výpovědí svědků, ve sněmovně neb v užším výboru vyslýchaných. Jsou původu velmi starého a od r. 1700 nezměněna.
Dávný obyčej a praxe jest jakési obyčejové právo, které lze čerpati z různých snesení sněmovních, jež jako trvalé pravidlo nebyla sice vyslovena, ale v praxi se stále zachovávají, a z ustálené praxe vůbec. Pravidla tohoto původu jsou nejčetnější (na 500), a byla r. 1854 pod autoritou předsedy sněmovny clerkem (sekretářem sněmovny) poprvé, a od té doby opětně vydána. Pravidla tato zachovávají se neméně přesně jako standing orders.23
Obecné formy jednání. Formy jednání lze stručně vylíčiti, rozložíme-li celé souvislé pásmo jednání v prvky, ze kterých jest složeno. Činnost sněmovny směřuje zpravidla (není-li úkol její pouze receptivní) k usnesení, jakožto projevu její vůle. Usnášení předchází neb může předcházeti diskusse o předmětu usnesení, porada. Této předchází skutečnost, kterou sněmovně předkládá se předmět jednání. Obecnou formou, ve které činí dolní sněmovna anglická svá snesení, jest (kladná neb záporná) odpověď k otázce (question) položené předsedou. K otázce této pojí se celý postup jednání: člen sněmovny ji navrhuje, předseda ji sněmovně předkládá, čímž zahajuje se debata, a po skončené debatě ji konečně klade, buď beze změny, neb se změnami, jichž v debatě doznala. Dle tohoto základního schématu dlužno pojednati:
1. o návrhu a v souvislosti o jiných skutečnostech, jimiž dostává se sněmovně látky jednací;
2. o poradě (diskussi) o otázce předložené;
3. o usnášení se o otázce položené. 1. Návrh (motion) jest primární skutečnost, kterou dostává se sněmovně určitě ohraničeného předmětu jednání. Vedle primárního návrhu jsou návrhy změňovací (amendmenty), vztahující se k návrhu původnímu, a dále návrhy formální, které vztahují se jen k postupu jednání.
Návrh činí se ústně a musí být podporován jedním členem (seconder), kromě navrhovatele, jinak není způsobilým základem otázky. Navrhovatel může návrh svůj ihned odůvodniti, má však skončiti formální proposicí otázky. Členové nejsou však oprávněni kdykoli a v kterémkoli pořádku návrhy podávati. Vyjímaje některé návrhy formální a pak návrhy, které týkají se privilejí sněmovny, (jediný druh pilných návrhů jednacímu řádu známý) 24, musí každý návrh býti dříve ohlášen (notice of motion). Tato opověď děje se ústně a písemně zároveň, obsahuje, byť ne doslovně, meritum návrhu a označuje den, kdy navrhovatel přeje si návrh učiniti. Aby však mohl učiniti opověď, musí navrhovatel dříve, než nadejde doba určená k podávání opovědí, zapsati své jméno do archu vyloženého na stole clerkově 25, načež se losem stanoví pořad, ve kterém předseda volá ohlášené členy, by podávali opovědi. Podávání opovědí jest však členům, kteří nejsou členy kabinetu, značně stiženo a časově velmi obmezeno. V souvislosti sluší poznamenati, že některé návrhy jsou nepřípustný, tak nesmí býti navržena žádná otázka, jež jest totožná s otázkou, o které během zasedání bylo učiněno usnesení, neb otázka o věci, která má teprve příště býti projednávána a pod.
Amendmenty. Otázka návrhem proponovaná může býti pozměněna amendmenty, které musí býti podporovány jako původní návrh. Opověď se zpravidla nevyhledává, vyjímaje návrh nových paragrafů k projednávané předloze zákona a některé zvláštní případy. Doba k podávání amendmentů nadchází, když předseda předložil navrženou otázku. Kdo dříve povstane, obdrží dříve slovo. Amendment musí týkati se věci, býti srozumitelný a nemá býti v rozporu s usnesením, které sněmovna v předcházejícím projednávání otázky byla učinila; jinak jest amendment out of order a předseda nepřipustí jej k jednání. Hlasování o amendmentech řídí se zevrubnými, staletým obyčejem vyvinutými pravidly, do nichž nelze zde zabíhati. Spíše jako kuriosita budiž uveden amendment zhusta obvyklý, kterým navrhuje se, aby slova následující za úvodní spojkou »That« . . . (aby . . .) byla nahražena slovy jinými, čímž se návrh úplně změní, někdy v pravý opak. Byl-li navržen amendment, má se debata vztahovati jen k němu, nikoli k původnímu návrhu. Amendmentu bylo hojně užíváno jako prostředku obstrukčního.26 Proti obstrukčním amendmentům čelí closura a po případě i t. zv. předběžná otázka, o nichž blíže bude pojednáno v jiné souvislosti. Kromě toho poskytuje ochranu všeobecný protiobstrukční prostředek, suspense, o níž stane se zmínka na konec.
Formální návrhy směřují vůbec k odstranění věcného návrhu z pořadu jednání, nikoli k věcné změně jako amendmenty. S amendmenty mají ten společný znak, že jako ony jsou vůbec podružné, vztahujíce se k primárnímu návrhu věcnému. (O jediném formálním návrhu primární povahy doleji)
Pro návrhy tyto ustálily se dvě pevné formule : návrh odročovací »aby sněmovna (neb debata) nyní se odročila,« a předběžná otázka (previous question): »Že otázka (t. j. předložená) nemá nyní býti položena.«
Návrh odročovací má formálně ovšem vzhled návrhu samostatného, a nikoli formu amendmentu, nicméně není potud návrhem samostatným, poněvadž předpokládá jednání o konkrétním návrhu hlavním. Návrh odročovací může býti učiněn kdykoli během jednání, předpokládajíc ovšem, že navrhovatel má právě slovo. Jakmile byl návrh učiněn, obmezuje se debata na otázku odročení. Byl-li návrh zamítnut, nesmí býti opětován, pokud nebylo opětně jednáno. Návrhu tohoto užíváno hojně jako obstrukčního prostředku. Proti tomu poskytují standing orders dvojí obmezovací opatření. Jednak nesmí člen, který návrh tento učinil neb podporoval, v téže debatě učiniti návrh podobný. Jednak může předseda, má-li za to, že návrh je zneužíváním řádu jednacího, otázku stran odročení položiti ihned, nepřipustiv o ní vůbec debaty, aneb může předložení otázky prostě odepříti. Do roku 1882 bylo přípustno před zahájením tak řečené »public business« podati samostatný (primární) návrh na odročení sněmovny a zahájiti o něm debatu. Nebezpečný tento prostředek obstrukční byl roku 1882 obmezen a roku 1902 užívání jeho ještě více stiženo; byl jednak obmezen časově na určitý kratičký intervall mezi určitými dvěma body pořadu jednání, jednak připouští se jen z naléhavých, předsedovi sněmovny písemně sdělených důvodů důležitosti veřejné, a dále jen když podporován jest určitým počtem členů (40).
Předběžná otázka: byla-li předběžná otázka (že otázka hlavní nemá býti nyní položena) sněmovnou zodpověděna kladně, nesmí toho dne hlavní otázka býti položena. Usnese-li se sněmovna záporně, musí následkem záporné stylisace otázky předběžné, býti položena hlavní otázka ihned, což má prakticky podobný (navrhovatelem arci nezamýšlený) účinek jako closura, totiž další debata, amendmenty a návrhy odročovací jsou vyloučeny.
V souvislosti sluší zmíniti se o jiných skutečnostech, jimiž dostává se sněmovně buď látky k jednání neb aspoň sdělení sněmovně svědčících nebo před ní činěných.
Sem náleží hlavně petice a dotazy (questions): tyto poslednější jsou obdobný, nikoli totožný s naší interpellací. Slušelo by sem řaditi rovněž tak řečené returns t. j. účty a jiné listiny týkající se záležitostí veřejných, jichž předložení každá sněmovna buď přímo může vládnímu departmentu naříditi, neb za předložení jich addresou svědčící koruně žádati. Listiny tyto samy o sobě však nejsou bezprostředním základem jednání, a lze o nich pomlčeti.
Petice jsou dvojího druhu, jedny týkají se záležitostí obecného zájmu, majíce na př. za účel působiti ke změně obecného zákonodárství, k odstranění veřejných nedostatků a pod., druhé čelí k vydání »soukromých zákonů«, jichž povaha v úvodním sloupci byla naznačena, projednání pak doleji bude popsáno.
Petice prvé kategorie 27 musí býti podány členem a opatřeny jeho podpisem. Veškeré jednání obmezuje se na to, že členové v době k tomu stanovené odevzdávají petice, při čemž nejvýše smějí sděliti jména petentův a stručné petitům a jen ve zvláštních případech žádati, aby clerk petici přečetl. Debata, kdysi pravidelně obvyklá, nyní jest připuštěna předsedou jen ve zcela výjimečných případech. Podané petice přikáží se pak beze zvláštního jednání výboru petičnímu, který dvakrát týdně podává tištěný report, obsahující seznam peticí roztříděných dle látky s označením petentův a předmětu a jen, kde toho význam věcí žádá, připojuje se plné znění petice. Dotazy (questions), které sluší rozlišovati od otázek předkládaných a kladených předsedou, jsou původu poměrně nového (19. stol.) a mají za účel zjednati členu, který dotaz činí, informaci o veřejných záležitostech, a to buď od ministra, aneb od jiného člena sněmovny. Dotazy ke členům, kteří nejsou členy kabinetu, smějí se týkati jen jejich činnosti veřejné (ku př. jako bývalých ministrů) a parlamentní (jako navrhovatelů předloh a pod.). Účelem vymezen jest obsah dotazů, a parlamentní obyčejové právo vytvořilo celou řadu obmezujících pravidel (tak nesmějí se týkati mínění tázaného, nýbrž jen fakt, nesmějí také obsahovati dedukcí a mínění tazatele, nýbrž jen fakta). K podávání peticí určena jest krátká doba před zahájením denního pořádku. Dotazy nečtou se, leč s výslovným povolením předsedy, nýbrž odevzdávají se písemně clerkovi. Podati dotaz jest však oprávněn člen sněmovny zpravidla jen po předchozí opovědí (notice), o níž platí celkem totéž, co bylo svrchu řečeno o opovědích návrhů. Jest tedy i podávání dotazů dosti obmezeno, zvláště i tím, že předseda na základě své diskreční moci může dotaz odmítnouti. Odpovědi na dotazy podávají ministři nyní buď tiskem, tak totiž že tištěná odpověď rozdává se s protokolem (votes and proceedings), nebo ústně, což však děje se jen ke zvláštnímu, předepsaným způsobem projevenému přání tazatele. Jsou praecedencie, že ministři odpověď v zájmu veřejném vůbec odepřeli. Odpověď má se obmezovati na pouhou informaci. Další dotaz po podané odpovědi připouští se jen ve velmi obmezené míře. Každý návrh debaty o odpovědi příčí se řádu jednání.28
2. Porada. Deliberativní činnost svou koná sněmovna buď v plenární schůzi nebo ve výborech.
Není ovšem časového období, vymezeného přesně pouze pro debatu, neboť amendmenty a popsané návrhy formální lze klásti právě během debaty, a to jak v plenu, tak (s některými obmezeními) ve výboru.
Ze všeobecných pravidel o debatě buďtež jakožto nejčelnější vyjmuta tato:
a) Debata jest časově ohraničena předložením a konečným položením otázky.
b) Slovo obdrží, kdo povstane; povstane-li více členů, rozhodne předseda, a to obyčejně tak, že střídá řečníky pro a proti návrhu.
c) Řečník jest povinen mluviti přesně k předložené otázce (rule of relevancy); jinak dle staré resoluce (z r. 1604) předseda mu připomene, aby mluvil k věci. Proti obstrukčním řečem čelí ustanovení standing order-u (z let 1882 a 1888), dle něhož, nepřestává-li řečník mluviti věci irrelevantní neb opakuje-li rozvláčně své nebo také cizí vývody, upozorní předseda nejdříve sněmovnu (calling attention) a nepomůže-li tento prostředek, odejme řečníku slovo. Kromě toho ovšem lze užiti obecného protiobstrukčního prostředku t. j. suspense.
d) Žádný člen nesmí mluviti k téže otázce dvakrát, leč za účelem pouhé vysvětlivky své dřívější řeči; navrhovateli věcného návrhu povoluje se odpověď (reply). Obmezení toto neplatí pro debatu v committee (ve výboru).
Obyčejem vyvinutá obmezení, jež brání na př. dotýkati se debat ve druhé sněmovně, neb debat konaných ve výboru před podáním reportu, a četnou řadu jiných pravidel nelze zde blíže probírati. O udržování pořádku v debatě bude učiněna zmínka na konec této kapitoly, poněvadž dotčená pravidla nevztahují se pouze na debatu.
Na tomto místě dlužno pojednati o zmíněné již Closure of debate. Jest to prostředek, zavedený roku 1882 po irské obstrukci za tím účelem, aby bylo možno rázem skončiti debatu a přiměti sněmovnu k usnesení.29 Původně bylo closury užito jako protiobstrukční zbraně, nyní užívá se jí zhusta ke zkrácení jednání při všech větších předlohách. Postup jest následovní: Jakmile byla s předsednického křesla předložena otázka, tedy ihned po zahájení debaty, může kterýkoli člen povstati a navrhovati, »aby otázka byla nyní položena«. Předseda, neshledává-li v návrhu tomto zneužívání řádu jednacího neb zkracování práv menšiny, položí ihned otázku o closuře, nepřipouštěje ani amendmentu, ani debatu o tomto návrhu. Byl-li návrh closury přijat, položí se ihned hlavní otázka. Po usnesení o hlavní otázce, může býti vyslovena žádost, aby ihned položena byla otázka již dříve předložená.30O žádosti takové rozhoduje předseda samostatně. Pro closuru musí však po případě, t. j. koná-li se hlasování obřadným způsobem (division), býti většina čítající nejméně 100 členů. Pode jménem closury poskytují standing orders ještě další, v podstatě totožný prostředek, který má za účel vyloučení všech změňovacích návrhů k paragrafu projednávané předlohy zákona a skončení debaty. Formule návrhu zní pak: »aby položena byla otázka, že ta ona slova jsou částí toho onoho paragrafu, neb že ten onen paragraf jest částí billu«.
Výbory (Committees). V prvé řadě spadají sem výbory, jichž úkolem jest diskusse otázky, která jest předmětem sněmovního jednání. V souvislosti sluší zmíniti se o výborech, které mají úkoly jiné.
Výbory prvé skupiny liší se podstatně od obdobných institucí parlamentů kontinentálních. Obecně uznaná nezpůsobilost velkých sborů projednávati zevrubně předlohy složité a odborné vědomosti předpokládající, pak také praktická potřeba uvolniti pro podrobná projednávání předloh přísnější formy jednacího řádu a konečně žádoucí oekonomie s parlamentním časem vedly v parlamentech k rozčlenění plena v užší výbory, jakožto orgány pro zevrubnou diskussi a přípravu látky pro plenům. Jinak ve sněmovnách anglických. Pravidelný »výbor«, jehož úkolem jest zevrubná diskusse a příprava usnesení plenárního, jest »committee celého domu«, které vůbec není výborem, nýbrž plným sněmem (the house itself).31 Rozdíl mezi plenární schůzí a tímto výborem celého domu jest v podstatě následovní: Jednak nepředsedá předseda sněmovny (speaker), nýbrž zvláštní chairman,32 který zaujme předsednické křeslo, jež speaker opouští, jakmile sněmovna (k návrhu neb dle denního pořádku) ustavila se ve výbor celého domu. Jednak platí pro jednání výborové volnější pravidla o jednání, hlavně v tom směru, že může každý člen k téže otázce i vícekrát než jednou mluviti. Protiobstrukční prostředky j. odejmutí slova a closura připuštěny jsou však ve výboru celého domu celkem právě tak 33, jako v plenu. Toliko suspense může být usnesena jen v plenu, pročež v případě potřeby opouští chairman křeslo, a podá report předsedovi sněmovny, který ihned křeslo zaujav, zahájil tím jednání plenární. Konečně dlužno uvésti, že sněmovna zasedajíc jako committee celého domu, nemůže se odročiti, poněvadž formálně není sněmovnou. Institucí »výboru celého domu«, jejíž původ klade se do doby Tudorovské a Stuartovské, vyhověno je sice potřebě diskusse volnější, nikoli však potřebě diskusse odborné. Pomoc poskytuje dávná praxe ustanovovati v případě potřeby užší výbory (select committees) za účelem porady předběžné (dříve než věc projednává se v committee celého domu) aneb dodatečné (po výboru celého domu). Porada ve výboru celého domu jest však obligatorní při všech finančních předlohách, pravidlem při všech předlohách obecných zákonů. O »soukromých« billech jedná se zpravidla jen v užších výborech. Tyto užší výbory jsou skutečné výbory, jež ustanovují se pro záležitosti obecné od případu k případu snesením sněmovny, pro soukromé zákonodárství způsobem zvláštním.
Uprostřed mezi committee celého domu a užšími výbory stojí dvě standing committees, stálé výbory, poprvé roku 1882 přechodně, nyní trvale zavedené a ustanovované pro celé zasedání ihned po jeho zahájení. Výbory tyto mají za účel diskussi veřejných billů (tj. předloh zákonů), které týkají se a) práva (law), soudnictví včetně řízení soudního, ó) obchodu, plavby, průmyslu, pak zemědělství a rybolovu. Stálé tyto výbory mají s užšími výbory společný znak, že jsou ustanoveny k podrobnému projednání určitých billů, a že jsou skutečnými, byť velmi četnými a více repraesentativnými výbory (nejméně 60, nejvýše 80 členů, k nimž může se ad hoc ještě 15 členů přidati), a konečně že při výběru členů hledí se k osobní jejich způsobilosti a odborným znalostem; výboru celého domu však podobají se potud, že zpráva (report), kterou podávají, jest bezprostředním základem dalšího jednání plenárního a nepřikazuje se již výboru celého domu.
Kromě dotčených dvou stálých výborů, vyskytují se ještě některé další výbory, rovněž stálé, tj. na celou dobu zasedání ustanovované, z nichž dva nejdůležitější vykonávají hlavní, ač ne jediné své funkce ve sféře onoho zákonodárství, které nazývá se private bili legislation.
Jak již svrchu podotknuto, předlohy soukromých zákonů projednávají se v užších (obyčejně 4členných) výborech (select committees). Jak bude ve zvláštním oddílu této stati blíže ukázáno, není úkolem téchto výborů jen pouhá diskusse, nýbrž mají po případě postavení soudního tribunálu, rozhodujíce o sporných právech soukromých. Na projednávání soukromých billů mají však vliv ještě svrchu zmíněné dva stálé výbory, a to select committee on standing orders, jedenácti- členný výbor, který v přípravném stadiu parlamentního projednávání soukromých billů jaksi v druhé stolici zkouší, zdali předložená petice za vydání soukromé akty vyhovuje formálnostem, a dále committee of selection, jež má důležité úkoly organisační a pořádkové, a to nejen v oboru soukromého zákonodárství. Především jmenuje členy obou svrchu vzpomenutých zákonodárných standing committees, jmenuje dále členy všech ostatních select committee, které obírají se záležitostmi veřejnými, pokud (což není pravidlem) nejmenuje je plenům, konečně jmenuje členy užších výborů projednávajících soukromé billy. Pokud se však těchto týče, ustanovuje výbory jen z části přímo, z části nepřímo. Nepřímo totiž v tom smyslu, že jmenuje generální výbor pro železniční a kanálové předlohy, kterýžto výbor sám však předlohy tohoto druhu neprojednává, nýbrž toliko třídí a přiděluje užším výborům, jichž členy sám jmenuje a jimž ustanovuje předsedu ze svého středu. Committee of selection je tedy jakýmsi generálním organisátorem a distribuentem velké části parlamentních prací, kterýžto úkol, ovšem předpokládá nejen znalosti věcné, nýbrž i dokonalou znalost osobní, pročež členy jeho stávají se obyčejně nejstarší a nejzkušenější členové sněmovny, kteří požívají plné důvěry. Committee toto skládá se z předsedy, jímž jest ipso facto předseda committee on standing orders a ze sedmi členů volených z plena na počátku každého zasedání.
Na konec dlužno zmíniti se o užších výborech (select committees), jichž úkolem není diskusse předloženého návrhu, nýbrž buď vyšetřování (za účely kontrolními, (kontrola exekutivy), neb ve věcech týkajících se privilejí sněmovních, chování se jednotlivých členů a pod.), neb sbírání látky (ku př. za účelem určité reformy zákonodárné, za účelem změny řádu jednacího a pod.). Výbory tyto, jako zpravidla všecky výbory, mají obyčejně právo obesýlati a přísežně vyslýchat! svědky, vyžádati si předložení listin a pod. Zprávy výborů obsahují obyčejné jen resoluce, na nichž výbor se usnesl, a v příloze protokoly o výslechu svědeckém, listiny a pod. Důvodové zprávy nejsou obvyklé.
V celkové soustavě kommissí anglické sněmovny dolní (a podobně i horní) lze vésti jaksi demarkační čáru mezi kommissemi politickými a nepolitickými. K posléz dotčeným náleží zejména užší výbory jednající o zákonech soukromých, složené obyčejně tak, že dva členové náleží straně vládní, dva opposici, čímž jest již naznačen nepolitický jejich ráz. Nestrannost jejich obecně se uznává.34 Záležitosti mající dosah politický, předlohy zákonů, zejména vládní, manifestující politiku majority, a hlavně zákonodárství finanční s appropriačním billem v čele projednávají se v committee celého domu, jinými slovy v plenu. Tím jest řečeno, že vláda i v tomto committee má za sebou svoji majoritu, ze které vyšla, a že jednání sněmovní od počátku až do konce plně ovládá, nejsouc vydána nebezpečí, jaké zejména francouzskému kabinetu stále hrozí z kommisí, volených nahodile (losem) sestavenými a měsíčně obnovovanými bureaux, na něž vláda nemůže vykonávati vlivu. Tím řečeno jest dále, že anglický parlament nezná zařízení referentů kommissí, což zejména pro vládní předlohy má výhodu v tom směru, že navrhovatel (ministr), i ve stadiu jednání výborového svou předlohu osobně nastupuje a chrání.
3. Usnášení se. Po skončení debaty položí Speaker otázku, načež sněmovna usnáší se hlasováním. Hlasování děje se nejprve ústně (voláním ano, ne); většinu zjistí předseda jen dle síly hlasů a dle celkového svého dojmu, a prohlásí pak snesení. Není li námitek, jest toto hlasování konečné. Jinak provádí se druhé hlasování, division, které je velmi obřadné a vyžaduje mnoho času.35 Záleží v podstatě v tom, že po znamení daném zvoněním, uzavrou se zevní vchody, členové pak po opětném položení otázky a opětném ústním hlasování vycházejí dvěma vchody (jedním na právo [pro], druhým na levo [contra]) do vyprázdněných předsíní; u obou vchodů stojí po dvou členech, předsedou ustanovených k počítání (tellers). Kdo je uvnitř sněmovny, jest povinen hlasovati. Předseda hlasuje toliko při rovnosti hlasů, obyčejně tak, aby snesení nebylo konečným. Hlasovací listina vydá se tiskem a rozdává se příštího dne s jednacím protokolem. Poněvadž k žádosti dvou členů musí se division provésti, jest to ovšem velmi vítaný prostředek obstrukční. Avšak jako jiné obstrukční příležitosti, tak i tato byla (standing order z r. 1888) zatarasena. Pokládá-li totiž předseda žádost za svévolnou, může dát hlasovat tím způsobem, že vyzve postupně obě strany, aby povstaly, (rise) a dle toho buď prohlásí snesení, aneb nařídí provésti division.
Vylíčení prvků jednání sněmovního dlužno uzavříti zmínkou o postavení předsedově, o quorum, o denním pořádku a o jednacím protokole.
Speaker36 řídí jednání a jest strážcem pořádku a jednacích pravidel. Řídě jednání má obsáhlou diskreční moc, jejíž příklady byly svrchu uvedeny. Postavení jeho upevněno jest zárukami různého druhu; na př. povstane-li, aby ujal se slova, musí řečník umlknouti, kritika činnosti jeho jest dovolena jen na základě samostatného návrhu k tomu čelícího, nevážnost jemu projevená tresce se suspensí a pod. Jako strážce pořádku má značnou moc disciplinární: volá k pořádku jednotlivce i celou sněmovnu, jmenuje dle starého zvyku člena, který prohřešil se proti řádu sněmovnímu, upozorňuje sněmovnu na chování se člena (call attention). Ostřejší prostředky disciplinární, zavedené v letech osmdesátých po zkušenostech s obstrukcí, jsou následovní:
Vyloučení člena do skončení schůze; nařídí je speaker, když člen se chová způsobem, který hrubě příčí se řádu (grossly disorderly conduct).
Suspense člena na delší dobu, a to v prvém případě na týden, při opakování progressivně na dobu delší až do jednoho měsíce. Protiví- li se člen nařízení speakrovu, aby se vzdálil, prodlužuje se suspense do konce zasedání a suspendovaný odstraní se násilím. Suspense jest obecný prostředek protiobstrukční, čelící jednak »proti nedbání autority předsedovy«, jednak »proti zneužívání jednacího řádu tvrdošíjným a zúmyslným obstruováním jednání sněmovny neb jiným způsobem«. Vyslovuje ji sněmovna usnesením k návrhu, o němž předseda ihned dá hlasovati nepřipustiv ani amendmentu, ani debaty. Poslední prostředek je přípustný jen v plenární schůzi, a jest tedy za účelem suspense nutno, aby chairman přerušil jednání v committee celého domu a podal report, načež může plenům suspensi vysloviti.
Standing order, kterým suspense byla zavedena, výslovně vyhražuje sněmovně právo postupovati proti členům podle dávného obyčeje t. j. stíhati jej vězením, jak popsáno bylo na konci úvodní kapitoly.
Výkonný orgán předsedův i celé sněmovny jest serjeant at arms, jenž jako náčelník parlamentní stráže má různé pořádkové úkoly.
Quorum jest nejmenší počet členů, jejichž přítomnosti je potřebí, aby mohlo býti jednáno, V plenu i ve výboru celého domu činí quorum 40 členů, ve výborech užších stanoví se quorum obyčejné při ustanovení výboru. Zjistiti quorum náleží před zahájením schůze předsedovi; není-li quorum úplné ve 4 hodiny odpoledne, odročí předseda schůzi. Byla-li však schůze zahájena, jest věcí členů, aby předsedu upozornili, že quorum není přítomno. K takovémuto upozornění dá předseda provésti sčítání, při němž postupuje se jako při obřadném hlasování. Novější standing orders obmezují užívání této zdlouhavé procedury.
Denní pořádek upravují jednak standing orders a dávný obyčej, jež určují pevný pořad, ve kterém v určité dny určité kategorie předmětů mají se projednávati, jednak sněmovna usnášejíc se prostě,37 že toho onoho dne má člen, ohlásivší návrh, tento návrh podati, neb že toho onoho dne má se konati druhé neb třetí čtení předlohy. Tím je pořádek zevrubně určen.
Standing orders určují rovněž pevně hodinu, kdy schůze se počínají, a kdy se končí, ovšem nebyly-li dříve odročeny.
Do podrobností nelze vzhledem k rozsahu stati zabíhati, poznamenávám toliko, že jednání o soukromých billech předchází ostatnímu jednání, dále že celkem mají předměty, proti nimž není opposice, přednost, a konečně že pevný pořad jednání upraven jest ve prospěch předloh vládních.
Jednací protokol jest dvojí: stručnější, votes and proceedings, a obšírnější Journal. Obsahem obou jsou toliko res gestae, nikoli debaty. Oba sepisuje clerk se svými pomocníky; prvý protokol rozdává se tiskem nejbližšího dne po schůzi, druhý zdělává se později. Za správnost odpovídá clerk pod vrchním dohledem předsedovým.
III.
Po vylíčení prvků, ve které lze formy parlamentního jednání rozložiti, je nyní možno podati schémata, podle kterých prvky jednání slučují se v celistvé pásmo, když sněmovna projednává jednotlivý předmět. Jak již v úvodním sloupci bylo podotknuto, různí se úkony, které předmětem se odlišují, také formou projednávání. O některých předmětech jednání (o peticích, dotazech) stala se zmínka v předcházející povšechné stati. O hlavních třech druzích »zákonodárné« činnosti sněmovny, jak v úvodním rozvrhu byly vytčeny, sluší pojednati nyní.
A. Public bills.38 Řád jednání a praxe parlamentní neodlišuje formálně předloh vládních od předloh podaných »soukromými členy«, t. j. těmi, kdož nejsou členy kabinetu. Se stanoviska formy jest při těch i oněch navrhovatelem vždy toliko »member«, prostě jako člen sněmovny, nikoliv jako ministr, ano vyskytují se v parlamentních dějinách případy, že předlohy vládního původu byly předloženy sněmovně soukromými členy 39. Také formálý postup je zcela totožný40. Prakticky je ovšem i v Anglii mezi vládními a jinými billy rozdíl velmi značný, neboť — jak svrchu naznačeno — Standing Orders vyhražují předlohám vládním velikou většinu parlamentního času, takže billy soukromých členů, ač číselně četnější než vládní, jen v řídkých případech a za zvlášť příznivých podmínek mají naději na úplné projednání.
1. Jednání o předloze zákona zahajuje se svrchu popsanou opovědí (předběžného) návrhu (notice of motion), který zní takto: »aby sněmovna dovolila předložiti ten či onen bill« (motion for leave to introduce a bill). Podávaje tento předběžný návrh, může sice navrhovatel vyložiti a odůvodniti meritum, debata se však zpravidla nepřipouští.
2. Přijímajíc předběžný návrh, ukládá sněmovna navrhovateli, pak druhému členu jakožto podporovateli a po případě ještě některým jiným členům, aby společně podali navržený bill. Na základě tohoto snesení (order) odevzdá navrhovatel písemně svůj bill 41, a sněmovna usnáší se bez debaty a s vyloučením všelikých amendmentů o otázkách : »aby bili nyní byl čten poprvé« a »aby byl vytištěn«, a ustanoví ihned den druhého čtení.
3. Prvé čtení záleží jen v přečtění krátkého titulu. Bills došlé ze sněmovny lordů čtou se poprvé k návrhu bez opovědi. Roku 1902 bylo změnou standing ordru č. 31 připuštěno fakultativně zkrácení v ten způsob, že po předchozí opovědi beze svolení sněmovny ihned se předloží bili, který vytiskne se bez prvého čtení.
4. V den ustanovený pro druhé čtení, když byl clerk tento bod denního pořádku přečetl, učiní navrhovatel billu návrh 42, »aby bili nyní byl čten podruhé,« a odůvodní meritum návrhu. Tím zahájena jest všeobecná debata o principu billu, kteréž druhé čtení veskrze jest věnováno. Debata o jednotlivých paragrafech (clauses) se vůbec nepřipouští. Opposice brání se proti billu buď samostatným formálným návrhem, »aby bili nebyl nyní čten podruhé« 43 anebo — zpravidla — návrhem změňovacím (amendmentem) »aby předloha byla čtena podruhé za tři (neb šest) měsíců, což prakticky rovná se zamítnutí předlohy, neboť neobjeví se již během zasedání na denním pořádku, i kdyby parlament zasedal déle tří (šesti) měsíců. Dotýká-li se navržený bili práv neb zájmů určitých veřejných korporací neb určitých osob, připouští se při druhém čtení jejich slyšení, avšak nikoli osobně, nýbrž právním zástupcem. Druhé čtení končí se usnesením (order), »aby předloha byla přikázána committee« a zároveň stanoví se den, kdy committe bude zasedati. 5. V ustanovený den, když clerk přečetl tento bod denního pořádku, ustaví se sněmovna resolucí v »committee celého domu«. Ačkoliv toto committee jest vlastně sněmovna sama, jest právně pouze jakýmsi mandatářem plena, a má zapotřebí výslovné, plenární resolucí (k návrhu podanému při kladení otázky o ustavení se committee) udělené instrukce, aby mohla jednati o araendmentech, které s obsahem, a účelem billu těsně nesouvisí 44.
V committee probírá se paragraf za paragrafem; nové paragrafy lze projednávati teprvé na konec. Po projednání celého billu jedná se o t. zv. preamble t. j. o úvodní formuli, označující rationem legis. Dříve obecně obvyklá, mnohdy velice obšírná, vyskytuje se nyní při public bills jen zřídka.
6. Po skončené debatě klade chairman otázku, »má-li podati report o předloze«, a když otázka (s amendmenty nebo bez nich) byla přijata, opustí křeslo předsednické a podává Speakrovi, který ihned křeslo zaujal, ústní report. Nedokončilo-li committee své porady, podává chairman pouze »report of progress« a žádá za povolení sněmovny, aby committee opět smělo zasedati. Žádosti té vyhoví sněmovna usnesením (order), kterým ustanoví se opět den příští komise.
Tato fase jednání (report stage) má za účel uvážiti report v plné schůzi, zejména uvážiti amendmenty v committee přijaté ; i nyní jsou ještě možný amendmenty nové, vyjma takové, k nimž bylo by committee potřebovalo zvláštní instrukce. Předloha může k návrhu býti přikázána znovu committee, buď vůbec, aneb vzhledem k určitému ustanovení, po případě přikáže se užšímu výboru (select committee), nebylo-li výboru takovému přikázáno již před jednáním v komité celého domu 45.
7. Po reportu následuje třetí čtení buď ihned neb ustanoví se k tomu den. Při třetím čtení smí býti navrhovány amendmenty jen, pokud týkají se redakce textu, Když byla předloha ve třetím čtení přijata, uloží se clerkovi, aby předlohu 46 donesl k lordům.
Ústavní poměr obou sněmoven a povaha královské sankce nespadá již do programu této stati. Na konec dlužno jen poznamenati, že toto těžkopádné a co do formalismu snad jen starým processem římským předstižené řízení, které poskytuje tolik příležitosti k průtahům, moderní potřebě valně nevyhovuje. Proto vešlo v poslední době v obyčej zjednodušovati rozvleklý text zákonů tím, že podrobnosti (u nás obvyklé v prováděcích nařízeních) vylučují se z textu zákona a připojují k němu jako t. zv. schedules, které jsou sice také jeho součástkou, nevyžadují však projednání tak podrobného jako vlastní text.
B. Procedura o private bills označuje se obyčejně jako spola legislativní, spola soudní; 47 legislativní potud, poněvadž private bill, byv navržen ve sněmovně členem jejím, musí projíti obdobnými fásemi jednání, jako billy veřejné, soudní potud, poněvadž již ve stadiu přípravném, hlavně však v committee provádí se — aspoň při billech, jež v předepsané lhůtě byly interessenty vzaty v odpor — řízení kontradiktorní, v němž vystupují soukromé strany, t. j. jednak žadatelé za vydání akty, jednak petenti proti billu. Nejpodstatnější rozdíl mezi jednacími formami o veřejných a soukromých billech záleží v tom, že private bill zakládá se na petici interessentů (lokálních autorit apd.), dále že jednání rozšířeno jest o předchozí stadium přípravné a o některé další fase do pásma jednání vsunuté, a konečně že o těchto billech nejedná se v committee celého domu, nýbrž v užším výboru (select committee). Podotknouti dlužno, že parlament pro tuto svou agendu má zvláštní pomocný úřad (Private Bili Office), a že interessenti jsou (od r. 1836 obligatorné) zastupováni parlamentními agenty, t. j. speciálními právními zástupci, jichž sbor jest podroben disciplinární moci předsedy sněmovny.
Následovní popis obmezuje se na hlavní body; stranou zůstávají spletité podrobnosti.
Petici za vydání soukromé akty deponuje parlamentní agent ve lhůtě stanovené ve standing orders v Private bill office; k petici připojena je kopie billu a různé doklady (plány, rozpočty a pod., doklady o zpravení interessentů, o vyhlášce v novinách a pod.).
I. Přípravné řízení záleží v tom, že dva examinátoři, pro obě sněmovny společní, zkoušejí, zdali bylo vyhověno formalitám jež předepsány jsou dopodrobna ve Standing Orders, (náležité instruování petice, publikace zamýšleného účelu). K řízení před examinátorem musí se dostaviti promotor (t. j. parlamentní agent, který zastupuje petenty); jinak škrtne se bill ze seznamu a nemůže beze zvláštního snesení sněmovny býti o ní v tomto zasedání jednáno. Již ve přípravném řízení jedná se kontradiktorně, když odpůrci podali memorandum, v němž dovozují, že předepsaným formálnostem nebylo vyhověno. Po skončeném řízení přípravném vrátí se bill do Private Bill Office a vydá parlamentnímu agentovi, aby se postaral o předložení jeho sněmovně.
II. Řízení v parlamentu. V krátké lhůtě po přezkoušení petice examinátorem musí bill býti předložen některým členem sněmovny, a jest právě tak jako public bill ve všech fásích sněmovního projednávání tímto členem zastupován. Při prvém čtení mohou býti odčiněny formální nedostatky vytknuté examinátorem a to tak, že bill přikáže se známému již výboru (committee on standing orders), jenž přezkouší jej po formální stránce a ve svém reportu po případě navrhne, aby od přesných formálních požadavků bylo v konkrétním případě upuštěno. Po prvém čtení vrátí se bill do Private Bill Office, kdež jest uschován a opětně úředníky tohoto úřadu zkoušen. Jako již od počátku řízení, tak i v dalším postupu má důležitý úkol parlamentní agent, který jest hybnou silou jednání; on navrhuje také (v ustanovených lhůtách) den pro další čtení billu, čímž vykonává podstatný vliv na denní pořádek, pokud týče se private bills, neboť standing orders v té příčině ustanovují pořad každého dne jen potud, že pokročilejší předlohy mají přednost před méně pokročilými (na př. třetí čtení před druhým). V těchto mezích rozhoduje o pořadu časová priorita.
Druhé čtení věnováno jest diskussi principu. Formálně jest účelem druhého čtení přikázati bili některému committee, dle zásad uvedených v povšechné stati o komisích. Instrukce, při public bills v úzké meze sevřená, bují zde skoro bez obmezení. Než-li však committee zahájí jednání, musí každý bill projíti ještě jednou zkouškou, kterou konají společně předsedové committee celého domu z obou sněmoven, a to hlavně za tím účelem, aby — po případě v dohodě s dotčeným ministerstvem — doporučili sněmovně, by private bili, byť nikým v odpor vzatý, projednán byl v komisi ve přísnějších formách, určených pro billy v odpor vzaté (opposed matter).
Committee má povahu soudního tribunálu; před ním projednává se meritum předlohy a formy řízení podobají se řízení soudnímu. Obě strany jsou zastoupeny parlamentními agenty, vyslýchají se svědci (přísežně) a tímto spůsobem projednává se paragraf za paragrafem.
Avšak odpůrci billu nabývají nároku, aby svými zástupci byli před committee jako strana slyšeni, jen 1. když podali v čas petici proti billu, a 2. když byla formálně uznána jejich legitimace (t. zv. locus standi), čehož je však jen tehdy třeba, když druhá strana legitimaci jim upírá. Pro rozhodování o legitimaci zřizuje se v dolní sněmovně od let šedesátých zvláštní tribunál — court of referees —, který se skládá z předsedy committee celého domu a nejméně tří osob (nikoli nutně členů) předsedou sněmovny jmenovaných (referees). 48
Není-li bill peticí vzat v odpor, přikáže se výboru pro soukromé billy v odpor nebrané, jemuž předsedá předseda committee celého domu a v němž zasedá člen, který bill předložil a dále jeden člen na věci neinteressovaný, po případě místo něho některý referee.
Ostatní fase parlamentního projednání soukromých billů neliší se podstatně od způsobu projednávání veřejných. Jen poznámkou budiž ještě uvedeno, že některé soukromé jež mají veliký praktický dosah a veřejný význam, a s druhé strany také veřejné billy, které dotýkají se práv soukromých, projednávají se jakožto tzv. hybrid bills ve formách, které jsou jakousi kombinací obou forem svrchu popsaných. Konfirmační bili, kterým předkládá vláda parlamentu ke schválení provisional orders (jakožto schedules ke konfirmačnímu billu připojené), má co do místa v pořadu jednání parlamentního povahu soukromého billu, projednává se však bez přípravného řízení, nýbrž přikazují se teprve po prvém čtení examinátorům, ve druhém čtení pak témuž committee jako soukromé billy. Poněvadž však zpravidla nebývá námitek, které odklizují se již v předběžném řízení administrativním, konaným vládou, vyžaduje projednání konfirmačního billu celkem krátké doby.49
C. Jednání o finančních billech (money bills) různí se od jednání o jiných veřejných billech, hlavně v následovních třech bodech:
1. Dle standing order-u z r. 1713, jímž dolní sněmovna ve snaze zameziti plýtvání státními penězi,50 uložila si sama obmezení, »chráníc tak sebe proti sobě samé«, vyhražena jest dle jména koruně, v pravdě vládě initiativa veškerých návrhů směřujících k povolení nových daní neb k uvalení nových povinností na státní pokladnu.
2. O každém návrhu (billu, petici) tohoto druhu zahajuje sněmovna jednání vždy v committee celého domu, a jest tedy nutno každý podobný návrh formulovati v ten smysl, že sněmovna má se ustaviti v committee celého domu za účelem uvažování určitého opatření finančního rázu. Teprve na základě snesení, které učinila sněmovna k reportu předsedy řečeného committee, může návrh finančního obsahu býti uveden na pořad jednání.
3. Konečně ustanovuje novější jeden standing order (z r. 1866), že jednání o návrzích tohoto druhu nezahajuje se nikdy ihned, nýbrž teprve některého následovního dne, který se k tomu snesením sněmovny ustanoví. Opatření toto čelí zřejmě proti ukvapenému jednání.
Podrobnější líčení lze obmeziti na appropriační bill.
Formální postup, směřující k přijetí appropriačního billu, jest následovní:
K žádosti za povolení úhrady státních potřeb, vyslovené v trůnní řeči a svědčící dolní sněmovně, ustanoví tato ihned dvě committee, a to »committee of supply« a »committee of ways and means«. Obě jsou výbory celého domu, a má tedy ustanovení toto praktický význam hlavně pro rozdělení parlamentního času, neboť starodávný obyčej a také standing orders určují přesně dobu, kdy sněmovna zasedá jako committee of supply a kdy jako committee of ways and means. Přibližně lze říci, že mezi obě tato committee rozděleny jsou funkce našich rozpočtových komisí. Oběma předsedá chairman of ways and means, stálý předseda committee celého domu, jejž po prvém ustavení se committee of supply designuje politický vůdce většiny, což je ustanovením definitivním, není-li proti navržené osobě odporu; jinak je potřebí plenárního usnesení, jež učiní sněmovna pravidelným způsobem k návrhu. Committee of supply obírá se potřebou, committee of ways and means úhradou. Když jest na denním pořádku committee potřebové, ustavuje se zpravidla automaticky t. j. bez předchozího kladení otázky a bez formálního snesení; výjimečně klade se otázka »má-li se sněmovna ustaviti v committee of supply«, když jest committee na denním pořádku poprvé. Praktický význam toho záleží v tom, že možno (i bez opovědi) navrhovati amendmenty k této otázce, a poněvadž dle ustáleného zvyku suspendována jest pro tento případ platnost zásady o relevantnosti návrhu a debaty — může býti zahájena debata všeobecná, podobná asi naší generální debatě rozpočtové.51
Brzy po zahájení parlamentního zasedání předloží vláda dolní sněmovně tři výroční rozpočty (estimates), a to rozpočet civilní administrace, vojska a námořnictva. Rozpočty obsahují nejdříve úhrnnou summu potřeby, pak v kapitolách (votes) jednotlivé dopodrobna specifikované položky potřebové.52
Výraz »budget« neoznačuje právě popsané rozpočty, jejichž technický název je estimates, nýbrž rozvahu všech státních příjmů a všech vydání, kterou ministr financí obyčejně teprve v pozdějším stadiu zasedání sděluje sněmovně (zpravidla ve schůzi kommise úhradové) a to za tím účelem, aby sněmovna usnesla se v committee na resoluci, která by mohla býti základem pro předložení předlohy zákona v úvodním sloupci již dotčeného, kterým povolují se dané povolované na dobu jednoho roku (custom and inland revenue bill).
Podrobností jednání potřebové kommisse netřeba dále sledovati; probírá se položka za položkou a všeobecná pravidla jen potud neplatí, že amendmenty čelící ke zvýšení položek jsou vzhledem k obecným zásadám o finančních billech vyloučeny; praxe nepřipouští jich ani, když vycházejí od ministrů, nýbrž žádá se v tomto případě, aby předložený estimate byl odvolán a nahražen novým, revidovaným. Projednavši jednotlivé »votes«, usnáší se potřebová kommise o každém vote zvláštní resoluci, »aby byla Jeho Veličenstvu povolena summa nejvýše . . . k úhradě nákladu splatného během správního roku, který končí dnem 31. března 1905 na ten onen účel, specifikovaný dle estimatu. Resoluce tato předkládá se reportem plenu, jež po dvojím čtení učiní konečné snesení. Když takto projednala všecky kapitoly rozpočtů, skončí potřebová kommisse své jednání o rozpočtu.
Resoluce usnesené na základě reportu potřebové kommisse nezmocňují však ještě vládu k použití povolených peněz; k tomu jest potřebí zákona. K vydání tohoto zákona směřuje činnost kommisse úhradové. Úkol její vysvítá ze znění resolucí, které vycházejí z jejích porad. Přibližně jest toto: »Usneseno, aby za účelem úhrady potřeby povolené Jeho Veličenstvu na správní rok, který končí dnem 31. března 19 ... , byla povolena summa .... z konsolidovaného fondu sjednoceného království«. Na základě resoluce této, jež - jak vidno — vydání dle účelu nespecifikuje, předkládá vláda appropriační bill, který jest předlohou zákona, jímž jednak autorisuje se vláda k vydání úhrnné summy v potřebovém committee povolené, jednak přikazují se (appropriace) jednotlivé obnosy k individuálním účelům dle resolucí vyšlých z kommisse potřebové, a to nikoli v samém textu appropriační akty, nýbrž v seznamu, jako součástka její k ní připojeném; kromě toho zmocňuje se aktou vláda, aby užila přebytků, jichž při jednotlivých kapitolách rozpočtu vojska a námořnictva bude snad docíleno, k účelům jiných kapitol téhož rozpočtu. Toto zmocnění nevztahuje se k rozpočtu civilní administrace, kde platí zápověď virementů.
Poněvadž však appropriační bill stane se zákonem teprve v pokročilé době správního roku, jehož se týče, jest nezbytno zmocniti již dříve vládu, aby činila potřebná vydání státní. K tomu konci učiní úhradová kommisse, jakmile byla v kommissi potřebové značnější část rozpočtů projednána, usnesení stejného znění jako svrchu citované její resoluce, uvádí však v usnesení tomto jen takovou summu, která odpovídá položkám rozpočtovým v kommissi potřebové již schváleným. Na základě této resoluce předkládá se pak Consolidated Fund bill, jenž, stav se zákonem, zmocňuje jaksi anticipando vládu k vydání určité summy peněz z konsolidovaného fondu. Poněvadž pak tento zákon vydání vůbec nespecifikuje, jsou v té příčině směrodatný resoluce dolní sněmovny, vyšlé z kommisse potřebové, jež prakticky mají až do vydání appropriačního aktu váhu zákona. Úhrnná summa, k jejímuž vydání appropriační akta vládu zmocňuje, zmenší se ovšem o summy, které byly již dříve Consolidated Fund-aktou (neb i dvěma takovými aktami) povoleny.
Význam appropriace lze plně pochopiti teprve v souvislosti s institucemi kontrolními. Aktou z r. 1866 na místo dřívějšího Audit Boardu zřízený, neodvislý (tj. jinak než k adresse obou sněmoven nesesaditelný) kontrolní úředník,53 Comptroller and Auditor General, který spolu se svým assistentem a za pomoci podřízených úředníků má úkol jednak bdíti nad tím, aby nevydávaly se ze státní pokladny peníze parlamentem nepovolené (kontrola preventivní), maje k tomu konci, smí-li se tak říci, spoluzávěrku státní pokladny, tak totiž, že anglická banka nesmí převésti na účet vlády k volné disposici žádnou summu bez jeho poukazu. Jednak kontroluje, zdali peníze vydané byly vydány v mezích parlamentní appropriace. Konečnou kontrolu, a spolu i jakousi revisi kontrolní činnosti Comptrollerovy vykonává dolní sněmovna sama, a to zvláštním (11 členným) výborem (committee of public accounts), jež ustanovuje se na počátku zasedání, »aby zkoušelo účty prokazující appropriaci sum povolených parlamentem k úhradě veřejných potřeb«. Výbor tento zkouší též účty a zprávy podané právě popsaným kontrolním úřadem Reportem výboru uzavírá se kruh státního hospodářství, jenž z dolní sněmovny vychází a takto do ní se vrací.
Vzhledem ke značnému rozsahu této stati, který velel zkracovati mnohde i na úkor úplnosti a plastičnosti obrazu, nutno obmeziti se v závěrku jen na několik málo slov k celkové charakteristice řádu jednání anglické dolní sněmovny. Lze o něm říci, že obráží se v něm povaha ústavního práva anglického. Jako toto není dle slov Boutmyho un oeuvre ďart et de raison, nýbrž dílem povlovného vývoje a praktické potřeby, tak i řád jednání; rovněž znak pružnosti (flexibility) má s anglickou ústavou společný, jak dokázal vývoj od let osmdesátých, který přinesl řadu radikálních novot, vedle nichž ovšem trvá dále velká většina pravidel věku staletého. Mají-li — jak angličtí spisovatelé učí — pevné normy o jednání dvojí úkol, jednak umožniti řádné jednání a splnění ústavních úkolů sněmovny, jednak poskytnouti minoritě co největší příležitost k obraně proti opatřením jí nepohodlným, pak ovšem tato druhá, jaksi odstředivá síla, která v řádu jednání jest vtělena, novodobým vývojem vždy víc a více jest potlačována na prospěch prvé síly, soustředivé.

Delolme v postscriptu svého slavného spisu o ústavě anglické přiznává, že neměl nikdy příležitosti slyšeti parlamentních debat. Zmínky o jednání parlamentním v 8. a 21. kap. druhé knihy jeho spisu jsou právě jen kusé zmínky.
Hlavní použité prameny: May: Law and Usage of Parliament. 10. vyd. W. Anson: Law and custom of the Constitution. L, II., 2. vyd Ilbert: Legislative methods and forms. Oxford 1901. Franqueville: Le Gouvernement ele Parlement Britanniques, hlavně 3. svazek. Standing orders of the Houst of Commons 1902, Standing orders of the House of Lords 1902; Bourke: Parliamentary Precedents 1854 Z všeobecné literatury ústavního práva angl. Kromě Ansonova díla hlavně Dicey: Introduction to the study of the Law of Constitution 6. vyd. Courtney: The Working Constitution. London 1901 a konečně Stephen: New Commentaries 12. vyd.
Právo odepření souhlasu, čili jak se populárně praví, »veto«, nebylo fakticky od r. 1707 vykonáno. Zdali však zaniklo nevykonáváním, jak se tvrdívá (Bagehot), jest velmi pochybno.
Ku př. Dicey na uv. m. str. 37.
Dicey na uv. m. str. 47. Ilbert str. 28. a nn. May na uv. m. str. 634., 648. Stephen Comm. I. 68.
Parish: nejnižší jednotka místní správy veřejné.
Srv. kromě Gneistova: Engl. Verwaltungsrecht; Jellinek: Gesetz und Verwaltung str. 9. Redlich: Die englische Lokalverwaltung str. 48., 698 , 706. a j. Zejména odvážná je argumentace Jellinkova (na uv. m.), že povaha private acts jakožto správních aktů i z toho vyplývá, že existují všeobecná zákonná ustanovení o materiích, jež »soukromými zákony« se upravují, j. na př. zákony o odvodňování, zákony železniční a j., které prý pro parlament sám jsou závazný (!). Tato »všeobecná ustanovení« však z velké části nejsou ničím jiným, než souhrnem (consolidation acts) oněch paragrafů, které se v private acts určitého druhu stereotypně opakovaly, a jež nyní neuvádějí se v jednotlivých private acts expressis verbis, nýbrž poukazem na »všeobecné« zákony. Srv. May l. cit. 759., Franqueville III. 125. násl., Courtney 178. sq., llbert 28., 317. násl.
Dle dělení ve Standing orders lordské sněmovny, St. O. 1., 149.
Report on private business z 21. listopadu 1902 bod 34 a j.
Výrazem: Private acts označují se ostatně určité kategorie parlamentních akt v různém (trojím) smyslu. Dle ofricielního třídění (1868) jsou private acts zákony, které v úředních sbírkách zákonů nejsou otištěny. Proti nim stojí Public General acts a Local acts. Private acts v tomto smyslu jsou v textu, popsané osobní akty Dále rozeznává se mezi public a private acts ve smyslu »legalním« t. j. forensním Public acts jsou ty, k nimž soudy musí ex officio hleděti, private acts ony, které musí být stranou produkovány. Konečně rozeznává se mezi public a private acts ve smyslu parlamentním. Private acts - jest to kategorie, která v textu pod tento název jest shrnuta — projednávají se jen k petici, a v jednotlivých faších parlamentního jednání vybírají se od stran velmi značné poplatky (fees). Třídění ve smyslu »legálním« a třídění ve smyslu »parlamentním« nekryjí se zúplna. Neboť lokální akty, které se projednávají skoro vesměs jako private bills, jsou již dle Broughamovy akty z r. 1851, recipované v podstatě do Interpretation akty z r. 1889, vesměs public acts se stanoviska soudce, leč že by v aktě samé byl stanoven opak.
Trvalý, t. j. na perenujících zákonech založený příjem státní jest daleko větší než trvalá — každoročním povolením nepodmíněná vydání. Toto trvalé, na zákonech založené vydání činí asi 3/8 veškerého vydání státního. Jsou to nyní úroky státního dluhu, civilní lišta panovníkova, služné soudců a jiných neodvislých t. j. jen k addresse parlamentu sesaditelných osob úředních, služné předsedy dolní sněmovny, služné professora civilního práva v Oxfordě a různé jiné.
Činí asi 5/8 veškerých vydání státních.
Richard Schmidt Allgem. Staatslehre II. 505.
T. j. oněch nesnadno vymezitelných, na mlhavé lex et consuetudo parliamenti založených práv, jichž parlament pode jménem privileje požívá, a z nichž svoboda slova se vším, co zní bylo vyvozeno — jako zápověď publikace parlamentních debat — jest nejznámější.
Anson I. 163, 166. Broom: Constitutional Law. 2. vyd. str. 842.
Ve vězeních Newgate neb Toweru.
May l. c. 55.
Standing Order 18.
Srv. Perels: Das autonome Reichstagsrecht. Berlín 1903.
Rozdíl mezi ústavními a jinými zákony jest v anglickém právu státním toliko materielný, nikoli formálný.
Vynutitelnosti sluší rozuměti ve dvojím smyslu; vůči menšině normy řádu jednacího jisté vynutitelný jsou; vůči sněmovně samé, čili vůči většině, jejíž vůle platí za vůli sněmovny, arci vynutitelný nejsou, a nemůže býti zde o vynutitelnosti vlastně ani řeči, poněvadž uchylujíc se od norem jednacích, mění neb suspenduje sněmovna (většina) normy tyto, byť snad jen mlčky a pro jednotlivý případ. Vůbec může se o vynutitelnosti mluviti jen potud, pokud normy jednací jsou ius cogens.
Dicey na uv. m. str. 22., 27., 361. nn. a j.
Některé z obyčejů mají povahu pouhé observance, zejména různá pravidla parlamentní etiquetty.
Návrh takový má přednost před kterýmkoli předmětem jednání, a jakmile byl učiněn, jedná se o něm, a jednání, které je právě v proudu, se přerušuje. Zneužívání těchto pilných návrhů není však snadno možno, poněvadž předseda na základě své diskreční moci může rozhodnouti, že návrh nespadá do této privilegované kategorie a nepřipustí jej k jednání.
Clerk je officielní zapisovatel a jakýsi sekretář sněmovny.
Obstrukci ve standing orders officielne uznanou, lze označiti jako zúmyslné stavění sněmovního jednání zneužíváním pravidel jednání upravujících, zejména pravidel takových, jež mají zabezpečiti důkladné uvážení předmětu a poskytnouti opposici příležitost k věcné obraně. Uváděje při každém jednotlivém prvku, ve které pokusil jsem se jednání sněmovní rozložiti, případná opatření proti obstrukčnímu užití jeho, mohu jen na tomto místě podati kratičkou zprávu o obstrukcích v anglické dolní sněmovně. První případ klade Lecky (v Dějinách Anglie v 18. stol.) do r. 1771, kdy vedl parlament na ochranu své privileje »svobody slova« boj proti tisku, aby potlačil otiskování parlamentních debat v novinách; jako obstrukčního prostředku bylo užíváno amendmentu a návrhů odročovacích. (Lecky, na uv. m. III. chap. XI.). Rovněž za velikého parlamentního boje o Reform bill z r. 1831 užíváno v obstrukci řízené R. Peelem návrhů odročovacích. (Molesworth, History of England 1830 — 1874 vol. I. str. 143. násl.) Podobně v Parnellově obstrukci. která ovšem nečelila proti určité předloze, nýbrž měla za účel vůbec zmařiti jednání sněmovní, užíváno kromě dlouhých obstrukčních řečí, rovněž amedmentů a odročovacích návrhů. (Mc Carthy: History of our own times VI. str. 80. sq (Tauchnitz.) Protiobstrukční opatření, učiněné sněmovnou poprvé při irské obstrukci usnesením tak řečených »urgency rules«, obsažena jsou v některých standig orders z r. 1882, pozměněných r. 1888 a r. 1902. V textu činí se o nich zmínka na příslušných místech.
Zdomácněvše v parlamentu teprve v 17. stol., měly kdysi jakožto projevy mínění širších vrstev národa důležitý význam, jehož v době moderní při intimním styku poslanců s voličstvem (meetingy) a při vyvinutém tisku pozbyly, ač číselně jich spíše přibylo. Kdysi jednání o těchto peticích vyplňovalo velkou část parlamentních debat. Odtud podrobná pravidla o formě peticí, jichž šetření jest podmínkou přijetí petice.
V tom jest podstatný rozdíl anglické question od kontinentální a zejména ve francouzském parlamentu obvyklé interpellace, neboť zde připouští se jednak debata, jednak sněmovna projevuje svůj souhlas neb nesouhlas s odpovědí vlády, usnášejíc se o přechodu k dennímu pořádku (pure et simple) neb o motivovaném přechodu k dennímu pořádku.
Podobný účinek má záporně zodpověděná previous question.
Ku př. closura provedena byla při debatě o amendmentu, o němž následkem closury učiní se usnesení; před amendmentem byla však předložena již originální otázka, amendmentem měněná.
Jednací řád rakouské sněmovny panské má poněkud podobné zařízení, které však jest jen fakultativní a v praksi neobvyklé.
Předseda. Ofíicielní jeho jméno je chairman of the committee of ways and means, což není zvláštní výbor, nýbrž prostě výbor celého domu v jedné své funkci (o tom doleji ve sloupci o finančních předlohách).
T. j. pokud předsedá chairman a nikoli některý jeho zástupce.
Srv. Report on Private Business bod 2232.
Z šetření, které vláda k usnesení sněmovny dala r. 1902 diplomacií konati o způsobu hlasování ve státech se zákonodárnými sbory, je patrno, že pomýšlí se na zjednodušení. Podobné obřadné hlasování má z evropských parlamentů jen říšský sněm německý a ve zjednodušené formě italský senát. Jinde zavedeno jest většinou hlasování povstáním (par assis et levé) a jako kontrolní hlasování, appel nominal, hlasování dle jmen, po případě hlasovacími lístky.
Funkce jeho jsou dvojího druhu, jednak zastupuje sněmovnu na venek (ku př. ve stycích se sněmovnou lordů), jednak jest předsedou. Titul speaker, mluvčí, vztahuje se k prvnější, nyní méně významné funkci.
Snesení sněmovny, jež vztahují se na postup jednání, jmenují se orders, snesení, jimiž vyslovuje sněmovna svoje mínění, jsou resolutions.
Ilbert na uv. m. chap. VI.
Tak na př. vládní Reform bill z r. 1831 uvedl do dolní sněmovny Lord John Russel, jenž nebyl členem Greyova kabinetu. Molesworth, History of England I. str. 58.
Zejména není známo rozlišování francouzské mezi vládními projets de loi a soukromnými propositions de loi, jež má potud důležitý význam, že posléze dotčené předlohy musí projíti předběžnou zkouškou v comission ďinitiation, která vztahuje se k formální stránce.
V pravdě obyčejně jen titul, kdežto skutečný bill odevzdává se zcela neobřadně později, když dříve byl předložen pomocnému parlamentnímu úřadu — Public Bill office - k revisi po stránce formální.
Kdyby se tak nestalo, zmizel by bill automaticky z denního pořádku.
Přijetím návrhu tohoto byla by však předloha zažehnána jen pro okamžik a mohl by býti přijat ještě návrh, aby byla čtena podruhé některého následovního dne.
Do roku 1854, kdy byl usnesen Standing order nyní č. 34., nemohlo committee jednati ani o žádném amendmentu, který nedal se striktně subsumovati pod titul předlohy. Toto na prvý pohled nepochopitelné zařízení jest srozumitelno jen z historického vývoje. Ve starších dobách byly totiž připojovány k billům i k jiným návrhům v průběhu sněmovního jednání paragrafy s nimi naprosto nesouvislé, což vedlo k rozmanitým nesnázím. Reakce proti této volnosti forem zašla však tak daleko, že ustálila se praxe zcela opáčná, která svrchu dotčeným standing order z r. 1854 musila býti uvolněna.
Užšímu výboru přikazují se obyč. předlohy, jichž prozkoušení vyžaduje odborných vědomostí.
Indorsovanou starodávnou formulí: soit baillé au seigneurs.
Anson I. 264.
Předseda committe celého domu jest jen nominelně předsedou tohoto soudu. Fakticky předsedá jiný člen sněmovny, který je zároveň referee Dle standing orders nemusí referees vůbec býti vzati z členů sněmovny, fakticky však předseda sněmovny volí většinu z řad poslanců, přidávaje toliko dva úředníky. Report on private business 1902. Bod 1142, 1339—1347.
Značné poplatky, které interesenti musí platiti při jednotlivých fasích při soukromém billu, se v tomto případě neplatí. Rovněž ušetřeny jsou výlohy spojené s parlamentním právním zastoupením.
Blíže o tom Todd: Die parlamentarische Regierung in England (něm. překl.) I. str. 370 násl.
Do nedávná reservovány byly pro všeobecnou debatu všecky pátky, tj. v pátek, který dle standing orders vyhrazen jest pro committee of supply, kladla se otázka a připouštěly amendmenty i debata. Roku 1902 obmezena byl debata tato na prvé zasedání řečené kommisse.
O některých jiných rozpočtech j. zálohových, dodatečných aj, — pro státní hospodářství vzhledem k vázanosti exekutivy na parlamentní povolení velmi důležitých, není lze v rámci této stati se rozepisovati.
Jeho neodvislost vůči parlamentu jest zabezpečena tím způsobem, že služné jeho není podmíněno každoročním povolením, nýbrž vyplácí se z konsolidovaného fondu na základě zákona.

Citace:

HÁCHA, Emil. Řád jednání anglického parlamentu. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1904, svazek/ročník 4, s. 259-285.