— 163 —
Výklad § 1041. obč. z.
V právní záležitosti T. Z., chalupnice v L., žalobkyně proti T. Ž., chalupnici v L., žalované uznal c. k. nejvyšší dvůr soudní na dovolání žalované z rozsudku c. k. zemského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 21. listopadu 1916, č. j. Bc II 95/16/6, jímž k odvolání žalobkyně byl změněn rozsudek c. k. okresního soudu v Břeclavě ze dne 15. září 1916, č. j. C II 243/15/6, dále ke stížnosti žalobkyně do rozhodnutí o útratách v rozsudku odvolacího soudu, takto právem:
Dovolání se vyhovuje, naříkaný rozsudek druhé stolice, pokud se týče odsuzující části, se změnu je a rozsudek prvého soudu se ve svém plném obsahu obnovuje. Žalobkyně jest povinna zaplatiti žalované útraty odvolacího a do volacího řízení do 14 dnů pod exekucí.
Stížnost žalobkyně do útrat odkazuje se na předchozí rozhodnutí.
Důvody rozhodovací:
Dovolatelka vytýká především, že druhý soudce změnil rozsudek prvé stolice, ačkoliv zde nebylo návrhu odvolatelky (žalobkyně) k tomu směřujícího (§§ 462., 467. č. 3 c. ř. s.). Takto nemůže však dovolatelka docíliti nějakého úspěchu, poněvadž se tento bod stížnosti nedá podřaditi žádnému z dovolacích důvodů dle §. 503. c. ř. s. přípustných.
Odůvodněným jest ale dovolání, pokud brojí proti rozsudku druhé stolice pro nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod č. 4 cit. zák.).
Dle nepopřeného skutkového děje pachtovala žalovaná od O. R. role ležící v obci L. Na toto pole vyvezla žalobkyně v létě roku — 164 —
1915 šest fůr chlévského hnoje, dala ho tam rozházeti a zaorati, při čemž byla též bezprostředně se svým mužem činnou. Tento příběh zavdal podnět k žalobě z rušení držby, podané T. Ž., jež přes tvrzení T. Z., že pohnojila pole proto, že na základě rozmluvy s vlastníkem O. R. byla toho domnění, že jí od podzimku 1915 přenechá pozemek do pachtu, měla dle pravoplatného soudního konečného usnesení ten výsledek, že v jednání T. Z. bylo spatřováno rušení držby a že jí byla další taková svémocná vsahování do držebního okrsku T. Ž. zapovězena. Přítomnou žalobou domáhá se nyní T. Z. — tvrdíc, že pachtýřka T. Ž. jest neoprávněně obohacena — od Ž. náhradu za hnůj a vynaloženou práci v úhrnné výši 260 K. Soud prvé stolice zamítl žalobu, jelikož žalobkyně pohnojila a zorala pole proti vůli vlastníkově.
K odvolání žalobkyně uznal zemský soud v Brně žalobní nárok co do důvodu, ježto prý jest kryt ustanovením §. 1041. obč. zák., a snížil toliko dle dobrozdání znalce obnos požadovaného plnění. Leč rozsudek odvolacího soudu jest právně mylný.
Vyloučiti jest především žádanou úplatu za vynaloženou práci resp. činnost. Tato byla soudním rozhodnutím prohlášena za svémocnou a bezprávnou a jest v příkrém rozporu se zásadami §§. 339. a 1294. obč. zák., ukládá-li se žalované náhrada za takové jednání.
Skutková podstata omezuje se nyní na to, že žalobkyně neúmyslně uvedla část svého jmění (šest fůr hnoje) v ceně 36 K ve spojení s rolí O. R. patřící a žalované propachtované, a sice tak, že nemohlo již dojíti k naturální restituci.
Neprávem vyhověl odvolací soud — odvolávaje se na ustanovení §. 1041. obč. zák. — žalobní prosbě ohledně hodnoty upotřebeného hnoje. Odvolací soud přehlédl totiž při tom, že by upotřebené věci patřící osobě nyní nárok vznášející, musilo býti použito k užitku druhé strany.
Žalobkyně byla by tedy musila především v žalobě aneb během sporného řízení až do konce jednání v prvé stolici tvrditi, pokud se týče důkaz o tom nabídnouti, že z použití hnoje žalobkyní k pohnojení zmíněného pachtovaného pozemku vzešel žalované užitek, že v kritické době bylo hnojení příkazem hospodářské potřeby, a že žalovaná měla následkem toho z pozemku větší výtěžek.
Poněvadž ale žalobkyně toho opomenula, jest žalobní prosba neodůvodněna, naproti tomu jest správným zamítavý výrok rozsudku soudu prvé stolice, který k dovolání žalované, pokud byl v odvolacím řízení změněn, bylo obnoviti, aniž by bylo nutno zabývati se ještě vábností odvolacího řízení, již dovolatelka vytýká. Rozhodnutí o útratách veškerého řízení spočívá na ustanoveních §§. 41. a 50. c. ř. s. — 165 —
Následkem rozhodnutí do volacího soudu ve věci samé stala
se bezpředmětnou stížnost, již vznesla žalobkyně proti výroku odvolacího soudu o útratách a která jest ostatně nepřípustná.
(C. k. nejvyšší dvůr soudní, dne 6. února 1917, Rv III 16/17/1.)
A. K.