Č. 50.

Podpora pro uprchlíky: I podporu prací poskytovanou válečnému uprchlíku členy rodiny, sdílejícími s ním společnou domácnost, jest považovati za »oporu«, vylučující nárok na dvojnásobnou podporu státní (§ 6 zák. ze dne 31. prosince 1917 č. 15 ř. z. z r. 1918), jestliže ze skutkově podstaty řádně a za spolupůsobení strany zjištěné vychází na jevo, že řečenými úsluhami poskytuje se žadateli k jeho živobytí výpomoc tou měrou, že hospodářský stav jeho celkem není horší nežli stav oněch uprchlíků, kterým po zákonu přísluší nárok na podporu nezvýšenou.
(Nález ze dne 19. února 1919 č. 353.)
Prejudikatura: Víd. nález ze dne 5. listopadu 1918 č. 10790. Stejně další praxe nejv. správ. s.
Věc: Antonín Pisetta v Jičíně proti místodržitelství v Praze o zvýšenou podporu uprchlickou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost stěžovatelova o zvýšení podpory ve smyslu § 6 zák. ze dne 31. prosince 1917. č. 15 ř. z. z r. 1918, byla naříkaným rozhodnutím zamítnuta, protože nežije sám. K vývodům v odvolání obsaženým, že mu ani žena ani syn pomocí skytati nemohou, protože přes veškery snahy nemohli si zjednati práci, připomenul žalovaný úřad, že zákonný výraz »opora« (Stütze) zahrnuje v sobě nejen oporu materielní, pokud se týče finanční, nýbrž i jakoukoliv výpomoc fysickou, již mohou k práci neschopným uprchlíkům v domácnosti poskytovati členové rodiny, kteří s nimi sdílejí společnou domácnost.
Stížnost namítá nezákonnost naříkaného rozhodnutí. Výklad pojmu »opora«, jak jej vytkl žalovaný úřad, jest prý v rozporu s úmyslem zákona, který měl na mysli jen výpomoc penězi, která by byla s to, hmotné postavení žadatelovo zlepšiti a takto zvýšení podpory státní učiniti zbytečným.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Zákon uváděje slova »opora« a neoznačuje blíže pojmového významu jeho, dává zřetelně na jevo, že pro posouzení sporného nároku nerozhoduje způsob, kterým členové rodiny, sdílející společnou domácnost s uprchlíkem, jemu vypomáhají. Vylučuje nárok na zvýšenou podporu, když řečení členové rodiny jsou uprchlíku oporou, nepraví zákon nic jiného, nežli že mu nárok ten nepřísluší, když se mu dostává od členů rodiny jakékoliv výpomoci v té míře, že hospodářský stav jeho celkem není horší, nežli stav oněch uprchlíků, kterým po zákonu přísluší nárok na řádnou podporu nezvýšenou. Není tudíž proti zákonu, když žalovaný úřad založil své rozhodnutí na právním mínění, že zákonný pojem »opory« zahrnuje v sobě i pouhou podporu prací v domácnosti. Arciť se předpokládá, že výpomoc takto skýtaná dosahuje oné nejmenší míry, o níž byla svrchu řeč. V tomto směru však stěžovatel neuvedl v řízení nijakých zvláštních okolností na důkaz, že přes výpomoc poskytovanou jemu členy rodiny v domácnosti hospodářská situace jeho se podstatně zhoršila, nýbrž opíral svůj nárok jedině o tvrzení, že od nich nedostává podpory peněžité. Poněvadž důvod tento sám o sobě nárok na zvýšenou podporu nezakládá, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 50. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 130-131.