Není-li odměna za práci smluvena v penězích, může býti i jiným způsobem poskytnuta. (K § 1152 obč. z.)

Žalobkyně A. podala na B., C. a D. jako dědice právě zemřelého E. žalobu o zaplacení mzdy za to, že zemřelému E. po tři roky před jeho smrtí vedla domácnost jako hospodyně. Mzda smluvena prý nebyla a proto žádá A. 40 K měsíčně jako přiměřený obnos (celkem 1480 K).
První soudce žalobě vyhověl z těchto
důvodů:
Žalobkyně uplatňuje nárok žalobní na ustanovení §. 1152. obč. zák., upraveného třetí dílčí novelou k občanskému zákonu dle cís. nařízení ze dne 19. března 1916 ř. z., dle kterého smlouva služebná vzniká tím, že někdo zaváže se ku konání služeb, práce na určitou dobu pro osobu třetí; není-li smlouvou touto určitá odměna za konání služeb, prací ustanovena a nebylo-li smluveno, že konání těchto prací neb této služby musí se díti bezúplatně, musí se považovati přiměřená mzda mezi stranami za ujednanou. V tomto směru pokládá soudce ze srovnalého prohlášení obou sporných stran za prokázáno (§ 266. s. ř.), že žalobkyně od 23. listopadu 1913 do 28. prosince 1916 jako hospodyně domácnost E., od své manželky V. J. odloučeně žijícího, obstarávala, tedy po tuto dobu služby konala a že za službu tu mzda smluvena nebyla. Již tyto doznané okolnosti samy o sobě by stačily, aby nárok žalobou uplatňovaný co do nároku na mzdu vůbec byl za odůvodněný prohlášen, a zbývalo by soudci posouditi, zda-li výše požadované odměny skutečnosti odpovídá. Žalovaní namítali však proti nároku žalobnímu, že žalobkyně od E. za konané práce hospodyňské byla tímto měsíčně odměňována tím, že ji a její dvě děti živil a šatil, její děti vším potřebným opatřoval, protože ony v jeho domácnosti se nalézaly a že jí měsíční mzdu 20 K platil, a že žalobkyně vůči osobám třetím se k tomu přiznala.
V tom směru potvrdil svědek K., policejní strážmistr na K., že při jednání ku konci prosince 1916 na policejním úřadě v K. konaném na žádost spolužalovaného C. prohlásila žalobkyně, že E. jí platil (dával) peníze na stravu, že měla u sebe své dvě děti, a že on ií platil za obsluhu měsíčně 20 K, že ji a její dvě děti živil. A. J., manželka spolužalovaného D., udala, že slýchávala od E., svého tchána, že on jak svou hospodyni, tak i její obě děti živí a šatí, že jí platí na živobytí a za posluhu. J. J., manželka spolužalovaného C., udala, že žalobkyně vůči Dru. H. prohlásila před smrtí E. na jeho dotaz, jakou službu měla, že žila s E. pohromadě (společně), že dostávala 20 K měsíčně za posluhu a domácí práce, že ale později při téže příležitosti prohlásila, že dostávala 50 K měsíčně. A konečně prohlásil Dr. H. co tehdejší právní zástupce spolužalovaného C., že jemu své nároky proti pozůstalosti E. při jednání prováděném ku zjištění movitostí do této pozůstalosti patřících neohlásila, vyjádřivši se při tom, »že na to jest ještě čas«, a že druhého dne na to k otázce C. se prohlásila, že od E. dostávala měsíčné asi 130 K na stravu (udržování domácnosti) a 20 K měsíčně mzdou za práce jí vykonávané. Však soudce veškery tyto okolnosti nepokládá za takové, aby na základě nich dospěl k tomu přesvědčení, že žalobkyně mzdu za práce hospodyňské E. vykonávané měsíčně 20 K dostávala, a nepokládá prohlášení žalobkyně, byť i pravdivé bylo a byť i podle svědectví těchto za zjištěné pokládáno býti mělo, za prokázané. Dle §. 266., odst. 1. s. ř., nepotřebuje důkazu taková okolnost, která stranou spornou přípravným spisem, během sporného řízení aneb při ústním sporném jednání v protokole soudce z příkazu činného aneb dožádaného, výslovně doznána byla. Tedy doznání strany u soudu aneb soudu učiněné a to bud ústně, aneb písemně zakládá plný důkaz toho, co prohlášením strany potvrzeno býti má, a není prohlášení strany vůči osobám třetím, byť i na věci interesovaným, aneb vůči policejnímu zřízenci učiněné takovým, jaké v §. 266., odst. 1. s. ř., se vyžaduje. Vždyť záleží na úvaze soudce procesního, aby posoudil, zda-li mimosoudní doznání důkazu soudního potřebuje, aby za doznání pokládáno býti mohlo. Žalobkyně mohla vůči osobám zde uvedeným udati, co chtěla, nebyla při tom nucena aneb vázána pravdu udati, a proto nemohou žalovaní z jejího prohlášení nijakým způsobem důsledků pro spor vyvozovati. Proto soudce na okolnosti svědky těmito potvrzené vůbec nehleděl a jim žádné váhy nepřikládal. Co E. své snaše A. J. udával, totiž že žalobkyni jako svou hospodyni živí a šatí, že také jí za obsluhu platí a její dvě děti živí a šatí, jest pro rozhodnutí sporu naprosto lhostejno, poněvadž spor tento zakládá se na smlouvě námezdní, mezi žalobkyni a E. uzavřené, které však A. .1. přítomna nebyla a jejíž obsah nepotvrdila. Negativní výsledek průvodního řízení přiměl soudce ku provedení důkazu výslechem stran (§ 371. s. ř.) a to za stranu žalovanou výslechem žalované B. (§ 373. s. ř.). A tu jak nepřísežným, tak i přísežným výslechem žalobkyně jako strany slyšené zjistil soudce a proto důsledkem toho za prokázáno béře, že E. na stravu pro společnou domácnost žalobkyně z počátku 100 K. později 130 K dával, že ona z toho jej, sebe a své dvě děti živila, že on proti živení těchto nic nenamítal, tedy poskytování stravy a podržení jich ve společné domácnosti jim co dar vykazoval, že mzda za práce žalobkyni jako hospodyní vykonávané nebyla mezi ní a E. proto smluvena, že on jí sliboval, že na ni nezapomene, a že ona sebe a své děti, ne však E. ze svého majetku, ze svých dřívějších úspor šatila. Ač žalovaná B. potvrdila, že jednoho dne ráno ke 4. hodině slyšela, jak žalobkyně ve světnici s E. ujednala, že on jí za hospodyňské práce bude dávati stravu, měsíčně jí mzdy 20 K platiti, jí a její dvě děti živiti a šatiti, nevěří soudce této výpovědi, protože žalovaná naslouchala, jak udává, tomuto ujednání žalobkyně s E. při uzavřených dveřích, a to za těmito dveřmi, a tu mohla, nejsouc ujednání přítomna, snadno podstatné okolnosti přeslechnouti, neb je vůbec neslyšeti, následkem čehož soudce její výpověď za kusou a nevěrohodnou pokládá.
Co E. před svou smrtí žalované řekl ohledně placení služného žalobkyni, jest také nerozhodné vůči tomu. že prohlášení jednostranné za smlouvu oboustrannou pokládati nelze (§ 961. obč. z.). Protože výpovědi žalobkyně soudce plné víry přiložil, z důvodu její úplnosti, aby plného přesvědčení o uplatňovaném nároku žalobním nabyl, rozhodl se žalobkyni jako stranu přísežně slyšeti, a jak již uvedl, nabyl tak plného přesvědčení o správnosti nároku žalobního.
Žalobkyni přísluší tedy nárok na zaplacení mzdy jako hospodyně. Soudce uznává, že žádaná mzda měsíčně 40 K není přemrštěná a že skutečnosti odpovídá. Je známo, že hospodyně musí jako manželka veškery práce v domácnosti jeho konati, tedy pro něho stravu připravovati, prádlo práti, čistotu a pořádek v domácnosti udržovati. Že by E. ve své domácnosti byl kromě hospodyně též služku zaměstnával a že by ta hospodyni v domácích pracích byla vypomáhala, aneb alespoň hrubou práci domácí vykonávala, nebylo žalovanými tvrzeno, tím méně dokázáno. Musela proto žalobkyně veškery, i ty nejhrubší práce v domácnosti sama vykonávati. Uváží-li se, že doby té, ve které žalobkyně u E. hospodyňské práce vykonávala, tedy jak za doby normální a za doby mimořádné poměry válečnými vyvolané za kromobyčejné drahoty mzda služky dle daných poměrů 16—20 K měsíčně obnášela, což soudci z vlastní zkušenosti jest známo, že i tato odměna od mistra hutního placena by býti musila, uznal, použiv ustanovení §. 273. s. ř., že požadovaná mzda 40 K měsíčně není přemrštěna a že právem žalobkyni přísluší. Z těchto důvodů přisoudil jí žádanou mzdu, na kterouž ona během řízení sporného nárok obmezila, neb byť i ve společné domácnosti s E. žila, nelze zákonem zdůvodniti, že by jí nárok na mzdu za práce hospodyňské nepříslušel. Žalovaní přihlásili se za dědice k pozůstalosti E. a neuznali nárok žalobkyně na placení požadované odměny za služby hospodyňské za pravý. Byla proto žalobkyně přinucena pořadem práva nároku svému průchodu zjednati a proti žalovaným jako dědicům zemřelého E. dle §. 547. a 548. obč. z. nárok uplatňovati, protože E. za svého života byl povinen žalobkyni přiměřenou mzdu za služby a práce hospodyňské platiti. Byla proto žaloba právem proti žalovaným vznesena.
Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaných a žalobu zamítl z těchto důvodů:
Mezi odvolacími důvody uveden jest též důvod neúplnosti řízení. Důvod ten však není proveden, neboť není udáno, v jakém směru řízení zůstalo neúplným a nečiní se též určitý návrh na probrání neb zjištění nějakých skutečností, které snad v řízení v první stolici zůstaly nepovšimnutými. K důvodu tomu tedy dle ustanovení §§ 467. č. 3., 471. č. 3. a 474., odst. 2. c. ř. s., přihlížeti nelze a není následkem toho též odvolací návrh na zrušení rozsudku odůvodněn.
Kromě toho uplatňují žalovaní jako odvolací důvody nesprávné ocenění výsledků průvodního řízení a nesprávné posouzení věci po stránce právní.
Soud odvolací zabýval se předem posléz uvedeným důvodem odvolacím a shledal jej opodstatněným.
Nesprávným jest sice náhled odvolatelů, že prý z důvodu §u 92. obč. zák. žalobkyně nemá nároku na odměnu za obstarávání d mácnosti E.; neboť žalobkyně nebyla jeho manželkou, nýbrž jen hospodyní, a jest proto nerozhodno, zda-li s ním žila jako žena s mužem, což ostatně v řízení v stolici první ani tvrzeno, tím méně prokázáno nebylo.
Žalobkyně má naopak, i když neměla, jak přiznává, výslovně s E. ujednáno, že jí za konané práce něco bude platit, nárok na přiměřenou odměnu za konané služby a práce.
Odměna ta nemusí však záležeti v penězích a může býti též jiným způsobem poskytnuta. I když E., jak soudce první za zjištěno pokládá, žalobkyni A. mzdu v penězích neplatil, živil přece ze svého nejen ji, nýbrž i její dvě nezletilé děti.
Právní názor soudce prvního, že toto živení dítek žalobkyně pokládati sluší za dar, jest dle náhledu soudu odvolacího nesprávný, neboť postrádá veškerého podkladu.
Nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vycházelo, že to E. činil z pouhé liberality.
Naopak sluší vzhledem k té nesporné okolnosti, že se E. k placení nějaké peněžité mzdy nezavázal, pokládati za to, že žalobkyni za konané práce honoroval tím, že ji a její dvě dítky ze svého živil.
Že toto živení bylo mzdou za konané práce a též žalobkyni za to pokládáno bylo, vychází z toho, že se po celé tři roky, co byla ve službě u E., o mzdu nehlásila.
Živení dvou dítek jest dle náhledu soudu odvolacího též úplně přiměřenou odměnou za služby a práce žalobkyni nebožtíku E., tedy jediné osobě konané, ano naopak obvyklou mzdu přesahuje, když se přihlíží k té okolnosti, že drahota všech životních potřeb během té doby, co se žalobkyně ve službách E. nalézala, stále a úžasně stoupala. Tímto poskytováním výživy žalobkyni a její dvěma dítkám vyrovnán byl její nárok na přiměřenou mzdu a domáhá se tedy žalobkyně neprávem nad to ještě placení mzdy peněžité. Poněvadž již proto odvolání žalovaných se jeví úplně odůvodněným, neměl odvolací soud příčiny zabývati se též dalším uplatňovaným důvodem odvolacím, nesprávným oceněním výsledků průvodního řízení.
Dovolání žalované nejvyvší soud nevyhověl a uvedl:
Dovolání opíranému o dovolací důvody dle č. 3. a 4. §u 503. c. ř. s. nelze přiznati oprávnění.
Soudce prvý zjistil podle výpovědi žalobkyně, jako strany slyšené, že E. dával žalobkyni na společnou domácnost původně 100 K a později 130 K a že z toho žalobkyně živila jej, sebe i obě dítky. Nemůže tedy býti řeči o rozporu se spisy ve smyslu dovolacího důvodu dle č. 3. §u 503. c. ř. s., vychází-li soud odvolací z předpokladu, že E. živil děti žalobkyně, kdyžtě přece je jisto, že výživa jejich opatřována byla z prostředků E. žalobkyni dávaných.
Vylučuje-li pak soud odvolací, že by byl E. zamýšlel tuto výživu poskytovati jako dar, poněvadž pro předpoklad takový není tu skutkového podkladu, a usuzuje-li dále z toho, jakož i z nepopřené okolnosti, že se E. nezavázal platiti žalobkyni mzdu peněžitou, že odměňoval žalobkyni za práce jemu poskytované tím, že živil její děti ze svých prostředků, není to »skutkový předpoklad«, nýbrž skutkové zjištění vyvoděné z výsledku jednání a průvodního řízení, jakémuž dalo by se ze stanoviska dovolacího důvodu dle č. 3. odporovati jen v případě zřejmé jeho nesprávnosti, o čemž však v případě přítomném zajisté řeči býti nemůže. Že však toto zjištění, jakož i další zjištění soudu odvolacího, že živení obou dětí také žalobkyní bylo pokládáno za odměnu za práce jí vykonané, nemůže býti bráno v odpor v rámci dovolacího důvodu §u 503. č. 3. c. ř. s., nevyžaduje zajisté bližšího odůvodnění.
Proč by však živení dětí žalobkyně již samo o sobě nemohlo býti pokládáno za mzdu za práce žalobkyni nebožtíku E. poskytované ve smyslu §u 1152. obč. zák. ob., opomenul spis dovolací dovoditi.
Pokud si pak ve spise dovolacím stěžováno je do toho. že soud odvolací zkoumaje přiměřenost odměny neuvážil prý, že 100 K nebo 130 K měsíčně stačilo sotva na výživu E. a že tedy pro děti žalobkyně zbývaly leda drobty, jež nemohou býti Dokládány za přiměřenou mzdu za její služby, dlužno na to odvětiti, že při právním posuzování věci dbáti sluší jen zjištěného stavu skutkového a že při tom musí zůstati nepovšimnuty okolnosti stranami tvrzené, ale nezjištěné. Bylo-li opomenuto zjistili okolnosti pro rozhodnutí závažné, bylo řízení vadno, vada taková dá se však odstraniti pouze, uplatňuje-li se dovolací důvod dle č. 2. §u 503. c. ř. s. a podá-li se důvodu tomuto odpovídající návrh na zrušení naříkaného rozsudku.
Ve spise dovolacím se však tento dovolací důvod neuplatňuje, aniž se navrhuje zrušiti naříkaný rozsudek, pročež není třeba obírati se otázkou, byly-li by spadající sem důvody spisu dovolacího způsobily opodstatniti vadu řízení odvolacího.
Bylo proto dovolání úspěch odepříti a žalobkyni dle §§. 50. a 41. c. ř. s. odsouditi k náhradě nákladů na řízení dovolací. (Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 10. července 1917, č. j. Rv II 301/17.)
Dr. Halouzka.

Citace:

Není-li odměna za práci smluvena v penězích. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 8, s. 382-387.