Č. 179.

Vyživovací příspěvek: Ve společné domácnosti ve smyslu § 3, odst. 3 a 6 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. nežil povolaný tenkráte, jestliže sice bydlel s osobami činícími nárok, avšak stravoval se mimo jejich domácnost.
(Nález ze dne 12. září 1919 č. 4350.)
Prejudikatura: nál. č. 77 této Sbírky. Věc: Marie Hoborová v Horním Třeboníně proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Marie Hoborová přihlásila dne 20. října 1916 nárok na vyživovací příspěvek za příčinou povolání svého syna Tomáše Hobory, zedníka v Doubravici, k činné službě vojenské. Usnesením okresní vyživovací komise v Krumlově byl jí přiznán příspěvek 16 K měsíčně ve výši podpor synem jí poskytovaných a usnesením ze dne 26. listopadu 1917 byl příspěvek ten dle nového zákona zvýšen od 1. srpna 1917 na 24 korun. Odvolání z tohoto usnesení podanému, kterým se stěžovatelka domáhala toho, aby jí vyplácen byl celý zákonný příspěvek, protože s povolaným žila před nastoupením služby vojenské ve společné domácnosti, zemská vyživovací komise nevyhověla z toho důvodu, že plný příspěvek přísluší jen osobám, jež s povolaným žily ve společné domácnosti, čehož u rekurentky nebylo. Příspěvek byl jí vyměřen ve výši skutečných podpor správně a pravoplatně.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí k nejvyššímu správnímu soudu podané dovozuje stěžovatelka, že skutečně s povolaným žila ve společné domácnosti, neboť sdílela s ním společný byt v Záhorkovicích, dokud byl svoboden i když se v květnu 1913 oženil. Syn sice na podzim 1913 odejel do Eisenerzu a vstoupil tam do práce, ale zanechal v bytě v Záhorkovicích, stěžovatelkou dále používaném, svou manželku a pak i dítě, navštívil tam svou manželku v šestinedělí a ona odejela s ním koncem dubna 1914 do Eisenerzu za prací, dítě však zůstalo u stěžovatelky a ona dostávala od syna vše potřebné k vedení domácnosti. Dne 28. července 1914 nastoupil syn z Eisenerzu vojenskou službu a jeho manželka vrátila se pak do společného bytu v Záhorkovicích. Jsou tu tedy dle názoru stěžovatelčina předpoklady pro přiznání příspěvku v plné zákonné výši. Když okolnosti dotyčné nebyly v řízení správním řádně vyšetřeny, zakládá to vadnost řízení a vyměření je nezákonné.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost odůvodněnou. Z vlastních údajů stěžovatelčiných plyne, že se svým synem Tomášem před jeho povoláním k činné službě vojenské ve společné domácnosti nežila, neboť sama přiznává, že od podzimku 1913 až do nastoupení služby vojenské pracoval v Eisenerzu, do Záhorkovic přijel v té době jen na návštěvu a stěžovatelce na vedení domácnosti pouze přispíval. O povolaném lze však jen tehdy míti za to, že žil s osobou na příspěvek nárok činící ve společné domácnosti, když s ní až do nastoupení služby vojenské společně hospodařil, tedy zejména se s ní společně stravoval (srovnej §§ 91, 92 a 174 o. z. o.), což stěžovatelka sama netvrdí. Schází tu tedy zákonný předpoklad pro přiznání plného příspěvku vyživovacího dle § 3, odst. 2 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. a bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 179. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 376-377.