Č. 289.

Lékárny: 1. Předpis § 47, odst. 2 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 o odmítnutí žádosti za koncesi lékárnickou bez dalšího řízení nelze vztahovati na současné rozhodnutí o několika takových žádostech nebo jde-li při žádostech vyřizovaných v různých dobách o různé stanoviště lékárny. O totožnosti stanoviště nelze mluviti, jde-li o takové úchylky místní, které dle své povahy vyžadují zvláštního nového zkoumání věcných předpokladů dle § 10 cit. zák. — 2. Majitel starší lékárny v sousedství není legitimován k podání stížnosti na nejv. správní soud pro porušení předpisů §§ 3, posl. odst., a 46 cit. zák., dle nichž je z nabytí koncese vyloučen, kdo již koncesovanou lékárnu má nebo měl a této koncese se vzdal, pokud od vzdání neuplynula doba 5 let.
(Nález ze dne 31. prosince 1919 č. 6999.)
Věc: Mg. Ph. Kliment Růžička v Dejvicích proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v Praze (zast. min. místotajemníkem Bohumilém Žídkem) stran udělení lékárenské koncese Mg. Ph. Leopoldu Průchovi.
Výrok: Stížnost se zamítá z části jako bezdůvodná, z části jako nepřípustná.
Důvody: Výnosem z 20. listopadu 1915 č. 22/A 125/15/16 udělilo místodržitelství v Praze na základě § 51 zákona z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 Ph. Mg. Leopoldu Průchovi k žádosti ze dne 7. ledna 1914 koncesi ke zřízení a samostatnému provozování nové veřejné lékárny v Bubenči, se stanovištěm ohraničeným ulicí Jiráskovou, Dejvickou. Bubenečskou, Dra Zikm. Wintra a Dra Bráfa; námitkám proti udělení této koncese podaným stěžovatelem nevyhovělo s odůvodněním, že dle výsledku řádně konaného šetření existenční schopnost jeho lékárny vzhledem na její odbytové poměry a rozsah provozování, pak na životní poměry usazeného obyvatelstva a dosavadní ruch stavební, jakož i dosud značně rozšířené odbytiště jeho lékárny již roku 1895 založené, zřízením nové lékárny ve smyslu § 10, odst. 3 cit. zákona není ohrožena.
K odvolání stěžovatelovu žalované ministerstvo naříkaným rozhodnutím rozhodnutí místodržitelství změnilo potud, že za stanoviště lékárny, která se má zříditi v Bubenči, určilo část města ohraničenou ulicemi Bubenečskou, Dra Zikmunda Wintra, Jiráskovou, Dra Albína Bráfa a domy po stranách jmenovaných ulic. Jinak odvolání nevyhovělo.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná namítá, že naříkaným rozhodnutím porušen byl zákon a to:
1. Ustanovení § 47, odst. 2 zákona lék., dle kteréhož ustanovení měla býti žádost o povolení koncese lékárenské zemským politickým úřadem bez dalšího řízení zamítnuta, jelikož dřívější žádost téhož neb jiného uchazeče za zřízení nové lékárny na stejném místě zamítnuta byla pro nedostatek věcných podmínek, v § 10 vyznačených, a ode dne posledního v záležitosti té vydaného rozhodnutí neprošlo více než dvě léta a nenastala podstatná změna místních pro dřívější rozhodnutí směrodatných poměrů.
V tom směru poukazuje stížnost, že žádost Ph. Mg. J. Poiciho z 19. října 1913 za udělení koncese lékárenské se stanovištěm ohraničeným ulicí Jiráskovou, Dejvickou, Bubenečskou, Dra Zikmunda Wintra a Dra Bráfa zamítnuta byla místodržitelstvím usnesením ze dne 22. dubna 1914, což potvrzeno výnosem ministerstva vnitra z 26. července 1915, a že rovněž zamítnuty byly žádosti Ph. Mg. Antonína Strničky, Karla Voborského a Josefa Kaliny pro stejné stanoviště, jaké bylo vyznačeno v žádosti Ph. Mg. Průchy z,11. února 1914.
Naříkané rozhodnutí nesprávně vykládá zákon, tvrdí-li, že stanoviště Průchou žádané nebylo totožné se stanovištěm dřívějších žadatelů, ježto zákon má patrně na mysli jako stanoviště obec anebo část obce a ze srovnání žádostí jde na jevo, že jde o stanoviště téměř totožné. Že by byly nastaly změny v poměrech §em 10 míněných, naříkané rozhodnutí netvrdí.
2. Porušení zákona spatřuje stížnost dále v tom, že nebylo dbáno ustanovení § 3, posl. odst., a § 46 zákona lékárenského, dle nichž vyloučen jest z nabytí koncese, kdo již koncesovanou lékárnu má nebo měl a této koncese se vzdal, pokud od vzdání neuplynula doba 5 let. Průcha byl majitelem koncese lékárenské v Brandýse n. L. a zcizil ji 27. května 1913.
3. Stížnost popírá, že by se poměry pro zřízení nové lékárny závažné byly změnily, vytýkajíc, že žádost Poiciho zamítnuta byla dne 26. července 1915, kdežto žádost Průchova vyřízena byla již 20. listopadu 1915 prvou stolicí kladně.
Námitku stížnosti opírající se o ustanovení § 47, odst. 2 zákona lék. neshledal nejvyšší správní soud důvodnou, uváživ toto:
Stížnost dovozuje, že žádost Mg. Ph. L. Průchy měla býti ve smyslu předpisu uvedeného bez dalšího řízení zamítnuta, z toho, že žádosti Ph. Mrů Poiciho, Strničky, Voborského a Kaliny se stejným nebo téměř stejným stanovištěm, zamítnuty byly pro nedostatek věcných předpokladů v § 10 zákona lék. vytčených.
Pokud stížnost má tu na zřeteli žádosti Ph. Mg. Strničky z 2. června 1914 a Ph. Mg. Kaliny ze 6. července 1914, jest ovšem dle spisů pravda, že tyto žádosti vytyčují stanoviště pro novou lékárnu stejně, jako žádost Mra. Ph. L. Průchy. Ale žádosti ony vyřízeny byly zamítavě výnosy místodržitelskými z 20. listopadu 1915 č. 22/A, 1240/8 ai 1914 a 22/A 1548/8 ai 18, tedy současně s udělením koncese Mr. Ph. Průchovi výnosem z téhož dne č. 22/A — 123/15/16 a toto současné udělení koncese Průchovi uvedeno zároveň i jako důvod zamítnutí oněch dvou žadatelů. Jest patrno, že na současné rozhodnutí o několika žádostech ustanovení § 47, odst. 2, vztahovati nelze.
Pokud však stížnost má na mysli zamítnutí žádostí jmenovaných dvou uchazečů z 20. července 1913 a 28. července 1913, jakož i žádosti Mr. Ph. Poiciho z 19. října 1913, Ph. Mr. Voborského ze 4. června 1913, jež vesměs zamítnuty výnosy místodržitelskými z 22. dubna 1914 (žádost Poicioho v 2. stolici rozhodnutím ministerstva vnitra z 26. července 1915), nemohlo zamítnutí těchto žádostí býti důvodem pro zamítnutí žádosti Průchovy na základě předpisů § 47, odst. 2, již proto, ježto ony vesměs pro žádanou lékárnu vytyčují jiné stanoviště, než na jaké vztahovala se Průchova žádost, ono ustanovení však výslovně předpokládá, že dřívější zamítnutá žádost týkala se zřízení nové lékárny na témže stanovišti. V daném případě vymezovala žádost Průchova stanoviště ulicemi Jiráskovou, Dejvickou, Bubenečskou, Dra. Zikmunda Wintra a Dra. Albína Bráfa, kdežto uvedené žádosti Strničkova a Kalinova ulicemi Havlíčkovou, Ruskou, Polskou a Dejvickou, resp. Dejvickou mezi Ruskou a Slovanskou, po případě Bubenečskou, žádost Poiciho a Voborského pak ulicí Dejvickou od Slovanské k Ruské po případě k nejblíže následující. Jestliže stížnost namítá v tomto směru, že stanoviště je ve všech případech téměř totožné, a dovozuje, že žalovaný úřad proto totožnost neprávem popřel, nejvyšší správní soud nemohl ani v tom dáti stížnosti za pravdu.
Ve smyslu § 9, odst. 2, v souvislosti s § 14 zákona lék. rozuměti jest stanovištěm onen obvod, pro nějž koncese se udílí s právním účinkem, že přeložení lékárny v mezích tohoto obvodu nevyžaduje nové koncese a sluší jako stanoviště označiti obec, osadu, městský okres nebo část takového území.
Předpisy § 10 pak stanovíce věcné podmínky pro udělení koncese uvádějí je vesměs ve vztah k stanovišti; jsouť těmito podmínkami: (dle odst. 1) aby v obci stanoviště nebo v nejbližším okolí měl stálé bydliště lékař provozující praxi, (dle odst. 2) potřeba obyvatelstva, při jejímž posuzování hleděti jest zejména k počtu a poměrům obyvatelstva jakož i k živosti ruchu ve stanovišti a okolí, k jsoucím tam ústavům a závodům, pak k rozsahu provozování obchodu veřejných lékáren ve stanovišti a okolí zřízených, a konečně (dle odst. 3), aby zřízením nové lékárny nebyla ohrožena schopnost existence veřejných lékáren v stanovišti nebo v okolí zřízených nebo lékaře domácí lékárnu majícího. Jest tedy ve smyslu předpisů právě uvedených stanoviště podkladem, z něhož úřadu vycházeti jest při posuzování věcných podmínek pro koncesování nové lékárny. Nelze proto o totožnosti stanoviště mluviti, jde-li při vymezení stanovišť různými žadateli o takové úchylky místní, které dle své povahy vyžadují zvláštního nového zkoumání oněch věcných podmínek.
Že tomu tak v daném případě bylo, není se zřetelem k označenému již vymezení stanoviště v žádosti Průchově a v žádostech ostatních uchazečů pochybno. Všem těmto místním vymezením jest jen společný jistý úsek ulice Dejvické, kdežto však žádosti Poiciho, Voborského a Kaliny omezují se na části této ulice, vztahuje se žádost Strničkova také na jistý obvod jižní ulice Dejvické, žádost Průchova na jistý obvod severně od této ulice. Že by pro tento obvod v úvahu přicházely jedině tytéž momenty podle § 10 rozhodné, jako pro ony obvody ostatní, nikterak z podstaty věci nevyplývá. I neodporuje tudíž také duchu cit. shora předpisů zákonných, jestliže úřad přes dřívější zamítnutí žádostí druhých žadatelů, zavedl nové řízení o žádosti Průchově, neuznav stanoviště jím zvolené za totožné se stanovišti žadatelů prvé zamítnutých.
Popírá-li stížnost (v bodu 3), že by se poměry místní byly změnily v době od zamítnutí žádosti Poiciho min. výnosem ze 26. července 1919 do příznivého vyřízení žádosti Průchovy výnosem místodržitelským z 20. listopadu 1915, jest to námitka — nehledě ani k tomu, že naříkané rozhodnutí takovou změnu poměrů netvrdí — nezávazná, ježto, jak právě vyloženo, šlo v daném případě o žádosti s různým stanovištěm, a již z toho důvodu byl úřad podle zákona povinen zavésti nové řízení o žádosti Průchově a nemohl tuto žádost § 47, odst. 2, bez dalšího odmítnouti.
Námitka stížnosti, že naříkané rozhodnutí odporuje předpisům § 3, posl. odst., a § 46 zák. lék., ježto Průcha, zciziv 27. května 1913 svoji lékárnickou koncesi v Brandýse n. L. byl po rozumu oněch předpisů po dobu 5 let od tohoto zcizení počínajíc z nabytí nové koncese vyloučen, jest však nepřípustnou, neboť předpisy právě uvedené jsou zákonem dány výlučně k ochraně jistých veřejných zájmů, tyto zájmy však není stěžovatel povolán zastupovati a není tudíž ani legitimován k jich ochraně stížnost k tomuto soudu vznášeti.

Citace:

č. 289. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 594-598.