Národnostní autonomie, jak se jí dosud rozumělo, a návrhy Sudetoněmecké strany.

V dřívějších kapitolách jsme si řekli, jaké se vyskytly návrhy nebo náběhy k uskutečnění národnostní autonomie jednak v bývalé monarchii, jednak v československém národnostním právu a politice. Ale také v jiných zemích po válce byla proponována nebo uskutečněna národnostní autonomie. Nebudeme zde o této věci jednati více nežli jest zapotřebí k tomu, abychom mohli porovnati tyto dřívější vzory s dnešními návrhy strany sudetoněmecké, a říci si, v čem a jaký jest mezi obojími rozdíl.1
A tak tedy k doplnění toho, co bylo napsáno v kapitole III., IV. a V., stůjtež zde ještě tyto hruborysé obrazy národnostní autonomie ve státech baltických. Především v Estonsku. Zde trvá od r. 1925 zákon, provedený třemi nařízeními a novelisovaný v roce 1931 a v r. 1934, podle něhož menšiny — t. j. na příklad národnost německá a ruská v zemi, a národnostní skupiny další, pokud úhrnný počet jejich příslušníků činí aspoň 3000 duší — mohou si zříditi národnostní rejstříky, a příslušníci této menšiny, kteří překročili 18. rok svého věku, mohou se do nich dát zapsat. Přiznání národnosti je svobodné. Děti pod 18 let následují rodiče; jsou-li však rodičové různé národnosti, platí o jejich národnosti dohoda, a není-li dohody, následují všecky děti otce. (Novelou z r. 1934 byla tato liberální pravidla poněkud omezena ve prospěch národnosti estonské, t. j., bylo stanoveno, že nemůže z této národnosti vystoupiti, kdo ji již jedenkráte přiznal; a pro smíšená manželství, při nichž matka je národnosti estonské, připadají děti pod 18. rokem k této národnosti automaticky, když otec zemřel nebo se rozvedl. Kdo pochází z obce venkovské — s výjimkou těch obcí, kde menšina tvoří místní majoritu, pokládá se vždy za Estonce, nedokáže-li opak. Všemi těmito ustanoveními novely z r. 1934 menšinový ráz kulturní autonomie estonské byl jen podtržen.)
Národnostní katastry se vedou dvojí: katastr všeobecný a místní. Každý katastr se rozpadá ve dva oddíly: v oddíl osob nad 18 let, samostatně se zapsavších a v oddíl příslušníků rodinných (pod 18 let).
Jak už řečeno, autonomní zřízení není obligatorní; jeho konstruování je naopak velmi ztíženo. Také při vzniku kulturní samosprávy v Estonsku musí míti parlamentní zástupci (ale také zástupci kulturních spolků) té které menšiny určitou iniciativu. Ta se však vyčerpává jen tím, že jim přísluší legitimace k podání žádosti o samosprávné zřízení. Jejich žádost má za následek, že se z úřední moci přistoupí k vyhotovení katastrů; protože příslušnost do katastrů není povinná, a protože kdo do nich byl zapsán z úřední moci, může žádat za své vyškrtnutí, je možno, že celá řada národnostních příslušníků menšiny, pro niž se katastr zřizuje, zapsána nebude. Je-li jich zapsáno méně než polovina (z celkového počtu plnoletých příslušníků menšiny, zjištěných při posledním sčítání lidu), žádost o zřízení kulturní autonomie se zamítne a nemůže býti do 3 let znovu podána. Rovněž se samospráva neaktivuje, jestliže sice zapsaných do katastrů byl počet dostatečný, ale při vypsaných volbách do kulturní rady — která má zde funkci asi tutéž jako představenstvo národního svazu podle návrhu SdP. — se zúčastní méně než polovina zapsaných. Ale i když už se volby vykonaly a orgány samosprávy (kulturní rada) byly ustaveny, musí se tyto orgány ještě znovu usnésti kvalifikovanou dvoutřetinovou většinou, že chtějí realisaci samosprávy. Nestane-li se tak, kulturní rady budou rozpuštěny. Kulturní rady se volí veškerenstvem zapsaných příslušníků podle zásad representativních; příslušníci mají tedy přímý a aktivní vztah k orgánům kulturní samosprávy, nejsou jen pasivními objekty. Další karakteristické rysy estonské samosprávy jsou, že vláda má na celou její činnost dozorčí pravomoc, stejně jako na jiné všeobecné samosprávné orgány, zvláště teritoriální; kterážto pravomoc vrcholí v právu kulturní radu rozpouštěti (což se prakticky také již stalo německé kulturní radě pro její velkoněmeckou orientaci v r. 1933). Posléze je důležito poznamenati ještě, že věcná příslušnost orgánů estonské kompetence vztahuje se na veřejné a soukromé učebné ústavy dotyčné menšiny a na péči o ostatní její kulturní úlohy; širší kompetence na věci sociálně humánní byla jim přiznána jen zásadně, pod podmínkou vydání dalšího, prováděcího zákona, který však už nevyšel.
Jinde nežli v Estonsku po válce k uskutečnění národnostní samosprávy nedošlo. V Lotyšsku se zákonem o školství menšin z prosince 1919 zřídilo jakési sekcionování školské správy až do nejvyšší instance podle národnosti, ne však autonomie. V r. 1924 byl podán se strany německé menšiny v Lotyšsku návrh na zřízení školské autonomie, svěřené samosprávným orgánům, voleným příslušníky té které národnosti (podle obecných voličských seznamů), které však mají zaznamenávati též národnost voličů. Jestliže nyní vezmeme v úvahu všecky tyto dřívější pokusy anebo náběhy k národnostní autonomii, jak je o nich referováno v předcházejících odstavcích této kapitoly a v kapitole III.—V., podává se nám výsledek jejich srovnání s dnešními návrhy sudetoněmecké strany takto:
Osnovy zákonů o zřízení národnostních svazů a o národnostních katastrech navazují sice na řadu proponovaných, po př. jinde uskutečněných vzorů; ale právě způsob, jímž se od všech těchto vzorů liší, karakterisuje ducha jejich navrhovatelů. Vzory byly zde zejména návrhy na rozšíření národnostní autonomie v býv. Předlitavsku, osnované v programových pracích ideologů vídeňské sociální demokracie před válkou (Rennerem a Bauerem) a prof. Bernatzikem. Vzorem bylo do značné míry zákonodárství estonské, jež bývalo v dřívějších dobách i hnutím evropských menšin a jeho hlavní složkou, svazem německých menšin v Evropě, považováno za dalekosáhlé praktické vyřešení otázky národnostní autonomie. Vzorem byl jistě i návrh, jejž v r. 1925 podala německá soc. demokratická strana v poslanecké sněmovně našeho Národního shromáždění.
Od těchto vzorů vyznačují se nynější osnovy SdP. tímto:
a) všechny uvedené praecedenty spočívaly na zásadě svobodného přiznávání národnostní příslušnosti a na její změnitelnosti svobodným rozhodnutím;
b) všechny uvedené vzory mají demokratickou konstrukci národnostních svazů, volení jich funkcionářů a odpovědnost prakticky vykonatelnou vším množstvím národnostních příslušníků;
c) kromě předválečných teoretických programů rakouských všechny řečené praecedenty budují národnostní autonomii jako samosprávu pro věci kulturní, hlavně školské, a nanejvýš ještě sociálně humanitní (tak v Estonsku, ale jak jsme viděli i zde v tomto posledním směru autonomie nebyla nikdy provedena). Leč i předválečné návrhy rakouské sociální demokracie — ačkoliv se jich lze pro praxi v našich poměrech stěží dovolávati, protože zůstaly i v býv. monarchii jen teorií, a protože předlitavské národnostní poměry se lišily, jak jsme ukázali na začátku této knihy, diametrálně od našich poměrů dnešních — omezovaly příslušnost personální autonomie národnostní pro věci školské a „ostatní specificky národní agendy“, t. j. věci kulturní správy. Ostatní věci měly být spravovány všeobecnou administrativou, jejíž teritoriální obvody ovšem měly býti roz- hraničeny s ohledem na jazykovou hranici. A tak ani zde tedy vlastní národnostní svazy neměly mít působnost zdaleka tak širokou, jako by měly míti národnostní svazy navrhované dnes stranou sudetoněmeckou.
d) Poválečné praktické pokusy o personální národnostní autonomii byly koncipovány jako instituce pro národnostní menšiny, jako zařízení národnostní ochrany menšinové; ne tedy jako provedení zásady kolektivní národnostní rovnoprávnosti, platící i pro národ většinový;
e) Tyto praecedenty vždycky respektují dalekosáhlé dozorčí právo státní moci nad autonomními orgány, kdežto návrh sudetoněmecké strany se o této pravomoci státu vůbec nezmiňuje. A právě tento dozor jest podstatným znakem samosprávy; bez něho samosprávná organisace stává se státem ve státě, nejde tu už tedy vůbec o samosprávu, nýbrž o prvek organisačně svébytný.
f) Všecky dřívější příklady vycházely z pojetí, že národnostní motiv jest jen jedním z mnoha ženoucích společenských motivů; autonomní organisace měla být jeho regulátorem, tak jako na př. takový či onaký režim státu ve věcech církevních chtěl být regulátorem nebo ventilem náboženských potřeb obyvatelstva; hospodářské zájmové komory tu byly pro jejich snahy ekonomické, po př. stavovské atd. Avšak návrhy SdP. přijímají moment nacionalismu jako nade vše vedoucí a vše objímající leitmotiv všeho společenského dění a hnutí.
Ze všech těchto důvodů, které jsme zde shrnuli, jest patrno, že vztah mezi tím či oním praecedentem a dnešními návrhy SdP. jest jen povrchní, týká se jen jednotlivostí, zpravidla ryze formálních. Skutečný obsah a duch těchto návrhů jest zcela jiný, nemá s tradicí těchto dřívějších případů nic společného. Nemohu se jich pro sebe domáhati, jich úspěch či neúspěch není argumentem pro dnešní návrhy.

Podrobnější výklad dřívějších náběhů a pokusů o národnostní autonomii viz v knize Dr. Z. Pešky: Kulturní samospráva národních menšin, Praha 1933.

Citace:

Národnostní autonomie, jak se jí dosud rozumělo, a návrhy Sudetoněmecké strany. Národnostní autonomie v Československu?. Praha: Nakladatelství „Orbis“, 1938, s. 126-131.