— 119 —
Setkává-li se nárok manželky na výživné proti manželu s alimentačním nárokem nuzných rodičů vůči témuž manželu jako synovi, dlužno oba nároky jako úplné rovnocenné stejnoměrně uspokojiti.
Procesní soud, určuje výši výživného, jež manžel manželce platiti má, srazil ze jmění resp. příjmů manžela nejdříve celou výši výživného, jež musí týž poskytovati své nuzné matce.
Důvody:
Nelze upříti oprávněnost požadavku žalovaného, aby mu odečten byl náklad, jejž činí dle své zákonné povinnosti, stanovené §. 154. ob. obč. z., na podporu své nemajetné matky. Tento nárok jest tím spíše odůvodněn, když žalovaný žalobkyni upozornil již před sňatkem na tuto svou povinnost a když ona ničeho nenamítala. Tento náklad uznává soud vzhledem k druhotním poměrům, nespornému vysokému stáří, jakož i vysvědčením prokázané churavosti matky, po rozumu §. 273. c. ř. s., poněvadž přesný důkaz možným není, přiměřenou částkou 1000 K, uváživ, že druhý syn, maje při menších příjmech na péči manželku a 3 dítky, nemůže vydatnější měrou matku podporovali, spíše jen nepatrně přispívati, zvláště když také platí ročně 519 K 48 h na pojišťovacích příspěvcích, kterýžto náklad jako pravidelný a vzhledem k většímu počtu dítek jistě i účelný odečísti dlužno. Slušná výživa staré a neduživé matky vyžaduje však za dnešních poměrů jistě daleko více nákladu než 1000 K. — 120 —
Odvolací soud schválil stanovisko prvého soudu.
Důvody:
Co se týče alimentační povinnosti vůči matce, není tato ovšem žalovanému závazným titulem exekučním uložena. Ale ukládá mu ji předpis §. 154. o. z. o., a sice nikoli jako závazek subsidiární, nýbrž jako povinnost přímou, kteráž ovšem nemůže sahati tak daleko, aby žalovaný sám a jeho manželka, mající nárok na poskytování výživného od něho, byli tím v nouzi uvedeni. Obavy takové však zde, jak plyne z rozsudku v odpor vzatého, není. Na majetkové poměry bratra strany žalované a jeho způsobilost ku spoluposkytování výživného matce vzal soud procesní náležitý zřetel, při čemž ovšem uvážil také okolnost, že povinnost dětí k výživě nuzných rodičů není solidární, nýbrž že říditi se má dle majetkových poměrů jejich (jud. č. 236). Proto také označil soud procesní 1000 K nikoli za cifru celkového výživného matčina, nýbrž za přiměřený podíl, vypadající na žalovaného vzhledem k tomu, že bratr jeho jen nepatrně k výživnému tomu dle poměru svého jmění přispívati může. Není tedy ani tato srážková položka neodůvodněná.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolání ve směru v nadpise uvedeném.
Důvody:
Dovolání vytýká, že výše alimentačního nároku žalobkyně byla vyměřena teprve po uspokojení alimentačního nároku matky žalovaného, kdežto prý po právu onen nárok tomuto předchází. V tomto směru lze přiznati dovolání žalobkyně pouze částečné oprávnění. Dle §§. 91. a 1264. ob. z. obč. jest povinen muž, jako nositel manželského břemene, poskytovati své manželce bez ohledu na její majetkové poměry dle svého jmění, t. j. dle životního postavení, jmění a výdělkové způsobilosti stavu přiměřenou (slušnou, přiměřenou) výživu. Naproti tomu jsou descendenti dle §u 154. ob. z. obč. zavázáni, slušně vydržovati rodiče a prarodiče pouze tenkráte, upadnou-li tito v nouzi, t. j. nejsou-li více s to, zjednati si stavu přiměřenou výživu, byť i vlastní prací, přiměřenou jejich společenské mu postavení. Byť i však byl alimentační nárok manželčin, kterýž není nutno opírati o nuznost žadatelky za výživu, bezpodmínečný, nárok matky naproti tomu podmínečný a odvislý od okolnosti, že upadla v nouzi, v tom okamžiku, kdy nuznost matčina nastala, stává se také tento nárok bezpodmínečným a není žádného důvodu, aby se jednomu nároku dávala přednost před druhým. Oba nároky jsou stejně oprávněny a stejně silny, oba musí býti splněny a to nikoliv po sobě, nýbrž vedle sebe. Jest tudíž právně pochybeno, určil-li odvolací soud alimentační nárok žalobkyně tím způsobem, že od zjištěného příjmu žalovaného odečetl mimo jiné polož- — 121 —
ky srážkové také příspěvek k výživnému matčině, připadající na žalovaného, a tím tomuto nároku dal přednost před nárokem manželčiným. Rovnělž tak jest však nesprávný náhled dovolání žalobkyně, že nárok manželčin předchází za všech okolností nároku matčině a že musí býti nejdříve uspokojen. Dovolání se odvolává v té příčině na poradní protokoly všeobecného občanského zákona (Ofner I. 151), dle nichž děti jsou povinny vydržovati rodiče pouze »dle možnosti«, a dovozuje z těchto slov, že závazek dětí stává jen potud po právu, pokud jest zajištěna jejich vlastní přiměřená výživa (počítaje v to výživu jejich ženy a dětí). Tento náhled jest nesprávný. Citované místo vyjadřuje, jak tamtéž výslovně se podotýká, pouze zvláštní, t. j. oddělené mínění dvou členů dvorské komise, a nepřipouští ostatně již vzhledem k všeobecnému znění citované poznámky vůbec výkladu, uvedeného v dovolání a závěru z toho vyvozeného. Žalovaný má tudíž v přítomném případě dva stejně silné závazky, totiž vůči své manželce a vůči matce, kteráž upadla v nouzi, a jest také s to splniti oba nároky vedle sebe, byť i ne v plné, požadované míře. Neboť jest samozřejmo, že ve všech případech, ve kterýchž oba alimentační nároky společně konkurují, nutno při zjištění výměry každého z obou nároků vždy vžiti zřetel na to, že také druhý nárok musí býti splněn, že tudíž míra podpory, která přísluší každému ze stejně oprávněných žadatelů za výživné, se určuje pouze se zřetelem ke stávající konkurenci. Nemohou-li tudíž býti uspokojeny oba alimentační nároky v plné míře, dlužno k nim přihlížeti aspoň dle poměru jejich rozsahu. K tomu přichází při nároku matčině v přítomném případě ještě dále v úvahu, že vedle žalovaného jest také jeho bratr povinen a také s to, poměrně přispívati k výživě matčině, kdežto oproti žalobkyni přichází žalovaný jako jedině k plnění povinný v úvahu.
(Rozh. nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1917, č. j. Rv II 33/17/1) — i —