— 121 —
Ustanovení § 1320. všeob. obč. zákona o ručení za poškození zvířetem vztahuje se též na poměr mezi čeledínem a hospodářem, zvláště tedy také na případ, byl-li čeledín v práci kopnut koněm svého pána; pán není tudíž zodpověděn za úraz, nelze-li jemu přičísti viny ohledně opatrování a dohledu na koně.
Případ, o který jde, udál se ještě za platnosti §u 1320. všeob. obč. zák. v starém, původním znění, ale shora citovaného usnesení možno užíti i při výkladu §u 1320. všeob. obč. zák., upraveného III. novelou k všeob. obč. zák.
Skutkový základ, který nutno předeslati, jest tento: — 122 —
Žalobce byl zaměstnán co čeledín u žalovaného, jenž jest majitelem většího polního hospodářství. Jako čeledínu svěřen žalobci k opatrování a k pracím kůň. Žalobce konal práci s koněm již asi 8 měsíců, když tu dne 2. dubna 1914 ve stáji při čištění byl koněm z nenadání kopnut do krajiny kyčelní levé nohy, následkem čehož, jak z lékařského vysvědčení na jevo vychází, nastala atrofie celková levé končetiny dolní v celém průběhu; žalobce ležel půl roku a vytrpěl velké bolesti. Jednání žalobcovo s žalovaným ohledně odškodnění nevedlo k cíli.
Žalobce navrhuje proto, aby žalovaný byl odsouzen mu nahraditi náklady lékařského ošetřování a bolestné, poskytnouti mu odškodnění ve způsobě renty 1 K 06 denně, počínaje dne 5. dubna 1914 až do té doby, kdy zase úplně způsobilosti k dřívějšímu svému výdělku nabude.
I.
Zemský soud v Brně rozhodl mezitímním rozsudkem, že žalobní nárok co do důvodu neexistuje po právu.
Z důvodů rozhodovacích:
Škodu zvířetem způsobenou musí dle §u 1320. všeob. obč. zák. nahraditi ten, kdo opomenul zvíře náležitě opatřiti.
Kůň, který žalobce, dle jeho tvrzení, poranil, byl uvázán ve stáji, jak to u koní obyčejně bývá. Žalobce tvrdí, že kůň měl tu zlou vlastnost, že brzy tou neb onou nohou vyhazoval, a žalovanému jako vlastníku koně klade za vinu, že neučinil bezpečnostních opatření k zamezení úrazu.
Přihlíží-li se k případu ze stanoviska žalobcova, mohlo by se o vině žalovaného jen mluviti, pak-li kůň, který žalobce poranil, skutečně vyhazoval a pak-li žalovaný tuto zlou vlastnost koně znal.
Z výsledků průvodního řízení vychází na jevo, že ani ve dvoře, ve kterém kůň se nalézal, všeobecně známo nebylo, že kůň vyhazuje. Dokonce nebylo dokázáno, že žalovaný sám, který se ve dvoře nezdržoval, o této vlastnosti koně věděl.
Avšak i kdyby pravda byla, že žalovaný o tom věděl, že kůň vyhazuje, nelze nahlížeti, co by byl žalovaný mohl zaříditi k odvrácení nebezpečí pro kočího, koně opatřujícího. Nemohl by více učiniti, než kočího na tuto vlastnost koně upozorniti a jemu od poručit i, aby byl opatrným. Žalovaný však sám doznal, že koně již S měsíců měl a věděl, že kůň vyhazuje. Bylo tedy jeho věcí, aby se chránil před úrazem, aneb aby službu opustil; žalovaného za svůj úraz zodpovědným činiti nemůže. — 123 —
Žalobce vytýká žalovanému též, že ho nepojistil. Avšak žádný zákon žalovanému takové povinnosti neukládá, a že by žalovaný na základě smlouvy byl býval povinen žalovaného dáti pojistiti, žalobce sám netvrdí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
odvolání,
namítaje nesprávné posouzení právní, a to z těchto důvodů:
Naříkaný rozsudek opírá se jedině o ustanovení §. 1320. všeob. obč. zák., a toho nevystihuje náležitě: Ustanovení to nepřihlíží též k poměru služebnímu, o nějž v tomto konkrétním případě jde. Vychází z předpokladu, že k cizímu zvířeti nikdo nemusí a nemá se přiblížiti, že tudíž zvířetem poškozený má nárok na odškodnění jen v případech, když zvíře buď bylo poštváno, podrážděno, neb z nedbalosti neuchráněno.
Jinak jest tomu ale u čeledína, jenž se zvířetem se stýkati, jemu se blížili, ano i jeho dotýkati se musí. Proto čeledín zajisté zasluhuje ochrany, tudíž i náhrady za poškození zvířetem svého hospodáře i mimo ony tři případy, resp. podmínky §. 1320. ob. z. obč.
Čeledín riskuje ve prospěch svého hospodáře ošetřováním jeho zvířat své zdraví; nemít čeledína, musel by hospodář ošetřování zvířat a tudíž i risiko s tím spojené vzíti sám na sebe, a musí proto hospodář toto risiko svého čeledína zastupovati, resp. jemu škodu úrazovou hraditi, leč by dokázal, že čeledín si úraz zavinil sám.
Jelikož tudíž čeledín svého hospodáře při ošetřování domácích zvířat zastupuje, platí pro něho obdobně ustanovení ob. z. obč. o zástupcích, zejména § 1014., posl. odst., o náhradě škody plněním příkazu zástupci vzešlé.
Touto normou zákonnou výslovně jest stanoveno, že zmocnitel jest povinen nahraditi veškerou škodu spojenou se splněním příkazu.
Této zajisté spravedlivé zásady přidržuje se náš čel. řád, jenž v §. 2. ukládá hospodáři povinnost, aby se o vyléčení svého čeledína postaral.
Je-li pak hospodář povinen nésti náklady jakéhokoliv onemocnění, i když tudíž s výkonem služby nikterak nesouvisí, tím více náleží mu povinnost ta v případě úrazu ve službě utrpěného a tudíž důsledně povinnost náhrady, zanechal-li úraz trvalé, pro možnost výdělkovou škodlivé následky.
Nelze přece v zájmu obecného dobra připustiti, aby zaměstnavatel osobil si veškeré užitky z práce svého čeledína, škody však, tomuto nezaviněně z práce vzešlé, ponechával tomuto. — 124 —
Proto též naše zákonodárství jeví tendenci, péči o zřízence, kteří stali se k výdělku nezpůsobilými, vůbec — tudíž i mimo úraz — převaliti aspoň částečně na zaměstnavatele. Tak na př. § 17. zák. z 28./12. 1887 č. 1 z. ř. pro 1888, § 34. zák. z 30./3. 1888 č. 33 ř. z., § 29. zák. z 28./7. 1889 č. 127 z. ř., § 33. zák. z 16./12. 1906 č. 1. z. ř. pro 1907 a j. v.
Když jest tomu tak v případu invalidity vykonáváním služby nepřivoděné, tím méně smí hospodář čeledína prostě vyhoditi, přišel-li k úrazu, k trvalému zmrzačení vykonáváním služby.
Sám stát, ač jak známo, soukromníkům ukládá větší péči o zřízence, než sám sobě, úraz ve službě utrpěný respektuje více než chorobu obyčejnou (na př. §§ 62. a 63. zák. z 25./1. 1914 č. 15 z. ř. voj. zák. invalidní a j.); neměl tudíž zákonodárce zajisté úmyslu, soukromého zaměstnavatele sprostiti ručení za úraz dělníka ve službě utrpěný. Každý zákon, tudíž i § 1320. ob. z. obč., musí vykládán býti tak, aby vyhověl požadavkům obecného dobra. Tomuto požadavku výklad § 1320., že hospodář neručí čeledínu za kopnutí koněm, léč že by byl opomenul jej náležitě opatřiti, zajisté nevyhovuje a proto §u toho na poměr čeledína k hospodáři vůbec použiti nelze. To plyne i z vlastního odůvodnění rozsudku, že totiž koně jináče, než tomu bylo v konkrétním případě, vůbec opatřiti nelze. Zajisté, že nelze koni, než-li se k jeho čištění přikročí, povázati nohy a tudíž právě proto všeobecného pojmu »opatření« §. 1320. ob. z. obč. při zranění pacholka koněm použiti nelze. Kůň musí očištěn býti bez jakéhokoliv opatření, poněvadž by opatření takové, aby kopnutí neb kousnutí koněm bylo vyloučeno, očištění koně vůbec znemožňovalo.
Ručení hospodáře v případě takovém není ale též závislým na jeho vině. To by vpravdě čeleď byla na tom zle, poněvadž nic není tak pružného jako abstraktní pojem viny. Zajisté, že zákonodárce při §u 1320. ob. z. obč. nechtěl majiteli zvířete nadržovati více než při §. 391. tr. z., neboť ručení civilní jest zpravidla širší než ručení trestní. Pro soudce civilního má proto stačiti pouhá příčinná souvislost mezi úrazem čeledína a jednáním hospodářovým. Jednáním takovým jest však již ustanovení čeledína k ošetřování koně, jenž jest zvířetem silným, s okovanými kopyty a zpravidla více méně popudlivým. Moderní zákonodárství rozšiřuje ve všech oborech hospodářských ručení, i za škodu nezaviněnou, kteréžto ručení prakticky zaměstnavatelům usnadňuje se pojištěním. Opomene-li hospodář tímto laciným způsobem civilní zodpovědnost za úraz čeledínův převaliti na pojišťovnu, musí škodu hraditi sám, poněvadž přidělováním práce, kterou sám nechce neb nemůže dělati, čeledínovi, podrží oproti tomuto aspoň civilní ručení za risiko té práce. Že pak ošetřování dobytka a zejména koní vždy jest spojeno s risikem pro zdraví i život čeledína, žalovaný jakožto statkář dobře ví. — 125 —
Naprosto nerozhodnou otázkou pro povinnost k náhradě škody jest ta okolnost, zda žalovaný o zlé vlastnosti koně věděl neb ne. Toť by nevědomost, nestarání se o zvíře vlastníkem bylo pro něho přímo prémií; neboť když si ho nevšímá, nemůže vědět, jaké má zvíře vlastnosti, a tak pouhou indolencí by se pohodlně zbavil veškeré zodpovědnosti. Majitel více velkostatků, jenž přirozeně nemůže ani jednotlivých svých zvířat a jich vlastností znáti, byl by rovněž veškeré zodpovědnosti za ně prost. Proto jedině správnou jest zásada, že civilně-právně vlastník zvířete zaň ručí, ať vlastnosti jeho zná čili nic.
II.
Odvolací soud zamítnul odvolání žalobcovo. Dle rozsudku odvolacího soudu marně dovolává se žalobce ustanovení čeledního řádu a zmíněných ostatních zákonitých předpisů, jimiž žalobcův nárok na náhradu škody má býti podepřen ručením služebního pána za úraz při konání služby čeledínovi způsobený bez ohledu na to, zda na dotyčném úrazu nese někdo nějakou vinu.
O takovém bezpodmínečném ručení služebního pána jako vlastníka koně nelze mluviti, dokud má platnost § 1320.
Pro odvolací soud byla stejně jako pro soud I. stolice rozhodující pouze otázka, zda-li možno ve smyslu §. 1320. všeob. obč. zák. mluviti o nějakém zavinění žalovaného, zda-li totiž žalovaný při opatření onoho koně něčeho zanedbal.
Tato otázka byla v záporném smyslu naříkaným rozsudkem zcela správně rozluštěna a odvolací soud sdílí úplně jeho důvody, stavu věci a zákonu odpovídající, k nimž jen tolik sluší dodati, že v §. 1320. ob. zák. obč. požadované opatření zvířete nesahá tak daleko, aby jeho majitel každé poškození oním zvířetem učinil nemožným, což zajisté u většiny případů se vůbec nedá provésti.
Jelikož žalovaný k opatrování koně najal čeledína, který sám není s to uvésti případy kápnutí neb kousnutí a udal, že si při práci s oním koněm počínal velmi opatrně, a jelikož kůň v čas úrazu ve stáji na svém místě obvyklým způsobem byl uvázán, nelze zajisté nahlédnouti, co žalovaný ještě zaříditi měl, aby tomu nenadálému vyhození nohou a kopnutí bylo zabráněno
Ostatně připouští žalobce, že si na zlou povahu koně nestěžoval, ač to bylo jeho povinností, poněvadž má dle §. 14. čeled. řádů čeledín, pokud na to jeho síly stačí, všechnu újmu a škodu od svého službodárce odvrátiti.
Z toho viděli, že žalobce sám neměl příčiny považovati koně za zlého a že ho také nepovažoval za zlého. — 126 —
Při této příležitosti nebude od místa, poukázali na ustanovení §. 22. čeledního řádu, který stanoví povinnosti službodárce, jestliže z jeho viny onemocnění čeledína dokázatelně povstalo. Takový důkaz se ale nezdařil.
III.
Na dovolání žalobcovo potvrdil nejv. soud rozsudky obou nižších stolic a prohlásil v důvodech svého rozsudku výslovně:
předně, že i pro daný případ platí ustanovení §u 1306. obč. z., že nikdo není povinen nahraditi škodu, kterou způsobil bez viny; k výjimkám, stanoveným v §§. 1307. a násl. všeob. obč. z. a v zákonech zvláštních připojovati nové, příčí se základním zásadám rozšiřujícího výkladu zákona;
za druhé jedná se v daném sporu o zvláštní případ poškození zvířetem, a za taková poškození ručí dle §u 1320. všeob. obč. z. ten, jemuž lze klásti za vinu tam vypočtená jednání aneb opomenutí, jichž zde nebylo.
(Rozh. z 23. ledna 1917, č. j. Rv III 5/17/1.)
Dr. K. Šulc.