— 174 —
Soudně potvrzené vyrovnání není exekučním titulem pro pohledávky vyrovnacích věřitelů a nemůže tedy nahraditi, resp. odstraniti stávajících titulů exekučních; vyrovnání není novací, mající v zápětí zánik původního titulu exekučního.
Procesní soudce vyhověl oposiční žalobní prosbě.
Důvody:
Nesporno jest, že žalobce dle rozsudku ze dne 16. března 1915, č. j. C III 165/15/4, dluhoval žalované 952 K 28 h, že žalovaná ve vyrovnacím řízení u zemského soudu o jmění žalobcově zavedeném přihlásila tuto svoji pohledávku, a sice s přísl. v úhrnném obnosu 1113 K 20 h, že pak při roku dne 15. května 1915 přijat byl návrh žalobcův na vyrovnání v tom smyslu, že žalobce zaplatí 45%, a sice 25% do 8 dnů po potvrzeném narovnání a 20% do 2 měsíců od splatnosti první kvóty. Nesporno jest také, že usnesením zemského soudu narovnání bylo prohlášeno za pravoplatně a že žalobce zaplatil první kvótu včas, druhé kvóty však že včas nezaplatil a že následkem toho žalovaná společnost podala pro dlužnou kvótu žádost za exekuci, a to na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. března — 175 —
1915. Žalobce tvrdí, že vyrovnáním nastala novace, že tedy exekuční titul, na základě něhož byla exekuce povolena, pominul a že žalovaná následkem neplacení druhé kvóty včas musila by znovu na zaplacení této kvóty žal ováti. Žalovaná naproti tomu tvrdí, že narovnáním žádná novace nenastala, že splatnost rozsudku se nezměnila, že pouze nastalo omezení pohledávky na ujednanou kvótu. Soud jest toho názoru, že pravoplatným narovnáním zdejší rozsudek ze dne 16. března 1915, č. j. C III 1 5/15/4, byl jakožto exekuční titul zrušen a že místo něho nastoupilo pravoplatné usnesení zemského soudu ze dne 26. července 1915, č. j. Sa 28/15/81, kterým vyrovnání bylo za pravoplatné prohlášeno. Císařské nařízení ze dne 10. prosince 1914 č. ř. z. 33, pokud se týče vyrovnacího řízení, odvolává se totiž v §. 63. na konkursní řád, pokud samo uvedené nařízení ničeho jiného neobsahuje. Dle §. 1. č. 7 ex. ř. tvoří exekuční titul v konkursu navržené soudně potvrzené smíry, jakož i usnesení během řízení tohoto vydaná. Soud jest toho názoru, že i v řízení vyrovnacím vydané usnesení, kterýmž se narovnání stvrzuje a za pravoplatné prohlašuje, jest exekučním titulem a že následkem soudního vyrovnání původní titul pominul. V tomto případě nastoupilo tudíž dle názoru soudu místo původního rozsudku schvalovací usnesení zemského soudu ze dne 26. července 1915 jakožto exekuční titul. Soud nesdílí tedy náhledu žalobcova, že by tu nastala novace a že by žalovaná následkem nedodržení ujednaných lhůt byla povinna znovu žalovati, nesdílí však také náhledu žalované, že by mohla vésti exekuci na základě dřívějšího titulu, totiž rozsudku ze dne 16. března 1915. Žalobce domáhá se však v petitu pouze výroku o tom, že nárok žalované z rozsudku ze dne 16. března 1915 zanikl. Dle hořejšího názoru bylo tomuto žalobnímu petitu vyhověti.
Druhá stolice vyhověla odvolání, změnila rozsudek prvého soudu a zamítla žalobní prosbu.
Důvody:
Odvolání jest oprávněné. Právní názor prvého soudce není zákonně odůvodněn. Podmínky žaloby dle §. 35. ex. ř. jsou, že dlužníku přísluší proti nároku vymáhajícího věřitele, stanovenému v exekučním titulu, námitky, jež se opírají o skutečnosti nárok zrušující aneb stavící, a že tyto skutečnosti vznikly po exekučním titulu během exekučního řízení. Tvrzení žalobce, že nárok žalované, k jehož uplatnění exekuce byla povolena, zanikl novací, pravoplatným potvrzením narovnání uzavřeného dle vyrovnacího řádu, není v tomto případě skutečností nárok žalované zrušující. Cílem vyrovnacího řízení jest, bez konkursu udržeti hospodářskou existenci dlužníka. Účinkem vyrovnacího řízení, skončeného uzavřením narovnání, má totiž býti, že jest dlužník následkem narovnání osvobo- — 176 —
zen od závazku, nahradili později svým věřitelům to, s čím vyšli ve smíru na prázdno, ať se již zúčastnili řízení neb hlasováni, aneb hlasovali proti narovnání (§ 53. vyrov. ř.). Tohoto cíle se dosáhne, nabude-li vyrovnání plného účinku. Tomu tak bude tehdy, bude-li dlužník moci s úspěchem všem svým věřitelům, jichž se vyrovnání týká, namítat! srážku jemu vyrovnáním poskytnutou, ať již ve formě námitky proti žalobě, kterou věřitel přes vyrovnání uplatňuje, prominutý obnos, ať již ve formě oposiční žaloby proti exekuci, již věřitel přes vyrovnání zavede za účelem vydobytí sleveného obnosu na základě exekučního titulu, dosaženého před vyrovnáním. Vyrovnání není snad zjištěním nároku věřitelova, opatřeným právní mocí; netvoří tedy také o sobě ještě exekučního titulu. Těžiště vyrovnání tkví naopak v alikvotní redukci pohledávky. Exekuční tituly, ohledně přihlášených pohledávek dříve vydobyté, podrží svou platnost, ovšem jen pokud se týče vyrovnací kvóty. Nelze též nahlédnouti, proč by věřitel, jehož pohledávka byla před zahájením vyrovnacího řízení zjištěna pravoplatně rozsudkem ohledně své existence i výše, měl býti nucen k nové žalobě. Poukaz na §. 63. vyrov. říz. v rozhodovacích důvodech naříkaného rozsudku jest beze všeho významu. Náhled prvého soudce, že později vydobytý exekuční titul zrušuje titul dřívější, není v zákoně odůvodněn. Ani jinak nelze nahlédnouti, proč by pozdější exekuční titul, pokud neodporuje dříve nabytému titulu, měl tento zrušiti. S právním názorem žalobce, že ve vyrovnání soudně potvrzeném a pravoplatném jest dle vyrov. řádu ohledně přihlášené pohledávky obsažena novace ex lege, nelze souhlasiti. Novace vyžaduje ku svému vzniku smlouvy. K smlouvě podle občanského zákona dojde tehdy, učiní-li jedna strana návrh a druhá ho přijme. Dle výrovu, řádu nepodává dlužník svého návrhu na vyrovnání jednomu neb více jednotlivým věřitelům, nýbrž soudu (§ 2. vyrov. ř.), soud může případně (§ 3. vyrov. ř.) návrh dlužníkův ihned zamítnouti. Vyrovnací návrh pokládá se za přijatý tehdy, souhlasí-li s ním zákonem předepsaná kvalifikovaná většina věřitelů u vyrovnacího roku přítomných a ke hlasování oprávněných (§ 42. vyrov. ř.). Vyrovnání, se kterým souhlasila většina, potřebuje ještě soudního schválení (§ 49. vyrov. ř.). Z toho plyne, že vyrovnání jest právním útvarem rozlišným od smlouvy civilního práva. Jest podmíněno soudním rozhodnutím, jehož předpokladem jest podání návrhu dlužníkem a souhlas většiny věřitelů. Poněvadž naříkaný rozsudek spočívá na právním omylu a též právní názor žalobce jest nesprávný, bylo naříkaný rozsudek zmčniti a žalobu úplně zamítnouti.
Revisní stolice potvrdila rozsudek odvolacího soudu.
Důvody: — 177 —
Žádáním žalobním domáhá se žalobce nálezu, že nárok žalované z rozsudku okresního soudu ze dne 16. března 1915, č. j. C III 165/15/4 zanikl pozdějším soudné potvrzeným vyrovnáním. Žaloba přítomná je tedy žalobou oposiční ve smyslu §u 35. ex. ř., i mohla by dosíci úspěchu jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že později ujednané narovnání znamená skutečnost nárok rozsudkový zrušující nebo stavící. Dle §u 53. ř. vyrov. záleží účinek soudně potvrzeného vyrovnání jediné v tom, že se dlužník sprošťuje povinnosti, aby dodatečně nahradil svým věřitelům, oč přicházejí, nebo vůbec dodatečně byl práv z jinakých výhod jemu poskytnutých. Dle toho je dlužník prost závazku zaplatiti věřitelům ony obnosy jejich pohledávek, jež přesahují kvótu vyrovnací; vyrovnání působí arciť jako skutečnost rušící co do těchto vyšších obnosů. Dále však účinky jeho nesahají. Kvóty vyrovnací, to jsou vyrovnáním omezené obnosy pohledávek, zůstávají jak co do své existence, tak i co do zajištění a upevnění po případě snad na prospěch jejich před vyrovnáním vymožených beze změny po právu. Dle toho dlužno odmítnouti jak názor soudce prvého, dle něhož usneseni potvrzující vyrovnání nastoupilo na místo původního rozsudku jakožto titul exekuční, takže tento rozsudek nemůže již jakožto exekuční titul přicházeti v úvahu, tak i neudržitelný názor žalobcem zastávaný, že vyrovnáním soudním nastala novace a že tím zanikl původní rozsudek jakožto titul exekuční. Po stránce prvé budiž poukázáno k tomu, že soudně potvrzené narovnání není exekučním titulem pro pohledávky vyrovnacích věřitelů, pročež nemůže ani nahraditi resp. odstraniti stávající titul exekuční. Za titul exekuční ve smyslu exek. ř. mohou přicházeti v úvahu jen ony spisy a listiny, jež jako takové v §u 1. č. 1 až 18 ex. ř. taxativně jsou vypočítány. Soudné potvrzené, ve vyrovnacím řízení ujednané vyrovnání mezi nimi uvedeno není, již z tohoto důvodu tedy nemůže býti pokládáno za exekuční titul. Nad to je předmětem vyrovnání takového dle §u 53. ř. vyrov., obsah jeho vymezujícího, pouze omezení závazku vyrovnacího dlužníka co do obnosu nebo po případě příročí, naprosto však ne upevnění pohledávek, věřitelů vyrovnacích, jež naopak beze změny dále trvají, arciť zkráceny a po případě ve prospěch dlužníka vyrovnacího sečkány. Obdobné použití řádu konkursního za pomoci §u 63. ř. vyrov. a v důsledcích toho zařadění vyrovnání mezi exekuční tituly uvedené v §u 1. č. 7 ex. ř., je vyloučeno. Neboť § 63. ř. vyrov. pomýšlí, jak patrno již z nadpisu 12. oddílu řádu vyrovnacího »všeobecná ustanovení o řízení«, dále však též z 2. odstavce tohoto §u »zejména dlužno na řízení vyrovnací používati ustanovení §§. 173. až 177. ř. konk.«, pouze na formy, ve kterých se řízení při vyrovnání resp. konkursu má pohybovati, nikterak však nestanoví, že by na řízení vyrovnací mělo býti používáno také materielně-právních předpisů řádu konkursního. Při tom — 178 —
možno vzhledem k tomu, že se tu nedá obdobně použiti řádu konkursního, ponechati stranou otázku, která v literatuře stala se pochybnou, je-li vnucené vyrovnání ujednané podle nového řádu konk. vůbec způsobilé býti titulem exekučním. Názor zastávaný žalobcem i ještě v revisi, že soudně potvrzené vyrovnání znamená novaci, jíž zanikl původní titul exekuční, nelze sdíleti. Soudně potvrzené vyrovnání není novací, poněvadž se mu především nedostává prvků smlouvy soukromoprávní. Neuzavírá se souhlasnou vůlí vyrovnacího dlužníka a veškerých věřitelů, nýbrž může nabýti účinnosti také proti věřitelům, kteří se řízení nebo hlasování o vyrovnání nebyli súčastnili, nebo kteří hlasovali proti vyrovnání (§ 53. ř. vyrov.), i vyžaduje nad to ku své účinnosti soudního potvrzení (§ 49. ř. vyrov.). Dále se neproměňuje ani právní důvod ani hlavní předmět pohledávek vyrovnacích i nepřechází tudíž též závazek starší v závazek nový (§ 1376. ob. z. obč.); naopak trvá každá z pohledávek vyrovnacích beze změny dále; je-li co do své existence již rozsudkem zjištěna, trvá i toto zjištění nadále, to vše arciť s tou modifikací, že co do obnosu vyrovnací pohledávky, o který je pohledávka tato vyšší než kvóta vyrovnací, ovšem zaniká závazek vyrovnacího dlužníka a tudíž též po případě vymožený titul exekuční. Okolnost, že dřívější titul exekuční přes vyrovnání trvá dále, nepříčí se zásadě o rovném nakládání věřiteli v §u 46. ř. vyrov. vyslovené, jejichž pohledávky nepožívají přednosti. Neboť zakázané nestejné nakládání věřiteli bylo by musilo míti svůj podnět ve vyrovnání, buď že některému z věřitelů vyhražena byla vyšší kvóta nebo delší příročí než jinému, nebo že mu oproti věřitelům jiným poskytnuta byla jiná nějaká výhoda, čemuž tak není, když přece rozsudek vydán byl před vyrovnáním. Názor opačný vedl by k tomu, že by věřitel některý pozbyl zajištění resp. upevnění své pohledávky, nabytého již před vyrovnáním, že by tedy byl oproti jiným v nevýhodě, což by se rovněž příčilo zakázanému stejnoměrnému nakládání věřiteli. Poněvadž dle toho zásada o stejném nakládání věřiteli v případě našem nebyla porušena, bylo by vlastně zbytečno dotýkati se oněch vývodů revise, ve kterýchž se z předpisů §§. 14., 15. a 24. vyrov. ř. vyvozuje závěr, že veškeré k vyrovnání přihlášené pohledávky zákon sám podrobuje novaci. K vůli úplnosti budiž však podotčeno, že ony předpisy řádu vyrov. nevedou k novaci pohledávek, nýbrž že jediným jejich účelem je, postaviti věřitele z pohledávek nezáležejících v penězích nebo ještě nesplatných na roven s věřiteli z pohledávek určitých a dospělých a umožniti tak věřitelům oněm účast v řízení vyrovnacím právě tak jako těmto věřitelům, a že v předpisech oněch nařízené změny na pohledávkách platiti mají jen pro řízení vyrovnací, takže mimo řízení toto, nedojde-li vyrovnání soudního potvrzení nebo z jiného-li důvodu dojde k zastavení řízení vyrovnacího, dlužno pohledávky tyto uplatňovati zase v původní je- — 179 —
jich formě, což je nejlepším důkazem pro to, že nedošlo k novaci těchto pohledávek. V případě přítomném žádala žalovaná podle rozsudku vymočeného před soudně potvrzeným vyrovnáním za exekuci pro nezaplacenou včas druhou 20%ní splátku kvóty vyrovnací. Co do této splátky zůstal dle hořejších vývodů titul exekuční vyrovnáním nedotčen, žaloba oposiční je tedy bezdůvodná.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 30. ledna 1917, č. j.
Rv II 15/17/1.) —X.