Návrh na započtení vojenské služby do advokátní praxe jest předčasný, není-li vojenská služba ještě skončena; včítání nemůže se státi kdykoliv, zvláště předem, t. j. před skutečným nastoupením praxe, nýbrž teprve tehdy, až jest dán pro ně podklad, tedy zpravidla tehdá, když jest dle §§ 2., 3., 5. advokát. ř. potvrditi dobu praxe.

Výbor advokátní komory nevyhověl žádosti N-ově o vpočtení vojenské služby do 7leté zákonné advokátní praxe.
Vrchní zemský soud nevyhověl odvolání N-ovu, jakož i Dra. X., u něhož se dal N. zapsati jako advokátní koncipient, a to z těchto
důvodů:
Usnesením výboru advokátní komory v B. zapsán byl na oznámení Dra. X., advokáta v B., jakožto advokátní koncipient jeho N.. absolvovaný právník, t. č. poručík u vozatajstva, do seznamu kandidátů advokacie, a to dnem 24. ledna 1917, kterým oznámení ono došlo výboru advokátní komory; další žádosti o vpočtení služby vojenské, počínající dnem 4. srpna 1914 až do dne 23. ledna 1917, ať celé, ať z části do zákonné 7leté praxe advokátní nebylo zatím vyhověno se zřetelem na předpisy min. nař. ze dne 21. srpna 1916 č. 268. ř. z. Proti zamítavé části tohoto usnesení podal Dr. X. vlastním jménem a jako splnomocněný zástupce spoluúčastněného N-a odvolání, které jest dle §. 30., odst. 3. adv. ř., přípustným. Vzhledem k tomuto ustanovení není ani příslušnost tohoto sborového soudu k rozhodování o této věci pochybnou, poněvadž ani advokátní komora příslušnost neodmítla, ačkoli N. před svým nastoupením vojenské služby u ní naposledy zapsán nebyl (§ 3. cit. min. nař., posl. odst.), t. č. však již zapsán jest a poněvadž ohledně spolužadatele Dra. X. příslušnost zcela jistě jest dána (§ 30 adv. ř., slova »den Beteiligten« ...). Ve věci samé postrádá odvolání veškerého podkladu. V žádosti bylo poukázáno k tomu, že N. složil předepsané tři státní zkoušky dne 13. července 1911, 27. listopadu 1913 a 29. května 1914, pak judicielní a státovědecké rigorosum, a že měl v úmyslu v měsíci září 1914 složití rigorosum historicko-právní a dnem 1. října 1914 nastoupiti svou brannou povinnost jako jednoroční dobrovolník. Následkem všeobecné mobilisace musil však již dnem 4. srpna 1914 nastoupiti vojenskou službu jako jednoroční dobrovolníkové kteréžto službě se dosud nachází. Z uvedeného plyne, že N. před nastoupením vojenské služby dne 4. srpna 1914 v žádnou advokátní praxi nevstoupil a že se teprve nyní s Drem. X. dohodl, že ho tento dá zapsati jako svého koncipienta. Neprávem dovolávají se proto odvolatelé výkladu citovaného min. nař. ve svůj prospěch, neboť toto předpokládá, má-li ho býti použito, služební poměr (Zivildienst, Dienstverhältnis) válkou nynější ve svém trvání, nikoli ve svém skutečném vykonávání (§ 3 č. 1., odst. 2., a § 6. cit. min. nař.) buď nepřerušený aneb bez vůle osoby k vojenské službě povolané a nikoli následkem disciplinárního nálezu zrušený, kterýžto poslední případ může nastati zejména výpovědí se strany zaměstnavatele u kandidátů advokacie neb notářství, jichž služební poměr k zaměstnavateli jest rázu čistě soukromoprávního (Dienstverhältnis § 3. a 4. č. 2. cit. min. nař.). Není třeba zabývati se důvody, pro které N. před všeobecnou mobil i sací v srpnu 1914 nevstoupil do advokátní praxe, ačkoli již, složiv dne 29. května 1914 třetí státní zkoušku, způsobilosti k tomu nabyl. Bez jeho vůle, jednostranným nějakým aktem nemohl býti založen takovýto služební poměr, závislý na dohodě a vzájemných podmínkách mezi advokátem a kandidátem; on nemůže však také ex post nějakým formálním prohlášením býti založen, neboť nebylo by to ničím jiným, než obcházením zákona, který praxi »na oko« nepřipouští, nýbrž advokáta váže, oznámiti každá nevykonávání praxe, trvající přes jeden měsíc, výboru advokátní komory (§ 30. adv. ř.). Oproti tomu není vstup do advokátní praxe, založený úmluvou obou stran, podmíněný oznámením výboru advokátní komory a platný teprve dnem tohoto oznámení, žádnou pouhou formalitou. Samozřejmou podmínkou pro použití cit. min. nař. jest tudíž buď trvající, neb bez vůle čekatele zrušený služební poměr. Jen násilným výkladem bylo by lze vpraviti do tohoto min. nař. více než skutečně v něm jest obsaženo a než bylo účelem jeho, stanoviti totiž opatření ve prospěch právních čekatelů, kterým bylo válkou konání jejich civilní služby, tedy patrně již započaté, znemožněno, a kteří také aspoň z části měli pochybnosti co do jednotlivých sporných otázek, nerozřešených jasně předcházejícím zákonem ze dne 12. července 1913 č. 139. ř. z. (Viz Jur. Blätter 1916, str. 4, 89.) Odvolatelům dlužno pouze přisvědčiti, že ustanovení posled. odst. § 3. cís. nař. má sice v první řadě na mysli stanovení příslušnosti, že však i z tohoto současně právně hmotného ustanovení plyne jasně, že předpokladem nutným pro započtení vojenské služby do praxe jest, aby čekatel do seznamu kandidátů advokacie již zapsán byl, než vojenskou službu nastoupil. Odvolatelům dlužno také přisvědčiti, že cit. min. nař. případu, o jaký se jedná, nevyřizuje, naproti tomu nelze říci, že nebyl jím vyřízen případ, že kandidát advokacie zůstal po svém nastoupení vojenské služby u dosavadního svého zaměstnavatele jako kandidát nadále zapsán; právě tyto případy jsou pravidlem pro použití tohoto min. nař. (§ 3. č. 1. min. nař.), kdežto případ zrušení služebního poměru bez vůle čekatele (č. 2. téhož §.) jest výjimkou (»kommt auch derrr zustatten ...«), ovšem výslovně stanovenou a proto na jiné případy nerozšiřitelnou. Vzhledem k vyslovenému zde zásadnímu názoru, že služební poměr musil již býti založen a že jej dodatečným prohlášením s účinkem do předu založiti nelze, aby se naň výhody cit. nař. mohly vztahovati, netřeba se dále zabývati otázkou, je-li vojenská služba N-a takovou, aby mohla býti zcela neb z části započtena do služby civilní; § 1. cit. nař. nečiní v tom směru žádného rozdílu, takže lze za to míti, že jest každá aktivní služba za trvání nynější války tam míněna.
Nejvyšší soud stížnost Dra. X. zavrhl jako nepřípustnou, stížnosti N-a nevyhověl.
Odůvodnění:
Právem vycházel výbor moravské advokátní komory z názoru, že návrh kandidáta advokacie N. na včítání jeho vojenské služby do sedmiletého praktického působení, předepsaného §em 2. adv. řádu, byl podán předčasně. Tento náhled jest již proto odůvodněn, poněvadž ten, kdo činí návrh na včítání, musí podle §u 5. nař. min. práv ze dne 21. srpna 1916 č. 268. ř. z. prokázati též dobu vojenské služby, navrhovatel však vůbec netvrdí, že by byla jeho služba již ukončena. Jest však také dále obsaženo v povaze věci a pojmu »včítání«, že se včítání nemůže státi předem, nýbrž teprve tehdy, až jest dán pro ně podklad, tedy zpravidla tehdy, když jest podle §§. 2., odst. 2., 3. aneb 5. adv. ř. potvrditi dobu prakse, vykonané u advokáta. V době, ve které není ještě ani jisto, zda kandidát advokacie vůbec bude konati skutečně nějakou praksi, byl by navrhovaný výrok povahy ryze akademické a tudíž bezúčelným.
Nebylo proto vyhověli stížnosti N-a. Požadované včítání jest osobní záležitostí kandidáta advokacie a nemohou býti rozhodnutím o něm porušena práva advokáta, u kterého zamýšlí konati praksi, dru. X. nepřísluší podle toho právo ke stížnosti, pročež bylo zavrhnouti opravný prostředek jím podaný.
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 19. června 1917, č. j. R III 51/17.)
Zabloudil.

Citace:

Návrh na započtení vojenské služby do advokátní praxe. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 8, s. 392-394.