— 218 —
Ve sporu o oprávněnost nároku (svého času pozůstalostního) proti dědici s výhradou není se zahýbati otázkou předluženosti, resp. postačitelnosti pozůstalosti; řešení této otázky je vyhrazeno případnému exekučnímu řízení.
Dovolání, pokud se opírá o dovolací důvod č. 4. §u 503. c. ř. s., jest oprávněné. Při rozhodování nynějšího sporu dal se odvolací soud vésti právním názorem, že ve sporu, vedeném proti dědičce s výhradou o uznání právní bytnosti zažalované pohledávky a o její zapravení z pozůstalého jmění dlužníkova, sluší současně rozhodnout! o otázce, stačí-li pozůstalost žalované, odevzdaná k uspokojení žalobcova nároku. S tímto názorem bylo by lze jen tehdy souhlasiti, kdyby rozhodnutí o oprávněnosti žalobcova nároku záviselo na existenci neb neexistenci nějakého fondu k jeho uspokojení postačujícího. Tomu tak však v tomto případě není. Žalovaná ani netvrdila, že právní existence zažalované pohledávky již původně závisela na splnění takové podmínky, — a pouhou okolností, že dlužník nevyrovnal za živobytí svého dluhu, nestala se bezpodmínečná pohledávka věřitelova podmíněnou, naopak tak, jak ji dlužil zůstavíte!, přešla dle §u 548. obč. z. na jeho dědice. Ani ručení dědice s výhradou není vázáno podmínkou, nýbrž dle §§. 802. a 821. obč. z. pouze omezeno ve svém objemu v ten smysl, že dědic po odevzdání pozůstalosti má ručiti za dluhy zůstavitele pouze dle postačitelnosti pozůstalosti do jeho vlastnictví přešlé (se zřetelem na břemena na — 219 —
ní váznoucí). Zásada, že věřiteli za uspokojení jeho nároku ručí bezpodmínečně jmění jeho dlužníka i po svém převzetí dědicem s výhradou, zůstala ustanoveními §§. 802. a 821. obč. z. nedotčena. Pakliže tedy v tomto případě soud prvé stolice po zjištění platné existence, číselné výše a splatnosti žalobcovy pohledávky, jakož i odevzdání pozůstalosti žalované jako dědičce s výhradou odsoudil tuto k zaplacení zůstavitelova dluhu dle sil pozůstalosti, odpovídá právní posouzení, z něhož prvý soud při rozhodnutí konkrétního právního sporu vycházel, zákonu. Než ani v tom, že procesní soud prvé stolice se nepustil do rozboru námitky vynesené žalovanou o předlužení pozůstalosti, nýbrž rozhodnutí o otázce postačitelnosti pozůstalosti žalované, odevzdané k uspokojení žalobcovy pohledávky, vyhradil exekučnímu řízení, jež bude dlužno případně zahájiti, nelze spatřovati nesprávného právního posouzení věci, ježto právě tak, jak nemůže býti odsouzení dlužníka k dlužnému placení na překážku námitka nemajetnosti dlužníkovy, jest také tvrzení o nedostačitelnosti pozůstalosti bez významu pro rozhodnutí o povinnosti dědice s výhradou k zaplacení pozůstalostního dluhu dle sil pozůstalosti. Ježto tudíž názor tvořící základ rozsudku odvolacího soudu, že postačitelnosti pozůstalostní podstaty má zkoumati již procesní soud, ježto prý tvoří podstatný předpoklad pro rozhodnutí o oprávněnosti nároku směřujícího k odsouzení žalované dědičky s výhradou k zaplacení pozůstalostního dluhu, jest právně mylný, zvláště uváží-li se, že okolnost, je-li tu nějaký uhražovací fond, může býti směrodatná pouze pro dobytnost, nikoli však pro skutečnou existenci pohledávky a pro závazek dlužníkův ku placení, — bylo k dovolání žalobce
(Rozhodnutí nej v. soudu ze dne 8. února 1916, č. j. Rv II 83/16) —x.