Ustanovení dědicem jest i tehdy účinné, byl-li v posledním pořízení osobě za dědice povolané uložen závazek, použiti pozůstalého jmění a jeho výtěžků po srážce obnosu za vynaloženou námahu po uplynutí určité doby k nadaci zůstavitelem nařízené (§§ 690. a 709. obč. zák.).
Rekursní soud potvrdil usnesení pozůstalostního soudce
z důvodů:
Naříkaným usnesením byly dědické přihlášky J. Z., S. M. a A. Sch., opírající se o poslední pořízení A. M., k soudu přijaty. Stěžovatelka se domnívá, že toto poslední pořízení neobsahuje žádného ustanovení dědice a že tedy přichází v úvahu jen jako kodicil. Leč zmíněné poslední pořízení obsahuje po různých předchozích ustanoveních ohledně odkazů v bodě XIII. toto nařízení: »Ustanovuji tedy za své universální dědice svého dlouholetého prokuristu J. Z., svého věrného přítele S. M. a svého dlouholetého právního zástupce Dra. A. Sch. rovným dílem« ... Toto ustanovení jest však jasným a zřetelným ustanovením dědiců ve smyslu §u 553. obč. zák. Nerozhodné jest pro posouzení tohoto nařízení pohlední vůle (jako testamentu), že předchozími jakož i následujícími body bylo zůstavitelem z největší části o jeho jmění pořízeno, a že osobám povolaným k dědické posloupnosti byla vyhražena určitá odměna. Nejedná se v tomto případě snad o to, že by zůstavitel byl nějakou osobu, již obmyslil pouze určitým předmětem majetku, omylem v této své pohlední vůli — 268 —
označil za dědice. Poslední pořízení obsahuje ustanovení dědice a neměl tedy prvý soud žádného důvodu odmítnouti dědickou přihlášku oněch tří osob povolaných v posledním pořízení k dědické posloupnosti jako odporující tomuto pořízení.
Do volací stolice potvrdila usnesení nižších soudů, zavrhnuvši dovolací stížnost z těchto
důvodů:
Není tu tvrzené nezákonnosti potvrzujícího rozhodnutí druhého soudu; jest tedy dovolací stížnost dle §. 16. cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. ř. z. 208. nepřípustným opravným prostředkem. Dlužno především s vrchním zemským soudem míti za to, že pozůstalostní soud plným právem dědické přihlášky J. Z., S. M. a Dra. A. Sch. na základě testamentu zůstavitelova přijal k soudu a prohlásil současně jejich dědické práva za vykázané. Důvody uvedené pro to odvolacím soudem nejsou v dovolací stížnosti nikterak vyvráceny. Zůstavitel vyjádřil svou vůli, že zmíněné osoby mají býti jeho dědici, způsobem jasným a zřetelným. Slova použitá jím v čl. XIII. »proto ustanovuji ony tři osoby za dědice«, »ustanovuji tedy svými universálními dědici rovnými díly«, nepřipouštějí o tom pochybnosti. Tutéž svou vůli projevil v čl. XV., kde se praví: »přirozeně stanou se shora jmenované, za universální dědice ustanovené tři osoby společníky firmy M. M.«, a v čl. XVI,, kde o závazku uloženém ustanoveným dědicům ohledně upotřebení výtěžků a konečně útržku za pozůstalé jmění praví, že jest »příkazem ve smyslu §. 709. obč. zák., takže by nesplnění příkazu mělo v zápětí pozbytí pozůstalosti«. Dle toho chtěl zůstavitel, aby jmenované tři osoby ve smyslu §. 532. obč. zák. nabyly výlučného práva, ujati se držby celé pozůstalosti; aby dle §. 547. obč. zák., jakmile přijaly dědictví, představovaly ohledně něho zňstavitele; aby dle §. 548. jeho závazky byly jimi jako dědici převzaty. O pouhém omylu v projevu při označení povolaných jako dědiců nelze mluviti. Omyl ten nelze, jak se domnívá sfěžovatelka, vyvozovati zvláště z toho, že se nařízení učiněná dále v testamentu ohledně jmění nedají srovnati s povoláním oněch tří osob za dědice a že tyto vylučují. Neboť tomu tak není. Dle zmíněných míst zákona jest pro vlastnost dědice podstatným, že obdrží pozůstalost jako celek ve svou držbu, že představuje zůsitavitele, že se stane na jeho místě vlastníkem, věřitelem a dlužníkem; není však podstatné, dostane-li osoba za dědice povolaná dle konečného výsledku majetkový zisk a zvláště podrží-li závažnou část pozůstalého jmění ve svých rukou. To dokazuje též předpis §. 690., dle něhož při úplném zatížení jmění odkazy dědic neobdrží ničeho dále nežli náhradu svých výloh a přiměřenou odměnu. Poslední předpis má pro rozhodnutí této věci tím větší význam, ježto dle nařízení v testamentu, o který zde běží, jest zamýšlen — 269 —
a má býti dosažen právě výsledek, který má § 690. na zřeteli. Jsou to poukaz na nezištnost oněch tří osob, zůstaviteli dle testamentu známou; výhrada určité odměny za jejich námahu v záležitostech pozůstalosti (po 5% ročních výtěžků pozůstalého jmění a z podniků zůstavitelových po celou řadu let); nařízení celé řady všeužitečných příspěvků, jež jest z výtěžků každoročně poskytovati; konečně nařízení nadace, k níž má býti upotřebeno po uplynutí 10 let nahromaděného zbytku výtěžků a útržku za předměty pozůstalosti. Nelze tedy z těchto nařízení usuzovali, že ustanovení dědicové se dle zákona nemohou pokládali za dědice, poněvadž konečně z pozůstalosti ničeho nedostanou. Mimoto se stanovisko stěžovatelky, jež se přihlásila za dědičku ze zákona, ocitá v rozporu se sebou samým. Neboť bylo-li poslední vůlí pořízeno o celém jmění a dědici nemůže ničeho připadnouti, což jest stěžovatelkou hned tvrzeno, hned zase popíráno, nebylo by žádného místa ani pro zákonnou dědickou posloupnost (§ 727. obč. zák.). Ježto zde tedy v době přihlášení se k dědictví jmenovaných tří ustanovených dědiců bylo formou i obsahem platné ustanovení dědice a nebylo tu odporující dědické přihlášky jiných osob, pozůstalostní soud právem přijal dědickou přihlášku a prohlásil dědické právo za vykázané (§ 149. pozůst. říz.). Konečně by bylo ještě poznamenati, že není žádné zákonné překážky, aby se závazky uložené ustanoveným třem dědicům pokládaly za příkaz ve smyslu § 709. obč. zák., jak to jest projevenou vůlí zůstavitelovou.
(Rozhod, nejv. soudu ze dne 13. března 1917, č. j. R I 65/17) X