Č. 1082.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Pět procent z nabývací hodnoty, připočítatelných dle § 9 č. 2 čes. ř. dávk., sluší počítati jen z nabývací hodnoty pozemku, nikoli též z nákladů na stavbu, která nebyla předmětem dřívějšího nabytí a převodu.
(Nález ze dne 29. prosince 1921 č. 17494.)
Věc: Karel H. z K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Smlouvou trhovou ze dne — prodal Karel H. své matce Josefě H. dům č. p. — na K. se stavební parcelou č. kat. — za trhovou cenu 22.175 Kč 20 h.
Z tohoto převedu vyměřil inspektorát pro zemské dávky v Praze platebním rozkazem ze dne — dávku z přírůstku hodnoty penízem
422 K 22 h.
Stížnost do platebního rozkazu Karlem H. podaná a vytýkající nesprávné stanovení hodnoty nabývací i hodnoty zcizovací, byla rozhodnutím zemského správního výboru ze dne — zamítnuta.
O stížnosti do tohoto, rozhodnutí zcizitelem podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost vytýká především, že naříkané rozhodnutí vychází z předpokladu, že úřad poměřovací sdělil straně, že při stanovení hodnoty nabývací zjistil náklad stavební vlastním šetřením částkou 20000 K včítajíc v to cenu pozemku stavebního i zahrady; tento předpoklad že však je nesprávný, ježto inspektorát výměrem ze dne — stěžovateli sdělil, že zjistil náklad stavební, nečítaje v to cenu stavebního pozemku i zahrady uvedenou sumou 20000 K a že proto slušelo za nabývací hodnotu položiti cenu pozemku 2.462 K 50 h a náklad stavby 20000 K, celkem 22462 K 50 h.
Ze spisů správních jde ovšem na jevo, že vyhotovení výměru ze dne — straně dodané je nesprávné a v odporu s nástinem výměru toho ve spisech se nalézajícím, avšak stěžovatel musil z obsahu platebního rozkazu seznati, že úřad vyměřovací klade výpočtu přírůstku hodnoty za základ jedině nabývací hodnotu pozemku 2462 Kč 40 h stranou v odpor nebranou a že k této hodnotě dle § 9 ř. dávk. připočítává náklad stavební částkou 17537 Kč 60 h. Nemohl tudíž stěžovatel míti pochybnosti o tom, že úřad vycházel z toho, že v obnosu 20000 K zahrnuta jest i cena pozemku stavebního a zahrady, ač svého času bylo stěžovateli sděleno, že do obnosu 20000 Kč není pojata cena pozemku.
Stěžovatel měl tedy možnost již ve stížnosti do platebního rozkazu okolnost tuto jako vadu řízení vytýkati a namítati, že mu nesprávným sdělením znemožněno bylo vyjádřiti se o nabývací hodnotě úřadem předpokládané a že tím na svém právu utrpěl újmu. Stěžovatel však tak neučinil, vytýkav jen, že náklad stavební měl býti pojat do hodnoty nabývací a že neměl pokládán býti za položku přičítatelnou dle § 9 ř. dávk.
Vzhledem k tomu jeví se svrchu uvedená výtka ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu vznesená novotou dle § 5 a 6 zák. o správ. s. nepřípustnou, k níž nebylo možno hleděti.
Stížnost vytýká dále, že 5 proc., které dle § 9 č. 2 ř. dávk. připočísti je k ceně (hodnotě) nabývací jako náhrada za zvláštní, dřívějším nabytím způsobené výdaje, nemělo počítáno býti pouze z kupní ceny za pozemek, nýbrž z celé nabývací hodnoty, totiž i z nákladu stavebního, čímž vlastně rovněž dovozuje, že náklad ten měl býti čítán do hodnoty nabývací.
Tento názor nemá opory v zákoně, neboť pro posouzení, zda náklad stavební je součástí hodnoty nabývací, jest zcela nerozhodno, že stěžovatel sám dům nepostavil, nýbrž jeho otec a on že dům již postavený zdědil.
Za nabývací hodnotu jest dle § 5, odst. 1 ř. dávk. pokládati hodnotu objektu při posledním převodu dávce podléhajícím aneb dle §§ 2 a 3 ř. dávk. od dávky osvobozeném.
Poněvadž otec stěžovatelův koupil, jak v přiznání k dávce jest uvedeno, smlouvou ze dne 4. října 1909 jen stavební místo a teprve po nabytí pozemku toho na něm novostavbu provedl, pokládal úřad vším právem jedině nabytí pozemku za poslední, dávce podléhající převod, a hod- notu tohoto pozemku vyšetřenou ke dni nabytí za hodnotu nabývací, náklad stavební pak, který otec stěžovatelův jako právní předchůdce zcizitele (stěžovatele) k trvalému zvýšení hodnoty pozemku stavebního učinil, za položku k nabývací hodnotě připočítatelnou po rozumu § 9 č. 1 ř. dávk.
Srovnává se proto se zákonem, když 5 proc. paušál dle § 9 č. 2 řádu dávk. počítán byl jen z nabývací hodnoty pozemku, nikoli též z nákladů na stavbu, která nebyla předmětem dřívějšího nabytí a převodu.
Stížnost vytýká dále, že při zjištění hodnoty v době zcizení nebyly zachovány zákonné předpisy, poněvadž úřad vyměřovací opomenul oznámiti stěžovateli, jaké ocenění pro určení hodnoty zcizovací bylo by dle jeho mínění přiměřeno a neposkytl mu možnost k podání námitek proti hodnotě předpokládané, pročež prý není správný názor žalovaného úřadu, že jest stěžovatel s námitkami směřujícími proti zjištění hodnoty zcizovací prekludován.
Také tato výtka není důvodná.
Vyměřovací úřad vyzval stěžovatele výměrem ze dne —, aby do 14 dnů sdělil, jakou obecnou hodnotu měla nemovitost dle ocenění stěžovatelova v době zcizení (29. srpna 1916) s doložením, že dávka bude vyměřena z moci úřední, nebude-li vyzvání tomu ve stanovené lhůtě vyhověno.
Stěžovatel vyzvání v dané lhůtě nevyhověl a teprve lístkem ze dne — oznámil, že není mu známo, jakou obecnou hodnotu měla nemovitost v době zcizení, že nemůže ji oceniti a že může tak učiniti na vyzvání inspektorátu městský stavební úřad v K.
Za tohoto stavu věci byl úřad vyměřovací po rozumu § 18, odst. 4 oprávněn dávku vyměřiti na základě úředně předpokládané hodnoty, aniž byl povinen hodnotu tu dříve ještě straně oznámiti a lhůtu k podání námitek určovati, poněvadž povinnost tu ukládá řád dávkový v odst. 2 § 18 jen tehdy, když strana výzvě dle odst. 1 § 18 učiněné vyhověla a hodnotu dle svého ocenění udala, úřad však udání to neshledal správným.
Ostatně nemá stěžovatel právo bráti hodnotu zcizovací v odpor, když úřad vyměřovací na jeho návrh, aby ocenění provedl městský stavební úřad v K., přistoupil a za hodnotu zcizovací vzal částku 27435 Kč, na kterou na jeho dotaz jmenovaný stavební úřad hodnotu tu dopisem ze dne — ocenil.
V základě těchto úvah bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 1082. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1108-1110.