— 165 —
Možno odporovali výmazu člena představenstva z rejstříku obchodního při společenstvech s r. o.?
X., ačkoli nebyl členem záložny Y, ani jinak v představenstvu nebyl zúčastněn, navrhl, aby z moci úřadu zrušen byl výmaz člena představenstva F. v záložně Y, poněvadž tento člen mohl by se sprostiti ručení, čímž žadateli hrozí citelná, snad nenahraditelná škoda v příčině sporů, jež proti záložně zahájiti chce.
Krajský soud po konaném šetření, zda správně výmaz byl usnesen, zamítl žádost za zrušení tohoto výmazu.
Soud stolice II. usnesením ze dne 14. října 1916, č. j. R IV 234/16/143 rekursu do usnesení toho nevyhověl a to
v uvážení,
že stěžovatel vůbec nebyl již legitimován ku návrhu, aby z moci
úřadu zrušen a opraven byl v rejstříku oběh. výmaz člena představenstva F.
Zrušení resp. oprava takovýchto zápisů může prováděna býti toliko na základě opravných prostředků nesporného řízení, podaných osobami oprávněnými, nikoliv na základě návrhu osoby třetí, byť i tato jako stěžovatel měla na tom zájem, aby řešena byla otázka, zda člen výboru ve sporu, jenž stěžovatel proti záložně zahájil, slyšen býti má jako strana či svědek.
Specielně z §. 3. odst. 3. min. nař. ze dne 14. května 1873 č. 71 ř z., jehož se stěžovatel dovolává, nemůže svou legitimaci k návrhu hořejšímu odvozovati. Předpis ten ukládá toliko soudům, živnostenským úřadům, obchodním a živnostenským komorám a notářům povinnost, doví-li se při provádění svého úřadu o přestoupení předpisů ohlašovacích do rejstříku, aby toto přestoupení ohlásili soudu rejstřík vedoucímu.
Ani c. k. fin. prokuratuře v zastoupení veřejného zájmu stížnost do zápisu v rejstřík společenstevní nesporně po způsobu §. 102. zákona o společnostech s r. o. ze 6./3. 1906 č. 58 ř. z nepřísluší (pro A Cl 1880 2131. 2452 contr. 2495).
Zákonu o společenstvech chybí také předpis obdobný §. 72. konk. ř., poskytující právo stížnosti do usnesení vyhlašujícího konkurs aneb žádost za vyhlášení konkursu zamítajícího všem, jichž práva tím dotčena. — 166 —
Dlužník resp. věřitel záložny, jakým stěžovatel jest, z kteréžto okolnosti svoje oprávnění k hořejšímu návrhu odvozuje, nemá práva o správnost zápisu v rejstřík pečovati a jest lhostejno, zda, jak stěžovatel uvádí, výmazem udánlivě provedeným hrozí jemu citelná aneb snad nenapravitelná škoda v příčině práv processuálních a materielních ve sporech zahájených.
Poněvadž stěžovatel žádost, o níž usnesení v odpor vzaté vydáno, nepodal ve formě stížnosti, mimo to ve 14 dnech ode dne vyhlášení výmazu člena výboru byla by i jako stížnost opožděná a nemohlo by na ni ani dle 11., odst. 2., cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. hleděno býti, poněvadž výmazem nabyl řiditel F. práv.
Nebyl-li stěžovatel oprávněn žádati za vydání usnesení na zrušení výmazu řiditele F. z rejstříku obchodního, není také oprávněn stěžovati si do usnesení, jež o tomto neoprávněném návrhu vydáno. Nehledě na tuto podstatnou formální vadu, jest stížnost také in merito neodůvodněna.
Dle § 47. stanov usnesením c. k. krajského soudu v Ch. ze dne 10. července 1907, č. j. Firm. 1406/Společ I.-1 schválených, může se valná hromada na návrh výboru usnésti, že mimo 12 volených členů výboru též dočasný řiditel společenstva, je-li tento členem společenstva, má býti členem výboru na tak dlouho, dokud takové usnesení valná hromoda neodvolá. Tím řečeno, že řiditel, jenž pouze, je-li členem, ve smyslu §. 15. zákona o společenstvech může býti do výboru volen, byv zvolen valnou hromadou může proti své vůli opět jen valnou hromadou odvolán býti.
Není ovšem vyloučeno, aby volený nemohl kdykoli resignovati, zejména pro nemoc aneb pro vadu, pro kterou by funkce jemu svěřené nemohl řádně vykonávati. Důsledně by nemohl ani zemřelý člen výboru bez svolení valné hromady vymazán býti.
Řiditel F„ jenž ve valné hromadě dne 23. září 1907 odbývané pro své zásluhy za člena výboru zvolen byl, vzdal se následkem resignace pro svoji hluchost členství ve výboru, což ve schůzi výboru dne 27. března 1916 odbývané na vědomí vzato a následkem opovědí usnesením ze dne 29. března 1916, Firm. 404/Společ I.-1, byl řiditel F. jako člen výboru právem z rejstříku vymazán.
C. k. nejvyšší soud revisnímu rekursu nevyhověl z těchto důvodů:
Oprávnění, na něž stěžovatel činí nárok jakožto dlužník a věřitel záložny Y, nedá se odvediti ani z prvního odstavce §u 3. min. nařízení ze dne 14. května 1873 č. 71 ř. z., dle něhož je soudům obchodním z povinnosti úřední dbáti toho, aby výdělkové a hospodářské družstvo šetřilo předpisů ohlašovacích, ani z třetího odstavce — 167 —
§u tohoto, jenž určitým úřadům, jakož i sdružením a osobám povahy úřední ukládá za povinnost, aby soudu obchodnímu oznamovaly seznaná přestoupení předpisů ohlašovacích.
Stěžovatel je arci jako kdokoli oprávněn oznámiti soudu rejstříkovému shledaná přestoupení předpisů ohlašovacích i je na soudě rejstříkovém, aby k takovému udání z povinnosti úřední věcí se obíral. Tak také soud rejstříkový v přítomném případě se zachoval, shledal však po konaném šetření, že se proti předpisům ohlašovacím prohřešeno nebylo a že tu tedy není příčiny ku opravě rejstříku. Vyrozuměl-li o tom stěžovatele, k čemuž vlastně povinen nebyl, nenabyl tím stěžovatel postavení strany, aniž mu tím vzešlo právo stížnosti ve smyslu §. 9. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. S hlediska tohoto nelze v souhlasných rozhodnutích obou stolic nižších shledati nezákonnosti nebo neshody se spisy, i nebylo tudíž dovolací stížnosti vyhověti, kdyžtě tu není předpokladů §. 16. cit. pat., za kterých jedině se připouští stěžovati si k nejvyššímu soud. dvoru do souhlasných rozhodnutí stolic nižších.
(Rozh. 14. listopadu 1916, R II 426/16.)
Dr. Jos. Worel.