Předkonstituční zemský výbor na Moravě.

Ve schůzi Právnické jednoty moravské přednesl dne 15. května 1917
Dr. Robert Flieder.1)
Zemské výbory, jež byly zřízeny v jednotlivých zemích této poloviny říše únorovými zemskými ústavami z roku 1861, nejsou institucí novou, vlastní snad moderní ústavě konstituční. V základu svém převzaty jsou ze stavovských ústav těchto zemí a jen přizpůsobeny novým poměrům. Také jen ten může plně porozuměti samosprávě zemí dle únorových patentů, kdo zná vývoj správy zemské a zejména samosprávy stavovské doby předkonstituční. Kdybychom nepřihlíželi ani k zvláštní povaze této moderní zemské samosprávy v zemích rakouských, ukazují nám některá ustanovení zemských ústav z roku 1861, že tato samospráva zemská doby konstituční jest do jisté míry jen pokračovatelem a mohli bychom říci, i dědicem samosprávního zřízení stavovského. Dle těchto výslovných ustanovení přechází na moderní sněmy a zemské výbory správa jmění, fondů a ústavů stavovských a výkon práv presentačních a patronátních, která příslušela zemským stavům. Mimo to nalézáme v únorových ústavách zemských přímo ustanovení, že pokud nebylo učiněno opatření jiné, přísluší novému zemské mu výboru opatřovati ty veškery práce, které vykonával dosud zemský výbor stavovský.
Pouze pro tuto jistou souvislost zařízení nových se starými, odhodlal jsem se promluviti ve schůzi slavné Právnické jednoty moravské, věnované zpravidla jen otázkám práva platného, o ústavní instituci a právních poměrech dnes již neživoucích. — A pak, ještě jiná věc tanula mně na mysli. Stavovskému zřízení — 250—
bylo v dobách, o nichž bude promluveno, sváděti stálé boje a odrážeti útoky vedené proti němu ve jménu myšlenky tou dobou všude pronikající ve státním zřízení, t. j. myšlenky státního ústrojí absolutisticky, sjednocené a byrokraticky ovládaného. Důvody, jež tehdy byly uváděny proti zvláštní správě stavovské, v podstatě slyšíme dnes znovu, kdykoli se jedná o to, aby byla dnešní samospráva v Rakousku oslabena, odstraněna nebo postavena na základy zcela jiné. Samospráva stavovská v boji tom podléhala. 1 dnes ještě můžeme čerpati poučení z tohoto zápasu, chceme-li se vystříhati chyb a nedostatků, které by konec konců také mohly otřásti základy a podstatou dnešní naší samosprávy, samosprávy také dnes pro nás nesmírně cenné a námi hájené.
Přejděme nyní k věci!
Země české měly ještě v XVII. stol. význačný ráz dualistických ústav stavovských. Dualismus pak spočíval v tom, že tu nebylo jediné a sjednocené státní moci, nýbrž že stát byl rozštěpen ve dvě části. Na jedné byl panovník se všemi právy jemu příslušícími, na druhé pak stavové se svým okruhem výsad. Ani jeden z těchto činitelů neodvozoval své pravomoci od druhého nebo dokonce snad od třetí osoby, nýbrž oba ji vykonávali jako pravomoc vlastní, neodvozenou. Mezi těmito oběma složkami stavovského státu byl boj o stát, to jest o převahu moci ve státě. Kdykoli se přiklonila převaha na stranu stavů, zračilo se to zpravidla v tom, že panovník nemohl podniknouti vládního činu bez vůle zvláštní rady od stavů mu přidané, v opačném případě zjednával si opět zeměpán rozhodujícího vlivu i na úřady dosud ryze stavovské.
V zemích českých známé události z dvacátých let 17. století posunuly převahu moci rozhodně na stranu zeměpána. Jedním z práv, jež stavům i v této době zůstalo zachováno, bylo povolování berní. Jedině výkonu tohoto práva děkovali stavové za jakési vzchopení se, zotavení se z naprosté pokleslosti. Panovník válečnými potřebami tísněný, byl spíše nakloněn učiniti stavům jisté ústupky, když na druhé straně dosáhl od nich peněz a vojska, kterých potřeboval.
Takové chvíle využili také moravští stavové k tomu, aby došli svolení ke zřízení zemského výboru.
Abychom mohli oceniti na jedné straně potřebu takovéto instituce, na druhé pak význam její pro celou stavovskou samosprávu a její rozvoj, musíme něco předeslati.
Veškery záležitosti, jež ponechány byly stavům jako jejich vlastní správní okruh, nebyly tou dobou opatřeny tak, aby bezpečné a rychlé jejich vyřízení bylo zajištěno. Nebylo tu vhodného pevného orgánu, v jehož rukou by se byly mohly soustřediti. Sněm ve svém celku byl ovšem tělesem příliš těžkopádným, —251—
aby mohl obstarávati množství drobných záležitostí jednotlivců i celých stavů, nebo připravovati sám závažná a obsáhlá usnesení, nebo konečně bdíti nad řádným výkonem toho, na čem se byl usnesl. Stavové vypomáhali si tudíž tím způsobem, že v každém zasedání zvolili řadu sněmovních komisí, jimž svěřili buď vypracování jistých návrhů, nebo přípravu k stavovským usnesením, provedení sněmovního usnesení, nebo konečně dohled nad zachováváním určitých ustanovení a p. — Než ani to nemohlo vystačiti, když věci stavovské se množily a bylo mimo to zapotřebí udržovati souvislost určitých prací, vyvarovati se stálých změn a vůbec uvésti větší stálost do vyřizování stavovských potřeb a záležitostí. Účelu tomu nepostačovali ani stavovští berníci, sněm od sněmu obnovovaní, ani dosavadní berní úřad stavovský, stojící tu bez pevné a stálé kontroly. Nutnou důkladnost, pravidelnost a stálost výkonů mohl přinésti pouze pevný a trvalý stavovský úřad.
Když od sněmu shromážděného v Brně roku 1686-7 byla požadována nová břemena na berních a naturaliích pro vojsko, vzchopili se stavové k žádosti, aby jim bylo povoleno zříditi si výbor nebo deputaci, která by učinila náležitá opatření pro zásobování vojsk zemí táhnoucích a vůbec předešla všem nepořádkům. Na těchto věcech měl dvůr zájem a stavové uvedli proto takovou záminku své žádosti. Oč stavům vlastně šlo, dovídáme se teprve z odpovědi panovníkovy. Ten vyslovil totiž souhlas se zřízením zvláštního výboru pod předsednictvím nejvyššího zemského úředníka, to jest zemského hejtmana, avšak se dvěma výhradami. Jednak, že z toho nevzejde nyní nebo v budoucnosti panovníkovi náklad, jednak že nový orgán si nebude přivlastňovati působnost v soudnictví nebo ve věcech politických, které náležejí královskému tribunálu. Také jest tu vytčena všeobecnými slovy působnost nového stavovského výboru: správa vlastního stavovského hospodářství (das purum oeconomicum domesticum einzurichten und zu erhalten).
Po tomto svolení zvolili si stavové zemský výbor — jak uvádějí usnesení sněmu uzavřeného 18. června 1686 — a to osmičlenný, po dvou osobách ze stavu duchovního, panského, rytířského a městského. Stav městský zastupovali ve výboru dva radní města Brna.
To jsou skromné počátky zemského výboru na Moravě. Počátkům těm dostalo se velmi záhy dalšího vybudování.
Ještě roku 1686 odvážili se totiž stavové k dalším požadavkům. Navrhli dvoru, aby zvolení výboři — deputovani — mohli zůstati v úřadě po tři léta, načež by teprve byli vyměněni za nové. Ale na tom nebylo dosti. Aby od stavovských — 252
osob do výboru zvolených mohlo býti žádáno trvalé oddání se zemským záležitostem — bylo s tím spojeno ovšem zanedbání vlastního hospodářství —, žádali stavové dále, aby jim bylo povoleno 10—12 tisíc zl. pro platy předsedy a přísedících nové výborové komise.
Ač otázka honorování členů zemského výboru narazila u dvora na odpor, přece jen se vytrvalosti stavů podařilo, že panovník konečně svolil a to v dubnu roku 1687. Povolil však pouze obnos téměř poloviční, než jaký byl žádán, t. j. 6 tisíc zl., a to ještě s přísným napomenutím, že tím nesmí vzniknouti jakékoliv vydání královské komoře.
O tříletém trvání úřadu přísedícího není v královském rozhodnutí zmínky. Dovídáme se však z pozdějších sněmovních zápisů, že při něm zůstalo.
Povolených 6000 zl. —byly zaplaceny z vlastních peněz stavovských — rozdělili stavové tím způsobem, že přiznali předsedovi výboru 1200 zl., přísedícím stavu panského a duchovního po 800 zl., zástupcům rytířského stavu po 500 zl. a oběma měšťanům po 200 zl. Zbývající částka vyhražena pro úřední potřeby a posluhu. Můžeme poznamenati hned, že plat předsedův byl od roku 1773 zvýšen na obnos 3000 zl., plat výborů z prvních dvou stavů od roku 1778 na 1200 zl., zástupců stavu rytířského na 800 zl. a plat obou měšťanů na 400 zl.
Po začátečním úspěchu nastala novému stavovskému úřadu záhy jistá protivenství. Ač jest vždy záminkou k nim bud zavedení pořádku nebo zájem na rychlejším a spolehlivějším úřadování zemského výboru, přece jen se zdá, že pravá příčina kotví někde jinde. Jest jí buď nechuť úřadů dvorských k posílení samosprávy stavovské tímto novým orgánem, nebo snad finanční starosti dvora, které se lekají i tak malého vydání na úřad, sloužící v první řadě stavům. Vždyť se jím odvádí přece jen jinam část berní síly země, které by mohlo býti jinak použito přímo na účely a v zájmu dvora. Alespoň vyplývá z prvého zakročení proti zemskému výboru, o němž promluvíme, že tu jde o stránku finanční.
Zakročení to spadá do roku 1704. U dvora pojali úmysl zříditi pouze berní úřad o 4 osobách, nebo alespoň omeziti platy přísedících zemského výboru. Stavové se nebezpečí tomu nejen ubránili, nýbrž vymohli si při této příležitosti ještě další vybudování své samosprávné organisace. Byloť jim posléze povoleno, aby si zřídili zvláštní zemskou stavovskou pokladnu s dvěma pokladníky. Při tomto rozporu mezi dvorem a stavy poznáváme také, jaký význam a úkol přikládali zemskému výboru stavové a jak na tento orgán stavovský pohlížel zeiněpán. Stavům byl zemský výbor především představitelem, representantem stavů v jejich souhrnu, celého stavovského tělesa. Jen v důsledku toho bylo jeho úkolem dle názoru stavů, aby po skončení sněmovního zasedání převzal funkce tohoto stavovského shromáždění a mimo to aby vyřídil všechny záležitosti stavovského hospodářství, jimiž se nemohou zabývati sněmovní schůze, a konečně, aby vykonal a obstaral i takové věci stavovské, které netrpí odkladu a nemohou býti odloženy do nejbližšího zasedání sněmu. — Nic méně a nic více než představitel sněmu, zástupce sněmu a výkonný orgán sněmu. —
Názor tento projevili stavové vůči dvoru, a sklidili za to — rozhodné odmítnutí. Věcí zemského výboru není představoval stavy, nýbrž sloužiti, čili, jak praví doslovně reskript z 9. června roku 1704: »dass dieser ausschuss nicht in repraesentiren der stände..., sondern in dienen bestehet, wie Wir bereits unlángst gnädigst erwöhnet«. Mimo to stavové upozornění, že výbor má pouze vykonávati usnesení sněmovní, nikoli snad taková usnesení za sněm teprve činiti. Konečně se jim vytýká nákladnost nového jejich zařízení.
Ostřejší jest dvorský dekret z 30. dubna r. 1705. Ten vytýká zemskému výboru nepořádek a upozorňuje jej, že musí sloužiti nejen zemi, nýbrž i panovníkovi. Proto má zemský výbor ve věcech, jež se dotýkají zájmů dvora, vcházeti ve styk se zemským úřadem zeměpanským, t. j. královským tribunálem, a to ve styk nejen písemný, nýbrž i ústní a osobní na společných schůzích za tím účelem vyžádaných. Proč se zemský výbor takovým společným poradám vyhýbal, jest jasno: obval se asi převahy zeměpanských úřadů při takovém společném zasedání.
Neuplynulo ani mnohem více než rok od této výtky a ode dvora zakročeno poznovu. Pověděno zemskému výboru zkrátka, že byl zřízen k tomu cíli, aby bylo usnadněno vyřizování zemských záležitostí a nikoli znesnadněno (»welchen wir zu facilitirung der landesanliegenheiten, nicht aber zu difficultirung derselben irn lande einzurichten erlaubet«). A pohroženo mu dokonce zrušením, kdyby se závady v úřadování opakovaly. Šlo totiž o věc pro dvůr zvlášť důležitou, t. j. o výživu a ubytování vojska.
Výbor zemský tato léta nespokojenosti s ním přece jen přečkal. A nejen to, dočkal se i dalšího upevnění a vybudování. Zajímavo a příznačno jest, že zásluhu o toto další vybudování organisace zemského výboru měl především dvůr. Zdá se, že se tím vyvrací názor z předchozího plynoucí. To jest však jen zdánlivé. Zasahování ústředních úřadů zeměpanských bylo velmi časté a šlo velmi hluboko do této záležitosti více stavovské, než zeměpanské. Ale právě toto časté zasahování udržovalo — 254 —
dvorské úřady v jakémsi zdání, že jde i zde o úřad, který slouží zájmům královským a podléhá též proto péči a normování nejvyššíeh úřadů zemčpanských. Pokud jde o správu berní a hospodářských záležitostí vojenských, sloužil zemský výbor ovšem zájmům dvora, byl však ve skutečnosti mnohem méně orgánem zeměpána a mnohem méně podléhal vlivu zeměpanských úřadů než si u dvora myslili. Pokud tudíž přicházely ode dvora předpisy, jež měly zavěsti lepší chod a pořádek věcí u zemského výboru, a tím jej vlastně posilovaly, netanul tu ovšem dvorským úřadům na mysli zemský výbor jako představitel a výkonný orgán stavů, nýbrž jako spoluobstaravatel věcí berních a vojenských, tedy věcí, na jejichž výnosu a dobrém chodu měl v první řadě zájem zeměpán.
Prvním takovým předpisem byl dvorský dekret z 25. srpna r. 1713, kterýmž bylo zabezpečeno právo nejvyšších úředníků zemských zasedati v zemském výboru, i když nebyli jeho členy. Mocí svého úřadu měli tam zasedati — vi officii. Těm pak, kteří byli v Brně přítomni, musila býti každá schůze výboru oznámena zvláště. K nejvyšším zemským úředníkům náleželi na Moravě vedle zemského hejtmana, jenž byl vždy ředitelem zemského výboru, tou dobou nejvyšší komorník, nejvyšší sudí zemský, zemský podkomoří a nejvyšší zemský písař. Také předsedati mohl výboru v nepřítomnosti zemského hejtmana pouze nejvyšší zemský úředník, a to nositel úřadu vyhraženého stavu panskému. Kdykoli pak šlo o závažnější hospodářskou záležitost zemskou, tu musili býti vždy přizváni do výboru dva nejvyšší zemští úředníci. Připomeneme zde hned, že od r. 1778 dostalo se těmto nejvyšším zemským úředníkům za jejich účast v poradách zemského výboru náhrady ročních 600 a 400 zl.
Jiným opatřením dvora bylo v této době nařízení ze 6. března roku 1715, jímž se ukládá, aby volby nových členů výboru byly předsevzaty jen tehdy, když je přítomen větší počet sněmovníků. Lhostejnost a netečnost stavů k vlastním jejich záležitostem nejlépe pranýřuje to místo reskriptu, kde se vytýká, že volby se v poslední době dály za tak slabé účasti, že ve schůzi, v níž se měly předsevzíti, měli odstupující členové většinu.
Konečně ještě jiným způsobem zasáhl panovník v zájmu bezvadného chodu záležitostí u zemského výboru. Nařídili reskriptem ze 26. července 1717, že se nikdo jak z přísedících, tak z úřednictva zemského výboru nesmí bez povolení zemského hejtmana vzdalovati z Brna, nebo se vyhýbati schůzím. Řediteli výboru mimo to uloženo, aby sám přihlížel k tomu, aby se vyhotovení zemského výboru shodovala s tím, co bylo ve schůzích skutečně usneseno.
Snad si stavové byli vědomi zavinění, a proto se neozval ani hlas proti pronikání jejich samosprávy, když zeměpanská — 255 —
moc upravovala a napravovala to, co nesporně bylo jejich věcí a spadalo do pravomoci stavovské.
Ke značné reformě v organisaci zemského výboru došlo v roce 1739. Ač změny a opravy tu provedené se nestaly bez slyšení stavů, přece zůstává skutečností významnou a neodčinitelnou, že to byl opět panovník, od něhož vyšel popud. V prosinci roku 1738 zaslán byl moravským stavům ode dvora návrh nazvaný: reflexiones super systemate des landesausschusses im markgraftum Máhren«. Došlo stavů zároveň vyzvání, aby svolali poradu nejvyšších zemských úředníků, přísedících zemského soudu, členů zemského výboru a jiných osob, které se vyznají v zemských záležitostech; tato komise měla vypracovali dobré zdání o reflexích a předložití je stavům. Stavové pak měli své usnesení sděliti do Vídně ke konečnému rozhodnutí.
Původci nebo původcům těchto »reflexiones« tanulo na mysli jako vzor především zařízení zemského výboru (verordnetencollegium) v Dolních Rakousích a pak zemský výbor v království Českém, jak byl upraven v roce 1720. Zejména heslo »ad normám Austriae« jest kouzelné heslo, s kterým se jako se všelékem setkáváme zhusta nejen v reformních návrzích pro Moravu, nýbrž i pro Čechy.
A nyní si prohlédněme vlastní návrhy!
Především se doporučuje rozšíření tříleté funkční doby přísedících zemského výboru na 6 let. Za důvod se uvádí, že tříletá doba nestačí k tomu, aby si člen výboru zjednal potřebných znalostí a zkušeností; a jestliže se tak stane přece, musí ustoupiti přísedícímu novému, nezkušenému. Jest tedy v zájmu panovníka a jeho služby i v zájmu země, aby sexennium bylo bylo zavedeno.
Další návrhy týkají se jednacího řádu zemského výboru.
Doporučuje se, aby buď stavovský sekretář (landschaftssekretarius) nebo účetní sepisoval o schůzích výboru protokol, který by pak byl dle schůzí sestaven, koncem roku svázán v knihu a opatřen ukazovatelem. V každé schůzi má býti přečten zápis o minulé schůzi a mimo to i všechna vyhotovení o závažnějších věcech, aby mohlo býti posouzeno, shodují-li se s vlastním usnesením výboru.
Do schůzí výboru má býti zaveden pořádek a pravidelnost.
Jedině tak se odpomůže hromadění nevyřízených spisů, kterým dosud zemský výbor trpěl. Navrhují se dvě pravidelné schůze týdně a mimořádná nad to, kdykoli se ukáže potřeba. Schůze pak se mají konati v zemském domě. (Dosud se konaly totiž v bytě toho, kdo předsedal.) Také na kollegiální projednáváni záležitostí klade se důraz. —
Mimo tyto návrhy zabývají se reflexe dále působností zemského výboru, zemskou účtárnou a pokladnou.
Komise, o jejímž složení jsme se zmínili, a stavové sami celkem souhlasili s návrhy z Vídně jim zaslanými. Jen dvě otázky narazily na jejich odpor. Stavové, kteří dříve několikráte žádali o povolení, aby přísedící jimi zvolení mohli i po vypršení tříletí zůstati v úřadě, vyslovili se nyní proti jeho prodlužování. Uvádějí, že více členů stavovského shromáždění zjedná si znalost věcí zemských, budou-li se každá tři léta přísedící výboru střídati; více se jich také stane účastno odměny pro členy výboru stanovené; vystoupivší mohou býti za rok, dva nebo tři znovu voleni a uplatní pak své zkušenosti, kdežto při 6tileté přestávce by více zapomněli; konečně naděje na častější dosažení úřadu přísedícího bude nabádati k větší horlivosti ku prospěchu vlasti. — Že stavové projevili zvláštní zájem o tuto otázku, jest pochopitelno, méně však jest pochopitelný odpor proti pravidelným schůzím týdenním a proti jejich konání v zemském domě. Komise stavovská doporučovala, aby schůze konány byly vždy nepřetržitě dopoledne i odpoledne, až se vyřídí nahromaděná látka, stavové na sněmu pak byli pro to, aby vždy teprve dle potřeby byla stanovena doba schůzí. Patrně šlo o to, aby byl snáze odklad možný, a aby přísedící nebyli pravidelností schůzí nuceni tráviti téměř všechen čas v Brně a odkládati vlastní své záležitosti.
Rozhodnutí panovníkovo dopadlo ve smyslu reflexí. Zavedeno šestiletí pro úřad přísedících, nařízeny pravidelné schůze v úterý a v pátek, a to alespoň jednou týdně v zemském domě, a mimo to vždy, nepředsedal-li nejvyšší zemský úředník. Mělo to patrně ten účel, aby si přísedící navykli užívati starších spisů, které ovšem měli po ruce jen v zemském domě. Ve shodě s tím bylo zemskému výboru uloženo, aby uvedl do lepšího pořádku svou spisovnu.
Dlužno připustiti, že by nebylo tak zhusta docházelo k zakročování zeměpanských úřadů a vnikání do stavovské samosprávy, kdyby byli stavové sami bděli nad tím, aby jejich úřady a jejich vlastní záležitosti byly ve stavu zaručujícím pravidelný a bezpečný chod prvních a rychlé opatřování druhých. Lhostejnost a nepořádky samy vnucovaly zbraň do rukou těch, kteří stavovské samosprávě nepřáli.
Rozhodnutí panovníkovo neomezilo se pouze na myšlenky uvedené v reflexích, nýbrž provedlo nad to ještě některá jiná opatření. Mimo jiné bylo ustanoveno, že přísedící, kteří po šestileté době vystoupili z výboru, mohou býti znovu voleni teprve po uplynutí tří let. Aby pak bylo zaručeno, že budou voleny pouze osoby, které mají jistou znalost zemských věcí, bylo nařízeno, že může býti volen do zemského výboru z kteréhokoli — 257 —
stavil pouze ten, kdo před tím po tři léta pilně navštěvoval sněmovní schůze. Za měřítko pilné návštěvy byla pokládána pak přítomnost při dvou třetinách všech schůzí a porad v každém ze tří let. Mělo tím býti naopak dosaženo také hojnější návštěvy sněmovních shromáždění. Volba měla býti provedena vždy hned po zahájení sněmu a za přítomnosti nejméně 24 snčmovníků.
Věc jest opravdu nadmíru zajímavá a smutně zajímavá! Panovníci sledující své absolutistické a centralistické cíle, musí stavy, o jejichž samosprávu a její odstranění při tom právě jde, ještě sami doháněti k tomu, aby si více vážili vlastních svých zařízení a posledních útočišť a zbytků své bývalé moci. Naskytne se zajisté otázka, proč panovníci tak činili, proč se snažili zadržeti stavovskou ústavu válem klesající již po srázu? Proč se rázem nezbavili činitele, který ač sláb a v nezadržitelném úpadku, přece jen býval překážkou, když dvůr chtěl dosíci určitého svého záměru, uskutečniti určitý svůj zájem? Něco nutno přičísti na účet setrvačnosti všech starých institucí, které třebas by živořily již jen chabě, přece jen by způsobily mezeru, zmatek, odpor, kdyby rázem byly odstraněny, právě proto, že jsou příliš vžity. A mimo to nepřišel ještě vhodný čas, aby se tak mohlo státi téměř nepozorovatelně, po stupních a bez obavy odporu snad více obávaného než skutečně hrozícího. Nad to nesmíme zapomenouti, že nebyl ještě vybudován přímý vztah dvorských úřadů a zeměpanské správy, nebo můžeme říci přímo, že nebyl dosud vybudován bezprostřední vztah státu ke všem těm, kteří žili v poddanství vrchností, tedy vlastně k většině obyvatel státu. Ještě byli stavové příliš prostředníky mezi státem a lidem, než aby bylo možno jejich spolupůsobení ve veřejné správě a vůbec při výkonu státní moci postrádati.
Nesmí nás proto překvapiti, shledáme-li se i po roce 1748 rovněž ještě s nařízeními a opatřeními panovníkovými, která vlastně sloužila k ozdravění stavovských zařízení. A přece znamená rok 1748 rozhodný postup zeměpanské moci na úkor stavovské složky státu. Z nařízení a opatření, o nichž jsem se právě zmínil, můžeme uvésti dvorský dekret z 1. května r. 1767. Tímto dekretem vystupuje panovnice pro věc, jež má nádech téměř moderní: pro ochranu svobodné volby. Vidíme tu opět slabinu stavovské samosprávy. Přes to, že stavové musili věděti, jak dvorské úřady sledují každý krok a projev stavovského zřízení a každé nesprávnosti využívají jako zbraně proti dalšímu trvání jeho, přece jen přímo lehkovážně si počínali se svými největšími vymoženostmi. Tak tomu bylo také s volbami do zemského výboru. Ve shonu po úřadě přísedícího zemského výboru prozrazovali někteří stavové příliš nápadně, že jim jde hlavně o hmotné výhody s tím spojené, a to více — 258 —
než o blaho země. Stalo prý se téměř obyčejem, že stavové již rok před volbami sbírali pro sebe hlasy, slibujíce za to odměny nebo to, že svého volitele příště opět sami budou voliti. Právem ovšem vytýká panovnice, že jest to proti »duchu a podstatě svobodné volby« (wider die nátur und wesenheit eines řreien wahlrechts). A důstojně zní také slova, jimiž královna zdůrazňuje své přání po čistotě voleb těchto (reinigkeit bei diesen freien diaetalwahlen) a ustanovuje pro budoucnost, že bude z volby vyloučen každý, kdo by se ústně nebo písemně ucházel o to, aby byl zvolen přísedícím zemského výboru.
A ještě jiný podobný případ můžeme uvésti. Nejde při něm sice o jednání nesprávné, za to však o lehkovážné zanedbávání nejcennějších stavovských privilegií — dle našich pojmů nejcennějších ústavních práv. Jak jsme již slyšeli, byl volitelným do zemského výboru pouze ten, kdo po tři léta pilně navštěvoval schůze sněmovní. Roku 1767 nebylo možno nalézti za stav rytířský nikoho, kdo by podmínce této vyhovoval. I když připustíme nákladnost účastenství při dlouhém sněmování, zejména pro rytíře nepříliš zámožné, i když připustíme dále menší zájem příslušníků tohoto stavu, když celý stav měl na sněmu pouze jediný hlas, přece jen nemůžeme v této věci stav rytířský zbaviti výtky nevážnosti k vlastním právům. Té se mu také dostalo od královny v plné míře. Dvorský dekret z 18. září roku 1767 rozhořčeně hrozí rytířům, že budou zrušeny jejich výsady, a místa dosud vyhražená rytířům, že budou obsazena bez ohledu na stavovskou příslušnost jen podle způsobilosti uchazečů, — neukáží-li příslušníci rytířského stavu větší horlivost ve vykonávání stavovských práv.
A nyní si představme, že proti tomuto tělesu tak málo sebevědomému, liknavému nejen v hájení, ale již ve vykonávání vlastních práv, ba i těch nejzákladnějších, nejzásadnějších práv svých, že proti tomuto stavovskému tělesu jaksi unavenému a vyžilému, stojí panovník plný síly a odvahy, jemuž hlavou víří touhy po jednotném zřízení státním, pronikajícím všechny nejrůznější země jeho říše a sbíhajícím se v jediném středisku a také v jediné myšlence, oblažovati poddané. Spleť různých ústav zemských stojí v cestě tomuto cíli, zvláštní výsady a samospráva stavů brání tomu, aby státní úřady osvícenskou myšlenku mohly zanésti až k těm posledním, ale nejčetnčjším poddaným státním, dosud poddaným vrchností a držitelů mocí na sněmích. — Jaký div, když v této ušlechtilé hlavě uzrálo rozhodnutí, aby bylo již nyní rázem odstraněno vše, co se přežilo a co jest státnímu životu a jeho úkolu oblažovati poddané jen brzdou a obtíží. Tím méně se můžeme tomu diviti, když nepřátelé stavovských zřízení využili této příhodné doby a zapírajíce —
vše to nesmírně cenné, všechny ty obrovské oběti hmotné a služby, jež po dlouhá desítiletí stavové i jejich instituce přinášeli říši, vynášeli právě jen nedostatky a vady tohoto zřízení.
Nebyli to však jen stavové českých zemí, proti nimž mělo býti takto zakročeno. Stejná opatření byla provedena všude, ve všech t. zv. německých zemích dědičných.
Panovník sám, císař a král Josef II., vyslovil zásady, dle nichž má býti provedena, abychom tak řekli, reforma veřejné správy. Šlo tu v první řadě o odstranění dualismu správy zeměpanské a samosprávy stavovské. Jaká jest tu shoda s dnešními poměry!
Aby byl odstraněn tento — dle názorů dvora škodlivý — dualismus, podvojnost správy zeměpanské a samosprávy, nařídil panovník dvorským dekretem z 15. března roku 1783, aby veškery záležitosti (hlavně berní a vojenské), které dosud vyřizovalo částečně gubernium, částečně pak zemský výbor, byly přeneseny výhradně na gubernium. Zároveň ustanoveno, aby byli dva stavovští výboři přiděleni guberniu, kde by přednášeli záležitosti dosud stavy vyřizované. Zajímavé jest odůvodnění: viertens gehe die hochste hauptabsicht dahin, das sogenannte landstándische wesen mit dem landesfiirstlichen dergestalt zu vereinbaren, dass wie das beiderseitige interesse nur eines sein könnte, so müssten auch die dahin einschlagenden geschäfte mitsammen von einer Stelle geleitet werden.
Stavové vyslali ke guberniu sv. p. Rodena a Friedentala a nic nenamítali proti přenesení části stavovských záležitostí na tento zerněpanský úřad. Zemský výbor patrně trval dál a vyřizoval ty věci, jež stavům zůstaly. V následujícím roce 1784 přišel však 19. července rozkaz nový. Panovník prováděje nové zařízení zemí, rozhodl, aby jako se stalo v zemích ostatních, byl zemský výbor i na Moravě zrušen. Veškery věci jím vyřizované, pokud nepříslušely přímo stavovskému shromáždění, mají nadále přednášeti oba stavovští representanti pří guberniu. Věci pak ryze stavovské mohly býti zemským hejtmanem předloženy širší stavovské schůzi nebo poradě (einer verniehrten stánd. versammlung).
Ani zrušení zemského výboru nevzburcovalo stavy z jejich spánku. Zemský výbor dal sebrati hlasy, svých členů o tomto nejvyšším rozhodnutí pouze per rollam. Přísedící se zrušení zemského výboru podrobují jako hotové věci. Jejich vota vyznívají asi v tento smysl: »mithin bin ich auch weit entíernt diese hochste schlussfassung in ihrer wesentheit auch nur im mindesten zu bestreiten«, nebo »wann die anderen lánder ohne einen eigenen landesausschuss bestehen konnen, so — 260
hat es wohl seine richtigkeit, dass auch dieses markgraítum Mähren ohne einen landesausschuss ebeníalls bestehen konne.« — Jistě dosti pohodlné stanovisko.
Také stavové na sněmu ničeho nepodnikli, aby se alespoň pokusili o změnu nejvyššího rozhodnutí. Zpravodaj sice poznamenává, že by mohly býti činěny závažné námitky proti zrušení tak vžitého zařízení, avšak při dnešním stavu by byly marné a není ani radnona nich se usnésti. Důvody jsou pro to čtverý: 1. jest to pevné nejvyšší rozhodnutí, 2. stalo se to stejně ve všech německých zemích dědičných, 3. nebylo od stavů vůbec žádáno žádné vyjádření o tom, a konečně 4. již sami přísedící zemského výboru se usnesli, že se nedá nic podniknouti. — Ve smyslu tohoto referátu dopadlo také usnesení celého stavovského shromáždění.
A tak zemský výbor, představitel, zástupce a výkonný orgán stavů, zahynul téměř bez hlesu.
Teprve když se stavům uherským podařilo zvítčziti nad umírajícím panovníkem a když s nastoupením Leopolda II. vzešly naděje většího uvolnění zvláštních sil spoutaných právě jednotným pevným byrokratickým zřízením, pozvedli po příkladu jiných zemí i moravští stavové své hlavy.
Dosáhnuvše svolení králova, předložili stavové ke dvoru své stížnosti, přání a prosby, čili jak se obyčejně říká, svá desideria. První část těchto desiderií týkala se právě stavovské ústavy. A článek 11. této části žádá obnovení zemského výboru. Vykládá se, že zrušení jeho velmi se dotklo stavů a poškodilo zájmy jejich a zájmy zeměpánovy.
Panovník prosbě této vyhověl a povolil stavům moravským ještě dříve než došlo k vyřízení jejich desiderií, aby mohl býti povolán k činnosti opět jejich zemský výbor. Stalo se to dvorským dekretem ze 14. března roku 179Í. Stavům mělo se tím dostati důkazu nejvyšší přízně a měli tak býti zavázáni k stálé vděčnosti. Obnovení výboru mělo však býti pouze provisorní a za základ měl býti vzat stav z roku 1764. Později byl omyl tento opraven, neboť rok 1764 nebyl nijak rozhodným pro organisaci stavovských úřadů. Zemský výbor měl se říditi svou poslední instrukcí z roku 1739.
Také král. rozhodnutí o stavovských desideriích, jež bylo vydáno 29. dubna roku 1791, obsahuje ustanovení, že má býti zemský výbor obnoven a to tak, jaký byl v době svého zrušení. S týmiž úředníky a s týmiž platy. Důsledně tomu bylo také nařízeno, aby stavovská účtárna byla opětně oddělena od účtárny komorní, a podobně aby byla i stavovská pokladna zbavena všech prací a peněz, jež nejsou stavovskými. — 261
Znovu bylo nyní také zdůrazněno v rozhodnutí královském, že jen s povolením zeměpánovým může býti volen do zemského výboru, kdo se nemůže vykázati tříletou pilnou návštěvou schůzí sněmovních.
Obnovený zemský výbor ujal se svých prací dne 2. července roku 1791, což bylo oběžníkem zemského gubernia vyhlášeno s vyzváním, aby každý, kdo má nějakou záležitost stavovskou, obrátil se přímo k zemskému výboru.
A od této doby trval zemský výbor v nezměněné formě až do časů konstitučních. Když stavové moravští provedli sami přechod od zastaralé ústavy stavovské k ústavě moderní a uvedli do svého sněmu vedle četnějších zástupců stavu městského i vyslance obyvatelstva venkovského v počtu 110, došlo také ke změně v organisaci zemského výboru. Nový sněm zvolil 5. září roku 1848 nový výbor zemský, sestávající pouze ze 6 členů s platem 100 zl. měsíčně a dietami v době zasedání sněmovního. Vláda však tento zemský výbor nepotvrdila, nýbrž dovolila pouze, aby tři z nově zvolených nahradili vystouplé členy výboru stavovského. A tak se stalo, že s nepatrnými osobními změnami úřadoval stavovský výbor zemský až do té doby, kdy se zemské správy ujal zemský výbor, zvolený dle ústavy ze 26. února roku 1861.
Pokusil jsem se nastíniti hlavní body vnějšího vývoje stavovského výboru na Moravě, jak jej lze zjistiti z trosek archivních pramenů. Výbor ten byl ve státním zřízení své doby jakousi formou samosprávy a to samosprávy zemské. Pronésti úsudek o vnitřní hodnotě tohoto druhu zemské samosprávy bude možno teprve, až bude prozkoumána veškera působnost její.2) Dnes možno říci pouze tolik, že zemský výbor jako orgán stavovský hájil především zájmy stavů, t. j. privilegovaných skupin nebo tříd obyvatel země. Zda při tom posloužil i zájmům veškerenstva a všeobecnému pokroku, o tom bude možno pronésti bezpečný soud také teprve po podrobném poznání činnosti výboru za celou dobu jeho trvání. A vyzní-li pak úsudek pro tento zemský výbor nepříznivě, snad proto jen, že členové jeho jednostranně hájili jen zájmy tříd privilegovaných, i pak zůstane nám cennou a milou na něm alespoň myšlenka, kterou ztělesňoval, t. j. myšlenka samosprávy národa.

Pracováno na základě archiválií brněnských a vídeňských. Pouze části těchto archiválií použil D’Elvert, Der Landesausschuss in Mähren (Mitteilungen der kais. kon. mährisch-schles. Gesellschaft zur Beforderung des Ackerbaues, der Naturund Landeskunde in Brünn r. 1862). Události od r. 1790 vyličuje podrobněji D’Elvert, Die Desiderien der mährischen Stände vom Jahre 1790 und ihre Folgen (Brno r. 1884). Viz také článek přednášejícího ve Sborníku věd právních a státních, roč. XVI. seš. 2.-3.: Zemský výbor stavovský na Moravě. O tomtéž předmětu bylo přednášeno poněkud stručněji také v Právnické jednotě v Praze v lednu t. r.*
Kteréhož úkolu se hodlá přednášející také ujati.*

Citace:

Předkonstituční zemský výbor na Moravě. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 6, s. 267-279.