—
Kdo nabyl na základe postupu knihovního práva zástavního, může se odvolávati na § 469. obč. zák. i tehdy, bylo-li převedené zástavní právo exekučním.
Jest zjištěno, že J. Š. vymohl si pro několik vykonatelných pohledávek exekuční nadzástavní právo na žalobcově pohledávce 13586 K 54 h s přísl., zapsané na domě č. p. 393 ve V. v knih. vl. — 264 —
č. 387, že J. Š. postoupil postupní listinou ze dne 3. července 1916 K. J-ovi knihovní pohledávky 2500 K a 4.558 K s přísl., zbylé ještě po částečném výmazu oněch prve zmíněných vykonatelných pohledávek, a že K. J. postupní listinou ze dne 24. července 1916 postoupil část 6000 K s přísl. z obou posléze jmenovaných pohledávek žalovanému A. V., kteréžto oba postupy provedeny byly knihovně sub praes. 21. července, resp. 24. července 1916. Dále zjištěno, že ony knihovní pohledávky J. Š-a byly zapraveny ještě před postoupením jich KJ-ovi zaplacením porovnaného obnosu 3000 K, že však nebyl proveden knihovně výmaz.
Procesní soud — vyhovuje žalobě — uznal, že exekuční práva nabytá J. Š-ern na pohledávce žalobcově 13.586 K 54 h. a to pro pohledávky 2500 K a 4558 K s přísl. — a postoupená K. J-ovi a ohledně části 6000 K s přísl. žalovanému A. V., zanikla zaplacením, že žalovaný A. V. jest povinen to uznati a že se zahájená exekuce zrušuje.
Z důvodů prvého soudu:
J. Š. postoupil KJ-ovi pohledávku již -zaplacenou per 2500 K a 4556 K, exek. právem nadzástavním krytou, a to za valutu 620 K. Soud však nemůže přisvědčili tomu, že K. J. této pohledávky nabyl tona fide. Ovšem ale nabyl soud přesvědčení, že postup K-em A. V-cmu stal se způsobem bezelstným. Jde o otázku právní, mňže-li se s tohoto stanoviska žalovaný A. V. proti žalobě brániti, že pohledávky té bezelstně a v důvěře ve veřejné knihy nabyl. Otázka, zda pcstupníku knihovní pohledávky může býti hypotekárním dlužníkem úspěšně namítáno placení konané postupiteli před postupem, jež však není z pozemkových knih zřejmo, jest panující naukou, jakož i judikaturou pro ten případ, že postupník knihovní pohledávky nabyl v důvěře ve veřejné knihy, tedy poctivě, zodpověděno záporně. Pravidlo všeobecného hmotného práva, že zástavní práva pomíjí zánikem dluhu, Pro nějž zřízena byla, jest prolomeno v oboru knihovního práva zvláštním ustanovením tabulárního práva, jakýmž se jeví ustanovení §. 469. obč. zák. Materiálně zaniklá, ale nevymazaná hypotéka trvavší zprvu dle práva platně a účinně, nemůže zaniknouti bez zápisu výmazu do knihy veřejné a může býti proto i předmětem právního postupu. Knihovním zápisem právního postupu nabývá postupník vlastního samostatného a věcného práva proti dlužníku. Toto právo poskytuje se mu podle zásady publicity platné v knihovních záležitostech v tom rozsahu, jak se jeví v době přepsání v knize veřejné, ale jen tehdy, když se stalo v důvěře v tuto veřejnou knihu. Tomu svědčí analogie ustanovení §§. 367. a 456. obč. z., jakož i všeobecná zásada, že nepoctivost nemůže býti zákonem podporována. Jelikož však, jak právě vyloženo, v rakouském — 265 —
právu byl patrnosti knihovní důsledek uvedený přikládán, došla tato zásada publicity platnosti pouze stran nabývání pohledávky resp. práva zástavního smlouvou. Rád exekuční dospěl však k jiným důsledkům, z nichž plyne, že nelze uvedené zásady pro případ nabývání exekučního použiti. Rád exekuční obsahuje zvláštní ustanovení o uspokojení z předmětu exekuce, a není zejména nabytí zaplacení z věci nemovité již podmíněno vkladem práva zástavního (§ 134., odst. 2., a § 135. ex. ř.), a připouští zákon tento pouze exekuci na jmění. K tomu přistupují ustanovení o přikázání zabavené pohledávky, která nezvratně poukazují k tomu, že rozhoduje toliko skutečné hmotné trvání zabavené pohledávky a nikoli existence práva zástavního, což platí zajisté i tenkráte, jde-li o exekuční právo nadzástavní. Zjištěno jest, že nabyl J. Š. pro své pohledávky, které trvají nyní v obnose 2500 K a 4556 K po právu, exekučního práva nadzástavního, že takto exekučně nabyté právo postoupil K. J-ovi a tento zase žalovanému A. V-ému. Jako K. J. nemohl více nabýti a postoupiti, nežli J. Š., nemohl také A. V. více nabýti, nežli měl KJ. Poněvadž však pohledávka postoupená netrvala materiálně po právu, jsouc zaplacena před postupem, nemohl jí ani K. J., ani A. V. nabýti (§§ 1442. a 1394. obč. zák.).
Odvolací stolice zamítla žalobu, jejíž podstatný obsah pojat do hořejšího výroku prvého soudu.
Důvody:
J. Š. neměl práva postupovati pohledávku již neexistující. Že K. J. jednal obmyslně, pokládá soud procesní za zjištěné a soud odvolací se tomuto zjištění připojuje. Jiná jest otázka, pokud se jedná o A. V. Postup na jeho straně stal se způsobem bezelstným a nemohl žalobce uvésti okolností, ze kterých by se dal souditi opak. A. V. převzal pohledávku jemu postoupenou bezelstně a v důvěře ve správný stav veřejné pozemkové knihy, neboť žalobce, jakkoliv pohledávky J. Š. již v roce 1915 vyrovnal, opomenul pohledávky tyto k výmazu přivésti, pokud se týče jich spornost dle §. 61. kn. zák. vyznačiti. Dle §. 469. obč. z. nestačí ke zrušení hypotéky zaplacení dluhu samo o sobě, k tomu jest třeba, aby dluh byl z veřejných knih vymazán, dokud není výmaz ten proveden, zůstane knihovní objekt (ať již nemovitost, ať již pouhá pohledávka na nemovitosti váznoucí) dále zavázán. Neboť právní bezpečnost nabytí práv k objektům knihovním spočívá hlavně v tom, aby nabyvatel ze stavu knihovního přesvědčiti se mohl, je-li strana kontrahující k uzavření právního jednání s ním oprávněna. V tom spočívá účel, proč důvěra bezelstného ve stav veřejnou knihou pozemkovou zajištěný musí býti chráněna. Soud prvé stolice vychází z omylného právního stanoviska, že v tomto případě nelze této zásady použiti vzhledem na ustanovení exekučního řádu platícího pro případ nabývání — 260
exekučního. Takového případu zde však není, poněvadž nejedná se o exekuční nabytí práva zástavního na knihovní pohledávku dosud nevymazanou, avšak již zaplacenou. A. V. nenabyl exekucí práva svého k pohledávce zaplacené, nýbrž smlouvou, právním jednáním s K. J., a poněvadž jednal bezelstně, musí dle §. 469. obč. zák. důvěra jeho v pozemkové knihy býti chráněna, byt by pohledávka na základě titulu exekučního do knih vložena bývala a nyní již indebite vázla. Není proto odůvodněn nárok žalobcův proti A. Y. dle §. 35. ex. ř., a slušelo proto žalobu zamítnouti.
Nejvyšší soud potvrdil rozsudek odvolací stolice z těchto
důvodů:
Jde pouze o řešení otázky, možno-li proti žalovanému A. V. uplatňovati zapravení jemu postoupené knihovní pohledávky, tudíž její neexistentnost K otázce této soud odvolací právem odpověděl záporně. Z pravidla §§ 442. a 1394. obč. z., že nikdo nemůže jinému postoupiti práv více, nežli sám má, resp. že práva nabyvatelova jsou co do postoupené pohledávky právě tatáž, jako práva postupitelova, připouští se dle ustanovení §. 469. posl. věta obč. z. ohledně hypotéky výjimka: zastavený statek a ovšem i zastavená pohledávka ručí tak dlouho, dokavad listina dlužní není z veřejných knih vymazána. Cesionáři knihovní pohledávky nemůže dlužník hypotekární s úspěchem namítati, že pohledávku cedentovi před postupem zaplatil, není-li zaplacení to z knihy pozemkové patrno, jestliže cesionář nabyl knihovní pohledávky důvěřuje v knihu veřejnou, tudíž bezelstně. Neboť pravidlo všeobecného hmotného práva, že právo zástavní zaniká zapravením zástavního dluhu, prolomeno jest na poli práva knihovního zvláštním předpisem práva tabulárního, jakým je též ustanovení §u 469. obč. zák. Materiálně zaniklá, ale nevymazaná hypotéka zůstává prozatím právně platnou a účinnou, nemůže bez knihovního zápisu zmizeti a může tedy býti i předmětem právně ujednaného postupu. To platí i tehdy, bylo-li pro pohledávku postoupenou získáno a do knih vtěleno exekuční právo zástavní. Neboř cesionář nabývá knihovním zápisem postupu právně ujednaného proti dlužníkovi věcného práva vlastního, naprosto samostatného. Právo toto poskytuje se mu podle zásady publicity v knihovnípí styku platící v tom rozsahu, jak v době převodu z knihy veřejné je patrno, ale arciť jen tehdy, bylo-li ho nabyto v důvěře v knihu veřejnou. Pro to mluví obdoba ustanovení §§. 367. a 456. obč. zák., jakož i všeobecně platná zásada, že nepoctivost nemůže dojiti podpory zákona. Zásad právě rozvinutých nikterak se nedotkl judikát č. 188 (plenisimární usnesení ze dne 13. ledna 1909, č. Rv V 2049/8). Judikát ten praví pouze, že § 469. obč. z. neplatí při exekučním nabytí práva zástavního na předmětu knih pozemkových. Použije-li se řečeného judikátu na případ přítomný, nemohl by se J. Š. odvolávali na § 469. obč. z., kdyby nebyl svých exekučně vtělených pohledávek postoupil K. J-ovi, jelikož nabyl zástavního práva za tyto pohledávky nikoli právním jednáním, nýbrž exekučně. Než už K. J., postupník J. Š-y, byl by měl nárok, aby jeho zástavního práva bylo šetřeno přes to, že pohledávka byla zaplacena, jelikož naň byly pohledávky i zástavní právo převedeny postupní listinou, tudíž na podkladě právního jednání. Byl by však při tom arci musil prokázati, že jednal důvěřuje v knihy veřejné, t. j. bezelstně, což však obě stolice nižší ohledně něho vyloučily. Žalovaný A. V. však, jenž je postupníkem KJ-a, nabyl tudíž práva zástavního za pohledávku 6000 K esc. právním jednáním, a jemuž dále nižší stolice přiznaly bezelstnost při nabývání pohledávky a zástavního práva, je rozhodně oprávněn odvolávali se pro sěbe na ustanovení §u 469. obč. z., i je proti němu zjištěná skutečnost, že pohledávka byla před postupem zapravena zaplacením, beze všeho účinku.
(Rozhod, nej v. soudu ze dne 10. května 1917, č. j. Rv II 215/17) i