§ 7.

O rozdílech mezi smlouvou námezdní a smlouvou společenskou.1

Jak svrchu bylo definováno (v § 1) značí smlouva pracovní uplatnění sil v cizí sféře hospodářské, k cizím účelům.2 V tom obsaženo jest již zároveň označení rozhodného bodu, který území záplatné smlouvy pracovní a smlouvy společenské dělí. Bylť již Ihering ve svém spise »Zweck im Recht« I. str. 212 naznačil, že ten, komu vlastní síly nestačí k dosažení jistého účelu, dvojí cestou bráti se může: buď použije směny (tu již Ihering vychází od nedostatečnosti altruismu jako hybného elementu k ukojení lidských potřeb) a sice směny v nejširším smyslu (t. j. záměny jakéhokoli prostředku úkojného za úkojný prostředek jiný; v našem případě specielně jde o poskytnutí jmenovitě hmotného plnění za podřízení síly pracovní), anebo associace, čímž rozuměti dlužno takové utváření se poměrů, že účel, který byl prve účelem osoby jediné, stane se společným účelem více osob, které všechny k témuž účelu tíhnou, a svými prostředky o dosažení jeho se snaží. Právnickými důsledky těchto dvou různých principů, směny a associace, označil Ihering při směně: Osoba, která osobou jinou pro účely této poslední získána byla, nemá naprosto vlivu na vedení záležitostí, a omezena jest na záplatu jednou a pro vždy stipulovanou; při associaci: všem osobám, které jistého účelu se domáhají, přísluší vedení záležitostí společně, a všechny zúčastněny jsou na resultujícím zisku i na ztrátě. Tím bylo by dáno ovšem jasné a přesné rozlišení smluv námezdní a společenské; než obtíže působí skutečnost, že vyskytují se životní poměry, ve kterých tyto podvojné a dle Iheringa od sebe nerozlučné znaky, společně nejsou přítomny, nýbrž naopak, ve kterých vyskytuje se znak jeden, jejž Ihering pokládá za konsequenci associace — podíl na zisku, a druhý znak, jejž týž pokládá za náležitost směny — naprostý nedostatek vlivu na vedení záležitostí při některých podílnících. Hlavní případ, jaksi representant všech sem náležejících případů, je t. z v. commis interesse, zřízenec to, jehož postavení od prvních počátků zpracování práva obchodního pozorování bylo podrobeno. Jak dlužno poměry ty posuzovati?
Jedni považují smluvní poměry ty za smlouvu námezdní, jiní za smlouvu společenskou, třetí za jistý z obou předchozích smíšený typus smluvní, eventuelně za innominátní kontrakt, podrobený normám obou typů předešlých: 3 Bude úkolem následujících řádek kriticky názory ty přehlédnouti a nejpřiměřenější výsledek odtud se podávající zjistiti. Pokud jde o mínění naposled uvedené, dlužno je předem zavrhnouti. Nelze si představiti typus smluvní, o kterém by mohlo se říci, že je míšencem ze dvou typů jiných (k tomu sr. poznámku 10, § 5). Je ovšem možno a na to bylo i svrchu při rozlišování smlouvy trhové poukázáno, že jistých norem, které v hlavě jedné jakožto součást úpravy jednoho typu smluvního se nalézají, může býti per analogiam použito na smlouvu, jinému typu smluvnímu podléhající, jestliže v příslušném oddílu potřebných ustanovení není. Než tu jde jen o vyplňování mezer v zákoně se nalézajících, tu na smlouvu určitého druhu, typu, analogicky se používá předpisů jinde obsažených, a není tu snad smlouva, kterou nelze nazvati ani námezdní, ani společenskou, nýbrž jakýmsi útvarem z obou smíseným. Že je patrný rozdíl mezi oběma hledisky, je na snadě. Vždyť mohou se v obou hlavách zákona, které dva typy smluvní, jejichž míšencem smlouva nějaká býti má, upravují, vyskytovati normy, téže otázky se dotýkající, ale právě opačně rozhodující (arg. §§ 1155, 1205). Kterého předpisu dlužno použiti, je-li tu smlouva, oběma typům náležející? Držíme-li se mínění, že jen normy jedné kategorie smluvní mohou býti rozhodnými, je odpověď snadná.
Vzhledem k právě řečenému zbývá toliko možnost rozhodnouti se v našich případech sporných buď pro smlouvu námezdní anebo pro smlouvu společenskou. K cíli dojíti lze jednak pomocí úvahy principielní, jednak i cestou induktivní.
Ulpian ve známých fr. 13 pr. D. 19, 5, fr. 52 § 3, fr. 44 D. 17, 2 prohlásil, že smlouvu, kdy jeden odevzdá druhému věc ku prodeji s tím, aby tento jemu určitou summu z trhové ceny vydal, to pak, oč více utrží, sobě ponechal, jen tehdy za smlouvu společenskou považovati lze, je-li tu animus contrahendae societatis, jinak že je tu t. zv. contractus aestimatorius, nyní vůbec smlouvou vetešnickou zvaný. Nás toto konkrétní rozlišení smlouvy vetešnické a společenské neinteressuje, než významným jest to, že za pojmový znak smlouvy společenské t. zv. animus contrahendae societatis byl prohlášen. Skutečně také při snaze, rozlišiti sporné území smlouvy námezdní kladen důraz na tento animus,4 a poněvadž tu jde o qualitu vůle, kterou zevně přímo postřehnouti nelze, vyvozován animus c. s. z indicií, jmenovitě ze stejného sociálního postavení stran kontrahujících.5 Důkaz ten prakticky v hlavních případech dovede k výsledkům správným, ale jádro otázky tímto formulováním rozhodně postiženo není. — Svrchu bylo poukázáno na podstatu associace, v tom směru Iheringem správně vystiženou, že totiž společníci, socii, domáhají se účelu společného, účelu, jenž jim všem je vlastním.6 Je nepochybno, že jen tehdy můžeme mluviti o účelu společném, o účelu všem společníkům vlastním, jestliže posice všech společníků oproti účelu tomu je totožná. Jestliže více osob o dosažení jistého účelu společně usiluje, a sice i prostředky různými, na př. poskytuje-li jedna nebo více z nich prostředky hmotné, a jiná propůjčuje jen svoje síly pracovní, lze jen tehdy říci, že posice všech oproti účelu, kterého dosáhnouti hodlají, je totožná, má-li hlas jedné každé váhu při rozhodování otázek zdа-li, a po většině i oněch, jakým způsobem7 účelu dosaženo býti má, t. j. je-li každá z nich nejen povinna, nýbrž i oprávněna splnění účelu se domáhati.8 Jen tehdy tedy, lze-li dle běžné terminologie národohospodářské nazvati ty, kdo účelu nějakého na společný zisk a ztrátu se domáhají, podnikately, specielně spolupodnikately, lze mluviti o smlouvě společenské. Kde však dle celého tenoru smlouvy nutno říci, že na libovůli jednoho neb některých z účastníků závisí, zdali účelu nějakého domáháno býti se má, aneb zda v snaze té ustati se má, v kterémžto posledním případě ovšem ostatní účastníci odškodněni býti musí, a kde dále vyloučen je vliv těchto ostatních účastníků na způsob a prostředky, jakými účelu dosaženo býti má a oni diktátu některého z účastníků, pokud jde o působení své podříditi se musí, je patrno, že není tu animus contrahendae societatis, nýbrž že je to poměr pána a podřízeného,9 poměr podnikatele a dělníka; tu nelze mluviti o tom, že by domáhali se účastníci účelu společného; jen ten, kterého lze nazvati podnikatelem, domáhá se účelu vlastního, ostatní spolupůsobí jen k účelu jeho, jsouce na dosažení téhož interessováni. 10 Z toho plyne, že ze samého pojmu associace podává se rozřešení, a že jen prvé Iheringem uvedené znaky, vliv při vedení záležitosti nějaké a nedostatek jeho se strany určitých osob, associaci a směnu charakterisují. Okolnost ta, zda někdo na dosažení jistého účelu podílem v zisku interessován jest, není rozhodná; takové účastenství pracovníků v podílu na zisku jest jen způsobem mezdním,11 t. j. podnikatel, aby lépe a zištněji účelu svého dosáhl, interessuje osoby ve svazku smlouvy námezdní oproti němu stojící, na jeho dosažení. Je-li tedy najisto postaveno, že naprostý nedostatek rozhodného, decisivního vota je znakem smlouvy námezdní, máme zajisté kriterium, které v konkrétních, k posouzení předložených, případech spolehlivě k cíli povede. Třebas ani okolnost ta výslovně mezi stranami ventilována nebyla, jistě bude mezi nimi nesporno, zdali si představují svůj vzájemný poměr jako poměr dělníka k podnikateli, či jako poměr dvou osob stejně oprávněných. Jest nepochybilo, že tu právě sociální postavení stran bude objektivním indiciem, takže nebude ani třeba na subjektivní názory jejich appelovati. Bude tudíž zajisté v každém konkrétním případě s dostatek materialu k řešení otázky, zdali smlouvu za společenskou či námezdní dlužno považovati. 12 Že jedině tyto právě vylíčené okolnosti jsou rozhodny, a že okolnost, zda někomu podíl na zisku z nějakého podniku přísluší, není momentem při určování podstaty smlouvy významným, lze ještě jiným způsobem prokázati. V otázce naší můžeme se totiž dovolati i svědka, jenž velice zřídka kdy způsobilý je svědectví vydávati o právní povaze smluv; můžemeť dovolati se názoru stran samých o tom, jakou povahu právnímu poměru, mezi sebou uzavřenému, obecně přikládají, a jak představují si konsequence, z poměru onoho plynoucí. Vždyť problém náš nemá za předmět nic jiného, než zjištění podstaty t. zv. partnership, t. j. principu mezdního, jenž jmenovitě v létech 60tých století předešlého nabyl takového významu a sice nejen v literatuře, ale se střídavým výsledkem i ve skutečném provádění, že bylo vzhledem k tomuto principu prohlášeno, že není již sociální otázky.13 Následkem rozruchu, jaký mezdní princip ten způsobil, sebrán veliký materiál statistický, uložený především ve spisu Boehmertově, Die Gewinnbeteiligung, materiál, jenž má nejen cenu národohospodářskou, pokud sděluje výsledky, s jakými zmíněný princip v praktickém upotřebení se potkal, nýbrž i právnický — konstruktivní, pokud obeznamuje nás s nazíráním stran samých na poměr smluvní, tak zvaným podílnictvím na zisku založený. Jmenovitě na str. 117, 121, 135, 149, 158, 191, 209, citovaného spisu lze najíti nepochybné doklady o tom, že podnikatelé a dělníci na prosto v tom se shodovali, že poměr mezi nimi uzavřený je smlouvou námezdní a hlavně, že dělníkům nepřísluší nikterak právo vměšovati se do řízení podniku. Přetřásána pak na místech uvedených velmi horlivě otázka, zdali se dělníci mohou informovati o prospívání podniku a především, přísluší-li jim právo nahlížeti do knih obchodních, eventuelně žádati složení účtů se strany podnikatele. Namnoze se k otázce té přisvědčuje, leckde i záporně k ní se odpovídá s poukazem, že tato práva náležejí vlastně spolupodnikateli a nikoli dělníku. Pokusíme-li se o řešení otázky té, vyjde nám výsledek pro pojednání naše důležitý; rozhodnemeť tím spolu otázku onu, kterých norem práva společenského dlužno na partiární smlouvy pracovní analogicky použiti vzhledem k předpisu § 1159 o. z. Odpověď zní, aniž by tu bylo lze pouštěti se do zevrubného rozboru jednotlivých práv pracovníka, jenž podílem v zisku v podniku nějakém je zúčastněn, což zvláštní části pojednávající o vzájemném poměru stran přináleží, takto: Smlouva tu uzavřená je smlouvou námezdní, a je tedy patrno, že ony otázky, pro jejichž řešení dostatečné normy v titulu, upravujícím smlouvu námezdní obsaženy jsou, podle těchto norem musí býti rozhodovány, a že nelze jim nikdy substituovati příbuzné předpisy z titulu o smlouvě společenské pojednávajícího (na př. otázka ukončení smlouvy). Podobně oněch předpisů, které předpokládají při tom, komu práva subjektivní poskytují, qualitu podnikatele, tedy jmenovitě oněch, které pořádají práva společníků na vedení záležitosti společné, nemůže býti analogicky použito, ježto jejich nutným korrelatem je existence spolupodnikatelů. Naproti tomu docházejí upotřebení ony normy, které dotýkají se zjištění zisku a jeho rozdělení. Nelze tvrditi, že právo nahlížeti v knihy, žádati bilanci a účty, nemůže příslušeti dělníku podřízenému a že by ono bylo osobováním si práv podnikatelských; naopak je patrno, že poskytuje-li smlouva dělníku nárok na podíl v zisku, musí jemu právo objektivně poskytnouti možnost a prostředky, aby se jemu podílu onoho skutečně dostalo. Jest tedy obsah práv, zaměstknanému po té stránce příslušejících, vyčerpán analogickým použitím norem práva společenského, které zabrání tomu, aby právo zainěstknaného na podíl v zisku nestalo se illusorním.14
Dlužno ovšem podotknouti, že v ryzosti, zde vylíčené, sotva as často partiární smlouva pracovní bude se vyskytovati. Namnoze bude poměr mezi stranami uspořádán tak, že zaměstknanému vedle pevně stipulované mzdy bude přislíbena tantiéma, t. j. podíl v čistém zisku. Že tomu tak jest, o tom možno se přesvědčiti jmenovitě v knize Boehmertově na citovaných místech i jinde.15 Patrno z toho, že případů, ve kterých řešení otázky naší bylo by zvláště obtížným, bude velmi pořídku.
Pokud jde pak o případy t. zv. provise,16 t. j. poskytuje-li se pracovníku procentuální plat z hrubého výnosu nějakého jednání (určitá procenta z uzavřených smluv pojišťovacích a p.), je patrno, že jedná se tu o zcela jiný princip mezdní. Jeť mzda ve formě provise poskytnutá, aspoň v jistých případech, určitým druhem mzdy kusové, a nikoli podílem v zisku. Je také charakteristickým, že judikatura naše ani v jediném případě, pokud nám známo jest, kdy slíbena byla procentuální záplata za zprostředkování prodeje nemovitostí, nikterak nebyla na rozpacích, že jde o smlouvu námezdní a nikoli o smlouvu společenskou.
Konečně jest ještě na něco poukázati: Zákonník obchodní upravil v 3. kn. v 1. titulu normami o t. zv. tiché společnosti poměr zcela analogický poměru našemu, totiž ten, když kdosi je kapitálem zúčastněn na podniku nějakém na zisk a ztrátu, avšak nemá žádného vlivu na vlastní vedení téhož.17 Avšak zdá se vyplývati z čl. 261, 262 obch. zák., že účel majitele obchodní živnosti stává se dle názorů zákona do té míry i účelem tichého společníka, že majitel obchodu jest netoliko oprávněn, nýbrž i povinen, domáhati se účelu toho, takže nezávisí jen na jeho vůli, aby vzdal se libovolně domáhání jeho, jak tomu je nepochybně při partiární smlouvě námezdní. Po té stránce lze tedy konstatovati rozdíl mezi partiární smlouvou kapitálovou a partiární smlouvou pracovní, které začasté jako pendanty oproti sobě byly stavěny.

Zákonník občanský ani zákonník obchodní o věci té nic neobsahují; Codex Theresianus III. díl, cap. XII. § II., č. 11 (nadpis § zněl: Von Miet-, Pacht-, Bestand-, oder Dingungskontrakten) rozhodoval se v případě tom, že někdo jest zúčastněn podílem na zisku, pro smlouvu společenskou. V osnově Hortenově rozděleny smlouvy nájemní od námezdních a ustanovení zmíněné ponecháno jen v titulu prvém, upravujícím III. díl, cap. XII., § 55; podobně v osnově Martiniho. — Ani německý zákonník občanský, ba ani obchodní o věci se nezmiňuje; v motivech k osnově sr. Mugdan, Materialien II. 256, výslovně prohlášeno, že zmínka pokládá se za zbytečnou; teprve osnova rakouského zákona (který nahraditi má I. kn 6 titul zákonníka obchodního, uveřejněn ve Wiener Zeitung z 8. června 1900) prohlásil v § 60b, že poměr s t. zv. commis intéressé je smlouvou námezdní.
Lujo Brentano, Das Arbeitsverhältnis str. 185, 187.
Pro smlouvu námezdní se prohlásili: Leonardus Lessius: De iustitia et iure lib. 2, cap. 25. Dub. II. n. 7; Ludovicus Molina: De iustitia et iure Tomus II. disp. 411 n. 3, avšak klade důraz na to, že prohlášeno býti musí, partem illam (podíl v zisku) esse in stipendium; Marquardus, Tractatus iuridico-politicus de iure mercatorum str. 300 n. 8; Günther, Principia iuris civilis novissimi § 997 III.: Societas operarum initur 2) ita quidem, ut operae praestentur a socio qua tali, non qua institore vel ex locatione societatis; ale ovšem v § 999 nota k) omezuje institora na stipulovanou pevnou mzdu; Goeschen, § 513 B. a patrně Keller, Pandekten, str. 85 (§ 338). Endemann, Studien in der romanisch-kanonischen Wirtschaftsund Rechtslehre I. str. 365; Dernburg, Preussisches Privatrecht II. str. 616; Laurent, Principes de droit civile sv. 26 č. 154; Zachariae-Crome, Handbuch des französischen Civilrechtes str. 598, р. 3a); Pernice, Zeitschrift für Rechtsgeschichte N. F. 3. str. 55; Schreiber, Arbeitsvertrag str. 7 a Stubenrauch-Schreiber, II. 387 (tento však z nerozhodných důvodů); Crome, Die partiarischen Rechtsgeschäfte str. 241. Rozhodnutí G.-U.-W. č. 12471; Links, č. 7, 2463, 3145, 3761, 4909; Seufferts Archiv, sv. 3, č. 261, sv. 13, č. 248; R.-O-H.-G., sv. 1, str. 194, sv. 17, str. 276. — Pro smlouvu společenskou: Hofacker, Principia iuris civilis III. § 1982; Höffner, Commentar zu den Heineccischen Institutionen § 911; Lastig, Zeitschrift für Handelsrecht sv. 23, str. 409. (U tohoto má rozhodnutí význam více méně formální, ježto on prohlašuje poměr náš za jednostrannou společnost pracovní, a tuto podrobuje podstatně jiným předpisům než pravou dvojstrannou smlouvu společenskou str. 415; sr. jmenovitě str. 408, 412; Waaser, Colonia partiaria str. 77. — Pro smlouvu nepojmenovanou: R. G. (říšský soud německý) sv. 20, str. 165; sv. 36, str. 199; sv. 31, str. 59; Goldschmidt, Entwurf eines preussischen Handelsgesetzbuches (Kritische Zeitschrift für die gesammte Rechtswissenschaft) str. 132; ovšem že tento rozbírá přesně a správně, které normy práva společenského a které normy z titulu o smlouvě námezdní použity býti mají, takže u něho jde o pouhou nedosti případnou terminologii. — Přehled různých mínění sr. Waaser na u. m. str. 4—19.
Glück Ausführliche Erläuterung sv. XV. str. 373; Brinz, Pandekten II. str. 786; Dernburg, Pandekten II. § 124; Preussisches Privatrecht II. str 615; Pernice na u. m. str. 55; velmi přesně Laurent na u. m. Nro 154. L'égalité est de l'essence de la société; Crome, Die partiarischen Rechtsgeschäfte str. 9, 27 ; patrně nepochopili myšlenku Ulpiánovu Kritz, Pandekten § 33 a Satkowski, Quaestiones de iure societatis str. 75 a nn.; podivně vykládá animus contrahendae societatis Pothier, Pandectae Justinianeae Tom. I. tit. pro socio, Sectio I. Art. I, nr. IV. nota b.
Dernburg, Pernice a Crome na u. m.
Dernburg, Preussisches Privatrecht na u. m. str. 616; Crome na u. m. str. 27; Eneccerus-Lehmann, Bürgerliches Recht I. 651.
Ovšem nelze tu míti na mysli technickou stránku řízení závodu, jako snad Goldschmidt, Entwurf str. 325, nýbrž stránku juristickou; na poměru se pranic nemění, je-li podnikatel sám neschopný, a podřízený duší podniku; přesto právnické pojmy pána služebního a dělníka, a národohospodářské pojmy podnikatele a pracovníka (osoby, žijící z důchodu pracovního) zůstávají intaktní. Podobně nelze sem vztahovati případy ty, kdy některý neb někteří ze společníků nejsou zúčastněni v technickém řízení; i to nemá vlivu na jejich postavení.
Správně Pernice na u. m. str. 65, jenž klade důraz na stejnou posici právní — Gleichberechtigung; Steinbach, Rechtsgeschäfte der wirtschaftlichen Organisation str. 82; Seufferts Archiv sv. 13 č. 248; ROH.-G. sv. 1 str. 194; sv. 17 str. 276.
Spolčení se práce s kapitálem může býti subordinované nebo koordinované; Lastig na u. m. str. 480; Goldschmidt na u. m. str. 132; Crome na u. m. str. 153; Steinbach na u. m. Jinak Waaser na u. m. str. 69.
Zachariae v. Lingenthal, Französisches Civilrecht str. 598, p. 3a); Ihering, Zweck, im Recht I. str. 125; Crome na u. m. str. 27.
Tak již Lessius na u m.
Rozhodnutí, která na tomto základě vydána budou, jsou zajisté zcela případná. To seznati lze, pozorujeme-li případ předložený k řešení říšskému soudu německému (R-G. sv. 31, str. 39). Firma jakás sjednala agenta na 10 let na provisi, a již v třetím roce ze služebního poměru ho propustila, poněvadž prý dalším provozováním závodu by propadla zkáze finanční, což jí, když agentem o náhradu škody žalována byla, podařilo se prokázati. Transformujeme-li případ ten na právo rakouské, jde o to, dlužno-U na smlouvu použiti § 1155 o. z. či § 1205 o z. Po našem soudě nemůže býti pochybnosti, že jen použití § 1155 o. z. vyhoví povaze předložené smlouvy a že příslušela by agentu přiměřená náhrada (sr. i Goldschmidt, Entwurf str. 132) ač právě říšský soud opačně rozhodl a žalobu agentovu zamítl. S druhé strany je jasno, že agentovi onomu nepříslušel nikterak vliv na provozování živnosti továrníkem. Z toho tedy patrně plyne, že účastnění se podniku na zisk a ztrátu nemá nezbytně za následek vznik smlouvy společenské, a naopak nedostatek vlivu na vedení podniku je znakem provázejícím smlouvu, kterou byli jsme nuceni prohlásiti za námezdní. Dobře rozhodl naproti tomu říšský soud v případu uveřejněném v Seufferts Archiv sv. 13, č. 248, kdež dedukováno vzhledem k tomu, že jisté osobě vyhražena byla stejná práva jako ostatním společníkům, že nelze jinak, než prohlásiti smluvní poměr, tu mezi stranami k místu přišlý, za smlouvu společenskou.
Schmoller, Zur Sozialund Gewerbepolitik der Gegenwart (v Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft) str. 455; Frommer, Staats- und sozialwissenschaftliche Forschungen, Heft 25 (1886); Fuhr, Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, sv. 55 str. 600; Wirminghaus, Handwörterbuch der Staatswissenschaften, 2. vydání, sv. 4, str. 716 а nn.; Schönberg eodem pod heslem Arbeitslohn, str. 865 а nn.; Viktor Boehmert, Die Gewinnbeteiligung.
Goldschmidt, Entwurf, str. 132; Dernburg, Preussisches Privatrecht, str. 616, p. 5; Enneccerus-Lehmann, Bürgerliches Recht I., str. 651; srovn. i osnovu zákona o obchodních pomocnících, čl. 60 b, al. 2.; omylně rozhodnutí ve věstníku ministerstva spravedlnosti č. 120.
Lastig na u. m. str. 415; Goldschmidt, Entwurf, str. 325; Dankwardt, Jahrbücher für Dogmatik, sv. XIV., str. 244; G.-U.-W. č. 13982, 7684. Podobně osnova, čl. 60 b al. 1.: Ist bedungen, dass ein Theil der Bezüge in einem Antheile an dem Gewinne aus allen oder aus bestimmten Geschäften besteht...
O rozdílu mezi tantiémou a provisi sr. jmenovitě Crome, Die partiarischen Rechtsgeschäfte, str. 172 а nn.; sr. dále čl. 60, 60 b osnovy.
Sr. vůbec o případech těch Lastig na u. m.; za tichou společnost považují partiární smlouvu pracovní Goldschmidt, Entwurf, str. 325 a Stobbe, Zeitschrift für das gesammte Handelsrecht, sv. 8, str. 55.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. § 7. O rozdílech mezi smlouvou námezdní a smlouvou společenskou. O smlouvě námezdní dle práva rakouského se zřetelem ku právu římskému I. Čásť úvodní. Praha: Sborník věd právních a státních, 1902, s. 133-140.