K výkladu pojmů: „třetí osoba“ a „újma“ v § 11. odst. 2. nesporného řízení.

Česká fin. prokuratura v Praze v zastoupení čes.-slov. státu navrhla u okr. s., aby podle § 27 spolk. z. ze dne 17. listopadu 1867 čís. 134 ř. z. a § 276 obč. zákona ustanoven byl opatrovník ku správě jmění politického spolku, jenž byl pravoplatně úředně rozpuštěn. Návrhu bylo vyhověno.
Stížnost spolku onoho a jeho bývalých členů, podanou do usnesení okr. soudu teprve po uplynutí 14denní lhůty, rekursní soud jako opožděnou odmítl.
V odůvodnění bylo uvedeno, že výjimečného předpisu § 11 odst. 2. nesp. pat. nebylo lze tu použíti, poněvadž by se tak nemohlo státi bez újmy práva státu, nabytého v odpor vzatým usnesením na povoleném a zákonu přiměřeně odpovídajícím opatření, jehož úkolem jest zákonné uspořádání majetkových poměrů rozpuštěného spolku, na kterémžto uspořádání má stát veřejný zájem.
Dovolacímu rekursu nejv. soud nevyhověl z těchto důvodů: Z vývodů rekursních mohou dojíti povšimnutí pouze ty, jež zabývají se výkladem § 11. odst. 2. nesp. říz. Nejv. soud neshledal, že by tato stať zákona byla rekursním soudem vyložena nesprávně.
»Třetí osobou« nemíní se v § 11. odst. 2. nesporného řízení pouze osoba, rozdílná od účastníků konkrétní nesporné věcí, nýbrž také, a to v první řadě, účastníci této věci, ze jména pak i navrhovatel, takže výraz »třetí osoba« klade se protivou k tomu, kdo opožděně zadal opravný prostředek. Vždyť v § 9 nesp. říz. přiznává se rekursní právo každému, kdo domnívá se, že jest opatřením prvé stolice stižen, a bylo by zajisté nesrovnalostí, kdyby pro ohrožený zájem těch, kdož řízení v prvé stolici se ani nesúčastnili, opožděný rekurs nemohl dojíti povšimnutí, tento ohled by však neplatil na prospěch přímého účastníka řízení, proti němuž rekurs jiného účastníka jest namířen.
Ze srovnání § 9. odst. 3. s § 11. odst. 2. nesp. říz. vyplývá, že »újmou« nemíní se v § 11. odst. 2. nesp. říz. jen újma na právech nebo zkrácení hmotného zájmu, nýbrž všeliké zhoršení, byť i jen procesuálního, postavení osoby, rozdílné od osoby rekurentovy.
V tomto případě navrhovatel, tedy ve smyslu shora uvedených vývodů osoba třetí, tím, že jeho návrhu bylo v první stolici vyhověno, učinil zadost povinností, kterou ukládá § 27. spolk. zák. úřadům ohledně jmění rozpuštěného spolku. Jest v zájmu navrhovatelově, by zůstalo při opatření první stolice. Změnou tohoto opatření, k opožděnému rekursu nastalou, zhoršilo by se postavení navrhovatelovo, alespoň potud, že by byl nucen hledati jiné a další cesty, by dostál povinnosti uložené mu § 27 spolk. zák.
Byl-li však rekurs druhou stolicí právem jako opožděný odmítnut, nedostala se věc zákonitým způsobem k rozhodování vyšších stolic a nelze vyšším stolicím s věcí tou po nižádné stránce se zabývati.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1922, čj. RI 21-22-1.
R v. z s. J. Říha.

Citace:

K výkladu pojmů: „třetí osoba“ a „újma“ v § 11. odst. 2. nesporného řízení. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1922, svazek/ročník 61, číslo/sešit V., s. 165-167.