— 172 —
K výkladu §§ 577.—594. c. s. ř.
V právní záležitosti žalohkyně M. proti žalovanému F. a odevzdání a vyklizení domku v L. nevyhověl soud první stolice námitce nepříslušnosti dovolaného soudu přes tvrzení žalovaného, že tento soud jest nepříslušným, jelikož se obě strany ve smlouvě, o kterou se žaloba opírá, podrobily pro případ, že by ze smlouvy té vzešly nějaké spory, rozhodnutí smírčího soudu dle předpisu civilního řádu (§ 577.—594.), ačkoliv se proti námitce žalovaného žalobkyně nikterak neodradila, jak z protokolu jednacího ze dne 24. ledna 1916 vychází.
Výrok svůj odůvodnil prvý soud tím, že prý písemná smlouva byla v platnosti obmezena pouze na dobu ku konci roku 1914, a i když tato smlouva byla mlčky prodloužena, jest prý jisto, že o této mlčky prodloužené smlouvě nebyla vyhotovena smlouva písemní. Nemůže prý tudíž míti platnost rozhodčí soud pro nedostatek písemné formy (§ 577. c. ř. s.) pro smlouvu, která byla mlčky prodloužena přes rok 1914. — 173 —
Stížnosti žalovaného soud druhé stolice vyhověl a naříkané usnesení změnil v ten způsob, že žalobu pro nepříslušnost dovoleného soudu zamítl.
Důvody:
Neboť základem žalobního nároku jest písemná smlouva ze dne 14. prosince 1912, podle jejíhož odstavce XVIII. obě smluvní strany podrobily se pro případ sporu příslušnosti rozhodčího soudu. Jest tedy rozhodčí soud výlučně příslušným k rozhodnutí o vyklizení domku č. 132, o jehož pronajmutí jedná odstavec XVI. smlouvy.
Na tomto stavu nemění ničehož ta okolnost, že žalobkyně teprve po uplynutí lhůty pro platnost smlouvy stanovené se domáhá vyklizení domku. Ostatně nevychází ze spisů a z jednání sporných stran nikterak, že by smlouva, jež byla prvotně omezena na dobu do konce roku 1914, byla mlčky prodloužena. Avšak i kdyby tomu tak bylo, dlužno míti za to, že i veškerá ustanovení této smlouvy, tudíž i odstavec XVIII., v tom případě zůstala v platnosti.
Dovolací stížnosti žalobkyně nejvyšší soudní dvůr nevyhověl.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudu rekursního vyhovuje stavu věci i zákonu, a není vyvráceno vývody dovolací stížnosti.
Žalobkyně odvolala se k odůvodnění svého nároku sama na písemnou smlouvu ze dne 14. prosince 1912, která obsahuje doložku o rozhodčím soudu; toto jí nepohodlné smluvní ustanovení domnívá se ale, že může odstraniti tvrzením, že smlouva byla zrušena jejím jednostranným prohlášením ze dne 21. října 1915, jež učinila na základě odst. XIV., a že tím pozbyl účinnosti i odst. XVIII., týkající se podrobení se rozhodčímu soudu. Toto odůvodnění není ani logické, ani neodpovídá smyslu smlouvy. Pokud jde o otázku trvání či netrvání smlouvy ze dne 14. prosince 1912, jest zde prozatím toliko jednostranné tvrzení žalobkyně; je-li pravdivé, o tom musí rozhodnouti příslušný soudce, a kdo jím má v daném případě býti, o tom učinily smluvní strany předem úmluvu (§ 577. c. ř. s.). Není ale také ani nejmenšího důvodu, aby se předpokládalo, že.strany zamýšlely případné spory, jež by se vyskytly při likvidaci smluvního poměru, vyloučiti z rozhodnutí soudu rozhodčího, samozřejmým jest spíše opak.
Jest proto také bez významu, dovolává-li se žalující strana pro své stanovisko dále ještě odst. XIII. smlouvy. Tento neustanovme ostatně, jak ona prostě tvrdí, že smlouva měla platiti jen do 31. prosince 1914. Umluveno bylo naopak, že smlouva, jež se skládá — 174 —
ze smlouvy námezdní a smlouvy nájemní, má prozatím zůstati v platnosti až do konce roku 1914, ke zrušení jejímu ale — nenastane-li z jiných důvodů nějaká změna — že má býti zapotřebí pololetní výpovědi, která nesmí býti dána před 1. červencem 1914. Že by se byla stala taková výpověď, žalobkyně netvrdila. Připouští naopak, a to jest též stanoviskem žalovaného, že ve smlouvě bylo mlčky pokračováno i po Novém roce 1915 (§ 1114. všeob. zák. obč. a § 569. c. ř. s.). V takovém případě ale řídí se právní poměry stran automaticky podle trvající smlouvy (§ 1115. všeob. obč. z.); tato zůstala ale na dále v platnosti, zejména i doložka o rozhodčím sou- du, a byla podle udání žalobkyně, jak již bylo shora podotknuto, teprve na základě zvláštního smluvního ustanovení touto prohlášena za zrušenou.
Seznaná okolnost, že procesní soud první stolice proti předpisu §u 261., odst. 2. c. ř. s., rozhodnutí o příslušnosti zvláště vyhotovil, místo aby si vyhradil pojati je do konečného rozsudku, nemá vlivu na rozhodnutí; tento přehmat nebyl žádnou stranou vytýkán, nezakládá ale ani žádné zmatečnosti, k níž by bylo přihlížeti z povinnosti úřední.
Dovolací stížnosti žalobkyně bylo proti odepříti úspěch.
(C. k. nejvyšší dvůr soudní, dne 27. června 1916, R III 83/16/1) A. K.