— 187 —
Předsevzetí jednání vedoucího ke skutečnému výkonu ve smyslu § 8. tr. z. nelze pojímali v ten smysl, ze by musilo býti začato s uskutečňováním části trestného činu. — Ku pojmu "veřejnosti" dle § 516. tr. z.
Nejvyšší dvůr soudní zamítl zmateční stížnost obžalovaného pro zločin dílem dokonaného, dílem nedokonaného zprznění dle §§. 8., 128. tr. z., a pro přestupek §. 516. tr. z. odsouzeného, z těchto
důvodů:
Proti výroku o vině pro zločin zprznění není zmateční stížností brojeno. Potírán jest toliko výrok o vině pro zločin nedokonaného
12* — 188 —
zprznění a pro přestupek §u 516. tr. z. Dle zjištění rozsudku chtěla tehdy 11—12letá M. N. hledati ve stodole vajíčka a žádala obžalovaného, aby jí přistavil žebřík. Když již chtěla vystoupiti nahoru, vytáhl obžalovaný svůj úd a řekl jí, aby vylezla, že on tam také přijde. Táž však neuposlechla, nýbrž utekla ze studu. Soud béře za prokázáno, že obžalovaný chtěl děvčete zneužíti pro ukojení svých chlípných žádostí, a sice jak se praví v rozsudku, jiným způsobem, nežili v (§u 127. tr. z. označeným, a že ke skutečnému vykonání nedošlo jen následkem útěku děvčete. Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti č. 9. a) §u 281. tr. ř., uplatňuje zmateční stížnost, že zjištěné jednání obžalovaného neobsahuje v sobě ještě žádného trestného pokusu, poněvadž prý jeho čin nedospěl ještě k onomu bodu, který by se mohl pokládati za počátek skutečného provádění, jest prý zde tedy pouze přípravné jednání, poněvadž prý obžalovaný ani nepodnikl a podniknouti nemohl fysického pokusu tělesného přiblížení, ježto N-ová neuposlechla jeho výzvy.
S těmito vývody nelze souhlasiti. Předsevzetí jednání vedoucího ke skutečnému výkonu ve smyslu §u 8. tr. z. nelze pojímati v ten smysl, že by musilo býti začato s uskutečňováním části trestného činu. To by mělo u zločinu zprznění v zápětí, že by byl pokus vyloučen, jelikož počátek uskutečňování znamená již pohlavní zneužití. Pachatel musí býti rozhodnut k provedení svého úmyslu a musil podniknouti prováděcí jednání. Toto se vyznačuje svým bezprostředním vztahem k zamýšlenému konečnému výsledku.
Pro řešení otázky, sluší-li jednání pachateli za vinu kladené pokládati za jednání přípravné anebo již za pokus, jest rozhodným výsledek zkoumání, zdali přes nedosažený cíl úmysl k němu směřující byl průběhem na jevo vyšlým úplně znatelně projeven, resp. zdali úmysl pachatele směřující ke zločinnému výsledku opačně, nežli jest tomu u pouhých myšlenek aneb vnitřního předsevzetí (§ 11. tr. z.), dospěl k vnějšímu projevu a zdali tedy z jednání samého jde na jevo zlý úmysl pachatelův. Takové předchozím úvahám odpovídající prováděcí jednání spočívalo v tomto případě ve vytažení údu spojeném s vyzváním děvčete, aby vylezlo nahoru, jakož i s dodatkem, že on — obžalovaný — tam za ním přijde. Že obžalovaný byl při tom pevně rozhodnut, ukojiti své chtíče a zneužiti k tomu pohlavně děvčete, jest mimo to i na základě jiných okolností v rozsudku zjištěno a logicky odůvodněno. Mohlo by se jednati pouze ještě o otázku, nepomýšlel-li obžalovaný na mimomanželskou soulož. Ve výroku rozsudku jest to vyloučeno, v odůvodnění soud o tom mlčí. Zmateční stížnost tvrdí ovšem, že individualisace úmyslu obžalovaného ve smyslu §. 128. tr. z. byla umožněna jen násilným přizpůsobením tohoto případu na případ s A. Z., který se přihodil o několik roků později. Důvodu zmatečnosti č. 5 §u 281. tr. ř. není se v tomto směru dovoláváno, nelze proto zabývati se — 189 —
touto námitkou, zvláště když nalézací soud ze dvou možností zvolil možnost obžalovanému příznivější.
Proti výroku o vině pro přestupek §u 516. tr. z. namítá zmateční stížnost dle č. 5. §u 281. tr. ř., že z průvodního řízení vyšlo na jevo, že se obžalovaný právě proto, že chtěl své jednání skrýti před veřejností, scházel s A. Z. v opuštěné zahradě na konci vesnice a spáchal necudná jednání s největší opatrností buď v hustém křoví, neb ve staré zbořené chatě. To prý soud zjistil neúplně. R. R. viděl prý obžalovaného pouze jíti za A. Z. do zahrady, z necudného jednání samého však ničeho neviděl. Ve skutečnosti nebyl prý obžalovaný při činu nikým postižen. Ani v tomto směru nelze souhlasiti se zmateční stížností, opřenou z části o skutkový děj rozsudkem nezjištěný. Jest nesporno, že zahrada není vlastnictvím obžalovaného, nýbrž S. D., a že B. R., když v zahradě trhal právě třešně, viděl obžalovaného jiti za děvčetem do zahrady.
Dle svědecké výpovědi B. R., jest zahrada opatřena pouze živým plotem z lesních stromů a obžalovaný připustil sám, že do této zahrady chodí vícekráte za den, z čehož dlužno také usuzovati na všeobecnou neomezenou přístupnost zahrady. Jest tedy míti za to, že poměry byly již v době spáchání činu takové, že se o něm jiné osoby mohly dozvěděti.
Právem měl tudíž soud za to, že opětovnými necudnými činy obžalovaného v dotyčné zahradě byla mravopočestnost a stydlivost hrubě a způsobem veřejné pohoršení vzbuzujícím uražena. Že by obžalovaný nebyl věděl, že jest zahrada přístupna též jiným osobám, netvrdí zmateční stížnost sama.
Bylo proto zmateční stížnost obžalovaného v obou směrech jako neodůvodněnou zavrhnouti.
(Rozh. c. k. nejvyššího dvoru soudního a zrušovacího ze dne 3. listopadu 1916, Kr III 130/16.)
Dr. Adolf Procházka.