Č. 17.

Vyživovací příspěvek: 1. Pro otázku velikosti přiznaného vyživovacího příspěvku není rozhodno, zda povolaný jest dle ob. zák. obč. povinen poskytovati osobě oprávněné (své matce) výživné. — 2. Právní nárok na zvýšení vyživovacího příspěvku nelze vyvozovati z okolnosti, že by byl povolaný dosáhl po odchodu ke službě vojenské značnějšího výdělku a byl by mohl příslušníku, o nějž jde, poskytovati také větší podpory. — 3. Zásada stejná jako při č. 1 této sbírky.
(Nález ze dne 25. ledna 1919 č. 139).
Prejudikatura: K 2.: víd. nál. ze dne 24. října 1916 č. 11468 a 25. ledna 1917 č. 1233, Budw. č. 11709 A.
Věc: Františka Šťastná v Kyjově (adv. Dr. Zikmund Schindler z Kyjova) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelka přihlásila po odchodu svého nemanželského syna k činné službě vojenské dne 26. března 1915 nárok na udělení vyživovacího příspěvku a udala v přihlášce, že ji povolaný syn ze své mzdy jako zámečnický pomocník v Kunovicích podporoval 20 K měsíčně.
Obecní představenstvo podotklo předkládajíc přihlášku, že má toliko za prokázáno, že podpora synova činila nanejvýš 15 K měsíčně.
Okresní vyživovací komise přiznala rozhodnutím ze dne 1. května 1915 stěžovatelce vyživovací příspěvek částkou 50 hal. denně a zamítla rozhodnutím ze dne 19. července 1916 žádost o zvýšení příspěvku, poněvadž syn matku větší částkou nepodporoval, než činí příspěvek již povoleny.
K žádosti ze dne 24. srpna 1917 byl stěžovatelce vyživovací příspěvek počínaje 1. srpnem 1917 zvýšen na 75 hal. a k nové žádosti ze dne 6. dubna 1918 rozhodnutím okresní vyživovací komise ze dne 10. dubna 1918 od 1. dubna 1918 na 1 K denně.
V odvolání z tohoto rozhodnutí domáhala se stěžovatelka přiměřeného zvýšení příspěvku, poněvadž jí vzhledem k panující drahotě 1 K denně nestačí.
Zemská vyživovací komise zamítla naříkaným rozhodnutím tento nárok poukazujíc k tomu, že byl stěžovatelce vyživovací příspěvek původně vyměřen 50 hal. denně dle výše skutečně prokázaných, synem poskytovaných podpor 15 K měsíčně a že částka ta byla přesně ve smyslu zákonitých předpisů zvýšena.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané se namítá, že zde jde o osobu povinnou k alimentaci, která žila se stěžovatelkou ve společné domácnosti, pročež nelze hleděti k výši skutečné podpory. Dále tvrdí stížnost, že podpora matce poskytovaná byla skutečně vyšší než 15 K měsíčně a že by výdělek povolaného, uváží-li se nynější poměry, byl mnohem větší, tak že by dnes i podpora mohla býti tak veliká, že by stěžovatelka byla zbavena vší starosti o výživu.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou. Stěžovatelce byl zásadně přiznán nárok na vyživovací příspěvek, sporná je toliko výše jeho. Z té příčiny nerozhoduje, zda povolaný jest podle občanského zákona povinen poskytovati stěžovatelce — své matce — výživné a jde toliko o výši vyživovacího příspěvku, kterou jest však stanoviti dle § 3 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.
Pokud stěžovatelka v tomto směru namítá, že syn její žil s ní před odchodem k vojsku ve společné domácnosti, jest tato námitka nepřípustná, neboť okolnost tu stěžovatelka před správními úřady nikdy ne- uplatňovala, pročež nemohla vyživovací komise, která dle obsahu přihlášky nároku měla za to, že povolaný bydlil v Kunovicích, tuto namítanou okolnost vůbec vzíti v úvahu.
Nejvyšší správní soud, kterému dle § 6 zák. o jeho zřízení sluší rozhodovati na podkladě skutkového děje poslední administrativní instancí zjištěného, nemohl proto seznati, že by naříkané rozhodnutí bylo nezákonné a nemohl rovněž přihlížeti ani k námitce, že skutečná podpora synova byla větší než 15 K měsíčně, protože tuto výši podpory okresní vyživovací komise dne 19. června 1916 pravoplatně uznala a žadatelka v dalším řízení správním tuto skutkovou podstatu naříkaného rozhodnutí v odpor nebrala.
Neoprávněna jest konečně i výtka, že syn, kdyby nebyl býval povolán k službě vojenské, by měl nyní mnohem značnější výdělek a mohl by matku též více podporovati, ježto pro posouzení nároku i pro výši podpory, která byla povolaným poskytována, jsou ve smyslu § 2 cit. zák. směrodatny poměry v době odchodu povolaného k činné službě vojenské a zákon sám již přihlížel náležitě ku drahotě za války se zvětšující, stanoviv v § 3 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., pokud se týče § 2 článku 1. zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z., že sluší zvýšiti vyživovací příspěvek dle skutečných podpor, jakož i výživné soudně stanovené o 50, pokud se týče o 100 procent, nastalo-li povolání, vztažmo soudní stanovení před 1. srpnem 1916.
Toto zákonem stanovené zvýšení vyživovacího příspěvku bylo však straně skutečně přiznáno a jest tedy stížnost její ve všech bodech neodůvodněna.

Citace:

č. 17. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 71-73.