Sborník věd právních a státních, 1 (1901). Praha: Bursík & Kohout, 477 s.
Authors: Krčmář, Jan
Archiv für bürgerliches Recht, sv. 18.Kohler: Vertrag und Uebergabe (1—124). Právo římské stálo ohledně převodu vlastnictví na principu tradice, do něhož průlom učinil velký Celsus svou naukou o constitutum possessorium, fr. 18 pr. D. 41, 2. Právo přirozené chtělo vlastnictví přenášeti smlouvou, nemajíc smyslu pro jisté důležité výhody systému tradičního, po něm Code civil. Jak počínal si občanský zákonník německý? 1. Přijal constitutum possessorium, § 930; 2. dle § 870 může prostředečná držba (mittelbarer Besitz) býti přenesena tím způsobem, že nabyvateli postoupí se nárok na vydání a prostředkem držby vlastnictví; 3. dle § 931 může býti vlastnictví věci v cizí držbě se nalézající přeneseno postoupením reivindikace. Lze tedy říci: Zákonník něm. přijal formálně princip tradice, materielně princip smlouvy věcné, neosvojiv si výstřelků práva přirozeného; neboť uspořádáním zák. něm. 1. rozdíl mezi věcnou a obligační smlouvou přísně jest zachován, což vyhovuje intencím stran, které mohou míti interesse v tom, aby obě tyto smlouvy časově se rozpadaly, aniž dovedou z neznalosti práva výslovnými úmluvami intencím svým vyhověti (kdosi prodá věc, vyhradiv si užívání její ještě po jistou dobu; pravidelně má nésti nebezpečí užívatel, čehož podmínkou jest, aby zůstal vlastníkem). 2. Zachováno správně spojení smlouvy věcné s poměry držby; byloť by nepřiměřeno, by dosavadní vlastník pozbyv vlastnictví zůstal držitelem sui nomine (Eigenbesitzer). Ostatně má spojení smlouvy věcné s konstitutem i výhodu tu, že vylučuje věcnou smlouvu ve příčině věcí, které budoucně připadnou zciziteli. — Vzniká otázka, jak dalece odvislá je platnosť věcné smlouvy na platnosti obligační smlouvy jako své causa? To je otázka intence stran, resp. názorů obchodu (Verkehrsvernunft). Pro placení (solutio) odmítá K. závislosť tu, neboť existence dluhu je dle názorů životních předpokladem (Voraussetzung), ne podmínkou (Bedingung) placení a tradice. Totéž platí pro darování. Jinak má se věc, je-li věcná smlouva součástí dvoustranného hospodářského jednání. Tu dlužno k objasnění vyjíti od případu, kdy obě součásti smlouvy jsou obligační (trh na úvěr, kdy věc se neodevzdá); tu obě součásti smlouvy jsou jistě v souvislosti a sice v souvislosti vzájemné podmínky: neexistuje-li závazek jeden, neexistuje druhý. Stejně má se věc, je-li jedna součásť věcná, druhá obligační (reální zápůjčka, trh na úvěr, kdy věc ihned se odevzdá); v těch případech dlužno rovněž říci: Nevzejde-li závazek s jedné strany, nepřenese se ani vlastnictví. Dle toho dlužno dle obč. zák. něm. odvislosť smlouvy věcné od obligační přijmouti jen tehdy, když tradice, constitutum possessorium, nebo postoupení reivindikace spadá v jedno se smlouvou obligační. — Dle týchž zásad dlužno vyložiti i známý rozpor mezi fr. 18 pr. D. 12, 1 (Ulpian) a fr. 36 D. 41, 1 (Julian). Ulpian má na mysli mutuum, reální zápůjčku, Julian soluci na základě konsensuální (stipulační) zápůjčky; tedy tu protiva mezi mutuum a res (peeunia) credita.
Elster: Die Lehre von der Auslobung nach dem gem. Rechte und B. G. B. (124—192). Přislíbení je zajištění (Zusicherung) majetkové hodnoty osobě, která určí se splněním konání označeného přislibujícím. Přislíbení nežádá veřejnosti, pokud této v obyčejném slova smyslu rozumíme. Přislíbení hostitelovo oproti hostům je zajisté platné a není veřejným v běžném smyslu. Jinak obč. zák. něm. (§ 657). — Konstrukce přislíbení náleží zajisté k nejspornějším v obecném právu. Podav přehled doktriny, vytýká, že východiskem konstrukce té jest offerta k nepřítomným. Při této jako při přislíbení pokoušeno se o to, skonstruovati neodvolatelnosť (Windscheid, Regelsberger). Poněvadž vycházelo se odtud, že jen smlouvou může vzejíti vázanosť (Gebundenheit), pokusy ty se nezdařily. Dlužno říci: Toliko oprávnění obligační nějaké osoby může vzejíti jen ze smlouvy, vázanosť může tu býti již prve. Sluší konstruovati dle základní myšlénky Siegelovy: offertou (jednostranným projevem) vzchází vázanosť státi v slovu; oprávnění onoho, oproti komu projev se stal, vzchází teprve přijetím onoho projevu, offerty resp. přislíbení, tedy smlouvou. 1 Platí tedy: Přislíbení jest neodvolatelné, odvolá-li se přece, musí býti nahraženo interesse negativní, kde pak taková újma nevzešla, nemusí býti nahrazeno nic; a není správnou konstrukce: Přislíbení je odvolatelné, avšak vzešla-li komusi újma, musí býti ve formě negativního interesse nahražena. — Bylo řečeno, že přijetím offerty resp. přislíbení vzchází oprávnění. Offerta přijme se projevem; v čem leží však přijetí přislíbení? Nepochybně náleží k tomu vykonání činu označeného. Je však potřeba vědomosti o přislíbení, a konání s ohledem na přislíbení? Tu dlužno rozeznávati: V případech těch, kde nesla se vůle přislibujícího k osobnímu odměnění konajícího (přislíbení za dobytí prvního děla) musí tento za vyplacení žádati; kde však jde o odměnu za plnění, které odměnou právě má býti vyvoláno, kde tedy přislibujícímu záleží na konání samém, jest lišiti dále: kde dílo má býti zadáno, je zadání samo aktem přijetí, kde toho není, čin sám (postižení vraha). — Konstrukce je tedy ta: Přislíbení je offerta ad incertam personam; přislíbením vzniká vázanosť státi v slovu, přijetím přislíbení (v čem leží, právě řečeno) vzniká smlouva a tedy oprávnění přijavšího. Jest tudíž vznik smlouvy in condicione. — Obč. zák. něm. v § 657 vychází z toho, že jednostranným přislíbením vzniká povinnosť přislibujícího podmíněná vystoupením oprávněného (in condicione je osoba oprávněného, nikoli vznik smlouvy), tedy jednostranný slib má týž účinek jako smlouva. Ale hlavní konsequence, která by odtud měla plynouti neodvolatelnosť — je v § 658 zamítnuta. Přislíbení možno odvolati, aniž vzejde povinnosť k náhradě škody. Pokud jde o legitimaci k žádosti za vyplacení, rozhoduje předsevzetí (Vornahme) konání; sama skutečnost vykonání vzbuzuje právo, aniž by vykonavší musil míti vědomosť o přislíbení. — Výsledky své konstrukce po stránce praktické pro právo obecné i občanské vytýká E. jmenovitě v následujících bodech: Jaký význam mají 1. smrt přislibujícího, 2. smrt oprávněného, 3. vady plnění. — Ku konci věnován § konkursům o cenu (Preiswettbewerbe). I ty spadají pod pojem přislíbení, ovšem že platí tu jisté zvláštnosti. Tak dlužno dle obč. práv. něm. § 661 (položení lhůty) ve spojení s § 658 2 tvrditi, že přislíbení takové není jednostranně odvolatelné. Zvláštnosť platí též pro zjištění oprávněného. Vzniká totiž otázka, zda-li v případě tom, jsou-li ustanoveni rozhodčí, jest výrok jejich podmínkou vzniku oprávnění? Tak tomu není! Jest to jen prostředek, pomocí kterého má býti zjištěno, které dílo jest nejlepší. Nedojde-li k výroku, musí se kvalita zjistiti jiným způsobem. Tak učeno dle obecného práva; nyní stanoví tak § 319 1.
  1. Srv. proti tomu Kohler v A. f. civ. Praxis, sv. 91, str. 176 a sl.
Citace:
KRČMÁŘ, Jan. Archiv für bürgerliches Recht.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 468-470.