— 170 —
Výklad ustanovení § 575. odst. 3. c. ř. s.
V exekuční záležitosti vymáhající věřitelky M. proti povinné A. F. o vyklizení a odevzdání domku v L., vyhověl rekursní soud stížnosti vymáhající věřitelky do usnesení soudu prvé stolice a změnil naříkané usnesení v ten rozum, že se vymáhající straně proti povinné straně exekuce na odevzdání a vyklizení domku č. p. 132 v L. s jednou zahrádkou, vyjímaje byt se zahrádkou, který obývá dozorce horní dle §. 349. ex. ř., povoluje a výkon její c. k. okresnímu soudu ukládá.
Odůvodnění:
Vymáhající věřitelka stěžuje si z usnesení potud, pokud jím zamítnut byl její návrh, aby jí proti straně povinné povolena byla exekuce dle §. 349. ex. ř. na odevzdání a vyklizení domku č. p. 132 v L. s jednou zahrádkou, vyjímaje byt se zahrádkou, který obývá dozorce horní, a to s odůvodněním, že vykonatelnost rozsudku c. k. okresního soudu v T. ze dne 8. ledna 1916 C 97/15/2, jímž bylo paní A. F. uloženo, aby výše zmíněný domek se zahrádkou vyklidila a žalující straně, totiž nynější vymáhající věřitelce, odevzdala do 14 dní pod exekucí, jest obmezena lhůtou v §. 575., odst. 3. c. ř. s., která již dávno uplynula, a to právem.
Nelze sice přisvědčiti názoru stěžovatelčinu, že by se tu nejednalo o smlouvu nájemní, jelikož ze spisu zmíněného C 97/15 na jevo vychází, že žalující strana učinila s J. F., manželem povinné, dohodu, dle které přenechala a týž převzal od ní k cíli obývání a zřízení veškeré místnosti v domech č. 132 a 133 v Lažánkách žalující patřící s jednou zahrádkou na dobu trvání ujednání ohledně pro- — 171 —
vedených prací odkrývky a dobývání a dovážení kaolínu v L. za roční činži 600 K, z čehož jasno, že úmluva tato byla po rozumu §. 1090. obč. zák. smlouvou nájemní, která uhasnouti měla uplynutím jisté doby, aniž by bylo zapotřebí výpovědi (§ 569. c. ř. s.).
Stejně nesprávným jest tvrzení stěžovatelky. že, kdyby názor usnesení v odpor vzatého byl správným, by strana povinná v případě, že by se vymáhající věřitelka opět domáhala zrušení dalšího používání domku č. 132 se zahrádkou stranou povinnou, proti žalobě vznésti mohla námitku věci rozsouzené, jelikož, pakli by na daný případ užiti bylo §. 575., odst. 3. c. ř. s., by dotyčný rozsudek uplynutím lhůty tam vytčené pozbyl platnosti.
Stížnost jest ale právě proto oprávněna, že ustanovení §. 575., odst. 3. c. ř. s., jak z jasného jeho znění jest patrno, toliko platí pro případy tam uvedené, totiž pokud jde o soudní neb mimosoudní výpověď nebo příkaz na odevzdání nebo převzetí předmětu najatého neb pachtovančho, proti nimž námitky nebyly včas podány, aneb o pravoplatné rozsudky o takových námitkách vydané, nikoliv ale, jedná-li se o rozsudky vydané o žalobách po rozumu §. 568, c. ř. s.
Na tyto případy užívati lze dle výslovného znění §. 574. c. ř. s. toliko předpisu §. 573. c. ř .s. a se zřetelem k tomu, že i řízení o těchto žalobách s ohledem na ustanovení §. 574. c. ř. s. upraveno jest třetím oddílem šesté části civilního soudního řádu (verb. »V řízení tímto oddílem upraveném...«), ovšem též prvního odstavce §u 575. c. ř .s., při čemž se podotýká, že rozhodnutí c. k. nejvyššího soudního dvoru ze dne 9. ledna 1907 č. 20191 ex 1906, řeší toliko otázku, pro které případy platí ustanovení §. 575., odst. 1. c. ř .s. ohledně lhůt, ustanovení §. 575., odst. 3. c. ř. s. se ale vůbec nedotýká.
Dovolací stížnosti povinné nejvyšší solidní dvůr vyhověl, v odpor vzaté usnesení změnil a obnovil v plném rozsahu usnesení soudu prvé stolice.
Odůvodnění:
Jakkoli jest pravda, že v §u 575., odst. 3. c. ř. s., zmíněného obmezení působnosti jistých exekučních titulů v časovém směru nelze použiti na daný případ, nelze přece zachovati v platnosti povolení exekuce soudem rekursním, poněvadž rozsudek následkem uznání, vynesený okresním soudem v T. dne 8. ledna 1916, proti paní A. F. nemůže býti vykonán ve smyslu §u 349. ex. ř. — jak to navrhuje vymáhající věřitelka.
Jak plyne ze žaloby, která byla rozsudku podkladem, najal toliko první žalovaný J. F. od žaloblkyně M. této náležející dům č. 132 v L.; paní A. F., jeho manželka, není k žalobkyni v žádném poměru nájemním. Používá-li nicméně tohoto domku, může býti tento stav, — 172 —
ježto se nedostává jiného důvodu pro vysvětlení, toliko pouhým důsledkem jejího zákonného závazku, sledovati manžela do jeho bydliště a obstarávati jeho domácnost (§ 92. všeob. obč. z.).
Nájemní spor proti jejímu manželi J. F. jest ale ještě v běhu, a není tedy ještě jisto, zda tento jest povinen domek vykliditi a žalobkyni odevzdati. Přes to navrhuje tato, aby jí (byla ve smyslu §u 349. ex. ř. povolena exekuce za účelem vyklizení a odevzdání domku čís. 132 v L. se zahrádkou.
Má-li býti taková exekuce vykonána, musí podle právě citovaného místa zákona výkonný orgán provésti potřebné odstranění osob a movitých věcí a uvésti vymáhajícího věřitele v držení předmětu, jejž jest odevzdati. To se však může státi bez porušení práv Jana F. jako nájemce, a v souvislosti s tím i práv paní A. F. teprve tehdy, bude-li i onen prohlášen povinným vykliditi a odevzdati předmět nájmu.
Jinak by se tím, že by se žalobkyni již nyní poskytlo plné držení domku čís. 132 v L., vytvořil stav, odporující stavu sporu, a předbíhalo by se tím rozsudku, který dosud nebyl vynesen.
Nastalé kollise bylo by bývalo se uvarováno, kdyby si byl prvý soudce uvědomil ustanovení §u 14. c. ř. s. a proti návrhu žalobkyně vyhradil si vynésti společný rozsudek.
Stavu věci vyhovuje, nehledě k odůvodnění, zamítavé usnesení soudu exekučního, kteréž bylo proto obnovili za změny povelení exekucí soudem rekursním.
(C. k. nejvyšší dvůr soudní, dne 14. června 1916, R III 74/16/1.) A. K.