Č. 236.

Okresní silnice (Čechy): Vadami na okresní silnici shledanými po rozumu § 21 zák. ze dne 12. srpna 1864 č. 41 z. z. lze rozuměti jen úchylky od předpisů zákona ze dne 31. května 1866 č. 41 z. z., zejm. jeho §§ 22 , 39 a násl.

(Nález ze dne 14. listopadu 1919 č. 104.)
Věc: Jan Schwarzenberg v Citolibech proti býv. zemské správní komisi v král. Českém o udržování okresní silnice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím zemské správní komise kr. Českého ze dne 14. listopadu 1913 č. 84654 bylo okresnímu výboru v Lounech k rekursu správy velkostatku Citolibského uloženo, aby uvedl okresní silnici Domoušice-Kounov tam, kde k ní přiléhají pozemky velkostatku čk, 1650/1 a 1544 v Domoušicích, ve stav řádný a bezpečný, poněvadž zjištěné sesouvání se půdy řečených dvou pozemků jest způsobeno zřízením okresní silnice a ohrožuje i okresní silnici samu, jejíž stav bez náležitého zařízení k vysoušení silničního svahu nelze pokládati za řádný a bezpečný. Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti okresního výboru v Lounech nálezem c. k. správního soudu ve Vídni ze dne 29. prosince 1914 čl. 11547 zrušeno pro vadné řízení, poněvadž posouzení otázky, zdali okresní výbor silnici spravující jest povinen provésti opravu a regulaci silnice této, správou velkostatku požadovanou, závisí především na výsledku místního ohledání a na dobrém zdání znalce netoliko odborně způsobilého, nýbrž i procesně bezvadného, aby bylo lze správně zodpověděti spornou otázku, co je příčinou sesouvání se půdy silničních svahů, což na základě nálezu a dobrého zdání znalce procesně závadného a na základě interního dobrého zdání úředního znalce žalovaného úřadu možno nebylo.
Správní soud vyslovil zároveň právní názor, že samosprávné úřady jsou příslušný spornou otázku rozhodnouti, ježto jde o splnění povinnosti svazům silničním dle § 21 čes. zák. silničního ze 12. srpna 1864 č. 41 z. z. uložené a že tato povinná péče o stav silnice řádu silničnímu vyhovující (Wegeordnungsmassigkeit) stíhá svaz silniční za všech okolností bez ohledu na příčinu, která způsobila poruchu řádného stavu.
Řídíc se tímto nálezem, dala zemská správní komise provésti okresním výborem nové místní ohledání, jež vykonáno bylo dne 8. dubna 1916 za účasti znalce inženýra Václ. Faigla. Znalec tento zjistil, že stav silnice je dobrý, svahy silniční při obou pozemcích sice poněkud pozměněné, příkop silniční však volný, a podal dobré zdání své v ten smysl, že silnice je při obou pozemcích ve stavu dobrém, že silničnímu tělesu ze svažování se půdy svahu silničního nebezpečí nehrozí a že doprava ani bezpečnost osob na silnici není nijak ohrožena i kdyby sesouvající se půda uzavřela silniční příkop a bránila odtoku vody. Jako příčinu sesouvání půdy svahů silničních označil znalec geologické složení půdy okolní, jež náležejíc útvaru permskému snadno se vodou nasytí a jeví pak náklonnost ke svažování, a to tím více, čím je zkypřenější, jak tomu jest na př. při chmelnicích šachtovaných a tedy do větší hloubky zkypřených. Zjistiv, že na obou dotčených pozemcích chmelnice takové jsou zřízeny, pronesl znalec náhled, že sesouvání půdy dalo by se zameziti zřízením trativodu souběžného se silnicí ve vzdálenosti 5—6 m od hrany svahu silničního.
Na základě tohoto znaleckého nálezu a dobrého zdání zamítla zemská správní komise naříkaným rozhodnutím rekurs správy velkostatku do rozhodnutí okresního výboru, ježto dle výsledku šetření stav silnice je bezpečný pro lidi a majetek, a ježto těleso silniční je ve stavu veskrze řádném, neboť k uvolnění vody příkopem tekoucí stačí jednoduché čistění příkopu cestářem. Pokud poškozování pozemků bylo snad zaviněno stavbou nebo správou silnice, jde o otázku práva sousedského, kterou může řešiti jen řádný soud.
Stížnost majitele velkostatku béře rozhodnutí toto v odpor pro nezákonnost, vytýkajíc, že rozhodnutí toto příčí se právnímu náhledu vyslovenému správním soudem i ustanovení zákona ze dne 12. srpna 1864 č. 41 z. z., jenž v § 21 nařizuje odstranění závad, jimiž lidé neb jmění vůbec v nebezpečenství se uvádí, tedy netoliko závad, jež ohrožuji osoby a majetek na silnici se nalézající, dále že zákonu odporuje i náhled žalovaného úřadu, jakoby povinná péče obmezovala se na onu část tělesa silničního, jež slouží vozbě a nevztahovala se též na příkop a svahy silniční, a uvádí dále, že sesouvání svahů má příčinu dvojí, jednak geologické složení půdy, jednak zřízení zářezu silničního, a že tedy při projektu silničním měl býti na složení půdy vzat náležitý zřetel, aby sesouvání půdy bylo zamezeno.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Nálezem c. k. správního soudu ve Vídni ze dne 29. prosince 1914 nebylo o otázce příslušnosti úřadů samosprávných vysloveno nic více, nežli že úřadům těmto přísluší rozhodovati o povinnosti svazů silničních, která jest svazům těmto uložena ustanovením § 21 zákona ze dne 12. srpna 1864. Povinnost tuto vymezuje zákon v ten smysl, že veřejné silnice sluší chovati tak. jak zákonem nařízeno. Nařizuje-li pak zákon v bezprostřední souvislosti, že vady na silnici shledané (Strassengebrechen) mají býti odčiněny, nelze rozuměti vadami těmito nic jiného než úchylky od oněch předpisů, jež o silnicích jsou dány. Předpisy tyto sluší — pokud jde o silnice okresní — hledati v ustanoveních zákona ze dne. 31. května 1866 č. 41 z. z. o technicko-hospodářské správě veřejných silnic neerárních, zejména však v § 22 a 39 a násl. zákona tohoto. Zde jsou dány normy o tom, jakým způsobem má silnice okresní býti zřízena, zejména také jak má býti upraven příkop silniční a sklon postranních stěn. Dále ustanovuje zákon, že všechny částky silnice máji býti chovány ve stavu bezpečném.
O závadě silniční, jakou má na zřeteli ustanovení § 21 zákona ze dne 12. srpna 1864, bylo by tedy lze mluviti jen tehdy, kdyby stav silnice odporoval některému z těchto předpisů. Provedeným šetřením bylo však bezvadným způsobem zjištěno, že stav silnice ve všech jejích součástkách je řádný a vyhovuje nezávadně účelu, jemuž silnice má sloužiti.
Nebyla tedy zjištěna žádná závada silniční ve smyslu citovaného zákona a neměl proto žalovaný úřad, opíraje se o toto skutkové zjištění právního důvodu, aby odstranění nějakých závad nařizoval.
Stížnost sama ostatně ani nevytýká, že by stav silnice odporovál některému, z dotčených ustanovení zákonných, nýbrž shledává závadu toliko v tom, že při stavbě silnice nebylo přihlíženo ku geologickému složení půdy, a že nebyla učiněna náležitá opatření, jež by zamezila sesouvání půdy způsobené stavbou silnice v území tohoto složení geologického.
Nepříznivý následek tento není však, jak ze znaleckého dobrého zdání plyne, způsoben stavem silničním, nepůsobí jej vůbec silnice jako taková a nejde tedy o závadu silniční (»Strassengebrechen«) ve smyslu zákona, nýbrž toliko o následek, který byl snad způsoben i zemními pracemi při stavbě silnice provedenými, byl by však nastal i kdyby práce tyto byly provedeny za kterýmkoliv účelem jiným.
Že nejedná se o závadu silniční, plyne ostatně také z toho, že dle znaleckého dobrého zdání nelze sesouvání půdy čeliti nějakými opravami na samém tělese silničním, nýbrž že bylo by k tomu zapotřebí zařízení trativodů zcela mimo těleso silniční, ve vzdálenosti 5—6 m od hrany svahu silničního, tedy právě na pozemcích sesouváním ohrožených. Když tedy žalovaný úřad v plné shodě se spisy správními vzal za prokázáno, že stav silnice ve všech jejích součástkách jest řádný, z čehož nutně plyne, že závada stěžovatelem vytýkaná nemá příčinu ve vadném stavu silničním,, nýbrž v okolnosti jiné, pak nelze dle toho, co svrchu bylo řečeno, spatřovati žádné nezákonnosti v tem, že žalovaný úřad, jemuž příslušelo postupovati jen v mezích zákonů silničních, nepokládal dotčenou závadu za vadu silniční ve smyslu těchto zákonů, odepřel proto uložiti okresnímu výboru, silnici spravujícímu, opatření stěžovatelem požadovaná, vyhradiv mu, aby domáhal se nápravy prostředky právními, jež leží mimo obvod věcné příslušnosti úřadů silničních.
Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 236. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 485-488.