Č. 167.

Pensijní pojišťování: 1. Zjišťování obvyklého způsobu mzdy po rozumu § 1 pens. zák. děje se z povinnosti úřadu, nikoli ve formě kontradiktorního řízení. Zásada slyšení strany není tu tedy bezpodmínečně platná 2. Důsledky zrušení naříkaného rozhodnutí dle § 7 zák. o správ. s., zůstalo-li řízení správní pro nesprávný právní názor rozhodujícího úřadu neúplným nebo jinak vadným.
(Nález ze dne 3. září 1919 č. 4184.)
Věc: Alois Závodník v Přívoze proti ministerstvu pro sociální péči o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve sporu o to, podléhal-li stěžovatel povinnému pensijnímu pojištění v době od 11. dubna do 26. října 1913, kdy jako stavební polír zaměstnán byl u stavitele Viktora Sonnenscheina, ministerstvo vnitra rozhodlo již z 5. dubna 1917 čís. 63709 v ten rozum, že jmenovaný pojistné povinnosti podroben nebyl. K stížnosti jeho zrušil správní soudní dvůr vídeňský nálezem ze 7. prosince 1917 č. 30283 uvedené rozhodnutí jako nezákonné, vycházeje souhlasně se stálou judikaturou z právního názoru, že měsíční neb roční plat jest ve smyslu § 1 pens. zák. »obvyklým« již tehdy, jestliže tento způsob mzdy vůbec v některém dílu území, pro nějž pensijní zákon tehdy platil, tak zhusta se vyskytoval, že v tomto omezeném území mohl být pokládán za pravidlo. Nezákonnost spatřoval správní soud v tem, že úřad řídě se mylným názorem právním, že stačí k tomu, aby popřena byla pojistná povinnost, zjistí-li se, že v Přívoze u stavebních polírů plat měsíční neb roční se nepřihází, nevyšetřoval, zdali v skupině povolání stavebních polírů nikde v území platnosti zákona měsíční neb roční plat se nevyskytuje tak často, aby bylo lze říci, že aspoň v jediné části obvodu platnosti zákona jest obvyklým.
V důsledku tohoto nálezu vydalo poté ministerstvo pro sociální péči ve Vídni, na něž zatím kompetence ve věci přešla, rozhodnutí nové z 11. února 1918 čís. 4253, se zrušeným věcně shodné, odůvodňujíc je tím, že ze šetření ministerstva vnitra provedených vysvitá, že v době, na niž se spor o pojistnou povinnost stěžovatele vztahuje, u polírů zaměstnaných při živnosti stavitelské a zednické nevyskytovaly se nikde v Rakousku úmluvy o mzdě s roční neb měsíční lhůtou jako jednotkou časovou tak často, aby v onom území mohly býti označeny za obvyklé.
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí nejprve porušení zásady právní vytčené v § 7, odst. 2 zákona o správním soudě a tudíž nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že žalovaný úřad prováděl nová šetření a znovu zkoumal základy sporu, ač dřívější rozhodnutí ministerské zrušeno bylo správním soudem podle § 7 zák. o správním soudě a toliko při nálezech vydaných na základě § 6 tohoto zák. úřad správní konati má nová šetření. Dále namítá stížnost vadnost řízení, ježto stěžovatel nebyl vyslechnut o výsledcích šetření provedených o otázce, jaký způsob mzdy jest obvyklým u polírů a dozorců stavebních. Konečně dovozuje stěžovatel, že v létech 1909—12 uznán byl za povinna pensijním pojištěním, aniž jeho zaměstnavatel, stavitel V. Sonnenschein, se proti tomu bránil. Odhlášení v zimní saisoně 1912—13 a nové přihlášení na jaře 1913 bylo vlastně nesprávné, ježto stěžovatel byl přes zimu toliko na dovolené. Ministerstvo pro sociální péči mělo zjistiti, byl-li způsob jeho výkonů v r. 1913 týž jako v létech předešlých.
Rozhoduje o této stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Žalovaný úřad vydávaje v důsledku uvedeného nálezu správního soudního dvora ve Vídni ze 7. prosince 1917 č. 30283 nové rozhodnuti o pojistné povinnosti stěžovatelově, byl po rozumu § 7 zák. o správním soudě povinen v souhlase s právním názorem oním nálezem projeveným přihlédnouti k okolnosti, byl-li v povolání stavebních polírů aspoň v některé části tehdejšího obvodu platnosti pensijního zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 obvyklým plat měsíční nebo roční a byl tudíž také nejen oprávněn, nýbrž i povinen, pokud tato okolnost již dříve úředně nebyla známa, k jejímu zjištění konati dodatečná šetření, pokud se týče pouzí i výsledků šetření v té příčině ministerstvem vnitra zatím provedených. Právní názor stížností projevený, že úřad, jehož dřívější rozhodnutí bylo správním soudem zrušeno, smí jen tenkráte prováděti nová šetření a na jich základě nově rozhodnouti, jestliže onen zrušující nález správního soudu opíral se o § 6 zák. o správním soudě, není důvodný. Jestliže nesprávný názor právní, jenž byl důvodem pro zrušení úředního rozhodnutí jako nezákonného (§ 7 zák. o správním soudě) způsobil, že řízení zůstalo neúplným nebo jinak vadným (§ 33 jednacího řádu pro správní soud, min. nař. z 22. srpna 1907 č. 209 ř. z.), jest úřad správní po rozumu odst. 2 § 7 cit. zák. zavázán, řídě se právním názorem správního soudu, onu formální vadu opraviti, pokud se týče řízení doplniti a na podkladě takto zjednaném vydati nové rozhodnutí. Námitky vznesené po této stránce jsou proto neodůvodněny.
Nejvyšší správní soud neshledal ani vytýkané vady řízení v tom, že výsledek oněch šetření nebyl stěžovateli předem sdělen. Ve smyslu nálezu správního soudu vídeňského častěji citovaného mohl správní úřad nově rozhodovati jen na základe znalosti o obvyklém způsobu mzdy v obvodu platnosti zákona, platném v oboru zaměstnání, k němuž stěžovatel náležel, i bylo věcí úřadu, aby si tuto znalost opatřil z povinnosti úřední. Zjišťování této okolnosti nemůže dle své povahy díti se ve formě kontradiktorního řízení se stranami a nelze také úřadu ukládati bezvýhradnou povinnost, aby výsledek příslušných šetření straně předem oznamoval, ani pokládati za porušení podstatných zásad správního řízení, opomenul-li tak učiniti. Ostatně ani stížnost ani údaje stěžovatelovy v řízení správním neobsahují nijakých tvrzení nebo konkrétních dat, jež by výsledku úředních šetření odporovaly nebo jejich správnost uváděly v pochybnost.
Pokud konečně stěžovatel dovozuje, že o jeho pojistné povinnosti bylo již pravoplatně rozhodnuto r. 1912 a v letech předešlých a že mezi r. 1912 a 1913 nenastalo přerušení jeho služebního poměru, nejvyšší správní soud nemohl k vývodům stížnosti toho se týkajícím míti zření již z té příčiny, že stěžovatel kontinuitu svého služebního poměru u V. Sonnenscheina v roce 1913 s dřívějším svým zaměstnáním u něho v řízení správním, zejména ve svém ministerském rekursu vůbec netvrdil.
Ze všech důvodů shora uvedených byla stížnost zamítnuta.

Citace:

č. 167. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 351-353.