Jistiví činitelé právní závažnosti vad při správě.

Dr. František Rouček (Praha).
(Pokračování.)
III.
Konečně faktorem právní závažnosti vad je určitá časová jejich existence. Má funkci doplňující, jelikož doprovázeti musí jako jistivý spolučinitel faktory zakládající i posilující, má-li vůbec o jejich positivní funkci býti řeči. Rozhodujíce tedy, že vada dá vzniknouti nároku či závazku ze správy, musíme kladně zodpovědět i netoliko otázku existence positivního činitele a v případě, že narazíme na faktora negativního, mocnější funkce posilujícího, nýbrž i otázku splnění požadavku určité časové existence dotyčného nedostatku. Je proto důležito vyšetřiti, v kterém okamžiku musí vada existovati, aby byla právně relevantní. Zákonodárce o tom ničeho přímo neustanovuje. Práva cizí nejsou za jedno, což platí i o právu římském a pruském Laudrechtu. Nezbývá než problém podrobiti zevrubnému zkoumání.
Jisto je, že o správě, která jako zjev sekundérní předpokládá platné právní jednání o přenechání věci, nelze mluviti, pokud toto nebylo sjednáno. § 922 o. z. o. praví: »Wenn jemand eine Sache überlässt, so leistet er Gewähr.« Plyne to i a maiori z úvahy, že casuspasitio správy vyžaduje netoliko takového sjednání, nýbrž dokonce platného jednání právního, kterážto praxí (srov. právní případ sdělený v Jur. Zeitung, roč. 1834. 1070) často přehlížená1 podmínka je samozřejmou: nenastává jinak přenechání platné, tím ani možnost porušení status quo ve věci přenechané (damnum in re v našem smyslu), tedy onus i lucrum na straně téhož smlouvce. Byloť by možné porušení jen přenechanou věcí (damnum ex re), kdy ovšem i ze smlouvy neplatné vznikají závazky. Ostatně právní jednání neplatné nemůže způsobiti účinky při jeho sjednávání zamýšlené a za jeho předmět vzaté; v tom spočívá následek neplatnosti. Nelze-li mluviti o casusipasici, nelze ani o normě (následcích) správy: tak zejména o redhibici, předpokládající přece platné právní jednání, o něž se actio redhibitoria opírá. Z pověděného plyne, že mohou v úváhu přicházeti nejvýše vady v době sjednání smlouvy,2 nikoli dřívější a dříve také zaniklé.3
Na druhé straně není sporno, že auctor nemůže býti volán k zodpovědnosti za nedostatky, které vznikly v době právního a faktického panství nabyvatelova, t. j. po předání. Jím přechází, věc do habere a uti nabyvatelova, zciziteli odnímá se možnost zřizovati osobám třetím práva, jaká by mohly uplatňovati proti nabyvateli, podle §u 1311 o. z. o. i náhoda po předání sběhlá stihá nabyvatele. Tudíž s druhé strany — jakž argumentují i §§ 924 a 927 věta 2. o. z. o.4— mohou v úvahu přicházeti nejvýše vady v době předání, nikoli později vzniklé.
Tím dány oba možné krajní okamžiky: vada, má-li býti právně relevantní, smí existovati nejdříve v době sjednání právního jednání, nejpozději v čase předání věci. Ještě dále postupovati můžeme cestou eliminace. Jsou čtyři možnosti; buď nedostatek byl již v době sjednání smlouvy, ale před předáním věci zanikli, neb vznikl po sjednání a před předáním zanikl, anebo v prvém či druhém případě v době předání věci dále trval. V prvých dvou případech nabyvatel ochrany nepotřebuje, ve druhých ji potřebuje. Již z účelu správy plyne, že nabyvatel může míti jen na tom zájem, aby věc byla upotřebitelnou v době předání. Teprve tehdy upotřebitelnost — bezvadnost — věci má pro něho význam, teprve předáním přechází věc do habere a uti nabyvatelova, teprve pak je myslitelným jejich rušení. Do toho času nemůže nabyvateli záležeti na bezvadnosti věci, i nelze dobře mluviti o upotřebitelnosti objektu v případě konkrétním, není-li upotřebujícího subjektu. Ručí-li auctor, je-li věc neupotřebitelnou, pak je potřebí předání, má-li se o tom nabýti jistoty: před ním upotřebitelnost bylo by klassifikovati jako pří po,věd, nikoli jako skutečnost. Uvážíme-li konečně, že normy o správě mají odpovídati vůli stran, dospíváme k jedinému možnému rozhodnému okamžiku: kdy věc na základě právního jednání byla (měla býti) předána (převzata).5
Potud ratio sana. Stejně právo platné. Nehledíme-li ani ku shodné ratio iuris a legis, shledáváme, že § 922 o. z. o. jednaje o přenechání věci stanoví: »und dass sie... benützt und verwendet werden könne«. Nelze mluviti o »benützt und verwendet« jen po předání věci? §§ 925, 926, 927, 929, 930, 931, 932 a 933 o. z. o. mluví o odevzdání, o odevzdateli a příjemci. Výrazy dřív §u 927 »Schliessung des Vertrags« a »Uebergabe« bylo by vysvětliti tím, že při obchodování dobytkem oba okamžiky zpravidla se kryjí. Konečně § 1049 o. z. o. ustanovuje, že zhoršení věci směněné povstalé v době od sjednání smlouvy do předání věci stihá držitele, t. j. předchůdce, což hledíc k §u 1064 o. z. o. platí i pro smlouvu trhovou i pro jednání úplatná vůbec. Podobně právo platné na Slovensku a v Podk. Rusi: rozhodný okamžik vidí v čase přechodu nebezpečí škody. Tak dokládá zejména Fodor Armin (Magyar Magánjog, III. § 28 č. 4.).6
Poznali-li jsme, že positivním činitelem s funkcí doplňující je existence vad v době předání, jinými slovy, že auctor ručí za upotřebitelnost věci po předání, nechceme tím říci, že předpokladem správy je odevzdání a přijetí věci. Jestiť auctor práv již okamžikem přenechání. Tak § 923 o. z. o. »Wenn jemand eine Sache . . überlässt, so...« Tu slovo »überlässt« znainená obligační a na předání směřující smlouvu v protivě k »übergeben«, srov. §§ 430, 1045 věta I., 1053 věta I. o. z. o., a Zeillerovu definici k §u 1045 o. z. o. Proto nelze jím rozuměti učiněné předání, nechť nastalo traditione longa nebo brevi manu. Ostatně »předání« zdůrazněno je ještě na jiných místech zákona jen jako podmínka časové existence vad nikoli jako podmínka správy. 927§§ 925, 926, 927, 932 a. (před III. novelou 924—927) o. z. o. jednajíce toliko o určité věci (dobytče) a praesumci (právní domněnka existence vad před předáním) mají singulární povahu oproti ostatním §§ům o správě. Tím jsou pro nás důležitý, zdůrazňujíce, co je rozhodno v §§ech ostatních, od nichž odchylky (lze-li se tak vyjádřiti) normují. § 925 o. z. o. slovy »vor der Uebergabe krank gewesen ist« (úmyslně změněné to rčení dřív §u 924 »vor der Uebernahme«) stanoví, že vada objevivší se po předání pokládá se za existentní již před předáním, jakž výslovně praví i § 926 o. z. o. »Von der rechtlichen Vermutung, dass der Mangel schon vor der Uebergabe...« Tím akcentováno předání v ostatních §ech jako podmínka časové existence nedostatků věci, nikoli jako podmínka správy. Totéž platí o §u 927 o. z. o. »dass das Tier schon vor der Uebergabe mangelhaft war... dass der gerügte Mangel er nach der Uebergabe.. .« Tím vysvětliti by bylo i § 930 o. z. o. »Werden Sachen in Pansch und Bogen ... übergeben«. Může tedy nárok a závazek ze správy vzniknouti již před předáním věci. Jisto ovšem být,i musí, že v kritickém okamžiku ony vady při věci budou, což dlužno dokázati (na př. neodstranitelný nedostatek, § 932 o. z. o.). Tu lze na př. (odepříti dřívější placení ceny trhové z důvodů redhibice.7
V dodatku ještě pojednáno budiž o zvláštních důměnkách právních, jaké platí o splnění požadavku existence vad před předáním.
Je-li zákonodárce povolán na určité skutkové podstaty připojovati určité právní následky, je povolán i určovati, za jakých podmínek skutkové podstaty je pokládati za existentní. Vždyť specielně právní život žádá pevný a jasný obraz konkrétních skutečností, které často jako předpoklad užití práva přicházejí v úvahu. Posici o nich jistoty pomocí nám evidentních zákonů myšlení jest v praxi často nemožné. Leč známost skutečností těch je nepostrádatelnou, ano právo má úlohu upraviti chování lidí se zřetelem na skutečnou souvislost věcí a událostí. Úprava ta je možnou jen z určitých představ o oné skutečné souvislosti. Proto pro výklad a užití jednotlivých právních předpisů musejí ony představy býti rozhodnými, které od dotyčných předpisů byly předpokládány.
Právní normy prohlašujíce určité skutečnosti za určitých podmínek za jisté a tudíž za základ užití práva v tom kterém případě, jistotu materielní náhražují formální. Patří sem pravidla, jimiž zjištění skutkové podstaty se upravuje, kterými zejména praktické činnosti práva poskytuje se surrogat, na místě poznané skutečnosti více či méně správně odůvodněné důměnky.8 Ana většina právních důměnek uplatňuje se jednak mimo process a jednak jen za specielních skutkových předpokladů a pouze co do jednotlivých určitých poměrů právních, věda práva processního jen málo se jimi zabývá a vše bližší ponechává disciplíně soukromého práva.
(Dokončení příště.) Jistiví činitelé právní závažnosti vad při správě.
Dr. František Rouček (Praha).
(Dokončení.)
Co do pravděpodobnosti vylučují se mezi právními důměnkami dva póly. K prvému blíží se ony, které zabývají se existencí takových skutkových podstat, u nichž »ano« a »nikoli« je v rovnováze pravděpodobnosti, aniž lze obyčejnými lidskými prostředky vypátrati, co je pravé a co nikoli, ku př. rozhodnutí otázky, která z více osob při společném neštěstí dříve zemřela. Tyto důměnky blíží se t. zv. fikci. U té je vědomí nesouhlasu,9 u oněch není mezi praesumovanou (vpravdě nikoli či již neodůvodněnou) a fingovanou existencí věcně žádného rozdílu. Týž byl by jen v představě, pokud pojí se s praesumcí ještě myšlenka pravděpodobného souhlasu toho, co praesumováno, ku př. v uvedené již otázce důměnka, že osoby zemřely současně, což zajisté je více než nepravděpodobno. Mez je toliko v tom, že o domnívaném nelze seznati, odporovalo-li by skutečnosti.10
K opačnému pólu blíží se právní důměnky, které spočívají na větší pravděpodobnosti, na vážkách »ano« má převahu oproti »nikoli«, ba o mnohých lze říci, že — kdyby zákonodárce neustanovil, za jakých podmínek je pokládati určité skutkové podstaty za existentní — předpokládalo by se, jakoby to pokládal za zbytečné a že ti, kdož k přisluhování právem jsou povoláni, použijí ku zjištění předpokládaných skutkových podstat pomůcek, jakých by každý normálně myslící člověk užil: logiky a zkušenosti. Do kategorie těchto důměnek patří i praesumce, že určité vady existovaly již v době předání, třebas později se objevily. Jestiť podkladem jejím, že nemoc zvířete, vypuknuvší během nabyvatelovy držby pravděpodobně existovala již během držby auctorovy, ana zkušenost učí, že takové nemoci existují již nějaký čas před vypuknutím. Proto inkubační doba musí býti od okamžiku vypuknutí nemoci zpět počítána a počátkem svým spadati do držby předchůdcovy, t. j. do doby před předáním, má-li týž býti činěn zodpovědným. Dřívější § 924 (důměnka týkající se každého dobytčete, jestli během 24 hodin po předání onemocnělo či padlo) a § 925 (důměnka týkající se určitých druhů nemocí určitých druhů zvířat) vypuštěny III. dílčí novelou k o. z. o. (§§ 117, 126), ježto nebyly ve shodě se stavem vědy zvěrolékařské. Šetření o skutečné souvislosti věcí a událostí, jaké je úlohou filosofie či přírodní vědy, uplatňuje se v jurisprudenci, jakmile vede k resultátům, které nutně vyvolávají reformu platného práva.11 Ostatně vypočítávání chorob bylo neúplné, neobsahujíc ku př. trichtnosy vepřů, i obsáhlé, znajíc jako »chorobu« rovněž zlozvyk koně spočívající ve zrážlivosti. Také délka lhůt byla krátkou, uváží-li se, že uhrovitost vepřů leckdy do 8 dnů je nepoznatelnou.12 Oba §§y nahrazeny novým pod č. 925. o. z. o.: »Durch Verordnung wird bestimmt, inwiefern die Vermutung eintritt, dass ein Tier schon vor der Uebergabe krank gewesen ist, wenn innerhalb bestimmten Fristen gewisse Krankheiten und Mängel hervorkommen.« Nelze popříti, že nová norma vykazuje mnohý pokrok. Zvoleno nařízení, ano je rychleji změnitelné a zákon nezastará, vyskytnou-li se nové nemoci, zavlečou-li se dosud neznámé choroby z krajů cizích, pokročí-li věda zvěrolékařská a p. 13 I šťastněji stylisováno slovy »Krankheiten . . . hervcrkom.men« oproti dřív. §u 924 o. z. o. »erkrankt«, v němž byl rozpor mezi rčením, že zvíře »onemocní«« po předání, a důměnkou, že již dříve bylo nemocno (dříve »onemocnělo«). Správnější je nyní i dikce »Krankheiten und Mängel«, ana nemusí se nutně objeviti nemoc, t. j. pathologická změna tělesných orgánů. Lhůty, o nichž nový § 925 o. z. o. mluví, počítají se jako dříve od odevzdání.14Nařízení pak, vydané ministerstvem spravedlnosti v dohodě s ministerstvem zemědělství, z 10. listopadu 1916 č. 384. ř. z. stanoví důměnku, že určitá zvířata byla již před předáním nemocna, objeví-li se u nich během dvou týdnů po předání určité nemoci a vady. Tím není řečeno, že správa u zvířat nastává jen pro nemoci a vady zde vypočítané, ano jedná se jen o vypočtení nemocí, pro než důměnka platí.15
Právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nemajíc psaných norem o důměnkách, odkázáno je na znalce. Leč i ti v praxi přidržují se zásad našeho o. z. o. U koní ku př. při chorobách hlavních čítá se doba 30 dnů, výjimečné 15 dnů.16
Dobrodiní právních důměnek může nabyvatel použiti jen, jestli o vadě ihned, t. j. bez nikoli nutného odkladu (arg. § 904, věta I. o. z. o., stejné dův. zpráva k III. dílčí novele),17 jakmile ji seznal, učiní oznámení auctorovi neb v jeho nepřítomnosti představenému obce, anebo nechá zvíře přezkoumati znalcem či požádá o provedení soudního důkazu za účelem jeho zajištění. Tak § 926 o. z. o. (III. dílčí novela § 119).18 Vždyť skutečnost, která má založiti doměnku existence vady v době předání a odstraniti tak obtížné i leckdy nemožné důkazy nabyvatelovy, nesmí sama opět býti předmětem sporu a dokazování, nýbrž musí býti řádně zjištěna. Uvážiti třeba, že po delší době nedá se s určitostí zjistiti, kdy nemoc vypukla.19 Nevyhoví-li nabyvatel uvedenému požadavku, neztrácí nároku ze správy, nýbrž jen možnost užití důměnek. Tak § 927 o. z. o. (Nov. III. § 120.) Vyhověti však může důkazem, že zvíře na takovou nemoc během doby, jakou důměnky určují, onemocnělo.20Jinak by byl nucen dokázati, že vada existovala již před předáním (§ 927 věta I. o. z. o.), v kterémžto připadle důkaz nahražuje důměnku.21
Jelikož jedná se o praesumptio iuris a nikoli iuris ac de iure, má auctor možnost důkazu resp. protidůkazu), že vada vznikla až po předání (§ 927 věta 2. o. z. o., § 270 věta 2. c. ř. s.), jestli nabyvatel důměnky užije (či nikoli).

Jen ojedinělé výjimky nalézáme. Čsl. n. s. ve svém rozhodnutí z 8. 1. 1920. Rv I. 575/19 (sb. Štěpán-Vážný č. 562.) vyslovil, že kupující, jemuž věc evikcí byla odrala, nemá proti zciziteli nároku ze správy, byla-li trhová smlouva pro prodavatelovu osobní nezpůsobilost neplatná, nýbrž může se na něm domáhati jen toho, oč by se obohatil, a náhrady nákladů na věc. Srov. též rozh. z 20. VI. 1872., sb. G. U. W. 5206., podle něhož při neplatnosti trhu není správy, nýbrž uplatní se § 1435. o. z. o.
Budiž dovoleno mluviti jen o smlouvě jako o pars pro toto.
Pomponius libro XXIII. ad Sabinum. Quod ita sanatum est, ut in pristinum státům restitueretur, perinde habendum est, quasi numquam morbosum esset.
Srov. 1. 27. D. de evict. Viz též Dr. A. Hassmann, Smlouva trhová dle práva šeriatského (Právník roč. LII. seš. 15. str. 518.), jenž dokládá, že vada, má-li míti právních následků, musí býti aibi-kadim, t. j. starou vedou (§ 339. medž.). Tím rozuměti sluší, že lpěla na věci, pokud tato nacházela se v rukou zcizitelových, tedy aspoň před předáním věci nabyvateli (§ 340. medž.). — Nedojde-li tedy k evikci, dokončí-li třetí osoba vydržení po předání a neručí cedent, jestli pohledávka stala se nedobytnou po cessi, ať náhodou nebo vinou cessionáře (t. j. nevypověděl-li jí, neb nevydobyl v době k tomu možné, nebo nežádal jistoty, anebo nezavedl soudní exekuce). Stejné rozh. n. s. z 23. II. 1869 č. 2037., uvedené v Allg. osterr. Ger. Ztg., XX. roč. ex 1869. č. 67. str. 266.
Souhlasně Hasenöhrl, Das oest. ObB. R. Vídeň 1890., sv. 2. str. 471- —Winiwarter, Commentar zum b. G. B. sv. 4. str. 95. — Zeiller 3. 124. — Kirchstetter 481 — M. Schuster v. Bonnot. Grundriss des Obl. R. II. vyd. Mnichov 1914., str. 33. a sl., § 20. a sl. — a j. v. — Jinak zvláště Nippel, Erl. sv. 6. str. 161., jenž vady povstalé po sjednání smlouvy, ale před předáním, odkazuje k §§ 1047.—1051. o. z. o. — Srov. rozh. n. s. z 7. X. 1894. č. 10665. str. 10198.
Stejně uh. osnova o. z. ex 1913. § 1147, věta 1. a něm. o. z. o.
Stejně Hasenöhrl 1. c. (naše pozn. 23.) »Daraus (scil. požadavek existence vady v době předáni) ergibt sich auch, dass wenn der Mangel vor der Uebergabe gerügt wird, der die Gewährleistung in Anauch weiters beweisen muss, dass eine Beseitigung desselben bis zum Zeitpunkte der Uebergabe nicht möglich ist«.
Nepatří sem praesumce, které nezabývají se zjišťováním skutkové podstaty, nýbrž jsou konsekvencemi z urč. dispositivních norem. Na př. nebyla-li při kupu smluvena cena, platí cena místně obvyklá: ta neplyne z nějakého domnělého a eventuelně vyvratitelného úmyslu stran, nýbrž přímo z právní normy o trhové smlouvě, proto ku zjišťované skutkové podstatě patří jen skutečnost, že při sjednání koupě žádná urč. cena jmenována nebyla. Takové »praesumce« tedy uplatňují se až oři používání práva na základě zjištění skutkové podstaty, nikoli při jejím zjišťování.
Příkladem 1. 2. § 2. D. sol. matr. 24. 3.
I kdyby jednalo se o pouhou fikci, je tato oprávněna pro vyhledání pravdy. Srov. v. Bülow, Civilprocessualische Fictionen u. Wahrheiten, v Archiv für Civilpraxis, sv. LXII. — Demelius, Die Rechtsfiction in ihrer geschichtlichen u. dogmatischen Bedeutung. — E. R. Bierling, Zur Kritik der juristischen Grundbegriffe, Gotha 1883., díl II. § 166. str. 85 a sl.
E. Zitelmann (Irrthum unci Rechtsgeschäft, 1883., str. 22.) však tvrdí: »die Rechtssprechung hat sich nicht an die unrichtigen Rechtssätze, sondern an die Korrekturen der Wissenschaft zu halten.« Tím směšuje význam vědeckého poznáni pro tvoření práva a pro jeho užití. Právo ovšem nemůže nic měniti na platných zákonech přírody, stanoví-li však určité požadavky pro vůli lidskou a jedná-li se při tom o předpoklady panující theorie, žádá, aby na ně vzat byl zřetel, nechť jsou správnými či nikoli. Vývoj vědy může býti důvodem ku změně platného práva cestou zákonodárství nebo zvyklostí, avšak pro výklad neb užiti práva nemůže přiliti v úvahu. Zitelmann uvádí: »wenn die Medizin im Gegensätze zum Gesetz zu dem Resultat kommt, dass in den sogen. »Iucida intervalla« eine krankhafte Störung des allgemeinen geistigen Zustandes vorhanden sei«, pak prý znalci v každém konkrétním případě popřou existenci jasných okamžiků, tedy vývoj vědy bude působiti stejně jako změna práva. V případě opačném však sotva by to chtěl Zitelmann hájiti.!
Srov. Právník roč. LV. ex 1916. str. 803. »O lhůtách pro právní domněnku při vadách dobytka.«
Doporučovala to již osnova z r. 1907. Stejně švýc. obl. právo art. 202., něm. o. z. § 482.. naproti tomu uh. osnova o. z. o. ex 1913. § 1456. odkazuje na ustanovení zákona speciálního.
O počátku těchto lhůt rozh. n. s. z 7. X. 1891. č. 10751. v Právníku roč. XXXII. ex 1893. str. 465. a sl.
Srov. J. Heller: Ručí-li prodávající při prodeji koně i dnes ještě za zrážlivost, v Právníku roč. LVIII. seš. 10. str. 305. a sl. — V Německu ode dávna pro vady dobytka platily zvi. předpisy (Sachsenhauser, Die Lehre von der Nachwährschaft für verkaufte Haustiere nach deutschen Rechte 1856 a j.), které udržely se i po recepci řím. práva a použití aedilických žalob na obchod s dobytkem z části modifikovaly a z části vyloučily.
Srov. V. Fajnor, Jednotný občanský zákonník, v čas. Právny Obzor roč. IV. ex 1921. str. 240. pozn. 97. Srov. též Markus Deszö, Magyar Magánjeg III. str. 293.—296. 34) Podobné podmínky viz §§ 1108. a 1290. o. z. o.
Podobné podmínky viz §§ 1108. a 1290. o. z. o.
Přednovelový § 926. o. z. o. jakož i pův. osnova díl III. § 160. stanovily, že oznámení má se státi místnímu soudu místo představenému obce. Hledíc k obtížím, jež v některých krajinách vzdálenost soudu působí, uznáno na změnu. — Srov. M. Schuster v. Bonnott, Grundriss des Obligationsrechts 2. vyd. ex 1914. § 130. str. 37. — Jos. Krainz, System d. oest. allg. P. R. 2. vyd. ex 1894. II. str. 89. — Lud. Bendiner, v Allg. oest. Ger. Ztg. ex 1863. č. 45. str. 179. a 180. (Was ist unter den Kunstverständigen im § 926. b. G. B. zu verstehen?) — Ott, 11. § 94. str. 206.
O užití důměnek srov. rozh. n. s. z 21. VII. 1863. č. 4764. v Právníku roč. III. ex 1864, str. 635. a sl. z 25. XI. 1863. č. 8404. v Právníku roč. III. ex 1864. str. 381. a sl., z 5. VI. 1884. č. 4999. v Právníku roč. XXIII. ex 1884. str. 620. a sl., z 8. III. 1870. č. 6152 v Právníku roč. IX. ex 1870. str. 282. a sl.
Tomu odpovídá i princip volného uvažování důkazu, § 270. věta I. a § 272. c. ř. s. — Srov. rozh. n. s. z 3. XII. 1907. G. U, W, X. č. 3999.
Stejně Tilsch, Der Einfluss der Civilprocessgesetze auf das materielle Recht, 1901. vyd. 2., str. 232. — Tak i rozh. n. s. z. 3. IV. 1883. č. 1722. v Právníku roč. XXII. ex 1883. str. 515. a sl., rozh. z 23. IV. 1872. č. 15256. v Právníku roč. XI. ex 1872. str. 323. a sl.

Citace:

ROUČEK, František. Jistiví činitelé právní závažnosti vad při správě.. Všehrd. List československých právníků . Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 8-9-10, s. 157-165, 193-197, 208-211.