Č. 222.

Vodní právo (Čechy): 1. * Vydržení vodních práv, která mohou býti založena toliko vodoprávním konsensem, jest vyloučeno. — 2. * Strana nemůže se pořadem instancí odvolávati na tzv. »starý stav« svého vodního díla, neučinila-li tak již v první stolici.
(Nález ze dne 29. října 1919 č. 5368.)
Věc: František Dietl na Pile proti býv. c. k. ministerstvu orby ve Vídni (za súčastněnou stranu Josefa Weidnera a spol. adv. Dr. Pavel Raubitschek z Prahy) stran odvádění vody.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 8. srpna 1911 učinili mlynáři Josef Weidner čís. 4, Josef Weidner čís. 19 a František Brunner na Pile oznámení u okresního hejtmanství v Horšově Týně, že louka čís. kat. 640, jejímž vlastníkem je František Dietl, zavodňuje se tím způsobem, že svodnicí odvádí se voda z potoku sloužícího k chovu pstruhu a tím že se ubírá voda mlýnům níže položeným.
Při komisionelním řízení zjištěno dne 16. října 1911 toto: Potok vtéká na louku čís. kat. 640 přes cestu čís. kat. 1361. Na levé straně jeho zřízena svodnice ve formě příkopu širokého 20 cm a hlubokého 18 cm. Ve vzdálenosti 20 m od potoka ústí svodnice do rybníku o rozloze asi 100 m2. Největší výška hráze rybničně je 1*4 m. Z rybníka odvádí se voda rourou, mimo to jest v koruně rybniční hráze zřízena strouha, kterou může voda z rybníku dospěti do potoka, když dosáhne v rybníce výše, odpovídající poloze strouhy. V západní části louky jest ještě jeden rybníček v rozloze 25 m2. Oba rybníčky spojeny jsou otevřeným příkopem, kterým dostává se z menšího rybníčku většímu rybníčku periodického přítoku vody. Ve spojení s větším rybníčkem jsou zavodňovací příkopy, kterými louka čís. kat. 640 může býti zavlažována. Ochranných zařízení, kterými by zavlažování bylo regulováno, není. Opouštěje louku čís. kat. 640, teče potok přes pozemek čís. kat. 648/4 a vylévá se do rybníka čís. kat. 641, který jest ochranným rybníkem mlýnu čís. pop. 4, patřícího Josefu Weidnerovi. Rybník čís. kat. 641 jest napájen ještě na severní straně jedním přítokem, a to přibližně týmž poměrem, jako potokem přicházejícím z louky čís. kat. 640. Proud vody v potoku přicházejícím z louky čís. kat. 640 není velký (obvod srážek není větší než 135 km2) a činí přibližně 5 až 6 litrů za vteřinu. Stav vody ovšem silně se časem mění. Se zřetelem na existenci svodnice jest možnost odvésti všecku vodu z potoka na louku čís. kat. 640 — ovšem část vody takto svedené dostane se do rybníka čís. kat. 641 prosakováním — a tím vykonávati podstatný vliv na výši toku ve veřejné vodě, totiž v potoku sloužícím k chovu pstruhů.
Pod mlýnem Josefa Weidnera čís. 4 jest ještě mlýn Josefa Weidnera čís. 19 a mlýn Františka Brunnera.
František Dietl tázán na celý stav věci udal, že nemá listin, kterými by prokázal svoje právo na zavodňování louky z potoka, a že opírá svůj nárok na ně o vydržení, neboť louka zavodňuje se tak, jak nyní, již po více než 40 roků, aniž by tomu bylo odporováno se strany vlastníků mlýnů. Prohlásil také, že on sám ani na svodnici ani na zavodňovacím zařízení žádných změn neprovedl.
K průkazu svých vodních práv předložil Josef Weidner čís. 4 listinu z 30. října 1717 a knihovní výpis z roku 1863, Josef Weidner čís. 4 a Josef Weidner čís. 19 odvolati se také na protokoly ze dne 24. září 1875, týkající se zasazení normálu při mlýnech čís. 4 a 19 na Pile. Josef Weidner čís. 4. Josef Weidner čís. 19 i František Brunner popřeli pak tvrzení Františka Dietla stran zavodňování louky čís. kat. 640. V roce 1864 zřídil prý otec Františka Dietla Jiří Dietl na louce čís. kat. 640 bez úředního povolení rybníček, a to jen za tím účelem, aby do něho vedl vodu z rybníčka ležícího v západní části louky. Tak výslovně ujišťoval mlynáře níže ležící. Svádění z potoka tekoucího přes louku čís. kat. 640 děje se teprve od doby, co je František Dietl vlastníkem louky, a bylo vždy mlynáři interesovanými na věci potlačováno. Vydržení práva na zavodňování louky není podle zákona možné, poněvadž voda v potoce je hnací silou mlýnů níže položených a odvádění vody z potoka předpokládá již podle mlýnského řádu z 1. prosince 1814 úřední konsens, který udělen nebyl. Všichni tři navrhují, aby František Dietl byl uznán vinným přestupkem § 17 vod. zák. pro Čechy z 30. května 1870 čís. 71 z. z., a aby mu uloženo bylo odstranění svodnice a zaplacení útrat právního zastoupení.
Rozhodnutím ze dne 14. listopadu 1911 čís. 31896 byl František Dietl uznán vinným přestupkem § 17 vod. zák. pro Čechy z 30.května 1870 čís. 71 z. z. a odsouzen k pokutě 10 K v případě nedobytnosti do vězení v trvání 24 hodin. Současně bylo mu uloženo, aby do osmi dnů pod důhonem práva odstranil svodnici zřízenou bez úředního povolení a zaplatil útraty úřední komise. V důvodech se praví, že zavodňovacím za- řízením Františka Dietla, jak bylo zjištěno při komisi dne 16. října 1911, vykonává se na výši toku ve veřejné vodě ke škodě třetích osob podstatný vliv. Vydržení práva na zavodňování nemá místa, poněvadž k odvádění vody z potoka, který žene mlýny níže položené, je třeba úředního povolení a to není prokázáno.
Z tohoto rozhodnutí podali odvolání obě strany. Mlynáři Josef Weidner čís. 4 a Josef Weidner čís. 19 domáhali se odvoláním změny v ten rozum, aby František Dietl byl uznán povinným hraditi také útraty právního zastoupení odvolatelů důsledkem toho, že svojí vinou zahájení úředního jednání přivodil.
František Dietl opírá svoje odvolání o tyto důvody: Řízení je vadné. 1. Oznámení Josefa Weidnera nebyl přiložen nákres a mělo oznamovateli býti oznámení vráceno. Z nákresu bylo by patrno, že spojení potoka s rybníčkem je ve vodní mapě ve stejné době jako mlýny zakresleno. 2. V řízení nebylo vůbec vyšetřeno, kolik vody mlynáři potřebují a zda jim svodnicí voda uchází. Toto vyšetření je důležité z toho důvodu, že voda svedená přichází zpět do rybníka čís. 641 a že tedy mlynářům žádná škoda se neděje. 3. Listiny týkající se konsensu stran vodních práv mlynářů nebyly zkoušeny. Tento nedostatek řízení padá na váhu, neboť mlynáři pro svoje mlýny nemají vodních práv. 4. Rybník příkopem spojujícím ho s potokem byl tu již před více než 40, ba více než 60 lety. Tehdy nebylo potřebí ke zřízení rybníka a svodnice konsensu úřadu. Důkazy v tom směru nabídnuté měly býti provedeny. Rozhodnutí 1. stolice je nezákonné. § 17 čes. vod. zákona má na mysli výkon nových práv vodních a předpokládá nové vodní zařízení. Vydržení vodních práv je ostatně přípustno dle všeobecného zák. obč. Trestnost činu pominula promlčením a výrok o hrazení útrat úřední komise není v souhlasu se zákonem, neboť František Dietl nepostavil vodního díla.
Rozhodnutím místodržitelství v Praze ze dne 30. listopadu 1912 čís. 7—692/3 bylo vyhověno stížnosti Josefa Weidnera čís. 4 a Josefa Weidnera čís. 19 a František Dietl uznán povinným hraditi rekurentům útraty právního zastoupení v 1. a 2. stolici z důvodu §§ 84, odst. 4 a 99 čes. vod. zák. Odvolání Františka Dietla bylo zamítnuto. V důvodech se praví: Odvolatel ani netvrdí, že měl on resp. jeho předchůdci úřední povolení ke zřízení svodnice. Konsensu takového bylo třeba jak podle mlynářského řádu ze dne 1. prosince 1814, tak i podle čes. zák. vodního. Nemohl proto právo na zavodňování louky vydržeti. Námitka odvolatelova, že oznámení Josefa Weidnera a jeho společníků bylo špatně instruováno, je bezpodstatna, neboť je věcí rozhodujícího úřadu politického posouditi, jaké přílohy oznámení mělo míti.
V odvolání podaném do tohoto rozhodnutí na ministerstvo orby opakuje František Dietl vývody svého opravného prostředku proti usnesení prvé stolice. Upustil v něm toliko od námitky, že oznámení Josefa Weidnera a jeho společníků bylo vadně instruováno a nově tvrdil, že Josef Weidner č. 4 bez úředního povolení zavodňuje svoje louky z potoka a že mělo býti vyšetřeno, zda se tím nevykonává vliv na stav vody potoka.
Rozhodnutí druhé stolice bylo potvrzeno nálezem ministerstva orby ze dne 29. července 1915 čís. 48054 ex 1914 v oné části, která uložila Františku Dietlovi povinnost odstraniti svodnici a hraditi útraty právního zastoupení odpůrců. Pokud odvolání směřovalo proti výroku 2. stolice ohledně viny a trestu, pak ohledně zaplacení útrat úřední komise, bylo jako nepřípustné zamítnuto výnosem ministerstva vnitra ze dne 4. března 1918 čís. 41838/1915 v souhlase s ministerstvem orby podle § 3 min. nař. z 31. ledna 1860 čís. 31 ř. z. a současně přisouzený trest byl odpuštěn.
Ministerstvo orby postavilo se ve svém nálezu na toto stanovisko: Podle § 72 čes. vod. zák. je vinník povinen odstraniti novoty, zejména také, žádají-li za to ohrožený nebo poškozený. Návrh takový učinili Josef Weidner čís. 4 a Josef Weidner čís. 19, jichž nárok na to je nepochybný. Jejich právo na používání vod je prokázáno listinami a protokoly ze dne 24. září 1875, týkajícími se zasazení normálu při mlýnech. Z cit. protokolů jde na jevo, že voda v rybníce čís. kat. 641 hromadí se z několika pramenů a atmosférických srážek a slouží k pohonu mlýnů čís. 4 a 19. Potok sloužící k chovu pstruhů je z větších přítoků rybníka, všecku vodu možno z něho svésti na louku Františka Dietla a tím škodlivý vliv vykonávati nejen na výši a běh vody v potoku, nýbrž i na výkon vodních práv obou mlynářů. Takové zařízení předpokládá jak dle mlynářského řádu z 1. prosince 1814, tak i dle čes. vod. zák. úředního povolení, jež neprokázáno. Vydržení práva na zavodňování louky je za tohoto stavu věci vyloučeno a nebylo třeba prováděti důkazy o tom, že zavodňovací zařízení bylo tu již před platností čes. vod. zákona.
Stížnost Frant. Dietla potírá rozhodnutí ministerstva orby ze dne 29. července 1915 čís. 48064 ex 1914, int. místodržitelstvím v Praze dne 31. října 1918 čís. 7—248 ai 1918. Poukazuje především na to, že intimování a doručení nař. rozhodnutí stalo se v době, kdy již proklamován byl Československý stát, že intimováno a doručeno bylo rozhodnutí cizího státu, ač stěžovatel má právo na to, aby vydáno bylo v jeho záležitosti rozhodnutí ministerstva státu československého. Proti řízení činí námitky, jak jsou výše pod čís. 1, 2 a 4 uvedeny při reprodukování odvolání z rozhodnutí 1. stolice. Dovozuje dále, že není proveden důkaz o tom. že by rybník čís. kat. 641 byl napájen veškerou vodou z potoka, že napájen mohl býti jen vodou zbývající po svodu jejím na louku čís. kat. 640, když zavodňovací zařízení bylo tu již před rokem 1840, a že tedy naříkané rozhodnutí je na omylu, když předpokládá, že všecka voda potoku vtéká do rybníku čís. kat. 641. Nesprávným je názor naříkaného rozhodnutí, že je povinností stěžovatelovou dokázati povolení k odvádění vody, neboť jde o zařízení, stávající značné časové spatium a z existence zařízení již před platností čes. zák. vod. jest usuzovati na právní jeho platnost, jakož i na obsah a rozsah práva na používání vod. Vydržení práva na odvádění vody je přípustno, neboť dle předpisů ob. zák. obč. je možno vydržení každého práva. Poněvadž stěžovatel sám neprovedl žádné změny vodního toku, nemá povinnosti platiti útraty odpůrcům. Stěžovatel navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí pro vadnost řízení a nezákonnost.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Zákonem ze dne 2. listopadu 1918 čís. 2 sb. zák. a nař. byly k obstarávání nejvyšší správy státní zřízeny nejvyšší správní úřady a v § 2 cit. zák. ustanoveno, že působnost jejich vztahuje se na veškery záležitosti, které dne 28. října 1918 u dosavadních ústředních úřadů pro tyto záležitosti do tohoto dne příslušných nebyly vyřízeny. Naříkané rozhodnutí bylo bývalým c. k. ministerstvem orby ve Vídni vydáno dne 29. července 1915 a bylo expedováno za účelem jeho intimace bývalému c. k. místodržitelství v Praze tak, že tomuto úřadu bylo doručeno dne 2. dubna 1918. Byla tedy dne 28. října 1918 nepochybně sporná záležitost u bývalého c. k. ministerstva orby ve Vídni rozhodnuta a tedy ve smyslu výše cit. zákonné normy vyřízena a nevztahuje se na ni působnost úřadu pro správu zemědělství, jenž pro obvod státu česko-slovenského převzal agendu bývalého c. k. ministerstva orby ve Vídni. Naříkané rozhodnutí jsouc platným rozhodnutím kompetentního úřadu, bylo právem intimováno dne 31. října 1918 stranám bývalým c. k. místodržitelstvím v Praze, jehož působnost byla zachována čl. 3 zák, ze dne 28. října 1918 čís. 11 sb. zák. a nař. Za tohoto stavu věci jest bezpodstatnou námitka stěžovatelova, že naříkané rozhodnutí jako rozhodnutí cizího státního úřadu nemělo po založení státu Československého býti doručováno, a že o sporné záležitosti měl nově rozhodnouti příslušný úřad státu Československého.
Bezdůvodnými jsou také námitky stěžovatelovy, jež činí v meritu věci proti naříkanému rozhodnutí.
Otázka odstranění nového stavu, jak ji na mysli má § 72 čes. vod. zák., jest otázkou samostatnou a jest ji od vodního úřadu rozhodnouti docela neodvisle od výsledků trestního řízení ať paralelně, ať již dříve zahájeného. Jest to samozřejmý důsledek § 74 čes. vod. zák., jenž ustanovuje, že promlčením trestnosti vodního přestupku není dotčena povinnost stanovená § 72 čes. vod. zák. a důsledek ten plyne i z ustanovení § 72 čes. vod. zák. samého, neboť nový stav jest odstraniti i tenkráte, když vůbec trestní řízení nebylo zahájeno, navrhuje-li to ohrožený nebo poškozený nebo vyžaduje-li toho veřejný zájem.
Přezkoumávaje tedy spornou záležitost bez zřetele na výsledek trestního řízení, došel nejvyšší správní soud k těmto závěrům:
Při komisi konané dne 16. října 1911 zjištěno na místě samém, že svodnici spojující potok sloužící k chovu pstruhu s rybníčkem vzdáleným 20 m od potoka možno odvésti na louku všecku vodu potoka a že toliko část vody takto odvedené prosákne do rybníka čís. kat. 641, který je ochranným rybníkem mlýnu čís. pop. 4 na Pile. Nález konstatuje dále výslovně, že rybník čís. kat. 641 má ještě jeden přítok, že je tímto druhým přítokem napájen přibližně týmž poměrem jako potokem přicházejícím z louky čís. kat. 640, proud vody v obou potocích že není velký a že obnáší v každém z nich přibližně 5 až 6 litrů za vteřinu. Na podkladě tohoto nálezu, který je určitý a formálně bezvadný a proti němuž se strany stěžovatelovy při komisionelním řízení nebylo činěno námitek, zjišťuje naříkané rozhodnutí, že sváděním vody na louku čís. kat. 640 může býti vykonáván škodlivý vliv nejen na výši a tok vody v potoku sloužícím chovu pstruhů, nýbrž i na práva k užívání vod níže položených mlynářů, jimž voda rybníka čís. kat. 641 je hnací silou jejich mlýnů. Konkluse, kterou naříkané rozhodnutí ohledně škodlivého vlivu zavodňovacího zařízení louky čís. kat. 640 na stav vody v potoce i rybníku čís. kat. 641 činí, jest v souhlase s nálezem konstatovavším, že možno odvésti všechnu vodu potoka na louku a potok ten že je vedle druhého potoka od severu rybník čís. kat. 641 stejným poměrem napájejícího podstatným zdrojem vody ženoucí mlýny čís. 4 a 19. Tvrdí-li stěžovatel, že v administrativním řízení nebylo vyšetřeno, zda rybník čís. kat. 641 je napájen vodou potoka přicházejícího z louky čís. kat. 640 a zda sváděním vody na louku čís. kat. 640 vykonává se vliv na pohon mlýnů, pak tvrzení jeho jsou v příkrém odporu se spisy.
Okolnosti zjištěné při komisionelním řízení a výše uvedené v souvislosti s protokoly ze dne 24. září 1875 o zasazení normálu při mlýnech čís. 4 a 19 na Pile dostačují k tomu, aby tvořily spolehlivé premisy pro logický úsudek v otázce, zda splněny jsou podmínky povinnosti k odstranění svémocných novot, jak o nich mluví § 72 čes. vod. zák. Nebylo proto s procesního hlediska nutno opatřovati pro administrativní řízení nákres situační z vodní mapy a není to podstatnou vadou řízení ve smyslu druhého odstavce § 6 zák. o správ, soudě, když nákres takový nebyl pro spisy získán.
K odvádění vod z řeky nebo potoka bylo již podle mlynářského řádu ze dne 1. prosince 1814 třeba úředního povolení. Ustanovení § 17 čes. vod. zák. pak předpisuje, že úřední konsens je nutný ke každé změně vodního zařízení, jež by mohlo vykonávati vliv na povahu veřejné vody, na její tok neb výši vodního stavu.
Se zřetelem k tomu, že odvádění vody z potoka sloužícího chovu pstruhů na louku čís kat. 640 vykonává vliv nejen na tok a výši vody v potoce, nýbrž i na práva vodní mlynářů níže položených, je nepochybným, že k zavodňovacímu zařízení, jak zjištěno bylo na louce stěžovatelově, jest třeba jak podle mlynářského řádu, tak i podle čes. vod. zákona úředního konsensu a že svémocné postavení zařízení toho a jeho používání zakládá skutkovou podstatu přestupku § 71 čes. vod. zák. a tím povinnost za podmínek § 72 leg. cit. odstraniti novotu onu.
Stěžovatel v administrativním řízení netvrdil vůbec, že on neb jeho předchůdci v držení louky čís. kat. 640 vydobyli si úředního povolení k postavení zavodňovacího zařízení a k používání vod z potoka louku protékajícího a odvozuje právo svoje z titulu vydržení. Právní stanovisko, jež po této stránce zaujímá, je však mylné.
Vydržení je institutem soukromoprávním a předmětem vydržení mohou býti jen práva soukromá. Práva na užívání vod, která mohou býti založena jen úředním povolením, jsou právy veřejnými a vydržení veřejných práv je vyloučeno.
Pokud tedy ku výkonu vodních práv je třeba dle platného právního řádu úředního povolení, jak tomu je ve sporném případě, pak každé faktické používání vod, jež není kryto úředním konstitutivním aktem, není dovoleno a sebe delší faktický výkon nemůže právo k němu založiti.
Důsledkem toho jsou bez procesního významu návrhy, jež stěžovatel učinil na výslech svědků ku průkazu vydržení svého práva, a byly návrhy ty právem správními úřady zamítnuty.
Pokud stěžovatel uvádí, že při zavodňování trvajícím již po dobu sahající před platnost nynějšího vodního zákona nutno souditi na to, že úřední povolení k němu muselo býti uděleno, třeba míti na mysli, že řízení před vodními úřady je ovládáno zásadou koncentrační, a že strana pod následky prekluse musí všecky skutkové okolnosti, jakož i všecky svoje námitky přednésti již v řízení před prvou stolicí. Stěžovatel, jak výše je dolíčeno, opřel svoje právo na zavodňování louky o vydržení a. neodvolával se v prvé stolici na tak zvaný »starý stav«. Nemohou proto jeho vývody po této stránce býti brány nejvyšším správním soudem v úvahu.
Poněvadž výsledky administrativního řízení nestačily, aby uznána byla existence práva na používání vod z potoka louku čís. kat. 640 protékajícího, bylo zavodňovací zařízení na louce čís. kat. 640 právem kvalifikováno naříkaným rozhodnutím jako svémocnou novotu dle § 72 a 17 čes. vod. zák.
Mlynáři, na jejichž vodní práva odvádění vody z potoka vykonává škodlivý vliv, učinili v správním řízení návrh, aby stěžovateli uloženo bylo odstranění svodnice a zaplacení útrat právního zastoupení.
Návrhu na odstranění svodnice se zřetelem na splnění podmínek nároku toho jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce bylo nutno v souhlasu s přesným ustanovením § 72 čes. vod. zák. vyhověti.
Odsouzení k náhradě útrat právního zastoupení odpůrců předpokládá dle § 99, odst. 2 čes. vod. zákona spor stran, zavinění jeho a podlehnutí ve sporu. Ze šlo o spor mezi stěžovatelem a navrhovateli, je nepochybno. neboť jednalo se o určení hranice právní sféry mezi stěžovatelem a mlynáři. Spor zaviněn stěžovatelem, jenž nechal existovati bez úředního konsensu protiprávní stav na své louce čís. kat. 640 a skončil vítězstvím mlynářů, jichž nárok na odstranění svodnice byl uznán důvodným. Tímto stavem věci založena byla povinnost stěžovatelova k náhradě útrat právního zastoupení odpůrců.
Stížnost jeví se tak ve všech směrech bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 222. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 453-459.