Č. 64.

Vyživovací příspěvek: 1. Ohrožení výživy posuzovati jest u každého příslušníka povolaného samostatně. — 2. Při úvaze o ohrožení výživy jednoho člena rodiny povolaného lze přihlížeti i k vyživovacímu příspěvku vyplácenému druhým členům, žijícím s oním členem ve společné domácnosti. — 3. Otázka ohrožení výživy jest skutkovou, nikoli právní.
(Nález ze dne 12. března 1919 č. 1168.)
Prejudikatura: K 1.: viz nález č. 44 pod 1.; k 2.: viz nález č. 31 pod 1.; k 3.: viz nález č. 14 pod 1. této Sbírky a další stálá judikatura nejv. spr. soudu.
Věc: Anna Douchová v Přísece (adv. Dr. Alois Feigel z Jihlavy) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením okresní vyživovací komise pro Jihlavu venkov ze dne 16. srpna 1918 č. 13606 byl k dodatečné přihlášce stěžovatelky Anny Douchové, jejíž manžel Jan Doucha, rolník v Příseku, byl dnem 9. října povolán ke službě vojenské, přiznán dnem 1. dubna 1918 počínajíc vyživovací příspěvek 1 K 60 h denně a stejný příspěvek také pro jejího syna Jana, kdežto příspěvek její dceři Marii podle dřívějšího usnesení od 1. ledna 1917 vyplácený byl dnem 31. března 1918 počínajíc zastaven.
V odvolání z tohoto usnesení podaném domáhala se stěžovatelka toho, aby byl dceři její Marii přiznán příspěvek ještě za čas od 9. října 1916 do 1. února 1917 a od 1. září 1918 počínajíc na dále, jí samé pak a synu Janovi aby byl příspěvek povolen i za čas od 9. října 1916 do 1. dubna 1918. Naříkaným rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto jako neodůvodněné proto, že výnosem z 37 měr pozemků je výživa dcery Marie úplně zajištěna i když stěžovatelka musí najati pracovní sílu. Ohledně žádosti za doplatky vyživovacího příspěvku, resp. udělení vyživovacího příspěvku za dobu před platností zákona z r. 1917 byla okresní vyživovací komise poukázána, aby posoudila, pokud stěžovatelka uvádí nové důvody, jež by vyžadovaly nového rozhodnutí, a aby podle toho učinila rozhodnutí.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká řízení provedenému v instancích správních vadnost a kusost a tvrdí, že skutečně nastalo ohrožení ve výživě stěžovatelčině a jejích obou dětí.
Nejvyšší správní soud založil svoje rozhodnutí na těchto úvahách:
Zemská vyživovací komise zabývá se v naříkaném rozhodnutí jednak otázkou zastavení vyživovacího příspěvku pro dceru stěžovatelčinu Marii od 1. dubna 1918 počínajíc, jednak nárokem všech příslušníků, o něž tu jde, na doplacení vyživovacího příspěvku, pokud se týče udělení příspěvku toho za dobu před platností zákona z r. 1917.
Ve příčině prvnější otázky rozhodla ve věci samé tím, že odvolání v tom směru podané zamítla jako neodůvodněné. Ve druhém směru uložila okresní vyživovací komisi zcela všeobecně, aby posoudila, pokud uvádí stěžovatelka nové průvody, jež by vyžadovaly nového rozhodnutí, a aby podle toho učinila rozhodnutí. Z toho zřejmo, že rozhodnutí to má se týkati všech nároků, tvořících předmět odvolání, vyjma nárok dcery Marie na další vyplácení zastaveného příspěvku vyživovacího. Pokud tedy stížnost směřuje proti právě zmíněnému odstavci rozhodnutí zemské vyživovací komise, je nepřípustná, protože věc není ještě v pořadu stolic správních konečně vyřízena (§ 5, odst. 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. z.).
Co pak se týče nároku dcery Marie na vyživovací příspěvek za dobu od 1. dubna 1918, nelze především za správný uznati názor stěžovatelčin, jakoby z okolnosti, že udělen byl příspěvek vyživovací jednomu členu rodiny, jehož výživa uznána byla za ohroženou, plynul nutně důsledek, že také výživu ostatních příslušníků pokládati jest za ohroženou a že také jim příspěvek vyživovací přísluší. Naopak dlužno oprávněnost nároku každého jednotlivého příslušníka posuzovati samostatně a také ji samostatně řešiti dle daných skutečností.
Nelze však také přehlédnouti, že příspěvek vyživovací, který byl přiznán manželce povolaného a jejímu synu Janovi, přichází nepřímo k dobru dceři Marii a její postavení finanční zlepšuje tím, že se pro ni uvolňuje další část výtěžku usedlosti, na nějž všichni příslušníci rodiny jsou odkázáni. V důsledku toho pak není zásadně nikterak vyloučen úsudek, že výživa dcery Marie, která do té doby pokládána byla za ohroženou, na dále ohrožena není. Zda takové zlepšení majetkových poměru dcery Marie v pravdě nastalo či nic, jest otázka skutková, nikoli právní, jejíž zodpovědění komisí vyživovací jest tedy částí skutkového zjištění komise té. Dle § 6, odst. 1 zák. o správ. s. má nejvyšší správní soud rozhodnutí své založiti na skutkové podstatě, o niž se opírá naříkané rozhodnutí, a nepřísluší mu proto věcně přezkoumávati ani skutkové zjištění ve příčině ohrožení výživy, nýbrž může dle druhého odstavce téhož paragrafu zkoumati toliko, zda řízení správní netrpí podstatnou vadou ve smyslu zmíněného ustanovení. Vad takových však nejvyšší správní soud neshledal. Rozhodnutí naříkané vychází ze skutkových předpokladů, které se úplně shodují s údaji stěžovatelčinými, zejména nejsou výsledky šetření, pokud jde o výdělek povolaného z povoznictví, v rozporu s vlastním tvrzením strany. Skutková podstata naříkanému rozhodnutí za podklad sloužící postačuje také úplně k posouzení, zda a pokud tu bylo ohrožení výživy jednotlivých členů domácnosti povolaného, zvláště když komisi jsou dobře známy místní poměry, pro posouzení směrodatné. Nebylo tedy třeba šetření provedené doplňovati a není řízení ani kusé ani vadné.
Stížnost bylo pro její bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

č. 64. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 156-158.