M. Boghitchévitch: Halbsouveränität. Administrative und politische Autonomie seit dem Pariser Vertrage (1856). V Berlíně 1903 S. VII. a 254.
Za »polosuverenní« označil J. J. Moser (1777) ony státy, které sice mají nad sebou skutečnou vyšší moc, které jsou však v držení důležitých práv, která jinak jen státům neodvislým příslušejí a která jinak byla by znakem svrchovanosti. Ačkoli theorie výraz tento namnoze za pravou contradictio in adiecto prohlašovala, udržel se v mezinárodních státních stycích podnes. Spis, podav dějiny státního vývoje jednotlivých státův, za polosuverenní platících (Bulharsko, Samos, Kréta, Egypt, Alžír, Tunis a j.), vymezuje dogmaticky pojem suverenity; výraz polosuverenní znamená mu poměr kvalitativní, nikoli kvantitativní, ježto o dělení suverenity nelze mluviti. Polosuverenita má základ v poměru mocenském, jsouc podmíněna suverenitou státu vyššího, kterýž, maje volnost říditi se vlastní vůlí, může některou územní korporaci nadati výsostnými právy a poskytnouti jí přímý vliv na osoby v jejím území jsoucí; předává se tu korporaci výkon výsostných práv v té míře, že kdyby byl osvědčován z moci vlastní, stala by se územní korporace suverenní. Polosuverenita je tedy právním poměrem mezi suverenní státní mocí a polosuverenním státem. V základních zásadách založen je spis na názorech Gierkeových.
řk.