Č. 150.

Zabírání bytů: Zákonné podmínky pro zabírání bytu musí tu býti nejen v době prováděného šetření, nýbrž ještě i v čase, kdy se o zabírání skutečně rozhoduje.
(Nález ze dne 28. června 1919 č. 3286.)
Věc: Arnošt Skácelík na Král. Vinohradech a Tylda Kronbauerová v Praze proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze rozhodl usnesením senátu ze dne 5. května 1919, že podle § 6 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zabírá byt o 1 pokoji, alkovně a kuchyni v domě čp. 652 v Praze 2., Štěpánská ulice 19 n., 2. posch., poněvadž je prokázáno, že majitelka bytu má ještě druhý byt v témže domě v 1. poschodí. Současné vysloveno, že byt bude převzat společným bytovým úřadem dne 26. května 1919.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost a uvádí, že zabraný byt pronajala Tylda Kronbauerová dne 1. května 1919 Arnoštu Skácelíkovi, který zaplativ činži převzal klíče, a dovozuje z toho, že zabraný byt byl v době zabrání pronajat a proto zabrání ve smyslu uvedeného zákona nepodléhal.
O stížnosti této uvážil nejvyšší správní soud toto:
Jak ze spisu správních vychází, vyšetřil žalovaný úřad dne 10. dubna 1919, že stěžovatelka Tylda Kronbauerová užívala tenkáte ve svém domě dvou bytů a zjistil dotazem u ní, který z obou bytů strana potřebuje pro vlastní bytové účely. Dne 5. května 1919 pak vydal naříkané rozhodnutí, které bylo straně dne 9. května 1919 doručeno.
Odstavec 1 § 6 nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař.stanoví, že mohou býti společným bytovým úřadem zabrány prázdné byty, které nejsou pronajaty. Dle odst. 1 § 7 téhož nař. pozbývá majitel domu nebo bytu teprve zabráním bytu práva, aby volně nakládal se zabraným bytem. Dle tohoto předpisu zákona má tedy majitel bytu právo až do doby, kdy byt byl společným bytovým úřadem zabrán, bytem volně disponovati. V daném případě mohl tedy byt býti zabrán, jen když v době zabrání byly tu podmínky uvedené v § 6 al. 1 cit. zák., totiž když byt v době zabrání byl prázdný a nepronajatý. Opřel-li žalovaný úřad své rozhodnutí o stav, jaký tu byl v době šetření dne 10. dubna 1919, opomenuv vyšetřiti, zda zákonné podmínky zabrání trvají ještě v době, kdy o zabrání bytu rozhodoval, nebyl tu skutkový podklad úplný, neboť chybělo zjištění, že byt, o který jde, dosud jest nepronajat. Zůstal tudíž skutkový podklad pro naříkané rozhodnutí v podstatném kuse neúplným a musilo odstranění této vady naříkané rozhodnutí po rozumu § 6 zák. o správním soudu zrušeno býti.

Citace:

č. 150. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 322-323.