Č. 137.

Spolkový zákon z r. 1852: 1. Ze spolkového zákona z r. 1852 ve spojení s čl. 12 st. zákl. z. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. vyplývá, že povolení ku zřízení akciové společnosti nemůže býti odpíráno, není-li pro odepření důvodů zákonných, ani činěno závislým na podmínkách, jež v zákoně nemají podkladu. — 2. Úřady mohou stranám ukládati povinnost k náhradě nákladů způsobených vykonáváním všeobecného dozoru státního jen na základě a v mezích positivních předpisů zákonných. — 3. Ve výnosu, jímž vyslovilo ministerstvo, že jest ochotno za jistých podmínek povoliti zřízení akciové společnosti, jest spatřovati rozhodnuti úřední vydané ve smyslu zák. spolk. z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z. (§ 18) o přípustnosti společnosti. — 4. Odporuje zákonu, bylo-li povolení ku zřízení akciové společnosti učiněno závislým na podmínce, že do stanov bude pojato ustanovení, jímž se vyhrazuje státní správě právo předepsati společnosti poplatek za výkon všeobecného státního dozoru.
(Nález ze dne 18. června 1919 č. 2961.)
Prejudikatura: Ku 2.víd. nál. ze dne 24. listopadu 1899 č. 9561. Budw. č. 13419, a ze dne 6. prosince 1905 č. 13288, Budw. č. 3992 A.
Věc: Akciová raffinerie rolnických cukrovarů dříve bratří Skene v Přerově spolu se zakladateli (adv. Dr. V. Kaplan z Olomouce) proti ministerstvu vnitra (zast. min. radou Drem Janem Chourem) o zřízeni akciové společnosti. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako zákonu odporující.
Důvody: C. k. priv. cukrovary Bratří Skene v Přerově, Rolnický cukrovar akciový v Brodku u Přerova, Akciová společnost c. k. priv Drahanovického cukrovaru, Společný rolnický akciový cukrovar u Olomouce (v Holiči), Rolnický cukrovar akciový v Hulíně II., Rolnický cukrovar akciový v Prosenicích u Lipníka, Rolnická cukrovárna ve Vrbátkách zažádaly podáním z 23. dubna 1918 u býv. c. k. min. vnitra ve Vídni za konečné povolení ku zřízení akc. společnosti pod firmou »Akciová rafinerie rolnických cukrovarů dříve Bratří Skene se sídlem v Přerově. výnosem z 26. srpna 1918 čís. 27482 prohlásilo jmenované min. v dohodu s min. financí a obchodu, že jest ochotno žádané povolení uděliti za určitých podmínek. Jednou z těchto podmínek bylo, že do stanov (a to do § 47, jednajícího o dozorčím právu státu) pojato bude toto ustanovení:
»Vzhledem k tomu, že následkem všeobecného státního dozoru vzroste státu břemeno, může společnosti od státní správy dle jejího volného uvážení předepsán býti paušální roční dohlédací poplatek, jenž do státní pokladny odváděn býti musí.«
Proti této podmínce podali žadatelé stížnost k správnímu soudu, zároveň však předložili stanovy opravené dle onoho výnosu, při čemž si podání stížnosti výslovně vyhradili.
Při veřejném ústním líčení o této stížnosti dovozoval zástupce žalovaného úřadu, že výnos ministerský stížností v odpor braný není rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zák. o správním soudě před tímto soudem naříkatelným, nýbrž toliko pouhým projevem ochoty úřadu o žádosti strany určitým způsobem rozhodnouti.
Nejvyšší správní soud nemohl dáti těmto vývodům za pravdu, nýbrž musil ve výnosu tom spatřovati rozhodnutí o přípustnosti zakládané společnosti, vydané úřadem ve smyslu zák. spolkového ze dne 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z. (§ 18).
Ani další námitku zástupcem vlády vznesenou, že žadatelé nemají nároku na povolení společnosti a že tudíž není porušením jejich subjektivních práv, bylo-li povolení vůbec odepřeno neb uděleno jen podmínečně, neshledal tento soud důvodnou: Ze spolkového zákona z r. 1852 ve spojení s čl. 12 zákl. zák. st. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. vyplývá, že povolení akciové společnosti nemůže býti odpíráno, není-li pro odepření důvodů zákonných, takže dlužno spatřovati nezákonné porušení práv žadatelů v tom, když povolení společnosti odpírá se bez takovýchto důvodů nebo se sice udílí, ale za podmínek, jež v zákoně nemají podkladu. Slušelo tudíž zkoumati, zdali sporná podmínka tak, jak naříkaným rozhodnutím byla uložena, jest zákonem odůvodněna. Ježto dle znění podmínky této požaduje se paušální poplatek za výkon všeobecného dozoru státního, neměl správní soud příčiny, obírati se otázkou, jíž dotkl se zástupce vlády při ústním líčení, zdali byla by státní správa oprávněna společnosti uložiti, aby hradila výlohy vzešlé ustanovením zvláštního orgánu dozorčího ve smyslu § 22 spolk. zák. z r. 1852, kterážto otázka by vzhledem k zásadě projevené v min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. o náhradě útrat v § 24 tohoto nař. vyznačených mohla snad vzejíti, pokud by úřad pokládal v zájmu veřejném organisování zvláštní dozorčí služby za nezbytnou podmínku připuštění společnosti. Podle znění pod- mínky stížností v odpor brané jest však na sporu toliko otázka, je-li státní správa oprávněna, požadovati zvláštní poplatek za výkon všeobecného práva dozorčího. V té příčině dal nejvyšší správní soud za pravdu názoru stížností hájenému, že bez positivního předpisu nelze ukládati stranám poplatky neb dávky za úřední výkony všeobecného dozoru státního. Poněvadž takového positivního předpisu, pokud jde o výkon státního dozoru nad spolky, nelze nalézti ani v zákoně spolkovém, ani v jiné platné normě, shledal nejvyšší správní soud nezákonnost v tom, že naříkaným rozhodnutím poplatek takový státní správou paušálně dle volného uvážení stanovený byl požadován.
Návrh zástupce vlády, aby, bude-li zrušena podmínka stížností v odpor braná, zrušen byl také akt povolovací, pokud se týče schválení stanov, musil nejvyšší správní soud přejíti, neboť může přezkoumávati naříkané rozhodnutí jen v mezích stížných bodů. Zůstávají tudíž schválené stanovy tímto nálezem jeho nedotčeny, i bude věcí strany, aby se jejich změny (§ 47) ve smyslu tohoto nálezu domáhala.

Citace:

č. 137. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 300-302.