Č. 107.

Vyživovací příspěvek: Z předpisu § 7, odst. 2 a 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. nařizujícího, že do komise rozhodovací má býti povolán zástupce onoho odvětví povolání, kterému náleží osoba k vojenské službě povolaná, nelze odvozovati subjektivního nároku strany, uplatňovati zmatečnost rozhodnutí proto, že předpisu tomu nebylo vyhověno.

(Nález ze dne 19. května 1919 č. 1338.)
Věc: Josef a Marie Solničkovi ve Včelákově-Bystřici (adv. Dr. Edvard Strass z Chrudimi) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím v odpor vzatým byl v souhlase s rozhodnutím 1. stolice ze dne 1. března 1918 č. 13090 odepřen stěžovatelům nárok na výživné za jejich zetě, Josefa Dočekala, jenž dne 16. listopadu 1916 nastoupil činnou službu vojenskou, z důvodu, že mají vlastní do- stačitelný výměnek, takže výživa jejich nebyla závislou na příjmu docíleném prací povolaného a jeho povoláním není ohrožena.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Stížnost namítá především, že komise, které ve věci rozhodovaly, byly nezákonně složeny, ježto nebyli v nich zástupci rolnictva. K této námitce po názoru nejvyššího správního soudu nelze přihlížeti. Zákon z 27. července 1917 č. 313 ř. z. sledoval ovšem tendence, aby o žádostech za výživné spolu rozhodovali zástupci občanstva znalí poměrů hospodářských, nechtěl však nijak ustanovením § 7, odst. 2. a 3. cit. zák. poskytnouti stranami subjektivní nárok na určité složení rozhodovacích komisí, odpovídající oné tendenci, což patrno již z toho, že na nezachování uvedených předpisů není stanovena žádná sankce.
Nelze proto spatřovati v nich nic jiného, nežli instrukce dané předsedům komisí o tom, jak si mají počínati určujíce složení komise, jichž zachování má býti kontrolováno jen cestou dozorčí, nelze však odvozovati z nich subjektivního práva stran uplatňovati zmatečnost rozhodnutí proto, že nebylo jim vyhověno.
Dále namítá stížnost, že nebyly veškery rozhodné okolnosti náležitě vyšetřeny, výsledky šetření stěžovatelům oznámeny a naříkané rozhodnutí že není náležitě odůvodněno. Než ani tyto námitky neshledány důvodnými. Žalovaný úřad opírá zamítavé svoje rozhodnutí o úsudek, že stěžovatelé mají postačitelný výměnek a že tudíž výživa jejich v čas povolání zeťova nebyla na pracovním příjmu jeho závislá a povoláním jeho že není ohrožena. Vzhledem k předpisům §u 3 zák. z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a §u 2, odst. 1 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z., dle nichž nárok na výživné podmíněn je v prvé řadě závislostí výživy příslušníků na práci nebo pracovním příjmu povolaného, odůvodnění naříkaného rozhodnutí odpovídá úplně zákonu. Že by stěžovatelům příslušel vůči povolanému zeti zákonný nárok alimentační a že by tedy mohli činiti nárok na výživné dle odst. 3 §u 2 zákona z 27. července 1917, tvrzeno nebylo.
Zbývá tedy jenom otázka, zda úsudek žalovaného úřadu, na němž zamítnutí nároku je založeno, spočívá na správných předpokladech. Úředním šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelé mají na usedlosti povolaného a jeho manželky pojištěný výměnek, který jimi dává nárok na byt a úplné stravování při stolu hospodářově. To doznala také strana v odvolání z 23. března 1918 a prohlásila výslovně, že stěžovatelé výměnku toho také podnes užívají. Vzhledem k tomu nelze přihlížeti k námitce uplatňované teprve ve stížnosti podané k tomuto soudu, že stěžovatelé výměnku svého de facto nedostávají. V administrativním řízení opírán byl dále nárok na výživné toliko o skutečnost, že stěžovatelé bydleli se zetěm ve společné domácnosti a že tento je živil. t. j. — jak plyne ze souvislosti s předchozím odstavcem odvolání — dával jim podle výměnku celou stravu. Že by stěžovatelé byli od povrhaného zetě dostávali také ošacení a obsluhu a event. i jiné potřeby životní, toho v řízení správním, netvrdili. Neměl tedy žalovaný úřad příčiny, aby zjišťoval také ještě tyto okolnosti. Poněvadž pak svoje rozhodnuti založil na skutečnostech, jež byly úředně zjištěny zcela ve shodě s tím, co udávala strana sama ve svém odvolání, nelze shledávati ani vady v tom, že výsledky šetření nebyly straně oznámeny, aby se o nich vyjádřila, ježto zákon (§ 7, odst. 7. zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z.) předpisuje postup ten jenom pro ty případy, kde výsledky úředního šetření jsou s údaji strany v rozporu a pro stranu nepříznivý.
Dospěl-li však úřad na základě skutkových okolností takto úplně a bezvadně zjištěných k úsudku, že výživa stěžovatelů na povolaném závislá nebyla a povoláním jeho nebyla ohrožena, nemůže nejvyšší správní soud tohoto úsudku in merito přezkoumávati. Otázka závislosti a ohroženosti výživy je otázkou skutkovou, nikoli právní, zodpovědění její je součástí skutkové podstaty a nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1. zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. je vázán skutkovou podstatou, kterou žalovaný úřad uznal za pravou, maje možnost zkoumati toliko nedostatky formelní, uvedené v odst. 2. citovaného §u 6. Po této stránce však, jak již uvedeno, závady shledáno nebylo.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 107. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 238-240.